Článek
Stanislav Neumann se narodil 16. července 1902 na pražském Žižkově do rodiny prodchnuté revolučními ideály. Jeho otec nebyl nikdo menší než básník Stanislav Kostka Neumann, bouřlivák a spoluzakladatel Komunistické strany Československa.
Levicové nadšení prosáklo i do výchovy malého Stanislava. Když mu byly dva roky, otec ovšem rodinu opustil – odešel do Vídně s novou ženou a malou dcerkou. Chlapec tak vyrůstal s maminkou Kamillou, která si přála mít z něj spořádaného úředníka. Dokonce mu zajistila místo v bance.
Stanislav však měl určený jiný osud. Úřednickou stoličku rezolutně odmítl a poháněn láskou k Thálii se vydal k divadlu. V mladých letech vystřídal několik kočovných společností a prkna, která znamenají svět, ho okouzlila. Zpočátku hrál kdeco a kdekoliv – od kabaretů po venkovské scény. Drobný vzrůstem, ale výrazný talentem, brzy zaujal avantgardní divadelníky v čele s režisérem Jiřím Frejkou.
Osvobozené divadlo mu poskytlo první velké příležitosti: kritikové psali o jeho komediálním umu a charakterových rolích, přirovnávali ho k Haškovu Švejkovi. Už v roce 1926 dostal hostování v pražském Národním divadle a 1. března 1927 byl přijat do slavného souboru jako stálý člen. Začínal sice od piky – desítky drobných roliček, sbory – ale vytrval. Na této první scéně zůstal věrně po celé půlstoletí až do své smrti.
Herec s věrností vojáka
Neumann nikdy neabsolvoval oficiální hereckou školu, formovala ho praxe a spolupráce s elitou české režie. Měl nezaměnitelný hlas – trochu chraplavý, plačtivý tón, který později proslavil mnoho jeho filmových postav. Jeho parketou se staly komediální a tragikomické charaktery drobných lidí: mystiků, lichvářů, podvodníčků i dobrosrdečných staříků.
V očích diváků byl „herec dětského srdce“, jak ho kdysi nazvali kritici. Jenže Stanislav Neumann měl i jiné srdce – to politické, bijící nalevo. Od mládí byl přesvědčeným komunistou a po stopách svého otce básníka kráčel s nemalou horlivostí. Když se po válce otevřela cesta k moci pro jeho milovanou stranu, nezaváhal. Psal se rok 1945 a on, hrdina květnového povstání, už neváhal vstoupit do služeb nové lidové republiky.
Únor 1948 přinesl Československu komunistický převrat a Stanislav Neumann stál připraven na té „správné“ straně historie. V Národním divadle se stal horlivým členem akčního výboru Národní fronty, jehož úkolem bylo „očistit“ kulturní instituce od politicky nepohodlných osob. Neumann pojal tuto roli se stejnou zarputilostí, s jakou bude jednou jeho pohádkový král hledat dobro.
Ovšem tentokrát nešlo o pohádku, ale o nelítostnou realitu nastupující diktatury. Herecké kolegy nešetřil – podle svědků té doby byl možná až krutě důsledný. Dirigent Václav Talich dostal výpověď doslova ze dne na den, po desítkách let zásluh; legendární herec Karel Höger slyšel z Neumannových úst ortel: dva roky nesmí točit filmy ani hostovat mimo divadlo, a navíc se mu snižuje plat o čtvrtinu – provinil se prý čtením „nevhodného“ tisku.
Herečce Jiřině Šejbalové hrozilo propuštění kvůli známým označeným režimem za neloajální. A zkušená diva Marie Vášová byla potrestána jen za nevinnou otázku, proč místo prezidenta Beneše visí v divadelním klubu portrét komunistického ministra Zdeňka Nejedlého. Neumann, kdysi ochránce slabých na jevišti, se mimo jeviště změnil v neúprosného kádrováka.
Na jaře 1949 se Stanislav Neumann jako delegát účastnil IX. sjezdu KSČ a do novin hrdě napsal: „Strana je naším největším učitelem, naší vírou a pýchou. Strana nám dává naději, radost a sílu.“ Tato slova mluví za vše – herec zůstal komunistou tělem i duší až do konce svého života.
Ani v následujících dekádách nezaváhal v loajalitě. Jeho strana mu důvěru oplácela: roku 1953 mu udělila titul zasloužilý umělec, v roce 1958 Řád práce, roku 1962 Řád republiky, následovalo jmenování národním umělcem (1965) a ještě dva roky před smrtí převzal Řád Vítězného února(1973). Byl to seznam poct, jaké se dostalo jen vyvoleným – a vyvoleným byli zejména ti, kdo režimu prokazovali neochvějnou věrnost.
Král české pohádky
Přitom pro obyčejné diváky zůstával Stanislav Neumann především skvělým hercem. Politikou načichlé zákulisí Národního divadla širší veřejnost neviděla. Co ale viděla, byly nezapomenutelné role na plátně i jevišti. Neumann svým zvláštně nakřáplým hlasem a komediálním mistrovstvím rozdával smích i radost. Nejvíce se proslavil v pohádkových filmech, kde ztvárnil roztržitého krále v nesmrtelné Pyšné princezně (1952) a popleteného čerta v Hrátkách s čertem(1956).
Tyto postavy dodnes patří k tomu nejlepšímu v českých filmových pohádkách. Děti ho milovaly, dospělí se smáli jeho komediálním výstupům. Ve filmu Princezna se zlatou hvězdou (1959) exceloval jako bodrý královský kuchař. A neztratil se ani v běžných komediích – například jako úředník rada Dynder v adaptaci humoristického románu Hostinec U kamenného stolu (1948).
