Článek
Na konci března 1922 panovalo v okolí bavorského Schrobenhausenu ještě zimní počasí a na polích ležel sníh. Ve čtvrtek 30. března si sedlák Andreas Gruber, hospodář z usedlosti zvané Hinterkaifeck, podle pozdějších svědectví povšiml v čerstvém sněhu zvláštních stop.
Vedly od okraje lesa přímo k jeho statku, k hospodářské kůlně se strojovnou – a co bylo znepokojivé, nevedly už zpátky. Když se Gruber šel podívat ke kůlně, zjistil, že zámek u dveří je poškozený. Na zápraží navíc našel odhozený výtisk mnichovských novin, které si rodina nepředplácela a které nikdo z místních neznal. Listonoš potvrdil, že on tyto noviny nedoručoval. Andreas Gruber začal tušit, že kolem stavení se pohybuje nezvaný vetřelec.
Nebyla to první zvláštní věc, která se v Hinterkaifecku děla. Už půl roku předtím odešla tehdejší služebná Kreszenz Riegerová ze služby s tím, že na statku „straší“. Domem se prý ozývaly kroky a podivné zvuky, které ji vylekaly natolik, že nechtěla zůstat.
Koncem března 1922, jen pár dní před tragédií, se znepokojivé jevy vystupňovaly: Gruber slýchal po nocích zvuky kroků na půdě nad obytnou částí. Když tam s lucernou vystoupal, nenašel nikoho – ani stopy po cizí přítomnosti. Kromě toho prý zahlédl z dálky mezi stromy siluetu neznámého muže hledícího směrem ke statku. Svěřil se několika známým, že má o rodinu obavy. Ti mu radili, aby vše ohlásil četníkům, jenže Andreas Gruber jejich radu odmítl. A na policii se už vypravit nestihl.
Šest mrtvých
Statek Hinterkaifeck (asi 70 km severně od Mnichova) stál osamocený asi půl kilometru za vsí Gröbern a v roce 1922 v něm žilo šest lidí. Sedlák Andreas Gruber (63) s manželkou Cäzilií (72) měli na hospodářství společně s nimi také svou dceru, pětatřicetiletou vdovu Viktorii Gabrielovou. Viktorii zůstaly po manželovi, padlém v první světové válce, dvě malé děti: sedmiletá Cäzilia (pojmenovaná po babičce) a dvouletý Josef.
Kromě rodiny tam pomáhala služebná; poté, co předchozí služka odešla, se Gruberovým dlouho nedařilo najít náhradu. Až 31. března 1922, v osudný pátek, na Hinterkaifeck nastoupila nová služebná – čtyřiačtyřicetiletá Maria Baumgartnerová. Doprovodila ji její sestra, která se po krátké návštěvě rozloučila. Maria si zřejmě sotva stačila vybalit pár věcí. Ještě téhož večera byli všichni obyvatelé Hinterkaifecku zavražděni.
Podle pozdější rekonstrukce událostí došlo k útoku v noci z 31. března na 1. dubna 1922. Není zcela jasné, co přesně se v jednotlivých okamžicích odehrálo – žádný přímý svědek nezůstal. Vyšetřovatelé však dospěli k závěru, že pachatel (či pachatelé) vylákal nejprve čtyři členy domácnosti jednoho po druhém ze stavení ven do stodoly.
Ve stodole útočník postupně všechny čtyři – Andrease, jeho manželku Cäzilii, jejich dceru Viktorii a malou Cäzilii – překvapil a ubil k smrti. Jako vražedný nástroj použil náčiní z hospodářství: Reuthaue, krumpáčovitou motyku s dlouhým ostřím, kterou své oběti zasáhl opakovaně do hlavy. Společně se čtyřmi těly ve stodole našli kriminalisté později i velké kaluže krve a rozhrabané seno, což svědčilo o tom, že došlo k intenzivnímu zápasu o život.
Sedmiletá Cäzilia podle pitvy po hrůzném útoku žila nejméně dvě hodiny – s rozbitou lebkou ležela v bezvědomí v koutě na zemi a v předsmrtné agónii si vytrhala chomáče vlastních vlasů. Vrah zatím plynule pokračoval v díle zkázy: se stejnou zbraní se přesunul do obytné části domu.
