Přestože tam můžete umřít, je to vyhledávaná turistická destinace. Yungas Road aneb Silnice smrti

Upřímně, po pár kilometrech jsem začal mít vidiny. Viděl jsem svůj vlastní pohřeb, jak stojím v rakvi a kolem mě lidé pláčou,“

svěřil se roku 2019 novinářům z National Geographic Alistair Matthew, jeden ze zakladatelů bolivijské cykloturistické společnosti Gravity Bolivia, která na tzv. Death Road (Silnici smrti) pořádá adrenalinové sjezdy.

„Jenže víte, co je na tom směšné? Dokud se bojíte, máte větší šanci přežít. Jakmile začnete být neopatrní, ta cesta si vás vezme.“

Vyprávěl Alistairem když seděl na malé terase v La Pazu. Je už po setmění, vzduch je řídký, chladný a ostrý, podobně jako příběhy o Silnici smrti, jež tu s námi sdílí.

Bolívie, Andy, region Yungas. Yungas Road, kdysi jediná suchozemská spojnice mezi La Pazem (3 600 m n. m.) a níže položenými tropickými oblastmi kolem Coroica (cca 1 200 m n. m.), je proslavená strmými srázy, mlhou a osudovými nehodami. V některých úsecích bývá užší než 3 metry – a to je vše, co dělí člověka od stovek metrů hlubokého propadliště.

Když tady řídil náklaďák Félix Moreno, bolivijský řidič s téměř třicetiletou praxí, popisoval to v rozhovoru pro list El Diario (2010) následovně:

„Nejtěžší jsou místa, kde se musíte vyhnout s protijedoucím vozidlem. Zastaví se provoz, jeden z nás couvá o kus zpět do širšího bodu. Už jsem byl svědkem, jak se couvajícímu autobusu ulomila krajnice a všechno šlo dolů. Sedmdesát lidí, z toho deset dětí. Ani nevím, jestli našli všechny. Radši na to nemyslím.“

Takové příběhy tu vypráví každý druhý. V 80. a 90. letech tu prý přicházelo o život až 200–300 lidí ročně. Roku 1995 označila Mezinárodní rozvojová banka tuto cestu za „nejnebezpečnější silnici světa“, a to právem.

„Když jedete, nevidíte ani to, kam dohlédne váš světlomet. Jen mlha, mlha a mokrá skála. Pak se najednou vynoří kříž nebo pár křížů vedle sebe. Cítíte, že tam dole zůstali lidi, co sem jeli před vámi – a nepřežili,“

pronesla v dokumentu Over the Edge: Death Road (BBC, 2016) britská novinářka Helen Skelton, která se tudy vydala s televizním štábem.

Nejtragičtější nehoda se stala v roce 1983 – přetížený autobus s nejméně stovkou pasažérů se zřítil do rokle a nikdo nepřežil. Dnes tam stojí několik křížů, staré květiny a vyšlapaná pěšina, odkud se lidé dívají dolů, kam autobus dopadl. Ostatně doposud není jasné, kolik obětí vlastně zemřelo, protože mnozí cestovali bez dokladů, někteří dokonce na střeše. Hrůza.

„Moje matka přišla o bratra v 90. letech – vezl banány do La Pazu, mikrobus sjel z útesu. Od té doby to tu proklínám,“

říká Antonio Gutiérrez, který dnes v malé vesničce Yolosa pracuje jako mechanik horských kol pro zahraniční turisty.

„Jenže tady na jihu není moc jiných šancí. Když sem začali jezdit cizinci s koly, nechápali jsme, jestli jsou blázni. Ale díky nim jsem přestal farmařit, pracuju teď v servisu a uživím rodinu. Ironie osudu, že se díky Silnici smrti máme lépe.“

Příval adrenalinových turistů opravdu otevřel chudému regionu Yungas nové zdroje příjmů. Vznikly cestovky, které nabízejí cyklistické výpravy s názvem „Death Road Tour“. Každý rok se sem podle bolivijských statistik (Ministerio de Turismo) sjede kolem 20–25 tisíc lidí hledajících nebezpečí a silné zážitky.

Podle legend se v mlze zjevují duchové zemřelých a strhávají neopatrné turisty dolů. Bolivijská televize Unitel v reportáži z roku 2018 představila několik místních obyvatel, kteří přísahají, že při nočních jízdách slyšeli hlasy nebo kroky.

„Kdysi jsem vozil pasažéry i po půlnoci. Jednou v zatáčce stála ženská v bílém, mávala. Zastavil jsem, ale zmizela. O tři zatáčky dál mi praskla pneumatika a málem jsme sjeli ze srázu. Věřím, že to byl duch varující mě před neštěstím,“

tvrdil v té reportáži řidič Rodolfo Vargas.

Může to být jen autosugesce, nebo možná stíny a světla aut. Ale ve chvíli, kdy vám na dlaních vyvstává studený pot a před vámi se do úzkého pruhu tlačí protijedoucí auto, člověk věří ledasčemu. Zvlášť když za sebou slyší vrzání štěrku padajícího dolů – tam, kde se nic nevrátí.

Zhruba od roku 2006 je většina nákladní a osobní dopravy svedena na novou, širokou asfaltku mezi La Pazem a Coroicem s ocelovými svodidly a tunely. Tzv. „stará silnice“ – čili skutečná Yungas Road – tak ztratila svůj původní účel. Místní se radují, že jim už nehrozí takové riziko.

„Jenže paradoxně, kříže nezarůstají mechem – jezdí sem teď cyklisti a z nich taky tu a tam někdo spadne. Nebo se zraní tak, že musí volat vrtulník. Lidé si tu smrt zkrátka vyhledávají,“

komentoval situaci pro magazín Vice (2017) Kevin Grieve, majitel agentury Barracuda Biking.

Přesto i on připouští, že hazard se dá minimalizovat, pokud mají cyklisté kvalitní výbavu, dobře fungující brzdy a rozum v hrsti. Kdo se snaží závodit nebo předvádět kaskadérské kousky, prosí si o průšvih.

„Mně se o tom zdálo ještě tři noci potom, co jsem to sjel,“

přiznal v rozhovoru pro The Guardian (červen 2019) Michael Reynolds, australský cestovatel.

„Když jsme projeli kolem prvního kříže, byl jsem nervózní. Když jsme minuli sedmý, došlo mi, že to fakt není sranda. Byly momenty, kdy jsem musel kolo vést, protože se mi tolik třásly ruce. Ale ten pocit, když dorazíte dolů… je to extáze, skoro jako byste přežili nášlapnou minu!“

Tím v podstatě vystihl, proč sem lidé jezdí. Někdo mluví o masochistické touze, někdo o euforii z překonání hranic. V anketě serveru TripAdvisor (2021) se navzdory všem rizikům Death Road v Bolívii objevila na seznamu deseti „nejúchvatnějších dobrodružných destinací na světě.“

Když se odvážíte sejít či slanit do některých spodních částí roklí, můžete narazit na rezavé vraky aut a autobusů, které tam leží už roky. Většina z nich je pohlcená pralesem. Místní úřady se kdysi snažily aspoň zlikvidovat trosky, ale terén je natolik nepřístupný, že je to nesmírně náročné.

„Některé pozůstatky patří k nehodám z 80. let a do dneška se neví, kolik lidí tam dole dodnes leží,“

sdělil Luis Fernando Yáñez, bývalý policista z La Pazu, v rozhovoru pro regionální rádio FM Bolivia (2015).

„Najít ztracená těla v hlubinách džungle je prakticky nemožné.“

Také proto tu přetrvává aura tajemna a nevypovězených příběhů, kdy rodiny nikdy nedostaly jasnou odpověď na otázku, co se s jejich blízkými stalo.

Yungas Road je jako balancování na ostří. Dnes už tam nepadají autobusy denně, ale duch té cesty zůstal. Každou chvíli tu někdo poruší bezpečnostní pravidla, ujede mu brzda, anebo se zkrátka štěstí unaví. Někdo to odskáče nataženým vazem v koleni, jiný se už z rokle nevrátí.

„Cítíte tu pokořenost. Tady jste malincí. Hora, džungle, sráz – všechno je silnější než vy,“

uzavírá Alistair Matthew a dopije svůj hrnek horkého čaje s kokou.

„Ale proto sem člověk jede. V tom je to kouzlo. Silnice smrti vám připomene, že žijete.“

A možná je tohle ten důvod, proč se i přes všechny tragédie, krvavé statistiky a strašidelné legendy ročně vypraví do bolivijských hor tolik milovníků adrenalinu: aby si z Yungas Road odvezli v srdci příběh o odvaze, strachu – a především o pokoře vůči místu, které lidskou suverenitu neuznává.

Zdroje: