Podivuhodný válečník Jack Churchill. S mečem, lukem a dudami lovil Němce během druhé světové války

Do útoku vyrážel vyzbrojen středověkými zbraněmi – dlouhým skotským mečem a lukem se šípy – a k tomu mu často zněly skotské dudy. Své spolubojovníky povzbuzoval právě hrou na dudy a do boje se vrhal s mečem v ruce; za takové odvážné (a pro někoho bláznivé) počínání si vysloužil přezdívku „Mad Jack“, tedy Šílený Jack.

Sám Churchill s nadsázkou prohlašoval své slavné motto: „Důstojník, který jde do akce bez svého meče, je nesprávně vybaven“. Přestože jeho výzbroj připomínala středověkého rytíře, prokázal se Churchill jako schopný a odvážný velitel.

Jeho neortodoxní metody mu vynesly slávu legendy, řadu vyznamenání (mimo jiné dvakrát Řád za vynikající službu – Distinguished Service Order a dvakrát Vojenský kříž – Military Cross a nesmrtelnou pověst jednoho z nejodvážnějších vojáků své doby.

Po vypuknutí druhé světové války se Jack Churchill vrátil do armády a nastoupil k Manchesterskému pluku. V roce 1940 ve Francii dostal možnost uplatnit svůj milovaný dlouhý luk. Během potyčky u L’Epinette v květnu 1940 jeho jednotka přepadla německou hlídku – a Churchill v boji vystřelil šíp, kterým smrtelně zasáhl německého poddůstojníka.

Šlo zřejmě o jediný potvrzený případ za celou válku, kdy britský voják zabil nepřítele lukem a šípem. Tento nečekaný tichý zásah z prastaré zbraně šokoval nepřítele a zahájil krátkou zuřivou přestřelku. Churchill poté pálil z kulometů, dokud jeho jednotce nedošla munice, a přestože byl postřelen do ramene, dovedl zbytek svých mužů v noci na bezpečné pozice.

Už v těchto raných bojích se ukázalo, že Churchillova odvaha hraničící s pošetilostí může slavit úspěch – a rodila se legenda. Po ústupu k Dunkirku se Churchill dobrovolně přihlásil k nově vznikajícím Commandos, elitním útočným jednotkám vhodným pro jeho dobrodružnou povahu.

Na konci roku 1941 už byl Jack Churchill zkušeným důstojníkem Commandos a čekala ho jedna z prvních velkých zkoušek: Operace Archery. Tento odvážný nájezd na norský ostrov Vågsøy ovládaný Němci se odehrál 27. prosince 1941.

Churchill sloužil jako zástupce velitele jednotky No. 3 Commando a do akce opět přidal svůj osobitý prvek. Když se výsadkové čluny blížily k pobřeží, Churchill vytáhl své dudy a na vlnách se rozezněla píseň „March of the Cameron Men“ – skotský pochod, jímž burcoval morálku svých mužů.

Než nepřítel vůbec pochopil, co se děje, Jack dohrál, odložil dudy, popadl granát a jako první jej hodil na nepřátelské pozice, načež s taseným mečem vedl své muže do útoku. Ve zmatku explozí a střelby se mezi komandem nesla ozvěna jeho válečného pokřiku a všude kolem něj svištěly kulky. Přepad byl úspěšný – Commandos zničili německé skladiště, zařízení i posádku na ostrově.

Sám Churchill byl po akci viděn, jak na palubě lodi opět hraje na dudy, zatímco jeho spolubojovníci tančili vítězný skotský tanec Highland fling. Za svou statečnost během operace Archery (a také za předchozí boje u Dunkirku) obdržel Churchill Vojenský kříž s dubovou ratolestí (Military Cross & Bar). Jeho sláva „šíleného“ válečníka rostla a on byl připraven pustit se do dalších nebezpečných podniků.

V roce 1943 se Churchill se svými Commandos účastnil bojů ve Středomoří. Nejprve bojoval na Sicílii a na podzim 1943 se vyznamenal při spojeneckém vylodění u Salerna v Itálii. Zde předvedl snad svůj nejodvážnější a nejproslulejší kousek. Za temné noci se Jack Churchill vypravil jen s jedním doprovodným desátníkem na tichý průzkum před liniemi.

Ozbrojen pouze svým skotským mečem (claybeg) a dýkou se plížil od jednoho německého postavení k druhému, jako stín proklouzával mezi hlídkami. Každého překvapeného německého strážného přepadl s taseným mečem v ruce – mnohé zajal dříve, než stihli zalarmovat ostatní. Tímto způsobem dokázal se svým druhem přemoci a zajmout postupně celkem 42 německých vojáků, včetně celé obsluhy minometu!

K ránu už hnal před sebou skupinku omráčených zajatců – sám neporaněn a vítězný, zatímco nepřátelé nevěřili, že je přemohla tak malá skupina. Za tento neuvěřitelný čin u Salerna byl Churchillovi udělen Řád za vynikající službu (Distinguished Service Order).

Dokonce padl návrh vyznamenat ho Viktoriiným křížem, nejvyšším britským vyznamenáním, avšak nakonec zůstal „jen“ u DSO. Po této akci už nikdo nepochyboval, že přezdívka Šílený Jack je výstižná – jeho smělé útoky se zdály být kaskadérským kouskem, a přesto spolehlivě přinášely výsledky.

