Článek
Autor Miloslav Švandrlík vtiskl svému dílu třešničku jedinečného černého humoru, což se totalitním cenzorům ani trochu nelíbilo. Už druhé vydání knihy bylo zabaveno a roztrháno, ale legendární „baroni“ se přesto šířili v samizdatech dál a dál. Jak vznikal tento příběh, který nejen že přežil normalizaci, ale po revoluci se díky němu do kin přihnaly davy, aby na dvouhodinové filmové verzi doháněly to, co jim roky zakazoval socialistický režim?
Kefalín a cenzura
Miloslav Švandrlík, narozený 10. srpna 1932 v Praze, byl už od dětství obdivuhodně kreativní kluk. Když ostatní hráli fotbal, on raději psal básničky a vymýšlel vyprávění plná nadsázky. V dospělosti sice chtěl být režisérem, ale nakonec ho osud (a vojna) nasměroval do světa literatury.
Jeho největším hitem se stali právě Černí baroni. Jednou se ho zeptali, jak vzniklo tak podivné jméno hlavního hrdiny – vojína Kefalína. S úsměvem vyprávěl, jak si domů rád nosil spoustu lahví Kofoly a prodavačky ho podezřívaly, že snad vede nějakou vlastní stánek. Prý si mezi sebou říkaly: „Podívejte, ten kofol je tady zas!“ A když to řekl manželce, rozesmálo ji to. Tak se z „kofola“ vyvinul „Kefalín“ – a kultovní hrdina byl na světě.
Cenzura však neměla pro humorné historky z armády pochopení. Druhé vydání knihy bylo zabaveno přímo v tiskárně a zničeno. Havlíčkobrodské nakladatelství, které se odvážilo knihu vydat, dopadlo dost bídně – zrušili ho. Švandrlík sám se ocitl na černé listině a roky nemohl vydávat.
Jedinou jeho pravidelnou obživou se pak staly spolupráce s humoristickým časopisem Dikobraz, kreslířem Nepraktou nebo divadlem Semafor, kde publiku občas předčítal kapitoly z právě zakázaných děl.
Pomocné technické prapory
Švandrlík sloužil v technických praporech od roku 1953. Inspiroval se ale reálnými příběhy z vojenských jednotek zvaných PTP – pomocné technické prapory, kde končili „nepřátelé státu“ a režimu, politicky nepohodlní lidé, intelektuálové, duchovní, ale i kulaci. Tyhle zvláštní oddíly fungovaly spíš jako nucené práce, život v nich měl k pohodové vojně hodně daleko. Žádné hrdinské akce se nekonaly – spíš tu šlo o holé přežití a dřinu.
Nadřízeným bylo jedno, kolik těchto „nadbytečných“ vojáků zkolabuje, jen když se stihne plán. Zlehčování pétépácké zkušenosti proto některé bývalé vojáky popouzelo. Po roce 1989 si mnozí z nich stěžovali, že Švandrlíkova kniha i filmové ztvárnění vyvolávají dojem, že to byla legrace. Přitom realita z 50. let byla mnohem krutější.
Správná doba
O celovečerním filmu Černí baroni se tajně přemýšlelo už v 70. letech. Švandrlík společně s režisérem Zdeňkem Sirovým napsali scénář, ale oba měli umělecký „distanc“, a bylo jasné, že do oficiální realizace se jen tak nedostanou. Zdenek Sirový byl nesmírně zajímavá osobnost.
Vystudoval FAMU v roce 1961, natáčel ve Zlíně krátkometrážní filmy a pak se přidal k české nové vlně snímkem Smuteční slavnost (1969), který skončil v trezoru. On sám na čas skončil v dabingu a k filmům se vrátil později, ovšem za cenu různých úliteb režimu.
Po sametové revoluci v roce 1989 už ale cenzura padla a Černí baroni se dočkali velkolepého knižního vydání v nákladu 300 tisíc kusů. Nakladatelé brzy poznali, že lidé téma vojny pořád milují (stejně jako se to ukázalo u Tankového praporu). Producenti se proto pustili do příprav filmu, pro který mohl Zdenek Sirový konečně naplno rozvinout svou režisérskou vizi.
O roli hlavního hrdiny – vojína Kefalína – se původně uvažovalo pro Miroslava Vladyku, nakonec ji získal Ondřej Vetchý, který dokonale vystihl jemný, trochu zmatený, ale umělecky založený charakter. Největšími hvězdami filmu se ale stali Pavel Landovský alias svérázný major Haluška (známý pod přezdívkou Terazky) a Miroslav Donutil coby poručík Troník.
Pavel Landovský
Pavel Landovský se po dvanácti letech v emigraci vrátil do českého filmu v opravdu velkém stylu. Během natáčení prý popíjel, posílal kolegy do nejrůznějších koutů a měnil repliky na poslední chvíli, takže ostatní herci museli pohotově reagovat. Přesto (nebo právě proto) se stal nejvýraznější postavou snímku – jeho podání Terazkyho, který se snaží „všetkých pozvať do basy“, je legendární.
Zajímavost: Postava majora Halušky měla svůj reálný předobraz v důstojníkovi Antonu Gazdovi, kterému se kdysi dostala kniha Černí baroni do ruky. Prý se chtěl i soudit, ale nakonec to nechal být.
Miroslav Donutil ve skutečnosti nikdy vojenskou službu neabsolvoval. Když dostal roli poručíka Troníka, musel spoléhat na historky od kamarádů – a očividně to bohatě stačilo. Vysloužil si ohromnou popularitu a jeho typické hlášky se zapsaly do kulturního povědomí.
Režisér chtěl udělat radost i samotnému Švandrlíkovi a nabídl mu roli generála. Jenže autor se prý zděsil a raději odmítl. Nakonec ho tedy nahradil Václav Postránecký.
Natáčení na Zelené hoře a boj s nedostatkem sněhu
Film se začal točit 21. října 1991 a končil 9. ledna 1992. Hlavním místem se stal zámek na Zelené hoře u Nepomuku, který se filmaři snažili proměnit v zimní kulisy. Problém byl, že ten rok téměř nesněžilo, takže museli použít umělý sníh, a když náhodou napadly opravdové vločky, herci je za chvíli rozšlapali.
zámek Zelená hora
Režisér Sirový byl rád, že v porevoluční době nemusel sestříhaný film odevzdat ke schválení žádné komisi. Původně měl ale záběrů přes dvě hodiny a ani za nic je nemohl zkrátit. Nakonec mu pomohl střihač Toník Máša, který během jediného dne vyškrtl několik scén a dostal film na požadovaných 110 minut. Režisér se sice vztekal, ale dnes s odstupem přiznal, že „Pánbůh zaplať, je to tak akorát“.
Milion a půl diváků u pokladen
Premiéra proběhla 4. července 1992 a do kin dorazilo téměř 1,5 milionu diváků. Z Černých baronů se stal nejnavštěvovanější český film roku. Spokojené publikum se bavilo a opakovalo si hlášky typu „Soudruzi, je to smutné, ale Kefalín se ožral jako svazák,“ nebo „Kostol vidím, cestu vidím a kde som ja? Vnu…“.
Ne všichni se ale smáli. Bývalí pétépáci se ozývali, že ve filmu se nebezpečně bagatelizuje utrpení, které oni reálně prožili. Vladimír Lopaťák, předseda Ústřední rady pomocných technických praporů, prohlásil, že mnozí z nich se u promítání Černých baronů zkrátka nesmáli. Zlobilo je, že pro veřejnost se z jejich těžké služby stala trochu fraška.
Juraj Herz
Režisér Sirový, jenž měl sám osobní zkušenost z vojny v pétépáckých podmínkách, uznal, že to tam žádná pohádka nebyla. Vysvětloval, že film je podán s nadsázkou a není míněn jako historický dokument. A nakonec se emoce uklidnily.
Pokračování?
Nadšení producentů z úspěchu Černých baronů bylo obrovské a chtěli točit pokračování. Bohužel Zdenek Sirový zemřel v květnu 1995, a bez něho se do dalších dobrodružství vojína Kefalína nikomu nechtělo.
V roce 2004 tak vznikl alespoň jedenáctidílný televizní seriál v režii Juraje Herze. K dispozici byl větší rozpočet, ale i sám režisér přiznával, že doba se změnila a kouzlo Černých baronů už nemělo tak silný náboj. Ti praví Černí baroni, co se zapsali do dějin krátce po sametové revoluci, zůstali jen jedni – a to ti z let 1992, kdy do kin přišlo publikum stále ovlivněné živými vzpomínkami na reálnou totalitní službu i absurditu doby.
Zdroje:
