Článek
Podzim roku 2001, zkušebna Dejvického divadla. Petr Zelenka, už známý filmový režisér, ale tehdy teprve začínající divadelní dramatik a režisér, zkouší vlastní hru Příběhy obyčejného šílenství.
Potřebuje otce k postavě, kterou hraje Ivan Trojan, muže vyhaslého, unaveného, kdysi hlasatele komentářů k socialistickým filmovým týdeníkům, dnes trosku, co jen sleduje bublinky stoupající v láhvi piva. Jenže nikoho takového nemá. Obejde soubor, obejde známé, nikdo se nehodí. A tak se rozhodne pro krok, který by si dnes možná ani sám netroufl zopakovat, osloví svého nadřízeného.
Tím nadřízeným byl Miroslav Krobot, tehdy umělecký šéf Dejvického divadla, muž, který v divadle strávil čtvrt století jako režisér a který k herectví neměl absolutně žádný vztah. Zelenka mu roli nabídl a Krobot ho odmítal. Nakonec kývl s podmínkou, která zní jako věta z jeho vlastní postavy: „Pokud to nepůjde, tak to nepůjde.“ Nikdo v souboru netušil, co se za pár týdnů stane.
Ukázalo se, že Krobot herectví ovládal skvěle. Jeho otec z Příběhů obyčejného šílenství nebyl žádná parodie, byl to smutný, komický, dojemný muž z masa a kostí, a diváci i kritika na něj reagovali okamžitě. Za tuto divadelní roli dostal Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku.
Bylo mu padesát a poprvé v životě stál na jevišti jako herec, ne jako ten, kdo režíruje odjinud. O čtyři roky později vznikla filmová verze inscenace a Krobot v ní hrál znovu, tentokrát si odnesl Českého lva za nejlepší mužský výkon ve vedlejší roli.
Sám později přiznal, že to nebyla žádná touha po jevišti, ale čirá nouze: „Nebyli lidi.“ Dodal, že kdyby nemusel, na jeviště by nešel vůbec, jenže musel, a ukázalo se, že v tom je fenomenální.
Divadelní režisér
Aby bylo jasné, odkud se ten muž vzal: Miroslav Krobot se narodil 12. listopadu 1951 v moravském Šumperku. Otec byl za první republiky národní socialista, přísný a nekompromisní muž, který se s komunistickým režimem nikdy nesmířil a jednou se s ním dokonce střetl kvůli zahraniční pracovní cestě. Matka byla naopak hluboce věřící žena, jejíž rodina po generace chodila do kostela. Krobot sám říká, že rodinná výchova nebyla žádný extrém, spíš tiché, vnitřní odmítání režimu, které se v domácnosti nikdy nahlas nevyslovovalo, ale všichni ho cítili.
Po maturitě na gymnáziu v Zábřehu v roce 1969 zamířil na brněnskou JAMU, kde vystudoval divadelní režii. Právě tady, ve čtvrtém ročníku, potkal spolužačku Hanu Doulovou, budoucí herečku a svou budoucí ženu. Nebyla to láska na první pohled, spíš postupné sbližování dvou lidí ze stejného oboru, kteří spolu zůstali dodnes, přes padesát let.
Po škole následovala klasická divadelní pouť po českých a moravských jevištích, jaká tehdejší absolventy čekala. Nejdřív přišlo Západočeské divadlo v Chebu, kde spolupracoval s legendárním Janem Grossmanem a poprvé si vyzkoušel postupy autorského divadla. Pak následovalo angažmá v Hradci Králové, kde na sebe upozornil neotřelou, „divokou“ inscenací Romea a Julie.
V roce 1984 přesídlil do Prahy, do Realistického divadla, kde zůstal šest let, a v roce 1990 ho angažovalo samotné Národní divadlo. Kritika si začínala všímat jeho originálních, nekompromisních režijních konceptů. Zdálo se, že se stane jedním z etablovaných režisérů první scény.
Pryč z Národního
Jenže v roce 1996 udělal krok, který mnozí kolegové považovali za bláznovství. Opustil jistotu Národního divadla a s hrstkou svých čerstvých absolventů z Katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU se přestěhoval do zapadlého sálku v pražských Dejvicích, tehdy prakticky neznámého, poloprázdného divadla, které předtím opustil původní soubor Jana Borny.
Krobot sám o tom rozhodnutí řekl, že riziko tam samozřejmě bylo. Přesto šel do nejistoty s partou mladých herců, mezi nimiž byli Ivan Trojan, Tatiana Vilhelmová, Jiří Macháček, David Novotný nebo Martin Myšička, jména, která dnes zná celá republika, ale tehdy to byli jen čerství absolventi bez angažmá. Krobot je vedl osmnáct let, až do roku 2014, a z Dejvického divadla se za tu dobu stala nejžádanější scéna v zemi, na kterou se fronty tvoří hodiny po zahájení předprodeje.
Zpátky k tomu klíčovému roku 2001. Cena Talent roku byla jen začátek. Skutečný zlom přišel o pár let později a měl podobu setkání v Budapešti. Maďarský režisér Béla Tarr, autor filmů, které se počítají mezi vrcholy evropské artové kinematografie, viděl v Budapešti divadelní verzi Příběhů obyčejného šílenství. Krobot ho zaujal natolik, že si ho později přijel znovu prohlédnout na divadelním festivalu v Nitře. Právě tehdy začal vznikat plán na jeho obsazení do nového filmu.
