Článek
Ti, kdo zůstali v hotelu, odpočívali po výletech na pokojích, chystali se na večeři nebo trávili čas v hotelové restauraci a baru. Personál vykonával rutinní práci a nic nenasvědčovalo tomu, že se blíží katastrofa. Netušili, že během několika minut se z výškového hotelu stane ohnivé peklo a odehraje se jedna z největších tragédií v moderních českých dějinách.
Krátce po šesté hodině večer však idyla skončila. V nenápadné služební místnosti pokojských v 11. patře se zvolna rodilo smrtící nebezpečí. Na zapnuté hotelové ledničce tam někdo z personálu předtím odložil prachovku nebo jinou textilii. Motor chladničky běžel naplno a postupně zahříval vše kolem – a právě teplo stoupající od agregátu způsobilo, že látka ležící nahoře vzplála.
Z banální nedbalosti, která by za normálních okolností možná způsobila jen připálený hadřík, se tentokrát během několika chvil rozhořel požár. Plamínky přeskočily na nepořádek okolo a začaly stravovat vybavení místnosti. Ve stísněném prostoru se rychle hromadil žár a kouř, který stoupal ke stropu. Naštěstí zde bylo nainstalováno čidlo elektronického protipožárního systému – a to zanedlouho rozpoznalo nebezpečí.
Poplach v 11. patře
Bylo zhruba 18:07, když ticho hotelových chodeb prořízl ostrý tón požárního alarmu. Elektronická požární signalizace spustila poplach: centrála ohlásila podezřelý kouř na jedenáctém podlaží. Recepční a další zaměstnanci zbystřili. Většina hostů zpočátku nevěděla, co se děje – někteří snad považovali zvuk sirény za planý poplach či cvičení. Pro jistotu však hotel vyslal na udané patro hlídku dvou pracovníků údržby a ostrahy, aby situaci prověřili.
Tito dva muži vyběhli s hasicími přístroji v rukou k místnosti pokojských, odkud signalizace hlásila problém. Už na chodbě je do nosu udeřil zápach spáleniny. Dveře služební komůrky byly rozpálené a bylo jasné, že uvnitř hoří. Muži na nic nečekali a připravili si ruční hasicí přístroje. Ve snaze uhasit požár ještě v zárodku dveře opatrně otevřeli.
V tu chvíli dostal živel nový přísun kyslíku a vymrštil se ven. Okamžitě se vyvalil hustý dusivý dým a šlehaly plameny, které v mžiku ozářily celou chodbu. Ozvala se tlumená exploze – možná tlakem horkých plynů nebo vznícením nahromaděných par – a ohnivá vlna donutila oba zaměstnance couvnout.
Jejich statečný pokus zkrotit plameny v zárodku, tak vyšel naprázdno. Naopak průvan vzniklý otevřením dveří požár doslova rozdmýchal. Oheň v malé místnosti okamžitě nabral na intenzitě a vyšlehl ven otevřenými dveřmi do chodby. Žár byl tak silný, že muži museli ustoupit a prozatím upustit od dalšího hašení – jeden z nich upustil i hadici z hydrantu, kterou se snažil natáhnout.
Plameny se rozlézaly po chodbě a chňapaly po všem hořlavém. Podhledy stropu, izolace, koberce na podlaze – to vše začalo hořet nebo tát a uvolňovat další oblaka dusivého kouře. Během pár okamžiků halila celé 11. patro hustá tma, proříznutá jen rudým mihotáním ohně. Kouř byl tak hustý, že se prakticky nedalo dýchat ani nic vidět. A co hůř – otevřenými dveřmi schodištní šachty se valil dál nahoru, do vyšších pater budovy, jako smrtící plyn stoupající komínem.
Závod s časem
Chodby v okolí požáru se naplnily kouřem během minut. Poplašné hlásiče spustily alarm i ve vyšších patrech a do té doby poklidný hotel se rázem ocitl v chaosu. Hosté v patnáctém, šestnáctém, sedmnáctém poschodí nechápali, proč se najednou nedá dýchat a všude je tma.
Někteří, blíž k ohnisku, slyšeli tlumenou ránu a cítili žár; jiní zaregistrovali až dráždivý štiplavý kouř plnící jejich chodbu. Ti pohotovější začali instinktivně jednat – přikrývali si ústa kapesníky či ručníky a rozeběhli se hledat schodiště nebo výtahy, aby se dostali dolů do bezpečí.
Bohužel, krátce po vypuknutí požáru přestaly fungovat výtahy. Ať už automaticky díky protipožárnímu systému, nebo v důsledku přerušení dodávky proudu – kabiny uvázly a nereagovaly. Jedinou únikovou cestou tak zůstalo schodiště. Jenže to se již v tu chvíli plnilo dýmem stoupajícím vzhůru.
Kdo otevřel dveře z patra na schodiště, riskoval, že ho okamžitě zasáhne dusivý oblak kouře. Několik hostů se i tak pokusilo dostat po schodech dolů. Zakrývali si tváře oděvy, někteří šli po čtyřech při zemi, kde bylo o něco méně kouře. Ve tmě a zmatku však mnozí rychle ztratili orientaci. Chodbami se začaly ozývat výkřiky paniky v různých jazycích.
Několik lidí v nejvyšších patrech, odříznutých od přízemí, se instinktivně vydalo opačným směrem – vzhůru ke střeše, doufajíc, že na střeše budou na čerstvém vzduchu a možná se dočkají pomoci shora. Naštěstí byly dveře na střechu odemčené. První vystrašení hosté tedy vyběhli až na střechu osmnáctipatrového kolosu, kde konečně mohli zhluboka dýchat.
Další hosté, zahnaní kouřem do kouta, utíkali zpět do svých pokojů a hledali spásu u oken. Zoufalí lidé otevírali okna dokořán, aby unikli štiplavému dýmu, který se mezitím šířil ventilačními šachtami a otevřenými dveřmi všude po budově.
Z oken v nejvyšších patrech se záhy začaly ozývat volání o pomoc a mávání bílými ručníky. Několik zděšených turistů v pyžamech či lehkém oblečení vylezlo na úzké okenní římsy a drželo se venkovních parapetů, jen aby jejich hlavy byly venku na vzduchu. Pod nimi zívala prázdnota desítek metrů. Stačil jediný chybný pohyb nebo závan paniky a hrozilo, že se nešťastníci zřítí dolů. Někteří plakali strachy, jiní jen strnule mlčeli s očima upřenýma k zemi, kde už se začínali shromažďovat první zděšení svědkové.
Zásah hasičů
V 18:11 už hotelový personál definitivně ohlásil požár na tísňovou linku hasičů. Operační středisko pražských hasičů okamžitě vyslalo k Olympiku dvě výjezdové jednotky z centrální stanice a z Holešovic, včetně výškové techniky. Už cestou k zásahu stoupající sloupy černého kouře dávaly hasičům tušit, že nejde o planý poplach ani malý požár.
Ze středu vysoké budovy se valil hustý dým viditelný už z dálky nad Karlínem a další sloup kouře stoupal ze zadní části hotelu. Velitel směny proto už v průběhu jízdy vyhlásil druhý, a vzápětí dokonce třetí stupeň poplachu – nejvyšší možný, vyhrazený pro nejzávažnější požáry. K hotelu se začaly sjíždět posily z dalších stanic po celé Praze. Ulicemi se rozezněly sirény jednoho vozu za druhým a modré majáky osvítily večerní šero. Na nohy byli postaveni desítky hasičů; k Olympiku zamířily i sanitky záchranné služby a policie uzavírala okolí.
První hasičské vozy dorazily ke vznícenému hotelu už kolem 18:16, tedy necelých pět minut od ohlášení. Jako první dorazila jednotka z centrály a hned po ní holešovická posádka. Hasiči bleskově zhodnotili situaci: zhruba v polovině výškové budovy šlehaly z oken plameny a několik pater nad nimi i pod nimi bylo zahaleno dusivým dýmem. V otevřených oknech vysoko nad zemí byly vidět siluety zoufalých lidí volajících o pomoc.
Někteří se tísnili na římsách a balkóncích, drželi se rámů oken a hrozilo, že v panice skočí dolů. Před hotelem zatím pobíhali vylekaní hosté, kteří stihli seběhnout po schodech, a personál, jenž je organizoval do bezpečné vzdálenosti. Celý objekt rychle evakuovali – recepční svolávali hosty ven, pokud možno dál od budovy, protože nebylo jasné, zda někdo neskáče nebo nepadá z oken.
Velitel zásahu rozdělil práci hasičů na několik front. Jedna skupina hasičů okamžitě vběhla do budovy a zamířila po schodišti do nejvyšších pater, aby zahájila záchranu uvnitř. S plnou výstrojí a dýchacími přístroji se drali zakouřeným schodištěm vzhůru.
Snažili se dostat co nejblíže ohnisku a hlavně vyhledávat uvězněné lidi na patrech. Další skupina hasičů zatím venku rozmisťovala výsuvné žebříky a plošiny. Pod okny 11. až 13. patra, odkud šlehaly plameny, to ale nešlo přímo – přímo pod těmito patry totiž trčela přístavba hotelové restaurace, pouze jednopodlažní, která bránila přistavit techniku přímo pod hořící úsek.
Plošiny a žebříky tedy hasiči museli rozvinout z bočních stran hotelu. Brzy se k nebi z obou boků budovy vysunuly dlouhé ocelové ramena žebříků mířící k oknům, kde se tísnili lidé.
Situace byla kritická: nikdo přesně nevěděl, kolik osob v hotelu zůstalo uvězněno ani jak daleko se oheň a kouř rozšířily. Hasiči tušili, že každý ztracený okamžik může stát životy. Okamžitě proto nařídili úplnou evakuaci hotelu, samozřejmě s výjimkou nezbytného personálu na recepci, který musel spolupracovat.
Výtahy byly navíc všechny staženy do přízemí a odpojeny od elektřiny, aby se předešlo jejich samovolnému spuštění či uvěznění osob uvnitř. Do budovy se postupně sjížděly další a další jednotky a velení si převzal zástupce velitele směny hasičů.
Ten rozdělil zásah na tři bojové úseky: jeden uvnitř budovy zaměřený na vyhledávání a evakuaci hostů a zmenšení požáru přímo na místě, druhý zvenčí po obvodu hotelu s cílem krotit plameny z žebříků a plošin v úrovni 11.–13. patra, a třetí přímo na střeše zaměřený na záchranu lidí shromážděných nahoře.
Na střechu se probojovali první hasiči krátce po svém příjezdu. Nacházeli tam vyděšené skupinky turistů, kterým se podařilo uniknout z kouře nahoru. Ihned je shromažďovali na bezpečnějším místě a připravovali jejich záchranu – ať už pomocí vrtulníku, nebo je doprovodili opět dolů, pokud se mezitím podařilo schodiště odvětrat.
Boj s ohněm
Uvnitř hotelu mezitím panovalo pravé peklo. Jedenácté patro hořelo celé – plameny olizovaly stěny i strop a šířily se dál kolem schodiště. Hasiči, chránění jen svými obleky a dýchacími maskami, postupovali proti ohni s nataženými hadicemi. Voda z jejich proudnic syčela a odpařovala se při kontaktu s rozžhavenými stěnami.
Každý metr postupu byl těžce vykoupen. Žár se stupňoval a viditelnost byla nulová. Hasiči se orientovali hmatem a podle paměti znali zhruba dispozice hotelu. Museli prohledávat patro za patrem, pokoj za pokojem, zda v nich nezůstali uvěznění lidé. Bouchali na dveře, volali, přitom naslouchali sténání nebo volání o pomoc.
Na některých pokojích naráželi na zoufalé hosty, kteří se snažili před kouřem ukrýt ve vanách napuštěných vodou nebo u otevřených oken na toaletách. Jiné hosty našli v bezvědomí ležet na podlaze chodeb, kde se nadýchali kouře při pokusu utéct. Ty ihned vynášeli ven nebo přinejmenším k oknům, aby se nadýchali čerstvého vzduchu.
Jeden z hasičů – Václav Syblík ze stanice Smíchov – prokázal mimořádnou odvahu a duchapřítomnost, na kterou později zachránění hosté s vděčností vzpomínali. V jednom z horních pater narazil na skupinku asi deseti turistů, kteří se před kouřem náhodně ukryli spolu v jednom pokoji.
Byli vyděšení, někteří v šoku a místnost se pomalu plnila štiplavým dýmem pronikajícím škvírami dveří. Hasič Syblík se rozhodl u nich zůstat. Pevně zavřel dveře, všechny uklidňoval a poručil jim namočit prostěradla v koupelně. Společně pak mokrými látkami utěsnili dveře, aby dovnitř proudilo co nejméně kouře. Syblík přes vysílačku nahlásil velitelům, kde se nachází a v jaké situaci jsou.
Přítomnost profesionála přímo mezi uvězněnými hosty měla neocenitelný význam – vystrašení lidé se přestali pokoušet o riskantní úniky a uvěřili, že když s nimi zůstal hasič, šance na záchranu je vysoká. Syblík s nimi vyčkával, dokud se situace venku nestabilizovala. Jakmile to šlo, rozbil v místnosti okno, aby dovnitř pustil čerstvý vzduch.
Po nějaké době konečně dorazili jeho kolegové z evakuační skupiny a všechny uvězněné vyvedli s pomocí dýchacích přístrojů do bezpečí. Díky tomuto hrdinskému činu nakonec všichni lidé z onoho pokoje přežili bez větší újmy – a později posílali hasičskému sboru děkovné dopisy, v nichž vyzdvihovali, že právě klidná přítomnost a odbornost hasiče Syblíka jim zachránila život.
Z podobných dramat se oné noci odehrálo víc. Hasiči postupně prohledávali hotelové pokoje a mnohde nacházeli ustrašené hosty, které pak po skupinkách doprovázeli ven. Některé vedli za ruku nekonečně dlouhými zakouřenými schody – těm dali provizorní ochranu v podobě mokrých ručníků nebo povlečení přes hlavu, aby se nadýchali co nejméně kouře.
Jiné, už příliš zesláblé, brali do náručí a odnášeli. Po chodbách se válely kufry a osobní věci, které v panice lidé upustili při útěku. Pod nohama křupal rozbitý skleněný kryt nouzového hydrantu a občas zapraskal ohořelý rám dveří. Souběžně s vyhledáváním osob probíhal na patrech i hasební útok – celkem pěti vodními proudy se hasiči snažili dostat plameny pod kontrolu.
Vnitřní hydranty v budově běžely naplno a dalším vodním proudem hasili hasiči z venkovní plošiny. Zaměřili se především na otevřený otvor v 11. patře, kde vyhořela místnost pokojských – oheň tam prorazil i skrz hliníkové mřížky a otvory ventilace, takže tam bylo možné krotit plameny zvenčí.
Z oken hotelu zatím probíhala neméně napínavá záchrana. Těm, kdo uvízli na venkovních římsách a balkonech, se snažili hasiči dostat co nejrychleji na pomoc pomocí žebříků a plošin. Lidé na parapetech se křečovitě drželi výčnělků fasády. Mnozí z nich plakali nebo byli v šoku. Hasiči na ně zespodu volali, aby se uklidnili a vydrželi ještě chvíli, že se k nim dostanou.
Vysunovací žebříky však měly omezený dosah a k nešťastníkům v nejvyšších patrech chybělo několik metrů. Na scénu proto přišla těžká technika – kolem 18:40 byl povolán speciální vrtulník ministerstva vnitra, vybavený navijákem pro záchranu z výšky. Necelých dvacet minut poté už helikoptéra kroužila okolo střechy hotelu.
