Příběh nájemného vraha divokých devadesátek Oto Biedermana. Chladnokrevný psychopat neměl slitování

Oto Biederman se narodil roku 1973 v Brandýse nad Labem do spořádané rodiny. V dětství nijak nevybočoval – ve škole měl průměrné známky a nepatřil k potížistům. Zlom nastal až v pozdní adolescenci, kdy u něj propukla vášeň pro střelné zbraně a bojová umění.

I když úspěšně dokončil studium lihovarnictví, táhlo ho to spíš k uniformě a zbrani. Nastoupil jako člen ostrahy do bezpečnostní agentury Safe Guard. Byla to doba překotného podnikání a divokého kapitalismu – a právě tehdy se kolem ambiciózního podnikatele Ivana Vrábela začal formovat tzv. Kolínský gang.

Ten tvořili Vrábelovi známí a zaměstnanci, které spojovala touha po rychlém zbohatnutí, ale zároveň ochota „ušpinit si ruce“. Když Vrábel vymyslel odvážný plán, jak přijít k milionům, Biedermanovu ochotu zabíjet za peníze využil naplno.

První vražda přišla jako zakázka. Na jaře 1993 Vrábel se dvěma kolegy z agentury (Romanem Procházkou a Jiřím Šťastným) naplánoval vyloupení trezoru obchodního domu Krone v Praze. Byznys s ostrahou nevynášel dle jeho představ, a tak chtěl okrást vlastního klienta. Věděl, že v trezoru obchoďáku se hromadí tržby, a měl přesný plán: v nočních hodinách proniknout v uniformách do budovy, odstranit nočního hlídače a odcizit peníze. Procházka se Šťastným se však ani na druhý pokus neodhodlali k vraždě, hlídače se báli zabít.

Vrábel proto sáhl po náhradním řešení: povolal svého známého, dvacetiletého Otu Biedermana, o němž věděl, že se „neštítí pro pár tisíc vraždit“. Mladík okamžitě souhlasil – za slíbených 200 000 Kč. Netušil, že tím začíná svou dráhu sériového vraha.

V noci z 6. na 7. července 1993 udeřili. Trojice Procházka, Šťastný a Biederman dorazila k zadnímu vchodu obchodního domu Krone (na pražském Václavském náměstí) v uniformách ostrahy. Dveře jim otevřel nic netušící Josef Dovhanič (36), noční hlídač. Procházka zůstal hlídat venku, zatímco Biederman zaútočil. Ozbrojen těžkým obuškem (tonfou) hlídače přetáhl a srazil na zem. Dovhanič se bránil o život, ale přesila tří útočníků byla drtivá – Biederman a Šťastný mu společně omotali kolem krku lanko a začali jej škrtit.

Když oběť ochabovala, Biederman vytáhl nůž a dlouhou ocelovou jehlici a pustil se do díla, na které ostatní neměli žaludek. Dokonale chladnokrevně bodal znovu a znovu, zatímco dva komplicové drželi hlídače na zemi. Pozdější ohledání odhalilo na těle nešťastného muže 62 bodných ran – scéna tak brutální, že ji zpočátku policisté považovali za účinek brokovnice. Poté gang vylomil trezor a odnesl si přes tři miliony korun v hotovosti.

Vražda byla rychlá, brutální a efektivní. Biederman prokázal, že nemá zábrany zabít bezbranného člověka, pokud za to dostane zaplaceno. Svůj podíl – pouze 200 tisíc korun – prý rozfofroval během jediného týdne za luxusní whisky a prostitutky. Zbytek kořisti šel Vrábelovi a dalším. Pro pouhých pár stovek tisíc dokázal mladík ubodat otce od rodiny k smrti. V tu noc se z Oto Biedermana stal nájemný vrah, kterému krev už nepřipadala cizí.

Po prvním úspěchu si skupina dala pauzu. Z loupeže měli dost peněz a vypadalo to, že zločin jim projde. Biederman se stáhl do ústraní – tušil, že policie vyšetřuje vraždu v obchodním domě, a raději zmizel z dohledu. Vyšetřovatelé tehdy tápali; neměli svědky ani podezřelé a netušili, že za bestiálním činem stojí člen ostrahy.

Touha po penězích a pocit moci přivedly Biedermana zpět do hry. V polovině roku 1995 už zase kujil pikle s Vrábelem a rozšířeným Kolínským gangem. Byl o dva roky starší, zkušenější – a nebezpečnější. Své schopnosti zabijáka dával na odiv. Dokonce se pochlubil, že zná jednoho bohatého podnikatele, kterého by stálo za to „říznout“. Tou neuváženou poznámkou podepsal někomu ortel smrti.