Tam v dětském kočárku či pojízdné postýlce zabil dvouletého Josefka a v podkrovním pokoji přepadl a zavraždil i služebnou Marii Baumgartnerovou. Celkem si tak běsnění neznámého útočníka vyžádalo šest obětí – celou rodinu včetně malých dětí a jejich nově příchozí pomocnice.
Trvalo čtyři dlouhé dny, než si lidé z okolí uvědomili, že se na Hinterkaifecku něco stalo. Vražda celé rodiny zůstávala po celý víkend a začátek dalšího týdne utajena. Vysvětlením je i izolovaná poloha statku a životní rytmus té doby: Gruberovi byli zvyklí hospodařit samostatně a se sousedy se pravidelněji vídali jen v neděli v kostele.
Když se v neděli 2. dubna rodina neukázala na mši ve farním kostele, místním to sice bylo nápadné, ale prozatím ne přímo alarmující. V pondělí malá Cäzilia nepřišla do školy, což učitele znepokojilo. Listonoš během soboty a pondělka zaznamenal, že pošta na Hinterkaifeck zůstává ve schránce netknutá. Přesto nikdo hned nevyhlásil poplach.
Až v úterý 4. dubna zavítal na statek mechanik Albert Hofner, který měl s Gruberem domluvenou opravu benzinového motoru mlátičky. Přijel ráno, ale přes opakované volání se mu nikdo z domácích neozval. Hodinu čekal, pak vlezl do strojovny kůlny oknem a pustil se do opravy. Strávil na statku asi čtyři a půl hodiny – slyšel jen bečení ovcí, bučení krav a psa uvázaného ve chlévě, jinak klid.
Udivilo ho pouze, že hospodář stále nikde. Připadalo mu to zvláštní, protože domluvené návštěvy Gruber nikdy nezanedbával. Po poledni Hofner práci dokončil a vydal se pryč. Po cestě se stavil u souseda Lorenze Schlittenbauera v nedalekém Hofbergu (jen několik stovek metrů od Hinterkaifecku) a řekl mu, že na statku nikoho nenašel – dvůr ale nebyl prázdný, ve chlévě jsou slyšet zvířata.
Tato zpráva Schlittenbauera znepokojila. Věděl, že celou rodinu už několik dní nikdo neviděl. Nejprve proto poslal na Hinterkaifeck svého dva syny, aby se podívali, zda se s někým z rodiny nespojí. Když se vrátili bez výsledku, rozhodl se svolat další dva muže a jít se na statek podívat osobně.
Téhož dne odpoledne, 4. dubna 1922 kolem půl čtvrté, vstoupil Lorenz Schlittenbauer společně s dalšími dvěma sedláky, Jakobem Siglem a Michaelem Pöllem, na dvůr statku Hinterkaifeck. Nejprve zamířili do stodoly – její vrata byla zajištěná a museli je vypáčit. Hned za prahem je čekal otřesný nález.
Schlittenbauer a jeho společníci ihned uvědomili obecního starostu a četníky. K neštěstí došlo na odlehlém místě, zpráva se však rozšířila obrovskou rychlostí. Ještě než dorazili vyšetřovatelé, seběhli se na dvůr místní sousedé a další lidé z okolí, které přivábila zvěst o hrůzném nálezu. Mnozí vstupovali do domu i stodoly ze zvědavosti a nechtěně tím pošlapali a zničili některé stopy.
Incestní poměr a podezřelý soused
Vyšetřování brutálního zločinu převzala bavorská kriminální policie. Do Hinterkaifecku se 5. dubna dostavil inspektor Georg Reingruber s týmem detektivů z Mnichova a začal systematicky zkoumat místo činu. Brzy bylo jasné, že loupežný motiv je nepravděpodobný. Přestože Gruberovi patřili k movitějším sedlákům v kraji, v domě se našly všechny peníze i cennosti netknuté.
Zanedlouho vyplynuly na povrch jiné znepokojivé informace, které naznačovaly osobní motiv. Policie zjistila, že Andreas Gruber měl dlouhodobě nepřístojný vztah se svou dcerou Viktorií – tedy incestní poměr, který byl v obci veřejným tajemstvím. Třicet pět let stará Viktorie se už před válkou stala proti své vůli otcovou milenkou a úřady kvůli tomu na Andrease Grubera dokonce uvalily trest vězení.
