Článek
Pozdní večer, leden 1971, přímořské městečko Whitstable v Anglii. Sedmapadesátiletý muž vybíhá po schodech svého domku, na okamžik se zastaví a zase spěchá dolů. Potom znovu nahoru a dolů, dokud mu síly stačí.
Peter Cushing, hvězda klasických hororů studia Hammer, se právě pokouší přivodit si infarkt – nebo přinejmenším jedná v zoufalém záchvatu žalu, který později sám popisoval jako hysterickou reakci na ztrátu. Ten den mu doma ve Whitstable zemřela jeho manželka Helen, zatímco byl u ní, a on nechce dál žít.
K úmrtí milované ženy se dlouho upínal s trpkou nadějí: přál si, aby zemřeli společně, ve stejný moment. Kýžený konec však nepřišel. Ani zoufalý běh do schodů nepomohl – srdce nápor vydrželo.
Z divadla do hororu
Narodil se roku 1913 v londýnském předměstí Kenley. Od mládí chtěl být hercem, ale cesta na vysněné jeviště nebyla přímá ani snadná. Vyrůstal v konzervativní rodině a trpěl chorobnou plachostí; jako dítě míval tak silnou trému, že ve školních představeních nedokázal promluvit.
Rodiče ho původně tlačili k praktickému povolání zeměměřiče. Cushing se však těsně před válkou přece jen vydal k herectví – přesunul se do Hollywoodu zkoušet štěstí jako komparzista. Zahrál si malé role ve filmech, ale velký průlom nepřišel a s vypuknutím války se vrátil do Británie.
Do armády ho pro zdravotní indispozici nepřijali. Zapojil se tedy aspoň do divadelních souborů, které jezdily bavit britské vojáky. Právě během jednoho takového zájezdního představení v roce 1942 poznal herečku Violet Helene Beck, zvanou Helen.
Byla o osm let starší, pocházela z rusko-francouzské rodiny a stejně jako on zasvětila mládí divadlu. Krátce po seznámení ji požádal o ruku. „Byla to láska na první pohled,“ vzpomínal později. Vzali se v době nejistoty a války (1943) a jejich bezdětné manželství pak trvalo osmadvacet let – až do Heleniny smrti.
Ještě než se Cushing stal synonymem pro horor, budoval kariéru na seriózních jevištích a v televizních inscenacích. Roku 1951 se objevil na prknech londýnského West Endu po boku brilantního Laurence Oliviera. Kritika ho poprvé výrazněji zaznamenala v televizních adaptacích klasiky: jako pana Darcyho v Pýše a předsudku (1952) nebo v Orwellově antiutopii 1984.
Za roli Winstona Smithe v tomto mrazivém dramatu získal v roce 1956 cenu BAFTA pro nejlepšího televizního herce. Na začátku 50. let byl Peter Cushing navenek kultivovaným britským hercem s vysokým čelem a vytříbeným způsobem řeči – typově spíše kandidát na shakespearovský repertoár než na krvavé horory.
Když však v roce 1956 potřebovalo vznikající studio Hammer Films obsadit titulní roli do nové verze Frankensteina, volba padla právě na něj. Cushing nabídku přijal bez dlouhého rozmýšlení. Po válce a hubených poválečných letech si herec v polovině padesátých let stále nemohl být jistý budoucností: „Byl jsem už docela v letech a skoro jsem si nic nevydělal… Nešlo mi o slávu, jen jsem potřeboval práci,“ vysvětloval upřímně.
Díky filmu The Curse of Frankenstein (Prokletí Frankensteina, 1957) – natočenému během pouhých tří týdnů – poznal Cushing poprvé i zář mezinárodního úspěchu. Snímek vydělal nečekaně velké peníze a studio Hammer promptně následovalo úspěch dalším projektem: nový Dracula (1958) měl těžit z barevné podívané a gotické hrůzy stejně jako Frankenstein.