Oním nešťastným známým byl Martin Srb (28), podnikatel z blízkosti gangu. Vlastnil malou výrobnu rukavic a plánoval emigraci do USA. Jednou se před členy party zmínil, že má doma v trezoru schovaný balík peněz na cestu do Ameriky. Tím upoutal Biedermanovu pozornost. Oto a další kumpáni si řekli, že tohle nemohou nechat být. Začali osnovat vraždu pro zisk – motivem nebyla objednávka třetí strany, ale čistá chamtivost gangu.

Dne 1. června 1995 večer vyzvedl Biederman s komplicem Jaroslavem Pavlíčkem (27) nic netušícího Srba v obci Škvorec pod záminkou společné zábavy. Pozvali ho „na partičku kulečníku“ do billiard klubu v Újezdu nad Lesy. Cestou zastavili na opuštěném parkovišti přezdívaném U Pálka. Srb neměl tušení, že ho veze smrt – myslel, že čekají na dalšího kamaráda.

Jakmile vystoupil z vozu, přistoupil k němu Biederman s revolverem v ruce a zblízka vypálil dvě rány. Chladný kovový hlas zbraně prořízl noční ticho; první kulka zasáhla Martina přímo do srdce, druhá do hlavy. Mladý podnikatel se zhroutil k zemi a bylo po všem. Kvůli jistotě Biederman ještě zkontroloval puls – žádný už nenašel.

Tělo zavražděného odvezli do domu dalšího člena gangu, Milana Chládka, kde jej zahrabali. Prohledali kapsy mrtvého, ale našli u něj jen 7 000 korun v hotovosti a pár drobností – po milionech ani stopy. Klíče od domácího trezoru, kvůli kterým zabíjeli, u sebe neměl. To však bandu neodradilo. Několik následujících dní tajně sledovali Srbův dům. Vyčkávali, až jeho žena s dětmi odjede pryč.

Když se dům na pár hodin vyprázdnil, vloupali se dovnitř a odnesli trezor i bez klíčů. Ten pak u Biedermana doma rozřezali bruskou. Zůstali stát zklamáním – trezor byl téměř prázdný. Žádné dolarové bankovky, žádné zlato, jen pár drobných. Vše nasvědčovalo tomu, že Srbova manželka vytušila nebezpečí a ještě před vloupáním stihla úspory uklidit jinam.

Z vraždy Martina Srba tak gang neměl skoro nic. Zato poprvé vzniklo podezření, které mířilo na Biedermana. Zoufalá vdova po Srbovi nahlásila manželovo zmizení a vypověděla policii, že naposledy ho viděla odjíždět právě s Oto Biedermanem a Pavlíčkem. Vyšetřovatelé ovšem neměli tělo ani důkazy – v tu chvíli byl Srb jen „pohřešovaný“. Biederman opět unikal spravedlnosti, navzdory dalšímu brutálnímu činu.

Po dvou vraždách se Oto Biederman definitivně vymkl jakékoli morálce. Když mu do kapsy nepřitekly očekávané miliony, rozhodl se vzít věci do vlastních rukou. Začal zabíjet i na vlastní pěst pro „drobné“, jen aby měl co utrácet za své neřesti. Pouhých šest dní po likvidaci Srba, 7. června 1995, už měl spadeno na další oběť. Spolu s Milanem Chládkem se rozhodli přepadnout čerpací stanici v Praze 9 (Českomoravská ulice). Po setmění vtrhli na opuštěnou benzínku MOTA, kde zrovna sloužil jeden osamělý pumpař – Zdeněk Langer (43).

Scénář byl bleskový: Chládek čekal venku u nastartovaného auta, zatímco Biederman vešel do provozovny a tvářil se jako zákazník. Poprosil obsluhu o krabičku cigaret. Jakmile s ním nic netušící Langer vešel dovnitř kiosku, Biederman vytáhl revolver a přiložil mu ho k hlavě. „Dej sem všechny peníze!“ zasyčel na vyděšeného pumpaře.

Langer okamžitě uposlechl – v hrůze vytáhl svou peněženku a odevzdal veškerou tržbu, asi 30 000 Kč. Možná si naivně myslel, že ho lupič ušetří, když nebude klást odpor. Jenže Biederman neměl slitování. V tom momentě dovnitř nakoukl Chládek, aby zjistil, co se děje.