Po návratu z žaláře však pokračoval, jako by se nic nestalo. Viktoriin manžel Karl Gabriel, který musel o poměru vědět, narukoval roku 1914 do armády a na frontě ve Francii padl – jejich společná dcera Cäzilia tak zůstala v péči prarodičů. V roce 1919 se Viktorii Gabrielové narodil syn Josef, jehož otcem byl podle matričních záznamů neznámý.
Po vsi se ale šuškalo, že i malý Josef je ve skutečnosti Gruberův, čili že dědeček zplodil dítě s vlastní dcerou. Gruberovi toto obvinění navenek popírali, ale fakt, že rodina žila neustále pohromadě a Viktorie neměla svobodu navázat vztah mimo dům, působil podezřele.
Objevila se však i jiná varianta: v sousedství žil vdovec Lorenz Schlittenbauer (45), kterého mnozí považovali za Josefova otce. Schlittenbauer přišel o manželku v roce 1918 a brzy poté navázal s Viktorií Gabrielovou vztah. Podle několika svědků s ní plánoval sňatek.
Vztah však nevydržel. Schlittenbauer si nakonec Viktorii nevzal a o syna nepečoval – údajně odmítal platit jakékoli alimenty. Zda se rozešli kvůli nátlaku despotického Andrease Grubera, nebo z vlastních sporů, není jasné. Jisté ale je, že jejich rozchod provázel konflikt a Schlittenbauer se netajil záští vůči Gruberovi. Po šestinásobné vraždě tak nemohl ujít pozornosti vyšetřovatelů. Měl motiv žárlivosti i hněvu vůči zvráceným rodinným poměrům v Hinterkaifecku. Navíc byl jedním z prvních, kdo oběti našli.
Ke slovu se tedy dostávaly i divočejší spekulace. Vynořila se například zvěst, že Viktorčin manžel Karl Gabriel možná v roce 1914 nezemřel, jak oficiálně uváděla armáda, ale v osudnou noc roku 1922 se vrátil ze svého domnělého hrobu. V návalu pomsty za staré křivdy měl sprovodit ze světa celou domácnost. Pro tuto variantu neexistoval žádný důkaz.
Ani dlouhá léta po činu se nepodařilo přinést definitivní odpověď. V poválečných archivech lze najít i kuriózní epizody: třeba v roce 1951 policii kontaktovala svědkyně, která na smrtelné posteli obvinila ze zločinu své dva příbuzné. Šlo o dva dospělé bratry z širšího okolí, kteří prý masakr spáchali a léta s tím tajemstvím žili. Na základě tohoto doznání byl jeden z bratrů, tehdy již starý pán, krátce zadržen a vyslechnut. Jeho bratr byl tou dobou už po smrti. Kriminalisté ale nenalezli nic, co by jejich vinu prokazovalo – obvinění se nepotvrdilo a záležitost byla odložena ad acta.
Nepomohli ani jasnovidci
Práce kriminalistů bez moderních metod byla v roce 1922 složitá a navíc ji ztížily chyby v prvotním ohledání. Detektivové z Mnichova museli místo činu rekonstruovat doslova z trosek. Přes veškerou snahu zanést nálezy do protokolu se stalo, že žádný z vyšetřovatelů nepořídil přesný plán stavení s vyznačením polohy nalezených těl a důkazů. Fotografická dokumentace z místa byla jen letmá.
Dodatečně vyšlo najevo, že v prvních hodinách nikdo nezajistil a neodebral otisky prstů – ačkoliv daktyloskopie už tehdy patřila k běžně známým kriminalistickým metodám. V chaotickém dění po nálezu hořela světla v mnoha místnostech a kdokoliv mohl z místa nepozorovaně odejít či naopak nepozorovaně přijít. Přesto se podařilo identifikovat několik důležitých stop. Z četných indicií na dvoře a v domě kriminalisté poznali, že pachatel po vraždách nespěchal pryč.
Naopak na statku nějakou dobu pobyl. Nadojené mléko v konvích a klidná zvířata ve chlévě svědčila o tom, že někdo se o dobytek průběžně staral i v následujících dnech po činu. V kuchyni se našel čerstvě nakrojený uzený špek a truhla na chleba byla prázdná – vrah snědl veškeré zásoby pečiva.