Peter Cushing opět kývl, zčásti i s vědomím, že honoráře ze série „na důchod“ přijdou vhod. Tehdy ho varovala právě Helen: pokud u hororů zůstane, přijde nálepka, které se nezbaví. Měla pravdu – ale on toho prý nikdy nelitoval. Vždy se snažil myslet hlavně na diváky: „Říkal jsem si: co by lidé raději viděli? Hamleta, nebo Frankensteina? A ukázalo se, že Frankensteina,“ poznamenal s nadhledem.
Během následujících deseti let se tak z něj stala stálice hororového žánru.
Přátelé, kteří se na plátně navzájem zabíjeli
Cushingova filmografie druhé poloviny 50. a 60. let vypadá na první pohled monotónně: nechybí v ní upíři, oživlé mumie, vlkodlaci, démonické relikvie ani gotické tajemné domy. „Děsivé filmy“ od Hammeru měly přitom svou eleganci a styl.
Nízký rozpočet vyvažovaly tvůrčí nápady režiséra Terence Fishera a charismatičtí herci v hlavních rolích. Vedle Petera Cushinga se ve většině těchto snímků objevovalo jediné další jméno – Christopher Lee. Právě vysoký, temně charismatický Lee ztělesnil pro Hammer ikonické příšery: ve Frankensteinovi hrůzného netvora se zašitou tváří, posléze v Draculovi samotného krvežíznivého hraběte.
Cushing byl jeho protiváhou: v prvním případě šílený, posedlý baron Frankenstein a ve druhém odvážný vědec Van Helsing, který se tváří v tvář Draculovi neohroženě ohání křížem a dřevěným kůlem. Jejich společné výstupy měly jedinečné napětí.
Oba herci spolu nakonec natočili přes dvacet filmů a během let se stali podobnou dvojicí jako kdysi průkopníci hororu Boris Karloff a Bela Lugosi. Pro publikum představovali sehrané soupeře, jejichž jména se na plakátech vyjímala vedle titulů děsivých historek. Ve skutečnosti však šlo o velmi blízké přátele.
Cushing s Leem se poznali už coby mladí herci – poprvé se prý letmo setkali v komparsu filmové adaptace Hamleta roku 1948, kde oba stáli v zástupu kolem Laurence Oliviera. Skutečné přátelství se ale zrodilo až při společné práci pro Hammer. Byli povahově odlišní: Cushing spíše zdrženlivý a pečlivý, Lee energický a přímý.
Přesto si skvěle rozuměli před kamerou i mimo ni. Ve volných chvílích na place spolu vtipkovali, hráli šachy a bavili kolegy. Když si Lee stěžoval, že v roli Frankensteinova monstra nemá žádné dialogy, Cushing ho chlácholil s britským humorem: „Buď rád, můj milý – aspoň ti nemají co vystřihnout,“ popíchl ho údajně.
Jindy spolu vedli fingované rozmíšky jen pro pobavení štábu: „Drahý příteli,“ oslovoval Cushing svého kolegu v žertu nejvytříbenější angličtinou, „buď tak laskav a nezakrývej mi svým stínem světlo.“ Při natáčení si taky vytvořili zvláštní hru: kdo dřív rozesměje toho druhého.
Po skončení zlaté éry Hammer hororů začátkem 70. let se profesní cesty dvojice rozdělily. Christopher Lee odjel zkusit štěstí do Hollywoodu, zatímco Cushing zůstával v Anglii. Jejich osobní přátelství tím však neskončilo. Ještě dlouho si spolu telefonovali a předháněli se v tom, kdo se představí trhlejším hlasem.
„Stačilo po telefonu jediné maniakální zasmání nebo podivná hláška a hned jsme oba věděli, kdo je na druhém konci,“ vzpomínal Lee. Takových důvěrných žertů měl prý Lee právě s Cushingem – a když Peter Cushing v roce 1994 odešel, Lee ho už v této zvláštní soukromé hře neměl kým nahradit.
Když odešla Helen
Koncem šedesátých let už měl Peter Cushing jméno legendy hororového plátna. Získal řadu fanoušků po celém světě. Novou vlnu pozornosti u mladšího publika mu pak přinesla i docela nečekaná pocta z popkultury. Režisér George Lucas mu roku 1976 nabídl roli ve svém sci-fi eposu Hvězdné války.
Cushing si s chutí zahrál nelítostného velitele Hvězdy smrti a i v neznámém prostředí vesmírné sci-fi působil se svým aristokratickým zjevem naprosto přesvědčivě. V uniformě imperiálního guvernéra Tarkina sice musel pochodovat v přiléhavých vysokých botách, ale ty ho tlačily tak, že to bolestí nevydržel.
Štáb proto velkoryse dovolil, aby většinu scén točil jen ve svých měkkých sametových trepkách – záběry soustředěné na jeho přísnou tvář tomu naštěstí nevadily.
Osobní zlom, který Cushingův život proměnil tragickým způsobem, však přišel už o několik let dříve. Rok 1971 znamenal ránu, na kterou nebyl připraven. Jeho žena Helen trpěla delší čas plicní chorobou a její stav se ke sklonku šedesátých let rychle zhoršoval. Cushing kvůli manželčině péči zrušil či odložil některé pracovní závazky.
Když v lednu 1971 Helen ve věku 65 let zemřela, zůstal sám v jejich domě v domovském Kentu. Přátelé a kolegové tehdy dobře chápali, co pro něj taková ztráta znamená – manželé Cushingovi byli pověstní mimořádně harmonickým vztahem. „Neuvažovali jsme o našem manželství v přízemních ohledech,“ řekl o jejich svazku, „to duševní pouto pro nás bylo důležitější než cokoli fyzického.“
Bezprostředně po manželčině skonu se Cushing psychicky zhroutil. Rozpracované natáčení filmu Blood from the Mummy’s Tomb (Krev z mumie) opustil po prvním dni kvůli Helenině zhoršujícímu se zdravotnímu stavu a její hospitalizaci. Roli za něj narychlo převzal Andrew Keir.
Po její smrti se herec stáhl do ústraní. Podle svých slov ztratil smysl téměř pro vše – chyběla mu chuť vstát ráno z postele, chyběla mu radost z práce, chyběl mu humor. V rozhovoru pro Radio Times o rok později otevřeně přiznal, že Helenina smrt pro něj byla faktickým koncem života: „Od chvíle, co odešla, jako by ze všeho vyprchalo srdce. Čas se neúměrně vleče, samota je k neunesení – udrží mě už jen vědomí, že se zase shledáme. Mým jediným přáním je následovat ji. Všechno ostatní je jen zabíjení času.“
Koncem života se Peter Cushing dočkal ještě jednoho dojemného daru. Krátce po Helenině smrti požádal britský televizní pořad Jim’ll Fix It o pomoc při splnění zvláštního přání: přál si pojmenovat po své ženě novou šlechtěnou růži. Kvůli televizi ho pozvali do rozária na sever Anglie a nechali vybírat z nových vyšlechtěných odrůd.
Cushing se trpělivě procházel mezi záhony, až ho jedna planá růžička zaujala – drobný keřík s něžně růžovými květy. „Byla jediná svého druhu,“ popsal později. Zahradník nechal odebrat sazenice a po čase odrůdu namnožil. Když pak Peter držel v rukou první vypěstovanou růži se jménem Helen Cushing Rose, po dlouhé době se prý ze srdce usmál.
Dne 11. srpna 1994 se Peter Cushing naposledy nadechl – zemřel v nemocnici v Canterbury na rakovinu prostaty, ve věku 81 let. Podle blízkých přátel odcházel smířený. Byl zpopelněn a jeho popel byl uložen vedle Helen ve starém kostele v Seasalter.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Peter_Cushing
https://www.independent.co.uk/news/people/obituary-peter-cushing-1375859.html
https://www.washingtonpost.com/archive/lifestyle/style/1986/07/13/peter-cushing-the-horror-of-it-all/1da9957f-64c2-492b-9eb2-88fd028f4c44/
https://www.flashbak.com/i-want-to-die-peter-cushings-death-wish-424071/
https://family-friendly-movies.com/biography/peter-cushing-biography/
https://warped-perspective.com/2013/05/the-gentlest-and-most-generous-of-men-the-friendship-of-peter-cushing-and-christopher-lee/
https://citizenscreen.tumblr.com/post/119993131788
https://www.petercushing.co.uk/helen.htm
