Případ prvních sériových vrahů po roce 1989. 57 ranami ubodali dvě mladé dívky

Josef Kott se narodil roku 1957 v Rakovníku do relativně slušných poměrů. V mládí byl považován za inteligentního chlapce; údajně vynikal v šachu a pocházel z vysokoškolsky vzdělané rodiny​. V dospělosti se vydal na dráhu vojáka z povolání a určitou dobu dokonce sloužil u Federálního ministerstva vnitra – v rámci ochranky tehdejšího komunistického prezidenta Gustáva Husáka​.

Jenže jeho kariéra nabrala zcela špatný směr. Kott se zapletl do krádeží a podvodů, za což byl zbaven hodnosti poručíka a nakonec skončil ve vězení. Koncem osmdesátých let si tak odpykával trest za majetkovou trestnou činnost​.

Během výkonu trestu se mu rozpadlo manželství, ale zanechal po sobě malou dcerku, která vyrůstala u babičky. Kott se za mřížemi netajil tím, že po propuštění bude chtít rychle zbohatnout – a to i nezákonnou cestou.

Michael Kutílek přišel na svět roku 1951 v Praze. Od dětství byl rozporuplnou osobností. Na jedné straně nadaný klavírista a chytrý student, na straně druhé už jako školák okrádal spolužáky​.

Psychologové ho později označili za polyformního psychopata, člověka s mnoha poruchami osobnosti​. Postupem času se u něj naplno projevily agresivní sklony a absence empatie.

Nasbíral řadu záznamů za násilnosti a krádeže. Ještě před rokem 1990 měl dokonce spáchat vraždu – podle vlastního doznání v roce 2008 ubodal na jaře 1990 devatenáctiletého mladíka (tento čin ale zůstal dlouho neodhalen)​.

V 80. letech si však Kutílek odpykával trest především za násilnou trestnou činnost. Odborníci mu diagnostikovali i agresivní sadismus – sklony k brutalitě a sexuálně motivovanému násilí​. Byl nebezpečný a výbušný, člověk bez zábran a svědomí.

Cesty obou mužů se protnuly v roce 1988 ve věznici Minkovice. Starší Kutílek a mladší Kott sdíleli společnou celu. Přestože se povahově i původem lišili, našli v sobě zalíbení v cynickém humoru a pohrdání morálkou. Začali společně kout plány na budoucnost. Kott se vychloubal, že po propuštění „ukáže, jak se dají vydělávat peníze za pomoci vraždy“​. Kutílek naslouchal – a zřejmě souhlasil. Oba netušili, že se jim jejich děsivá vize zanedlouho vyplní.

Dne 1. ledna 1990 vstoupila v platnost rozsáhlá amnestie prezidenta Václava Havla, která měla symbolicky udělit milost mnoha odsouzeným z doby komunistického režimu. Věznice se otevřely tisícům vězňů – a mezi nimi byli i Kott s Kutílkem​.

Michael Kutílek se dostal na svobodu už 6. ledna 1990, Josef Kott opustil brány vězení 1. března téhož roku​. Oba se ocitli venku s minimálními vyhlídkami na normální život. Svět kolem nich se po sametové revoluci měnil, ale oni si z vězení přinesli hlavně hněv, zlobu a hlad po rychlém zisku.

Krátce po propuštění se Kott pokusil žít spořádaně – vrátil se do rodného kraje Rakovnicka a chtěl finančně zajistit svou rodinu. Zvažoval dokonce vloupání do bytu, aby získal prostředky, ale tato nešikovná snaha mu nevyšla​. Zakrátko navázal kontakt se starým známým Kutílkem v Plzni.

Kott se nastěhoval ke Kutílkovi do jeho bytu. Tam brzy poznal, s kým má tu čest: Kutílek byl ještě násilnější, než si pamatoval. V Kottově přítomnosti dokonce brutálně napadl svou vlastní přítelkyni, která se právě vrátila z interrupce – Kutílek ji nejprve znásilnil a poté se ji v amoku pokusil vyhodit z okna v pátém patře. Šokovaný Kott přesto zůstal. Zřejmě se obával Kutílkova běsnění, ale zároveň tušil, že s tímto nebezpečným mužem může realizovat své zločinné plány.