Přes sebelepší dedukce se hmatatelné důkazy dlouho nedařilo najít. Vražedná zbraň – zmíněná Reuthaue – jako by zmizela. K průlomu došlo až bezmála po roce. O statek Hinterkaifeck po masakru pochopitelně nikdo nestál, a tak byl opuštěný a chátral.
V únoru 1923, při demolici zchátralé stodoly a domu, se však objevily nečekané důkazy: v dutině pod podlahou, v takzvané falešné podlaze nad schodištěm, byla pečlivě ukrytá zakrvácená Reuthaue – zřejmě hledaný vražedný nástroj, který unikl prvotnímu ohledání.
V seně ve chlévě zase našli dělníci poškozený kapesní nůž. Ani z těchto objevených předmětů se bohužel nepodařilo určit pachatele, ale potvrdily minimálně jednu věc: vrah v domě po činu nejen přespával a hospodařil, ale dokonce si dal práci schovat svou zbraň a snad ji hodlal později nenápadně odnést.
Beznaděj nad nepolapitelným pachatelem dohnala policii také k netradičním postupům. Vyšetřovatelé se rozhodli vyzkoušet metody na samé hranici tehdejší vědy. Soudní lékař Johann Baptist Aumüller provedl 5. dubna 1922 důkladnou pitvu všech šesti obětí a pro potřeby dalšího zkoumání následně oddělil všem zavražděným hlavy od těl.
Lebky byly předány úřadům a měly posloužit k hledání stop po vražedném nástroji nebo jiných indicií. Jenže žádná z těchto analýz zásadní odhalení nepřinesla. A tak v zoufalství policie sáhla i po okultní „vědě“. Vyšetřovatelé požádali dvě známé spiritistky, aby se pokusily prostřednictvím lebek navázat kontakt se zavražděnými a pomohly určit vraha. V roce 1922 se v Norimberku skutečně konaly seance, během nichž měly jasnovidné ženy transovním hlasem tlumočit poselství ze záhrobí.
Bavorští kriminalisté prověřovali případ Hinterkaifeck ještě dlouhé roky. V knize podezřelých se nakonec objevilo téměř sto jmen. Policisté opakovaně zatýkali různé domnělé pachatele, vyslýchali členy jejich rodin a snažili se najít svědectví, ale žádného vraha se dopadnout nepodařilo. V roce 1955 byl spisový materiál znovu odložen a vyšetřování zůstalo neobjasněné.
Ještě roku 1986 proběhly v souvislosti s vraždami na statku Hinterkaifeck nové výslechy svědků – poslední, neboť ani ty nic neobjasnily. V roce 2007 se skupina policejních historiků a absolventů důstojnické školy ve Fürstenfeldbrucku rozhodla celý mord znovu analyzovat jako cvičný úkol.
Po prostudování všech dochovaných materiálů a indicií sestavili 186stránkovou zprávu, která případ shrnula. Ani tým roku 2007 ale nepřišel s jednoznačným řešením – s ohledem na fragmentární důkazy dospěl k závěru, že spolehlivé usvědčení pachatele už není po tolika letech možné.
Zdroje:
https://www.focus.de/wissen/mensch/geschichte/sechs-opfer-viele-verdaechtige-keine-aufklaerung-die-morde-von-hinterkaifeck-sind-seit-95-jahren-ungesuehnt_id_7811987.html
https://www.welt.de/geschichte/article237912395/Massenmord-von-Hinterkaifeck-Wer-toetete-bestialisch-sechs-Menschen.html
https://www.faz.net/aktuell/gesellschaft/kriminalfall-hinterkaifeck-auch-nach-100-jahren-ist-der-sechsfachmord-nicht-aufgeklaert-17921448.html
https://wiki.hinterkaifeck.net/wiki/Berichte%3A_2007_Projektabschlussbericht_Hinterkaifeck_%28FHVR%29
https://en.wikipedia.org/wiki/Hinterkaifeck_murders
https://www.donaukurier.de/archiv/90-jahre-hinterkaifeck-der-fall-4539021
https://www.donaukurier.de/archiv/90-jahre-hinterkaifeck-der-verdaechtige-lorenz-schlittenbauer-4539022
https://www.sueddeutsche.de/bayern/mordfall-hinterkaifeck-geheimnis-um-eine-siebte-leiche-1.945620