Pumpař se instinktivně pohnul – ale Biederman stiskl spoušť. Ozval se výstřel a střela vnikla přímo do Langerovy lebky. Muž se skácel k zemi; Biederman se při odchodu ještě otočil a bez mrknutí oka vypálil do ležícího těla další ránu. Pro jistotu. Poté se vrah vrhl do auta k Chládkovi a společně zmizeli v noci.

Zbytečná vražda? Bezesporu. Čerpadlář už jim peníze vydal, nekladl odpor. Přesto ho Biederman popravit neváhal. Možná z čisté krutosti, možná aby nezůstal svědek, možná jen ze zvráceného adrenalinu. Třicet tisíc korun – taková byla cena lidského života v jeho očích.

Celou částku ještě téže noci s kumpánem roztočili v nočním klubu. Zlost z nepovedené „milionové rány“ utopili v alkoholu a náručí prostitutek. Oto Biederman tím demonstroval, že zabíjí nejen na objednávku šéfa, ale klidně i sám pro své potřeby. Z lovce odměn se stával predátor, který zabíjí pro vlastní potěchu.

Další, v pořadí již čtvrtá, oběť Otovy smrtící spirály všechny šokovala. Tentokrát nezabíjel cizího člověka, ale svého známého – dokonce spolupachatele. Jaroslav Pavlíček, který s ním pár týdnů předtím pomáhal zavraždit Martina Srba, začal být pro gang nepohodlný. Důvodem byly pozemky v Praze, které mladý Pavlíček čerstvě zdědil po příbuzných.

Šéf bandy Vrábel po nich zatoužil – viděl v nich investiční příležitost pro své podnikání. Pavlíček s prodejem váhal. Možná chtěl víc peněz, možná couval z pochybných kšeftů. A v tu chvíli Vrábel rozhodl: když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. Osud Jaroslava Pavlíčka byl zpečetěn – vlastní „parťáci“ ho odsoudili k smrti.

Byl 28. září 1995, Den české státnosti a volno – ideální čas spáchat vraždu, kdy jsou lidé doma a nevšímaví. Vrábel vylákal Pavlíčka pod falešnou záminkou k obchodu: prý se na něj přijede podívat kupec na slíbené pozemky a že s ním dorazí i Oto.

Biederman měl Pavlíčka vyzvednout autem u něj doma a společně měli jít na schůzku. Nic netušící Pavlíček nasedl k Oto Biedermanovi a nechal se dovézt až k domu Biedermanových rodičů ve vísce na Kolínsku. Tam ho Oto pozval dál s tím, že na Vrábela počkají uvnitř.

Vešli spolu do Biedermanova dětského pokoje, kde Pavlíček usedl na gauč. Možná chtěl probrat detaily prodeje, možná se jen zeptal, kde je kupující. To už ale Oto otevřel šatní skříň a tasil odtud samopal ukrytý mezi svými poklady. Na malém prostoru smrtící zbraň jen tak tak stočil směrem k Pavlíčkovi – a vypálil dávku.

Ozvala se ohlušující série výstřelů přímo v rodinném domku. Kulky Pavlíčka zasáhly šestkrát. Mladík se zhroutil na Biedermanův koberec, jeho krev potřísnila stěny pokoje. Ale Biedermanovi to nestačilo – připadalo mu, že se oběť ještě hýbe. Ze záhynu šatní skříně popadl loveckou dýku a bez váhání ji vrazil Pavlíčkovi do hrudi, přímo do srdce. Až pak nastalo ticho. Oto stál nad tělem přítele, kterého před pár týdny považoval za spojence. Teď pro něj byl jen další „nepohodlný kus“.

Hrůzný čin měl ještě mrazivější dohru: to vše se odehrálo za přítomnosti Biedermanových rodičů v domě. Ti sice výstřely zaslechli, ale nepřikládali jim význam. Později vyšetřovatelům vypověděli, že jejich syn Oto „ve svém pokoji střílel celkem běžně“ – měl přece zálibu ve zbraních a často si je zkoušel na sucho. Netušili, že tentokrát z jeho pistole a samopalu vyšla ostrá smrt.

Biederman jejich lhostejnosti využil. Naložil Pavlíčkovo bezvládné tělo do velké skříně, aby ho uklidil z dohledu, a vyčkal do noci. Pak mrtvolu tajně vynesl ven a zahrabal na pozemku nedaleko domu. Jako by likvidoval poražené zvíře – bez emocí, beze svědků.

