Pražská ulička tak úzká, že má vlastní semafor: turistický hit, který plní sociální sítě

Jde o bezejmennou uličku na Malé Straně, která je tak úzká, že se v ní dva lidé stěží vyhnou. Přesto (nebo právě proto) se stala turistickým hitem, kde nechybí smích, kuriózní zážitky ani vlastní semafor pro pěší.

Nejužší pražská ulička se nachází nedaleko Karlova mostu na Malé Straně. Na šířku má v nejužším bodě skutečně jen kolem 50 cm – tedy méně než kolik zaberete s rozpřaženými lokty. Procházíte-li touto kamennou soutěskou mezi domy, můžete se dlaněmi pohodlně dotýkat obou protilehlých stěn najednou.

Úzký průchod měří asi 15 metrů na délku a tvoří jej strmé kamenné schody klesající z ulice U Lužického semináře dolů k Čertovce, rameni Vltavy Na první pohled vypadá jako obyčejná mezera mezi domy – tak úzká, že při letmém pohledu snadno unikne pozornosti. Když si jí ale všimnete, pochopíte, proč budí takovou zvědavost: podobně stísněné místo jinde v Praze nenajdete.

Atmosféra uličky je jedinečná. Ve dne sem proudí davy turistů a ozývá se směsice jazyků, smíchu a cvakání fotoaparátů. Zdi uličky z oprýskané omítky pamatují staletí historie a jsou poseté graffiti a nápisy od návštěvníků, kteří neodolali pokušení zvěčnit tu své jméno či iniciály.

Nad schody visí malé semafory – jeden u vstupu shora, druhý dole – jejichž světélka dodávají místu skoro až komicky moderní nádech. Když se kolem poledne slunce opře do úzkého prostoru, pronikají paprsky spárou mezi domy a vytvářejí světlo a stín v těsném objetí.

Večery tu bývají naopak klidné a ulička, osvětlená jen lampičkou a odrazy světel z nedaleké Čertovky, může působit až tajemně. Někteří návštěvníci přiznávají, že při průchodu cítí lehké mrazení – stísněný prostor působí na lidské smysly intenzivně, a to i přes všudypřítomný humor a nadsázku, která místo provází.

Jedním z největších lákadel a kuriozit uličky je bezesporu semafor určený výhradně pro chodce. Nahoře i dole průchodu jsou instalovány světelné signály s červeným a zeleným panáčkem – podobné těm na běžných křižovatkách, avšak v miniaturní verzi.

Důvod je prostý: šířka uličky neumožňuje dvěma lidem míjet se. Pokud by se skupinky vydaly proti sobě, uvíznou „na hlavu“ – čelně, břicho na břicho – a nastane patová situace. Semafory tak regulují provoz a předcházejí srážkám a zaseknutí chodců v nejužším místě.

Fungují podobně jako ty silniční: pokud shora svítí zelená, mohou lidé sešplhat dolů, zatímco zespodu je v tu chvíli červená a nikdo nevstupuje. Chce-li někdo projít opačně (například stoupat nahoru od řeky), jednoduše zmáčkne tlačítko na semaforu své strany a počká na zelenou.

Systém je to elegantní, ovšem spoléhá na disciplinovanost turistů. Jak upozorňují místní i průvodci, návštěvníci občas na červeného panáčka nedbají a vrhají se do uličky v protisměru z čisté nedočkavosti či nepozornosti. Výsledkem pak může být lidská zácpa doslova „natěsno“ – komická scénka, kdy se dva proudy lidí potkají uprostřed a nastává couvání a domlouvání, kdo se vrátí.

Tyto „dopravní zácpy“ na schodech jsou naštěstí spíše výjimkou a většina lidí světla respektuje. Mimochodem, pražští pamětníci žertují, že jde možná o jediný semafor ve městě, který neřídí auta, ale chodce – a stal se tak dalším turistickým objektivem zájmu sám o sobě. Není neobvyklé vidět, jak si návštěvníci fotí svítící zeleného panáčka v úzké škvíře jako suvenýr z Prahy.

Nejužší ulička v Praze je dnes fenoménem, který doporučují turistické průvodce, cestovatelské blogy i samotní Pražané návštěvám pro pobavení. Zpráva o miniaturní uličce se začala šířit zejména po roce 2000, a s nástupem sociálních sítí její sláva doslova explodovala.