Když však bolševičtí ideologové označili tento laskavý film za „měšťáckou, reakční zábavu“, Neumann se od něj rychle distancoval. Neprotestoval ani proti stranickému trestu pro režiséra Josefa Grusse, který snímek natočil. Jako by nic nesmělo poskvrnit jeho obraz dokonalého straníka – dokonce ani umělecké dílo, které si oblíbily miliony diváků a které sám pomáhal proslavit.
Stejně neochvějně hájil stranickou linii i v době televize: v 50. letech se stal jednou z prvních hvězd Československé televize a působil také v rozhlase. Pedagogicky své zkušenosti předával na Pražské konzervatoři a na DAMU.
Hereckou kariéru symbolicky uzavřel rolí dřevorubce v televizním seriálu Německé pohádky – premiéry v roce 1975 se už nedožil. Během svého života ztvárnil na tři stovky divadelních a okolo stovky filmových postav. Stanislav Neumann zkrátka patřil k nejplodnějším a nejoblíbenějším hercům své doby.
Rodinné drama ve stínu normalizace
Když v srpnu 1968 vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy, pro každého komunistu to byla zkouška víry. Neumann tehdy slavil 66. narozeniny a mnozí jeho vrstevníci začali přehodnocovat své přesvědčení tváří v tvář okupaci. On ne. Stanislav Neumann zůstal straně věrný.
Když nastala tzv. normalizace, tedy návrat k tvrdé linii režimu, opět stál na straně vítězů – byť vítězů nad vlastním národem. V roce 1970 působil v Národním divadle jako „moudrý, ale nesmlouvavý rádce“ při stranických prověrkách loajality. Neváhal podpořit ani tehdejšího nového ředitele divadla Přemysla Kočího, který rozjel další vlnu čistek a vyhazovů nepohodlných umělců.
Mnozí kolegové to nesli těžce. Karel Höger, ikonický herec a Neumannův někdejší kolega, podal později výpověď na protest proti propuštění své partnerky Vlasty Fabiánové – opustil milované jeviště a záhy ho dostihla smrt, kterou přátelé dávají do souvislosti s bolestí z této ztráty. Herecký bard František Smolík zase demonstrativně vrátil svou stranickou legitimaci – tak moc ho zklamal Neumannův nekompromisní postup vůči kolegům.
Největší tragédii ale ideologie přinesla Neumannovi přímo do rodiny. Syn Stanislav, kterého byl květnu 1945 zachráněn z Terezína, mezitím vyrostl a kráčel v šlépějích otce i děda. Stanislav Neumann mladší zdědil básnické vlohy svého slavného dědečka a oddanost straně po otci. Po válce vstoupil do KSČ, psal dokonce básně opěvující Stalina a úspěchy dělnické třídy.
Jako schopný intelektuál stoupal v hierarchii – pracoval v mládežnických organizacích, později působil v časopise Československý voják a začátkem 60. let se dal na diplomatickou dráhu. Od roku 1963 působil na československé ambasádě ve Varšavě jako kulturní atašé a posléze první tajemník. Když však přišel rok 1968 a s ním invaze „spřátelených“ armád do Prahy, otřáslo to i jeho vírou v komunismus.
Stanislav mladší nesl okupaci velmi těžce a stále hlasitěji zpochybňoval praktiky vlastního režimu. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 1969 byl obviněn z pravicového oportunismu, zbaven stranické legitimace a stažen zpět do Prahy. Místo uznání za léta služby přišel tvrdý pád.
Údajně se nervově zhroutil a musel na čas do psychiatrické léčebny. V září 1970 pak spáchal sebevraždu – ukončil svůj život ve 42 letech, zničen zradou ideálů, kterým obětoval vše.
Zanechal po sobě mrazivý dopis na rozloučenou. Psal v něm, že nemůže žít bez strany, ani se stranou, která vládne totalitně, zakazuje mladým studovat a vylučuje poctivé lidi. Litoval dokonce, že tehdy v roce 1945 nezůstal ležet mrtvý v Terezíně spolu se svými druhy. Slova plná bolesti a deziluze. A co otec Stanislav Neumann? Ten se svého syna veřejně nezastal.
Konec jedné tragédie
Stanislav Neumann dohrál svou životní roli 19. února 1975. Zemřel v Praze ve věku 72 let, jako respektovaný národní umělec ověnčený metály režimu. Oficiální nekrology oslavovaly jeho herecké mistrovství a oddanost socialismu. Pohřben byl na Vinohradském hřbitově, vedle dalších velikánů české kultury.
Věrnost straně mu nepřinesla skutečné štěstí. Odešla mu většina přátel a rodinu zlomila politika. Jeho vnuk Stan (syn Stanislava mladšího) emigroval s matkou do Francie, kde se stal filmovým dokumentaristou.
Zdroje:
https://zeny.iprima.cz/drsny-osud-herce-stanislava-neumanna-ve-vezeni-cekal-na-popravu-syn-spachal-sebevrazdu-425852
https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/stary-kral-z-pysne-princezny-stanislav-neumann-prisel-o-jedineho-syna-sam-unikl-smrti-jenom-o-vlasek_171165.html
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=3570:neumann-stanislav&Itemid=291&lang=cs
https://cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Neumann_(herec)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Neumann_(b%C3%A1sn%C3%ADk)
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/stanislav-neumann-herec-otec-divadlo-komunismus-tabor.A220714_160650_filmvideo_wes