Přistát nemohla, ale spustila na laně záchranáře, který postupně pomáhal nejohroženějším hostům nastoupit do evakuačního koše. Několik desítek lidí bylo touto leteckou cestou přeneseno do bezpečí. Vrtulník vyzvedával zejména ty, které mezitím hasiči shromáždili na střeše – buď tam sami utekli, nebo je tam hasiči vynesli ze zakouřených pater, když pro ně zatím nebylo jiné cesty ven.
Současně pokračovala evakuace po zemi. V 18:32 už před hotelem zdravotníci ošetřovali a do sanitek nakládali první hosty, intoxikované kouřem. Někteří se dusili a byli v kritickém stavu, potřebovali okamžitě kyslík a lékařskou pomoc. Vynášení dalších lidí z budovy pokračovalo. Záchranáři se snažili jednat rychle, ale organizovaně – každého nalezeného člověka označili, předali venku do péče zdravotníků a pak se vraceli zpět hledat další.
Někteří turisté se přiotrávili kouřem natolik, že upadli do bezvědomí a museli být kříseni na místě. Před hotelem panoval rušný ruch: blikající sanitky, pobíhající lékaři s nosítky, policisté usměrňující situaci a hlavně – davy evakuovaných hostů, z nichž mnozí ve zmatku ani nevěděli, zda jejich blízcí už jsou venku, nebo zůstali uvnitř.
Lidé kašlali, plakali, objímali se v dojetí, že přežili, zatímco s hrůzou sledovali hořící budovu a čekali, koho dalšího hasiči vyvedou či vynesou. Tlumočníci z řad hotelových zaměstnanců i turistů, kteří ovládali více jazyků, se snažili uklidňovat cizince a vysvětlovat jim, co se děje, protože zmatení zahraniční návštěvníci často nerozuměli pokynům.
Zoufalství v plamenech
Bohužel ne všichni se dočkali záchrany živí. Zkušení hasiči později přiznali, že některé scény, jichž byli svědky, jim zůstaly vypálené v paměti do konce života. Ohnivé peklo v Olympiku přineslo i lidské tragédie, které vhánějí slzy do očí.
V jednom z horních pater narazili záchranáři na dveře pokoje, pod nimiž už neprosvítalo žádné světlo. Po rozražení dveří se z místnosti vyvalil hustý dým a šlehl ohnivý jazyk. Uvnitř leželo na zemi bezvládné tělo mladé dívky. U otevřeného okna téhož pokoje stála její matka a zoufale se vykláněla ven, lapajíc po trochách čerstvého vzduchu zvenčí.
Když k ní hasiči přiběhli, zjistili, že ve své hrůze udělala něco naprosto neuvěřitelného – pod nohama měla tělo vlastní dcery. Ve snaze dostat se co nejvýše k oknu a uniknout dusivému kouři si nešťastná matka stoupla na svou omdlelou dceru, kterou nedokázala probrat. Za cenu obrovské bolesti a morálního zoufalství tak alespoň svým ústům dopřála pár centimetrů navíc, kde už byl dýchatelný vzduch.
Hasiči ženu okamžitě sundali z parapetu a vynesli ven. Její dcera však již nejevila známky života – nadýchala se toxických zplodin, upadla do bezvědomí a bohužel zemřela ještě před příchodem pomoci. Zoufalý čin matky, která v pudu sebezáchovy doslova šlapala po vlastním dítěti, otřásl i těmi nejotrlejšími záchranáři. Tato hrůzná scéna se stala symbolem krajní paniky a zoufalství, jaké v tu noc zachvátily uvězněné hosty hotelu.
V dalších pokojích objevili hasiči podobně tragické obrazy: dvě ženy z Belgie našli v objetí na podlaze koupelny, kde se marně snažily ukrýt před kouřem – obě byly již mrtvé. Na jednom z balkónů ležel starší muž, který se nadechl jedovatých zplodin, ztratil vědomí a zřítil se přes lehké zábradlí zpět na balkon; tam zůstal nehybně ležet, než ho hasiči objevili. I on už nejevil známky života.