Na Instagramu a Facebooku se objevují tisíce fotografií turistů z celého světa, kteří si s úsměvem dokazují, že se dokázali protáhnout nejužší uličkou. Mnozí se fotí s rozpřaženýma rukama dotýkajícíma se zdí, aby zdůraznili extrémní šířku průchodu, jiní pózují přímo u semaforu na „zelenou“. Častým námětem jsou také žertovné momentky: lidé se vtěsnají bokem mezi stěny s předstíraným dramatickým výrazem, nebo se naopak vítězně usmívají, že „to dali“. Na sociálních sítích tak ulička získala pověst jednoho z nejpopulárnějších „instagramových“ míst Prahy.

Není tedy divu, že v exponovaných časech se u vstupu do uličky tvoří fronty. Obzvlášť v létě či během víkendů tu lze spatřit skupinky netrpělivě čekajících turistů – někdy to vypadá, jako by se zde seřadil školní výlet či zájezd.

Každý chce zažít průchod a pořídit si originální snímek. Přestože u vstupu visí cedule upozorňující, že jde o přístup do restaurace a nemá se zde tvořit dav, návštěvníci to už roky nedbají a uličkou procházejí a fotí se v ní bez ohledu na návštěvu podniku. Ostatně, město potvrdilo, že ulička je na pozemku ve vlastnictví Prahy a restaurace nemá právo průchod veřejnosti zakázat.

Někdy moderní technologie způsobí zmatek – například nedávno Google Maps mylně uváděly, že ulička je „trvale uzavřená“, což naštěstí není pravda. I přes tento virtuální „poplach“ proudí lidé dál: recenzí na Google má místo bezmála 6 tisíc a průměrné hodnocení čtyři hvězdičky. Představa uzavření nejmenší uličky totiž fanoušky neodradila a mnozí to brali jen jako další humornou epizodku spojenou s tímto místem.

Humoru je ostatně s uličkou spjato požehnaně. Průvodci rádi straší turisty nadsazenými historkami – například že my Češi jíme tolik knedlíků, až se pak tlustí zasekneme v této škvíře mezi domy. Tato historka o obézních Češích uvězněných mezi zdmi je samozřejmě zlomyslnou legrační povídačkou než realitou.

Pravdou ale je, že miniaturní rozměry už nejednoho návštěvníka přivedly do rozpaků. Každý, kdo si není jistý svou tělesnou šířkou, váhá před vstupem: Projdu? Neuvíznu? Na místě panuje dobrosrdečné hecování – přátelé se poplácávají a hecují: „Neboj, dáš to! A když ne, zavoláme hasiče.“

A právě hasiči už zde jednou zasahovat museli – a nešlo o cvičení. Jedna z nejslavnějších historek spojených s uličkou je případ turistky, která v ní doopravdy uvízla. Stalo se to před pár lety a šlo prý o návštěvnici poněkud prostorově výraznějších tvarů z Německa. Dáma odvážně ignorovala varování a vstoupila, jenže brzy zjistila, že ve stísněném profilu se nedokáže pohnout ani vpřed, ani zpět.

Nastala prekérní situace – turistka byla zaklíněná mezi zdmi a celé dvě hodiny se nedařilo ji vysvobodit. Nakonec museli přijít na pomoc skutečně přivolaní hasiči. Ti si podle místních zpráv museli poradit vskutku kreativně: nešťastnici prý potřeli mýdlem, aby po omítce lépe klouzala, a společnými silami ji milimetr po milimetru vyprostili!

Tato příhoda má naštěstí šťastný konec a turistka odešla po svých – byť nejspíš s pošramocenou důstojností. Pro uličku samotnou to však byla ta nejlepší reklama: když se zpráva o „uvíznuté turistce v Praze“ objevila v médiích, zájem vidět a zkusit si průchod na vlastní kůži ještě vzrostl.

Ačkoliv dnes ulička slouží hlavně zábavě, původně měla zcela praktický účel. Ve skutečnosti ani nejde o ulici v pravém slova smyslu, ale o úzký průchod mezi domy – poslední dochovanou požární uličku na Malé Straně.

Její vznik sahá hluboko do minulosti: po ničivých požárech v letech 1503 a 1541 nařídili pražští radní vytvořit v husté zástavbě Malé Strany systém úzkých průchodů. Tyto mezery mezi domy měly zpomalit šíření případného ohně a zároveň umožnit přístup k vodě pro hašení.

V době, kdy většina staveb byla dřevěných, šlo o důležitou prevenci před katastrofami. Civilní architektura té doby razila filosofii „čím menší, tím lepší“, takže úzké uličky nebyly ničím neobvyklým. Postupem času však většina těchto požárních průchodů zanikla při přestavbách a rozšiřování domů – až na ten jediný, který dnes známe jako nejužší uličku Prahy.