Ani tímto brutálním činem však gang cíl nedosáhl. Pavlíčkovy cenné pozemky nakonec nezískali. Ukázalo se, že v době jeho smrti ještě formálně nebyly převedeny na něj, dědické řízení nebylo u konce. Vrábel tedy ostrouhal – a Biederman zabil „zbytečně“ už druhého člověka během pár měsíců. Navenek však vše dál zůstávalo utajeno.

Martin Srb i Jaroslav Pavlíček byli vedeni jako nezvěstní, po Zdeňku Langerovi z pumpy pátrali kriminalisté marně mezi obvyklými pachateli loupeží. Kolínský gang byl zatím v bezpečí, maskovaný zdánlivou nedotknutelností. Do konce roku 1995 měl na svědomí pět lidských životů – a nikdo netušil, že spolu souvisejí.

Koncem roku 1995 se ke gangu dostala nová „zakázka“ na vraždu. Vrábela oslovila skupina podnikatelů z Litvínova, kterým dvěma obchodníci ze Vsetínska dlužili za zboží 2 000 000 korun. Klasické vymáhání selhávalo, a tak se litvínovští rozhodli pro výstrahu jednoho z dlužníků zlikvidovat.

Najali si na to Kolínský gang – a Vrábel přijal. Byla to riskantní akce daleko od „domácího hřiště“, ale odměna lákala. Za cíl vybrali jednoho z dvojice dlužníků, podnikatele s barevnými kovy Tomáše Bleiera (45) z Valašského Meziříčí. Měl to být exemplární trest: nájemná vražda na objednávku, provedená profesionálně a beze stop.

Na leden 1996 připravil Vrábel plán. Kromě osvědčených „lovců“ Biedermana a Chládka přizval ke spolupáchání i novou tvář – Miroslava Karnoše. Trojice měla Bleiera vylákat pod záminkou výhodného obchodu. Už první schůzka v polovině ledna 1996 ve Valašském Meziříčí naznačila komplikace: Bleier byl obezřetný a zajímaly ho jen seriózní kšefty s mědí a jinými kovy. Biederman s komplici tedy předstírali, že mají na prodej větší množství mědi. 17. ledna 1996 pozvali nic netušícího obchodníka do místního hotelu Apollo k dokončení transakce.

Byl mrazivý podvečer. Bleier dorazil do hotelu a zamířil do předem domluveného pokoje, který Biederman zajistil pod falešnou identitou. Uvnitř čekali Oto Biederman a Miroslav Karnoš; Milan Chládek hlídal venku v autě. Zprvu vše probíhalo formálně – vrazi s Bleierem diskutovali o cenách a množství kovu. Bleier se posadil do křesla a ptal se na detaily.

To ale nebylo podle plánu: původně ho chtěli přepadnout hned u dveří, teď však seděl mimo dosah. Biedermanovi s Karnošem nezbývalo než improvizovat. Když se Bleier zvědavě otázal, jak velké množství mědi vlastně nabízejí, Karnoš pohotově vstal a ukázal směrem k oknu: „Pojďte sem, uvidíte sklad, kde to máme.“

Bleier vstal a přistoupil k oknu. V ten moment k němu Biederman tiše přistoupil zezadu a rázně mu jednou rukou zacpal ústa. Ve druhé se mu zableskla dýka, kterou vší silou vrazil nic netušícímu obchodníkovi do břicha. Bleier vykřikl bolestí do Biedermanovy dlaně a zhroutil se na zem. Oba vrazi se na něj vrhli a zasadili mu ještě několik bodných ran do krku a hrudníku, aby dílo dokončili. Podlaha hotelového pokoje se zalila krví. Poslední, sedmá oběť Oto Biedermana, byla na místě mrtvá.

Trio vykonavatelů poté rychle pokoj opustilo. Z kapsy mrtvého Bleiera sebrali jeho peněženku s doklady a hotovostí – aspoň nějaký lup. Tělo hodili na postel a přikryli peřinami, aby na první pohled nebylo vidět. Dveře od pokoje zamkli a pro jistotu ulomili klíč v zámku, aby zdrželi odhalení. Pak nasedli k Chládkovi do červeného Renaultu 25 a ujeli tmou. Mysleli si, že právě spáchali dokonalou vraždu na objednávku, která se nikdy nevyšetří. Netušili, že tím rozpoutali svůj konec.

Tělo Tomáše Bleiera bylo nalezeno personálem hotelu druhý den ráno. Rozjela se rozsáhlá policejní akce – tentokrát šlo o mimořádně brutální vraždu známého podnikatele, navíc s podezřením na místní mafii. Do vyšetřování se zapojily jednotky z několika krajů.

