Článek
Vybavit si herce Pavla Lišku, známého z filmů Návrat idiota či Pupendo, asi není problém. Jenže on už řadu let není „jen“ hercem – stal se také zapáleným cestovatelem a dobrodruhem, který s partou přátel vyráží za hranice komfortu, aby poznal i to, co jinak zahladí asfalt a moderní výdobytky. Posledním velkým dobrodružstvím byla několikatýdenní výprava do jednoho z nejméně probádaných koutů světa: na Papuu Novou Guineu.
Nebezpečné místo, nebo je už přítomna civilizace?
Když se Liška dozvídal prvotní varování, pochopil, že Papua nebude jednoduchá. Mísily se v něm dvě emoce. Na jednu stranu dlouholetý sen zažít pravou divočinu a potkat domorodé kmeny, které ještě před pár desetiletími ani nevěděly, že žijí na ostrově. Na druhou stranu střet s realitou: kmenové boje, korupce, napjatá atmosféra a zcela odlišné vnímání času či cizince. A také nutnost sehnat nemalé finance a motorky, které zvládnou terén, kde většina lidí doporučuje vůbec nejezdit.
Znatelná je Liškova fascinace samotnou „papuánskou show“ – ať už jde o slavné setkání kmenů na obřím stadionu (goroka show), nebo o každodenní život místních, kteří sice chodí v tričku a teplácích, ale v určitých chvílích si navléknou původní úbory, posvátné čelenky a tradiční ozdoby. Jenže za tím vším se skrývají i rozbroje, fakt, že některé území prostě nemůžete projíždět jen tak, protože za bílého dne potkáte ozbrojený gang – což se „vandrákům“ skutečně stalo.
Pavel Liška se svými kamarády ten šok zvládl: při přepadení zafungovala kapka improvizace (a možná i hereckého talentu), zloději se zalekli delšího zdržení a výprava neskončila krádeží drahých kamer. Ještě náročnější, než vyhrocené situace však byla fyzická vyčerpanost. Liška vzpomíná zejména na třídenní (nakonec skoro čtyřdenní) trek džunglí.
Chtěli dovést svého domorodého známého, studenta biologie, zpátky do rodné vesnice, kde nebyl přes patnáct let. Všechno vypadalo jako hezká dobrodružná výzva, než se ukázalo, jak šílené může být klouzat po mokrých kořenech, v noci s čelovkou zdolávat prudké srázy, překračovat divoké řeky a zároveň nést na zádech 20 kg vybavení. Když člověk věří, že už nemůže, a uvědomí si, že stále ještě jde. A pak znovu – i když se tělo i hlava brání.
Náročné cestování v džungli
Právě v téhle nekomfortní zóně si uvědomíte, kolik věcí ke spokojenosti vlastně nepotřebujete. Třeba proč se Liška cítí spíš „dospělejším romantikem“ než kdysi. „Život v džungli“ se neliší jen tím, že kolem sebe máte papuánské deštné pralesy – mnohem víc jde o propastný rozdíl v čase, v měřítku důležitosti, v touze po drobném jídle nebo jediné suché dece. Tam padají roušky všeho, co vás jindy štve: najednou jste rádi, že se napijete čisté vody a že pod kluzkou nohou nejsou další metry srázu.
Další kapkou reality byl i rozhovor se staršími z kmene, kam výprava dorazila. „Čím můžete být naší vesnici prospěšní?“ ptali se. A Liška s kolegy pochopili, že exotické společenství, které si člověk představuje jako „krásně zaostalé“, touží po stejných vymoženostech, jaké máme my. Z pohledu filmaře: nádhery čiré divočiny se mění na zcela konkrétní otázky typu „Jak sem dostat elektřinu, internet, práci nebo nemocnici?“.
Pro cestovatele, kteří se ještě před pár hodinami rvali o každý krok v pralese, je to silný okamžik. Nejde totiž čekat, že tu najdete „rajskou zahradu“, kde čas zůstal stát. I tenhle kousek světa se posouvá, často chaoticky, občas nelítostně, někdy vstříc lepší životní úrovni. A co si z toho všeho odvezli zpátky? Není to jen zásoba záběrů pro film.
„Přál jsem si, aby ve mně zůstal pocit, že dokud nepřijde opravdové dno, člověk ještě pořád může jít dál,“ říká Liška. Anebo že je radno vážit si každé obyčejné jistoty doma – mít možnost sednout a nalít si horký čaj, aniž by člověk musel celý den klopýtat džunglí a přemlouvat nohy, aby vůbec poslouchaly.
Zdroje:
https://www.instagram.com/liska_pavel_vandrak/
https://www.youtube.com/watch?v=kNE1zF1pcsc
https://www.youtube.com/watch?v=gVfoOrDZOQ8