V letech 2006 a 2007 pak Krobot stál před kamerou po boku britské hvězdy Tildy Swintonové v černobílém dramatu Muž z Londýna, natočeném podle předlohy Georgese Simenona. Hrál výhybkáře Maloina, muže, který se stane svědkem vraždy a musí se rozhodnout, zda mlčet, nebo promluvit.
Natáčení bylo pro herce, který dosud většinu kariéry strávil jako divadelní režisér, tvrdou lekcí pokory, jednotlivé záběry se u Tarra opakovaly klidně i třicetkrát, dokud režisér nebyl spokojený s každým gestem, každým pohledem. Krobot sám natáčení označil za utrpení.
Výsledek za to ale stál: Muž z Londýna se v roce 2007 dostal do hlavní soutěže na filmovém festivalu v Cannes, jako první maďarský film od roku 1988, kdy tam soutěžil Hanussen Istvána Szabóa. Kritici psali, že Krobotova postava působí, jako by ji hrál zestárlý Humphrey Bogart, muž, který toho moc neřekne, ale jeho tvář vypráví celý příběh.
Filmová hvězda
Od té chvíle se z padesátníka, který ještě pár let předtím netušil, že bude herec, stala jedna z nejvytíženějších tváří českého filmu. Diváci si ho zamilovali jako mrzoutského řidiče autobusu Karla v komedii Účastníci zájezdu, po boku Pavla Lišky, kde vedli nesmiřitelnou při o hnědé podšálky. Podobně nezapomenutelný byl jako fotbalový funkcionář Pepík Hnátek v Okresním přeboru.
Objevil se v oceňovaném animovaném filmu Alois Nebel, v komedii Revival, po boku polské režisérky Agnieszky Hollandové natočil televizní sérii Hořící keř a později i drama Přes kosti mrtvých. V roce 2014 si dokonce sám poprvé sedl do režisérského křesla celovečerního filmu, černá komedie Díra u Hanušovic, kterou spoluscenáristicky napsal, získala tři České lvy za herecké výkony: pro Ivana Trojana, Lenku Krobotovou a Jaroslava Plesla.
s dcerou Lenkou
Krobot byl za snímek nominován také za režii a scénář. Ani později nezpomalil: hrál v seriálech Dabing Street a Zkáza Dejvického divadla, kde herci hráli sami sebe, v roce 2022 zazářil jako velitel dobrovolných hasičů v hořké komedii Kdyby radši hořelo a v posledních letech patří mezi hlavní tváře úspěšného kriminálního seriálu Oktopus.
Přitom sám nikdy netajil, že si z toho všeho nedělá velkou vědu. Herectví bral jako řemeslo, které se k němu přimotalo pozdě a náhodou, ne jako poslání. Kolegové a diváci na fórech opakovaně popisují to, čím je fascinuje nejvíc, že hraje tím, že vlastně nehraje. Většinou jen mlčí, nebo si něco pro sebe zabručí, a právě v té úspornosti je síla, kterou se jen tak někdo nenaučí.
Stejně úsporný je i v soukromí. Se svou ženou Hanou Doulovou, uznávanou divadelní herečkou a dnes i pedagožkou, jsou spolu déle než padesát let a vychovali tři děti, dva syny a dceru. Syn Honza vystudoval historii a závodně hraje šachy, mladší Vojtěch vystudoval hospodářské řízení lesů na České zemědělské univerzitě.
Jediná, kdo se vydala v rodičovských stopách, je dcera Lenka Krobotová, dnes uznávaná filmová i divadelní herečka. K herectví se přitom nedostala díky rodičům, rodiče ji naopak od divadla spíš drželi dál a do práce ji brali jen výjimečně, třeba na mikulášskou besídku. Impulsem byla náhoda: agentura hledala pro rakouský seriál o Mozartovi dívku, která umí hrát na klavír, a oslovila právě Hanu Doulovou, jestli o někom neví.
Čtrnáctiletá Lenka si tak poprvé vyzkoušela natáčení, líčení a hotelový pokoj ve vídeňském Hiltonu, a zůstala u herectví natrvalo. Dnes mají Krobot s manželkou i dva vnuky, Šimona a Eliáše, kteří po dědečkovi zjevně zdědili smysl pro humor. Jeden z nich si jednou ráno natočil dědu v pyžamu na telefon a jako první otázku improvizovaného rozhovoru mu položil, jestli má jeho život vůbec smysl. Dědovi se prý ta drzost náramně líbila.
Miroslav Krobot letos v listopadu oslaví pětasedmdesáté narozeniny. Dodnes učí na pražské DAMU, kde od roku 2004 působí jako docent, dodnes hraje v Dejvickém divadle, kde už není šéfem, ale zůstal jako herec, a dodnes natáčí. Sám o sobě říká, že si dnes už jako důchodce může vybírat, do čeho půjde a do čeho ne.
Zdroje:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-boomer-talk-miroslav-krobot-s-nejakou-hereckou-drahou-jsem-vubec-nepocital-241240
https://www.pametnaroda.cz/cs/krobot-miroslav-20240130-0
https://www.irozhlas.cz/kultura/divadlo/miroslav-krobot-dejvicke-divadlo-divadlo-reziser-herec-narozeniny-vyroci_2111121231_dok
https://radiozurnal.rozhlas.cz/miroslav-krobot-6214836
https://plus.rozhlas.cz/zajimaji-me-vztahy-nevztahy-a-nejistota-dnesnich-tricatniku-rika-miroslav-krobot-7174682
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/miroslav-krobot-herec-reziser-manzelka-rozhovor-5plus2-kniha-film-ucastnici-zajezdu.A200617_155220_lidicky_sub