Policie zmapovala Bleierovy obchodní kontakty a schůzky. Rodina zavražděného pomohla odkódovat jeho elektronický diář, kde byla osudná schůzka zapsána. Objevila se první stopa: několik svědků si všimlo nápadně zabláceného červeného Renaultu s pražskou poznávací značkou, který v den vraždy parkoval u hotelu. Právě červený Renault 25 figuroval v Bleierově diáři – a byl registrovaný na Miroslava Karnoše.

Kriminalisté Karnoše zakrátko vypátrali a zadrželi. Ten však tvrdě zapíral. Účast na vraždě popřel a snažil se si zajistit alibi. Ve své výpovědi zmínil, že v kritickou dobu byl na severní Moravě spolu s Biedermanem a Chládkem– jakože v rámci obchodní cesty. Policii tak vlastně naservíroval jména svých spolupachatelů. Brzy nato skončili v poutech i Oto Biederman a Milan Chládek. Vyšetřovatelé tušili, že mají vrahy z hotelu Apollo, ale rozmotávat klubko pravdy teprve začínalo.

Chládek s Karnošem při výsleších shodně začali svalovat vinu na Biedermana. Líčili, že Bleiera zabil on, oni prý jen nevinně asistovali. Oto Biederman zprvu mlčel – jenže když mu vyšetřovatelé předložili usvědčující fakta a hlavně výpovědi kompliců, došlo mu, že ho chtějí potopit. Zlomil se.

Na jaře 1996 začal Oto mluvit a rozpovídal se tak, jak policisté nečekali. Rozhodl se přiznat nejen vraždu Bleiera, ale odhalil i všechny předchozí vraždy, které měl on a Kolínský gang na svědomí. Vyšetřovatelé nevěřili svým uším – před nimi náhle vyvstával případ série pěti nájemných vražd z let 1993–1995, které doposud ležely ladem jako nevyřešené případy nebo záhadná zmizení. Tak rozsáhlou síť zločinů česká policie znala snad jen z proslulých orlických vražd (případ gangu kolem Ludvíka Černého). Nyní tu stáli tváří v tvář jinému masovému vrahovi.

Biedermanovo přiznání přineslo smršť důkazů. Na základě jeho informací kriminalisté dohledali zakopaná těla předchozích obětí: v lese našli ostatky Martina Srba, u Biedermanova domu vykopali kostru Jaroslava Pavlíčka. Srovnali nevyřešené případy a vše do sebe zapadlo: brutální mord hlídače v Krone, zastřelený pumpař Langer, ti všichni měli stejného pachatele.

Oto Biederman bez emocí líčil jednu vraždu za druhou. Při rekonstrukcích ukazoval, jak bodal, střílel a vraždil na povel i z vlastního popudu. Média ho záhy překřtila na „kata“ – popravčího, který pro pár tisíc splní každý rozkaz. Veřejnost byla v šoku, že tak mladý člověk (Biedermanovi bylo 22–23 let v době většiny vražd) dokázal napáchat tolik zla.

Soudní proces s členy Kolínského gangu probíhal v letech 1998–1999 a patřil k nejsledovanějším kauzám konce 90. let. Hlavní postavou byl samozřejmě Oto Biederman, tehdy pětadvacetiletý, působící před tribunálem klidně až apaticky.

Přiznání výrazně zkrátilo soudní líčení – obžalovaní se spíše dohadovali o míře své viny. Biederman vypovídal věcně a detailně o každém zločinu, čímž své někdejší komplice stáhl ke dnu s sebou. Soudci i porotci vyslechli otřesné detaily jeho řádění: 62 bodných ran hlídači, chladnokrevná poprava pumpaře, zákeřná vražda důvěřivého přítele Pavlíčka.

Oto se nijak neomlouval; místy působil, jako by se snad svými „kousky“ i chlubil. Znalkyně z oboru psychologie a psychiatrie popsaly Biedermanovu osobnost jako výrazně poruchovou – vyznačoval se absencí soucitu, sklonem k násilí a bezmeznou touhou po uznání v rámci zločinecké skupiny.

Jeden ze znalců konstatoval, že obžalovaný má sklony své jednání ospravedlňovat a bagatelizovat: své oběti bral jen jako prostředek k cíli. Kdyby prý nebyl zastaven, velmi pravděpodobně by vraždil znovu. Pro společnost tak představoval mimořádně nebezpečného psychopata, u nějž náprava není příliš reálná.