Další těla byla nalezena na schodišti – podle všeho šlo o hosty, kteří se v první chvíli snažili utéct dolů, ale po pár patrech je přemohl hustý dým. Zhroutili se a udusili, dříve než je kdokoli stačil najít. Ještě na místě lékaři konstatovali smrt celkem tří osob.
Další žena s těžkou otravou kouřem zemřela během transportu do nemocnice v sanitce navzdory usilovné resuscitaci. A bohužel i v následujících hodinách přicházely tragické zprávy: dvě pacientky, které byly v kritickém stavu převezeny na jednotku intenzivní péče, svým zraněním v nemocnici podlehly. Smutná bilance tak postupně narostla.
Lékařské ošetření bylo potřeba také pro dva zasahující hasiče s vážnými problémy po nadýchání kouře a jednoho zaměstnance hotelu, který se při evakuaci rovněž nadýchal zplodin při pomoci hostům. Celkem si tak požár vyžádal přes tři desítky zraněných – evidováno bylo 34 zraněných osob, z nichž 33 byli hoteloví hosté a 1 člen personálu, a k tomu 2 zranění hasiči. Mnozí z nich utrpěli vážné otravy kouřem, popáleniny nebo zranění při panickém úniku. Naštěstí všichni tito zranění, až na zmíněné dvě ženy v kritickém stavu, později přežili.
Nejtragičtější požár moderní doby
Požárnímu infernu v Olympiku trvalo několik dlouhých hodin, než bylo zkroceno. Hasiči vynaložili obrovské úsilí, aby dostali situaci pod kontrolu. Krátce před půl desátou večer – tedy zhruba tři a půl hodiny od vypuknutí požáru – se jim podařilo oheň lokalizovat a výrazně ztlumit poslední plameny.
V tu chvíli již z oken nestoupal téměř žádný kouř a většina zachraňovaných lidí byla evakuována. O dalších dvacet minut později, okolo 21:50, zaznělo vysílačkami hasičů vytoužené hlášení: „Požár uhašen“. Z trosek a ohořelých sutin se ještě kouřilo, ale plameny už nehořely.
Hasiči pokračovali v dohašování žhnoucích ohnisek a pečlivě procházeli patro po patře, zda někde nezůstává skryté ložisko požáru. Také znovu kontrolovali všechny pokoje, zda někdo nezůstal opomenut – a bohužel, právě při těchto závěrečných průzkumech našli v dvou různých pokojích další dvě bezvládná těla udušených hostů, kteří tragédii nepřežili.
Až kolem desáté hodiny večerní mohli zmožení hasiči a záchranáři začít balit vybavení a opouštět dějiště katastrofy. Noc ze 26. na 27. května 1995 už halila hotel Olympik tmou, v níž výhrůžně zívala vyhořelá okna a stěny pokryté sazemi. Záchranná akce byla u konce, nastalo sčítání ztrát a škod. A ty byly strašlivé.
Na místě či později v nemocnici zemřelo celkem osm lidí – sedm žen a jeden muž, všichni zahraniční turisté, kteří do Prahy přijeli s vidinou příjemných zážitků a místo toho zde přišli o život. Tři oběti pocházely z Belgie, dvě z USA, dvě z Finska a jedna z Německa. Nejmladší bylo teprve kolem dvaceti let, nejstarší přes šedesát.
Použité zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Požár_hotelu_Olympik
https://hzscr.gov.cz/clanek/aktuality-26-kvetna-roku-1995-vypukl-pozar-v-hotelu-olympik-zemrelo-pri-nem-8-lidi.aspx
https://cnn.iprima.cz/krimi-clanek-matka-si-stoupla-na-dceru-a-dychala-cerstvy-vzduch-z-pribehu-tragickeho-pozaru-v-praze-mrazi-435778
https://www.lidovky.cz/domov/proc-umirali-lide-v-prazskem-hotelu-v-olympiku-zemrelo-8-hostu-kvuli-banalite-u-steny-prirazene-ledn.A180120_221038_ln_domov_gib
https://www.idnes.cz/praha/zpravy/pozar-hotel-olympik-vyroci-25-let-praha-hasici-umrti.A200526_104650_praha-zpravy_klu