Ani po italském tažení Churchill nezpomalil. Začátkem roku 1944 byl převelen na Balkán, kde se britské Commandos zapojily do podpory partyzánů. Jack velel jednotce Commandos v Jugoslávii a v květnu 1944 dostal rozkaz dobýt ostrov Brač, držený německou armádou.

Po boku Titových partyzánů podnikl odvážný kombinovaný útok na pevné nepřátelské pozice na ostrově. Bitva byla zuřivá – protiútoky Němců a intenzivní minometná palba rozprášily většinu útočící jednotky. Churchill bojoval jako lev do poslední chvíle. Když mu došla munice a zůstal prakticky sám, rozhodl se čelit osudu po svém: klidně se posadil, vytáhl své dudy a začal hrát tesknou melodii „Will Ye No Come Back Again?“ (skotskou píseň symbolicky vyzývající k návratu domů).

Za zvuku této balady doprovázené hvízdáním střel stál Jack Churchill neozbrojen proti přesile – scéna jako z dávné legendy. Vtom však dopadl granát a vybuchl poblíž. Exploze Jacka omráčila a s šrámy ho konečně dostala do německého zajetí. Boj na Brači skončil nezdarem; Šílený Jack padl do rukou nepřítele živý, byť nezlomený.

Němci byli výstředním zajatcem překvapeni. Podle všeho zpočátku předpokládali, že chytili příbuzného Winstona Churchilla – slavné příjmení a hodnost plukovníka tomu nasvědčovaly. Velmi brzy však zjistili, že zajatec je „jen“ excentrický britský důstojník. Jack Churchill byl převezen do Berlína k výslechu a poté internován v koncentračním táboře Sachsenhausen. Ani za ostnatými dráty se však nehodlal vzdát své pověsti nepoddajného dobrodruha.

V Sachsenhausenu Jack dlouho nepobyl. Už v září 1944 podnikl odvážný útěk – spolu s důstojníkem RAF se proplížili pod dráty a kanalizačním průlezem ven z tábora. Neuvěřitelně se jim dařilo kráčet téměř 150 kilometrů napříč Německem směrem k Baltu, než byli opět dopadeni blízko města Rostock. Churchill tak putoval zpět do německého zajetí, tentokrát do tábora na území Rakouska.

V dubnu 1945, kdy se blížil definitivní pád nacistů, shromáždili Němci mnoho prominentních vězňů (Churchilla nevyjímaje) v Tyrolských Alpách. Zde nakonec došlo ke kapitulaci stráží – místní jednotka Wehrmachtu se vzepřela rozkazu SS vězně postřílet a zajatce osvobodila. Jack Churchill se tak dočkal svobody a nezahálel: vydal se pěšky na dlouhou pouť přes Alpy, až po několika dnech dorazil k spojeneckým liniím v italské Veroně, kde se konečně setkal s americkými vojáky.

Válka v Evropě tím pro něj skončila, ale Jack toužil dál bojovat. Jako zkušený veterán byl okamžitě odeslán do Barmy, kde stále probíhaly boje proti Japoncům. Osud (a technický pokrok) však rozhodl jinak – než stihl dorazit na frontu v Pacifiku, skončila válka po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki.

Churchill byl prý z tak náhlého ukončení války rozmrzelý. „Kdyby nebylo těch proklatých Amíků, mohli jsme válčit ještě dalších deset let,“ prohlásil údajně s trpkým humorem na adresu Američanů a jejich rychlého vítězství. Toto popíchnutí přitom nesnižovalo jeho vděčnost, že mu američtí spojenci zachránili život – spíše odhalovalo Jackovu nevšední náturu válečníka, pro kterého byla válka dobrodružstvím, jež by klidně prodlužoval.

Po skončení druhé světové války se Jack Churchill, ač nerad, musel s aktivním bojem rozloučit. Ještě pár let zůstal v armádě a uplatnil své zkušenosti na různých místech světa. V roce 1946 si dokonce zahrál menší roli lučištníka ve filmu Ivanhoe, což byla pro slavného lukostřelce příhodná tečka za válečnými léty.

Poté byl Churchill nasazen v Palestině jako zástupce velitele praporu, kde roku 1948 pomáhal bránit židovský lékařský konvoj napadený Araby a organizoval evakuaci stovek ohrožených civilistů. V 50. letech sloužil jako instruktor v Austrálii, kde propadl nové zálibě – surfování na vlnách. Po návratu do Británie se stal prvním, kdo sjel na surfu přílivovou vlnu na řece Severn. V roce 1959 odešel Jack Churchill v hodnosti podplukovníka definitivně do důchodu.

Navzdory přezdívce Šílený Jack vedl v civilu poklidný život, třebaže si zachoval jisté výstřednosti. Proslul například tím, že při návratech z práce vyhazoval z jedoucího vlaku svou koženou brašnu oknem ven – vždy mířil tak, aby taška dopadla do jeho vlastní zahrady u trati, a on se s ní nemusel tahat z nádraží. Zemřel v roce 1996 ve věku 89 let, tiše a v kruhu rodiny.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jack_Churchill

https://www.historic-uk.com/HistoryUK/HistoryofBritain/Fighting-Jack_Churchill/

https://www.badassoftheweek.com/jackchurchill

https://biographics.org/mad-jack-churchill-a-life-too-unbelievable-for-fiction/