Pod Brnem se našla děsivá hrobka 50 000 lidí – druhá největší kostnice Evropy

Pod rušnými ulicemi čekaly na odhalení tisíce lebek a kostí, němé svědectví morových epidemií a válečných běsů. Druhá největší kostnice Evropy, ukrytá po staletí, právě otevřela své mrazivé tajemství.

Psal se rok 2001. V centru Brna vládne čilý ruch a město se chystá zrekonstruovat dláždění Jakubského náměstí. Archeologové, povolaní k rutinnímu průzkumu podzemí, netuší, že stojí na prahu obřího objevu. Když se krumpáč jednoho z nich s dutým zaduněním propadne do podloží, místo očekávané pevné země se objeví volný prostor.

Opatrně rozšiřují sondážní otvor – a v přísvitu baterky se ze tmy vynořuje lidská lebka. Ne jedna, ale hned několik, položených těsně vedle sebe! Náhlé ticho v hlubině vystřídá zrychlený tep – tým badatelů si uvědomuje, že tohle nejsou náhodné kosti z rozrušeného hrobu. Přivolaní odborníci spouštějí do otvoru kameru a jejich podezření se potvrzuje: pod náměstím se skrývá rozsáhlá podzemní komora a v ní bezpočet lidských ostatků.

Nikdo tomu zpočátku nechce uvěřit. Pod nohama tisíců lidí, kteří denně procházejí náměstím, se otevřela hrobka jako z hororu. Archeologové postupně odkrývají vchod a slaňují se do zatuchlého prostoru krypty. Světlo jejich lamp dopadá na bizarní scenérii: stěny lemují úhledně vyskládané řady lebek, z podlahy a koutů se zvědavě k návštěvníkům zvedají bílé lebky s prázdnými očními důlky.

Na cihlách klenutého stropu se sráží vlhkost a v těžkém vzduchu je cítit nasládlý pach tlení. Tisíce kostí, malé i velké, leží navršené všude kolem – jako by tu kdosi naskládal celé lidské životy na hromady. Každý krok badatelů jemně chřestí drobnými úlomky.

„To není možné,“ šeptá někdo z nich, protože rozměry pohřebiště jsou ohromující. Místo pokračuje dál do tmy, kosti a lebky se ztrácejí ve vzdáleném koutě. Nikdo netušil, že právě odhalili druhou největší kostnici v Evropě hned po pařížských katakombách.

Jak se vůbec tolik mrtvých ocitlo pod kostelem sv. Jakuba? Odpověď nás zavede hluboko do historie Brna. Hřbitov u svatojakubského kostela existoval už od 13. století, přímo uprostřed tehdejšího města obehnaného hradbami.

Ve středověku bylo běžné pochovávat mrtvé v centrech měst, kolem kostelů, co nejblíže k posvátné půdě. Jenže Brno rostlo a jeho hřbitovy uvnitř hradeb začaly brzy praskat ve švech. Morové epidemie kosily obyvatelstvo v pravidelných vlnách – stačil rok 1348 nebo pozdější morové rány v 17. století a márnice byly plné. Během třicetileté války (1618–1648) navíc město zažilo kruté obléhání Švédy; kulky a meče nepřítele znamenaly smrt pro stovky obránců i civilistů. Tolik mrtvých, a tak málo místa k jejich spočinutí.

Brňané si museli poradit, a tak zavedli takzvaný výměnný systém pohřbívání. Po každém pohřbu se hrob ponechal asi deset či dvanáct let, aby se tělo rozložilo. Poté byl hrob znovu otevřen – a kosterní ostatky někdejšího nebožtíka vyzdviženy ze země. Tyto kosti však nečekal nezájem ani odhození; pietně se ukládaly do zvláštních podzemních prostor, kostnic či osárií, k poslednímu odpočinku.

A na uvolněné místo v hrobě byl pohřben další zemřelý. Kostnice pod svatým Jakubem tak vznikla jako podzemní skladiště kostí z přeplněného hřbitova – zprvu malá krypta, založená patrně v první polovině 17. století, postupně rozšiřovaná jak přibývalo ostatků.

Počátky zaplňování byly pozvolné. Čas od času sem přibyly kosti vyzvednuté ze starých hrobů, navrstvily se u zdí a pod podlahou. Ovšem od poloviny 18. století se situace dramaticky zhoršila. Církevní hrobky pod kostelem byly rušeny a jejich obsah – další lidské pozůstatky – končil v kostnici.

Do tříkomorové krypty se začaly systematicky skládat kosti jeden na druhý a během pár desetiletí dosáhly až po klenbu. Kapacita podzemní kostnice byla nakonec zcela vyčerpána. Někdy kolem roku 1747 už nebylo kam další ostatky dávat, takže vstupní schodiště z kostela do ossaria bylo narychlo zazděno a překryto mohutnou kamennou deskou s latinským nápisem. Tisíce zemřelých tak zůstaly uvězněny ve tmě.

Ke konci 18. století přichází zásadní zlom. Císař Josef II. vydává osvícenské reformy, které zakazují pohřbívání uvnitř měst z hygienických důvodů. Roku 1789 je proto hřbitov u sv. Jakuba úředně zrušen. Už žádné další pohřby v centru – mrtví mají nově spočívat za hranicemi města. Hroby kolem svatojakubského kostela mizí, náhrobky se odstraňují a plocha se upravuje na náměstí.

Dokonce i další blízký hřbitov u katedrály sv. Petra a Pavla je tehdy zlikvidován a kosti odtud byly přeneseny právě do kostnice u Jakuba. Brněnská podzemní kostnice se tak naplnila ostatky z celého města a odhadovaný počet pohřbených dosáhl ohromujících více než 50 000 lidí. Poté byla krypta navěky uzavřena – alespoň si to všichni mysleli.