Konkrétní průchod u Čertovky sloužil ve středověku jako koridor k Vltavskému rameni. Říká se, že tudy běhali měšťané pro vodu nebo sem ústila cesta k místnímu mlýnu. Domy nad tímto kanálem Čertovka byly okrajovou částí Malé Strany, obydlené převážně měšťany a řemeslníky.

Dům, u jehož zdi ulička vede a ve kterém dnes sídlí Restaurace Čertovka, byl postaven už před rokem 1620 v pozdně renesančním slohu. V jeho klenutém sklepě bývala kovárna a vedle v dílně pracovali tesaři, kteří opravovali mlýnská kola. Požární průchod mezi domy tedy vznikl dříve, ale zachoval se zřejmě díky tomu, že se stal součástí tohoto domu jako zadní vstup.

Po dlouhá staletí zůstávala ulička spíše nenápadnou a využívanou místními. Oficiální název nikdy neměla, dodnes ji na mapách najdete jen jako průchod vedle adresy U Lužického semináře 24. Turistický boom zažila až v posledních dvou desetiletích – do té doby ji znali hlavně místní a pár zvědavců z okolí.

Od 90. let zde funguje zmíněná vinárna a restaurace Čertovka, která dala uličce i své prozaické označení (na vstupní ceduli stojí „Vinárna Čertovka – vchod“, a tak se někdy mylně ulička označuje jako „ulice Čertovka“).

Až poté, co se o ní začaly zmiňovat cestovatelské příručky a internet, přišla vlna zájmu veřejnosti. Semafory zde byly instalovány právě v reakci na rostoucí pohyb lidí – aby se předešlo nehodám a kolizím v těsném prostoru.

Každé takto netradiční místo si časem vytvoří svůj okruh legend a zajímavostí – a nejužší pražská ulička není výjimkou. Kromě již zmíněných historek o zaseknutých turistech kolují i další neověřené pověsti. Například někteří průvodci s oblibou tvrdí, že ulička byla v minulosti tajným únikovým koridorem pro mnichy z nedalekého kláštera, prchajícími před světskou mocí. Pro tuto romantickou legendu však neexistují důkazy a historici ji spíše vyvracejí – sloužila prostě jako požární průchod, jak už víme.

Také se vypráví, že jméno Čertovka nese kanál i ulička podle zlé ženy přezdívané „Čertovka“, která tu kdysi vlastnila dům a svým hašteřením dala vzniknout přezdívce pro celý kout Malé Strany. Tato pověst o hašteřivé mlynářce je sice známá v souvislosti s pojmenováním čtvrti, ale s konkrétní uličkou mezi domy ji pojí jen ono jméno kanálu – tedy opět spíš shoda okolností než ověřená historie.

A co vás na konci tohohle mini-dobrodružství čeká? Když se protáhnete úzkou škvírou dolů, ocitnete se na malebné terasovité zahrádce restaurace Čertovka přímo u vody. Odtud je neobvyklý výhled na Karlův most zblízka, z netradičního úhlu – vlastně zezadu a zespoda, směrem od ústí kanálu Čertovka.

Často tu kotví malé loďky a projíždějí výletní lodě, které míří do „pražských Benátek“ (jak se kanálu Čertovka přezdívá). Málokdo odolá a vytáhne fotoaparát znovu, tentokrát kvůli pohlednicovému panoramatu: historický most, voda a kouzelný klid zákoutí kontrastující s ruchem o pár metrů vedle na hlavní turistické trase.

Z kuriózního průchodu mezi domy se zkrátka stal fenomén, který k Praze patří stejně neodmyslitelně jako její velké pamětihodnosti. Ač nemá jméno na ceduli, na mapě ji najdete jako „nejužší pražskou uličku“ a v každém druhém průvodci figuruje jako kuriozita, kterou „musíte zkusit“.

Turisté ji milují, místní se nad ní pousmějí – a restauratéři v okolí si mnou ruce, protože takový příval zvědavců jim zvyšuje kšefty (ač mnozí návštěvníci jen projdou a nenechají se zlákat na guláš za 370 Kč). Pražská ultra-úzká ulička zkrátka ukazuje, že i malé věci mohou vzbudit velký ohlas.

Zdroje:

https://www.kudyznudy.cz/aktivity/nejuzsi-prazska-ulicka

https://www.prahain.cz/zivot-ve-meste/nejuzsi-ulicka-v-praze-zavinila-maler-18925.html

https://www.atlasobscura.com/places/vinarna-certovka

https://regiony.rozhlas.cz/provoz-v-nejuzsi-prazske-ulicce-ridi-semafor-7440473