Sám Biederman se později snažil přesvědčit senát, že není nenapravitelný. Ve své závěrečné řeči prohlásil, že „páchal trestnou činnost, když byl mladý idiot a nevážil si lidského života“, ale že prý ve vězení prozřel. Litoval, že zabil tolik lidí, a dušoval se, že teď už by si života vážil víc. Jeho slova však ve světle důkazů vyzněla jen jako účelová snaha zmírnit trest.

Padl nekompromisní verdikt: Vrchní soud v Olomouci v roce 1999 potvrdil, že Oto Biederman je vinen pěti vraždami (hlídač, Srb, pumpař, Pavlíček, Bleier). Tím mu přiřkl místo mezi nejhoršími sériovými vrahy české historie. A co víc – za všechny tyto zločiny dostal výjimečný trest doživotního odnětí svobody.

Ani ostatní členové gangu neunikli spravedlnosti, ačkoli vyvázli o poznání lépe než jejich kat. Ivan Vrábel, organizátor celého zločinného podniku, si odnesl trest 24,5 roku vězení. Jeho pohůnek Milan Chládek dostal 18 let. Miroslav Karnoš, který pomáhal u Bleiera, vyvázl se 13,5 roky. A původní společníci z loupeže v Krone, Roman Procházka a Jiří Šťastný, byli odsouzeni k 13 a 12,5 rokům za podíl na vraždě hlídače.

Kolínský gang byl rozprášen – a všichni živí členové časem vyšli z vězení. Vrábel opustil brány věznice po necelých dvou dekádách a v současnosti je na svobodě. Chládek si také odseděl své a dnes žije mimo reflektory. Jen Oto Biederman zůstává za mřížemi dodnes – jediný doživotně odsouzený z celé skupiny, protože právě on má na rukou krev pěti (a možná i více) lidí.

Po svém uvěznění v nejstřeženější káznici Mírov se Biederman stáhl do ústraní. Většinu 21. století o něm nebylo slyšet – žádné pokusy o útěk, žádné konflikty. Odpykával si svůj doživotní trest a veřejnost na jeho řádění pomalu zapomínala. V médiích se znovu objevil až po roce 2019, kdy získal teoretickou možnost žádat o podmínečné propuštění (po odsezení 20 let doživotního trestu).

Oto Biederman, tehdy ve věku kolem 48 let, to skutečně zkusil. Tvrdil, že se změnil a není už pro společnost nebezpečný. Měl k tomu osobní motiv – trpí vážnou nemocí (roztroušená skleróza) a vězeňský režim mu nevyhovuje zdravotně. U soudních stání působil zkroušeně: „Vězení mě naučilo skromnosti,“ prohlásil a vysvětloval, že dnes mu stačí pár tisíc měsíčně na živobytí, zatímco dříve prý toužil po milionech. Snažil se soud přesvědčit, že dozrál a změnil žebříček hodnot.

Justice však zůstala neoblomná. Znalecké posudky z věznice Rýnovice, kde si Biederman trest aktuálně odpykává, uvedly, že k plné nápravě nedošlo. Oto sice projevuje snahu, ale stále má tendence vinu zlehčovat. Nebylo možné vyloučit, že by na svobodě znovu nepodlehl násilnickým sklonům – riziko recidivy zůstává příliš vysoké.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou proto v roce 2022 žádost Oty Biedermana o propuštění zamítl. Neuspěl ani s odvoláním u liberecké pobočky krajského soudu, ba ani u Ústavního soudu. „Nedošlo k plné resocializaci odsouzeného,“ konstatovala soudkyně. A tak dnes padesátiletý Biederman nadále sedí ve věznici – muž, který kdysi bral životy na počkání, teď sám doživotně přišel o svou svobodu.

Zdroje:

https://moravskoslezsky.denik.cz/zlociny-a-soudy/petinasobny-vrah-biederman-bojuje-o-svobodu-byl-jsem-mlady-idiot-haji-se-2022062.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Oto_Biederman

https://zoom.iprima.cz/historie/cesky-vrah-biederman-447300

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/zpravodajstvi-jiri-kajinek-oto-biederman-zlociny-vezeni-soud.A220603_172225_domaci_dou

https://dvojka.rozhlas.cz/kolinsky-gang-pripad-z-divokych-devadesatek-srovnatelny-jen-s-orlickymi-vrazdami-8297841

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-petinasobny-vrah-chce-na-svobodu-soud-zkouma-jeho-zdravotni-posudek-203471