Jak šly generace, vytratila se i poslední vzpomínka na existenci této obří kostnice. Lidé zapomněli, že pod kostelem a náměstím leží město mrtvých. Stovky lebek a kostí spaly tiše pár metrů pod dlažbou, zatímco nahoře pulzoval život. Děti si hrály na náměstí, milenci se scházeli u kostela sv. Jakuba, tramvaje drnčely po Rašínově třídě – a přímo pod nimi se v prachu válely kosti obětí moru a válek.

Nikdo netušil, že pod asfaltem zejí klenuté komory plné lidských ostatků, protože za dlouhých 200 let nebyl nejmenší důvod toto tajemství odhalit. Až do onoho osudného léta 2001…

Když Aleš Svoboda, brněnský expert na podzemí, s týmem v roce 2001 do kostnice poprvé vstoupil, naskytl se mu nezapomenutelný pohled. V jedné z komor ležely dvě obrovské hromady kostí sahající téměř ke stropu, jinde byly kosti ledabyle rozházené. Lebky hleděly ze tmy v různém stádiu rozkladu, mnohé pokryté vrstvou zelenavé plísně.

Vlhkost udělala své – kosti byly křehké, nasáklé staletou zatuchlinou. Nikde ani památky po rakvích či celých kostrách; šlo o posmrtnou směs kostí generací Brňanů, promíchanou a navršenou bez ladu a skladu. Svoboda později popsal, že hygienický stav nálezu byl otřesný a kosti dál pomalu tlely.

Okamžitě tak musela nastoupit speciální opatření: větrání podzemí, vysoušení a především pečlivá dezinfekce všech ostatků. Vždyť mnozí jedinci zde pohřbení zemřeli na infekční nemoci – od středověkých morů přes choleru až po syfilis. Představa neviditelných bakterií spících v kostech byla stejně děsivá jako pohled na lebky samotné. Naštěstí konzervační práce uspěly a rozklad byl zastaven; kosterní pozůstatky mohly zůstat na místě pro další generace.

Zpráva o unikátním objevu se mezitím rozletěla jako blesk. Brno v šoku – pod městem nalezena obří kostnice! Místní obyvatelé reagovali směsicí údivu, nadšení i mrazení v zádech. Představa, že přímo pod známým náměstím ležely celé „zástupy mrtvých“, naháněla hrůzu.

Někteří starší Brňané si vzpomněli na pověsti, že kolem sv. Jakuba kdysi býval hřbitov – ale nikdo netušil, že všechny ty oběti morových ran, válek a epidemií neleží na pokojném venkovském hřbitůvku, nýbrž shromážděné v temnotě přímo pod dlažbou města.

Novinové titulky hlásaly objev druhé největší kostnice v Evropě, hned po pařížských katakombách. Odhady mluvily až o 50 000 kostrách uložených pod sv. Jakubem. Brněnští radní si záhy uvědomili, jak významný nález mají v rukou – nejen morbidní senzaci, ale také cenné historické dědictví.

Město Brno se rozhodlo proměnit dávnou kostnici v pietní památku a turistickou atrakci. Následovaly roky plánování, stavebních úprav a citlivé antropologické práce. Všechny kosterní ostatky byly opatrně vyzvednuty, vyčištěny a konzervovány, aby se zabránilo jejich rozpadu.

Odborníci – historici, archeologové, antropologové – zároveň pečlivě zkoumali každou lebku a kost. Analýzy odhalily například stopy kurdějí či artritidy na kostech, zlomeniny zahojené i smrtelné, zuby obroušené hrubou středověkou stravou.

Kostnice se tak stala neocenitelným oknem do života (a smrti) dávných obyvatel Brna. Část nálezů – třeba starodávné mince, zbytky látek, knoflíky či pohřební křížky – posloužila k expozici, která doplní ponurou krásu lidských ostatků.

Před zpřístupněním bylo potřeba rovněž vyřešit uspořádání kostí. Nemohli je nechat v chaotických hromadách jako při nálezu – jednak z úcty k zesnulým, jednak kvůli bezpečnosti a stabilitě. Architekti a památkáři proto navrhli estetické aranžmá kostí do stěn a kompozic, jež návštěvníky zaujmou, ale zároveň zachovají důstojnost místa.

Dvě velké kosterní mohyly v zadní části kostnice však odborníci ponechali nedotčené v původní podobě. Jsou za sklem a přítmí, přesně tak, jak je archeologové objevili – jako tichý důkaz toho, jak se zde dříve pohřbívalo. Konečně v červnu 2012 se kostnice u sv. Jakuba otevírá prvním návštěvníkům.

Zájem je obrovský; davy lidí se noří pod zem, aby na vlastní oči spatřily to, co po staletí zůstávalo skryto. Hraje tlumená hudba složená speciálně pro tyto katakomby, v šeru plápolají svíce. Každý příchozí instinktivně ztiší hlas. Ocitá se totiž v komnatě smrti, kde stěny doslova vystavují lebky a kosti našich předků, a uvědomuje si malost svého vlastního života.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostnice_u_sv._Jakuba

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/kostnice-pod-kostelem-svateho-jakuba-uz-ceka-na-prvni-navstevniky-275139

https://www.youtube.com/watch?v=Jctb_1OoNVQ

https://www.youtube.com/watch?v=3mh2C052YYg

https://podzemibrno.cz/mista-v-podzemi/kostnice-u-sv-jakuba/

https://www.kudyznudy.cz/aktivity/kostnice-u-sv-jakuba-v-brne-druha-nejvetsi-kost