Oba recidivisté začali společně plánovat loupeže, kterými chtěli získat peníze. Kott znal z dřívějška továrnu Stavební stroje Nýřany u Plzně, kde kdysi pracoval a kde sloužil ozbrojený noční hlídač​. V areálu se nacházel trezor s hotovostí a zbraní.

Kott a Kutílek vymysleli smělý plán: přepadnou podnik v přestrojení za policisty, odzbrojí strážného pod falešnou záminkou kontroly zbraní a vyloupí pokladnu​. Kott měl k dispozici starou uniformu příslušníka VB (Veřejné bezpečnosti) z dob své služby na vnitru​.

K vyšší důvěryhodnosti si opatřili černou limuzínu Tatra 613, vůz v němž dříve jezdívali papaláši – takový automobil budil respekt. Datum akce naplánovali symbolicky na noc přelomu 1. a 2. května 1990, kdy v zemi oficiálně končil trest smrti a starý režim definitivně ustupoval novým poměrům​. Pro dvojici vrahů to měla být noc bez lítosti – noc, kdy se z bývalých zlodějíčků stanou krutí zabijáci.

Všechno odstartovalo krátce po půlnoci 2. května 1990. Černá Tatra 613 se dvěma muži v policejních uniformách zastavila u brány podniku Stavební stroje Nýřany na Plzeňsku​.

Noční hlídač František K. (†71) zprvu neměl důvod nevěřit, že jde o skutečnou hlídku VB – uniformovaný „poručík“ Kutílek a jeho kolega Kott v civilu působili věrohodně. Přišli „zkontrolovat služební zbraň“, jak jim velel předpis. Strážný je proto pustil do vrátnice, odemkl trezor a odevzdal svoji pistoli ke kontrole​.

Ve chvíli, kdy mu však muži zbraň odmítli vrátit a začali se vymlouvat na údajné nesrovnalosti v dokladech, hlídač znejistěl. Podezřívavě se zamračil: „Vy přece nejste žádní policajti…“ stačil jen říct. Na tu větu Kott s Kutílkem čekali – jejich lest byla prohlédnuta. Ozvala se rána. Kott neváhal a z bezprostřední blízkosti jednou ranou střelil důchodce do hlavy​. Starý pán se skácel k zemi a zemřel prakticky okamžitě, aniž by tušil, kdo a proč ho zavraždil.

Z plánovaného loupežného přepadení byla rázem vražda. Vyděšení pachatelé popadli ukořistěnou pistoli a sešit z kontrolní knihy a vyběhli zpátky k autu​. Po zamýšleném otevření hlavního trezoru ani nestačili pátrat – místo činu opustili narychlo, poháněni strachem i návalem adrenalinu.

Před továrnou však jejich čin nezůstal zcela bez svědků. Jakýsi náhodný kolemjdoucí zahlédl dvě siluety mužů a všiml si i nezvyklého služebního auta. Dokázal později vypovědět, že jeden z pachatelů měl civilní oblečení a druhý uniformu VB​. Tělo zastřeleného strážného Františka K. bylo objeveno brzy poté v kaluži krve.

Zbraň oběti zmizela – a to už byla práce pro kriminalisty. Ve chvíli, kdy policie začala ohledávat místo činu, netušila, že jde teprve o první kapitolu krvavé série, která nabere obrátky v následujících hodinách.

Kott s Kutílkem mezitím ujížděli nočními silnicemi pryč od Nýřan. Bylo kolem druhé hodiny ráno. Šok z první vraždy postupně vystřídal zvláštní pocit euforie – zjistili, že zabít člověka je „snazší, než čekali“. Vrahům stoupalo sebevědomí a chuť v řádění pokračovat. Kdesi po cestě oba v autě debatovali, co dál. Podle pozdější výpovědi Josef Kott navrhoval vyhnout se dalším zbytečným zločinům, zatímco Kutílek byl naladěn na úplně jinou notu: dostal zálusk na lidskou oběť v rámci jakéhosi satanského rituálu​. Možná jen chtěl zabíjet pro požitek. Každopádně nápad byl na stole – teď chyběla oběť.

Netrvalo dlouho a osud jim poslal do cesty vhodný cíl. V ranních hodinách 2. května projížděli kolem městečka Zbiroh na rozhraní Plzeňska a středních Čech, když u krajnice zahlédli dvě mladé stopařky. Dita D. a Sylvie L., obě 16 let, se snažily dostat stopem domů. Blížil se konec školního roku a dívky měly dobrou náladu – neváhaly proto stopnout neznámé černé auto, které jim zastavilo.

Když však otevřely dveře Tatry, přepadly je pochyby: uvnitř seděli dva postarší muži s podivně krutými pohledy. Dívky zaváhaly. Vtom si všimly odložené policejní uniformy na sedadle a blikaček za čelním sklem​. To je uklidnilo – proč by se bály policistů? Nastoupily tedy. Netušily, že si tím podepsaly ortel smrti.

Silný vůz se rozjel a nabral směr k odlehlým lesům křivoklátské vrchoviny. Když minuli obec Líšná poblíž hradu Křivoklát, prudce zabočili na lesní cestu​. Zastavili hluboko v hvozdu, daleko od očí případných svědků. Dívčí intuice zafungovala – obě studentky vycítily, že je zle.

Dita i Sylvie začaly plakat a prosit, aby je pustili, že nikomu nic neřeknou. Jejich únosci ale byli bez soucitu. Pod pohrůžkou namířené pistole přinutil Kutílek se zlověstným úsměvem vystoupit nejprve jednu z dívek. Přes její zoufalý odpor jí spoutal ruce za zády a hnal ji hlouběji mezi stromy. Josef Kott údajně zůstal u auta, kde „se uklidňoval lahví vodky“​, aby zahnal nervozitu.

Zato Michael Kutílek si vychutnával každou vteřinu hrůzy své oběti. Postavil dívku pod mohutný dub. Vytáhl nůž a začal přiškrceným hlasem cosi rytmicky mumlat – snad latinská zaříkadla, snad nesouvislé satanistické formulky​.

Dívka se roztřásla strachem. A pak začala tragédie: Kutílek se na ni vrhl a levou rukou, „která je blíž k srdci“ ji začal bodat jako smyslů zbavený. Chladná ocel se nořila do mladého těla opakovaně – devět, deset, patnáctkrát… Ozývalo se jen šílené mumlání vraha a přerývané chroptění umírající dívky. Nakonec jí prořízl hrdlo a nechal bezvládné tělo klesnout na lesní půdu.

Vzápětí se Kutílek vrátil k autu pro druhou vyděšenou dívku. Sylvie musela vyslechnout umírání své kamarádky, a tak věděla, co ji čeká. Prosila o milost, nabízela peníze, zoufale křičela. Kutílek však už nepřemýšlel jako člověk – připomínal posedlého démona prahnoucího po krvi.

Stejným způsobem odtáhl i Sylvii pod strom a tam ji ubodal nožem. Znovu a znovu dopadal ostří na křehké dívčí tělo, dokud se nevzdouhala poslední kapka života. Podle pozdějších ohledání dostala jedna z dívek 25 bodných ran a druhá 32 ran​. Brutalita útoku brala dech i zkušeným kriminalistům – útočník musel být v amoku nepříčetného vzteku či zvrácené extáze. V závěru hrůzného „rituálu“ vrah ještě oběma obětem prořízl hrdla, snad jako symbolickou oběť Satanovi​.

Když bylo dílo dokonáno, vrátil se Kutílek k autu celý od krve. V očích mu planul fanatický lesk a podle Kottovy výpovědi nadšeně bušil pěstmi do volantu se slovy: „3:0!“​ – narážel tak cynicky na skóre tří zavražděných lidí během pár hodin. Josef Kott později tvrdil, že se vraždy stopařek neúčastnil a zůstal sedět v autě, zdrcený z předchozího zabití hlídače​.

Jenže soudní znalci u soudu jeho verzi zpochybnili: rány nožem na tělech dívek vedly z různých směrů, což by jeden vrah nedokázal bez neustálého přebíhání kolem obětí. Mnohem logičtější bylo, že každou dívku ubodal jeden z pachatelů – tedy že Kott si ruce krví nezmazal o nic méně než Kutílek​.

Ať tak či onak, faktem zůstává, že obě šestnáctileté kamarádky v onen okamžik brutálně přišly o život. Jejich svět zhasl uprostřed temného lesa – staly se nevinnými oběťmi šíleného běsnění, které pachatelé později označili za satanistický rituál​.

Dvě mrtvá těla nechali vrazi ležet mezi stromy, jako když lovec pohodí zastřelenou zvěř. Z místa činu odjížděli v klidu, s pocitem, že po sobě nezanechali žádné svědky. Netušili, že v nedaleké vesnici byl tou dobou slyšet štěkot psů a že jedna místní žena zahlédla v dálce světla auta a zaslechla slabý křik. Tehdy tomu nepřikládala význam – vše vyjde najevo až o několik dní později, kdy policie zahájí pátrání po pohřešovaných dívkách.

Po hrůzné epizodě v lese se Kott a Kutílek na chvíli rozdělili. Josef Kott se vrátil do svého bydliště ve vesnici Skupá na Rakovnicku, zatímco Kutílek odjel do Plzně s úmyslem pokračovat v zločinech na vlastní pěst.

Samotného ho však napadlo, že další loupež by lépe spáchali zase spolu – a tak se ještě téhož dne 2. května odpoledne vrátil za Kottem. Podle svědků se muži pohádali; Kott nechtěl v krvavém tažení pokračovat, jenže Kutílek na něj namířil pistoli a pohrozil, že pokud nepojede s ním, „obrátí mu život naruby“​.

Kott měl strach o život svůj i své rodiny – Kutílek prý dokonce vyhrožoval, že zabije jeho malou dceru​. Ať už z donucení nebo z vlastní chamtivosti, Kott nakonec souhlasil. Osudová dvojice se tak znovu sešla ve vražedném tandemu, tentokrát s plánem zamířit do Prahy.

Kutílek totiž věřil, že ve velkoměstě se rychle „napakují“ – chtěl například přepadnout bohatou ženu v jejím bytě​. Tento záměr ovšem ztroskotal ještě dříve, než ho stačili provést. A tak improvizovali: zaměřili se na náhodné oběti v ulicích.

Krátce po půlnoci v noci na 3. května 1990 postával na pražském Žižkově osamělý taxikář Vladimír B. (†30) u svého vozu Škoda a čekal na dalšího zákazníka. Místo něj se dočkal vrahů. Kott s Kutílkem k němu nastoupili jako běžní klienti. Nechali se vézt noční Prahou a v okamžiku, kdy taxikář zastavil u obrubníku a otočil se pro svou odměnu, vytáhli zbraň. Ozvala se střelba – a mladý řidič se zhroutil mrtvý přes volant​.

Výstřel z pistole ráže 7,65 mm jej zasáhl do hlavy. Když se rozlétly střepy z okénka, vrazi už tahali z kapes ubohého muže peněženku s tržbou. Našli jen několik málo tisíc korun; i tak cynicky okradli umírajícího o poslední peníze​. Mrtvé tělo nechali v taxíku a zmizeli do tmy dříve, než si někdo stačil čehokoli všimnout. Vrahům však ani další krev nestačila – jejich amok pokračoval dál.

Na útěku z Prahy se Kutílek s Kottem vydali západním směrem po dálnici. Za několik desítek minut už sjížděli do odpočívadla Tři sudy u Kařezu na Rokycansku. Bylo brzy ráno 3. května 1990 a na parkovišti odpočíval kamion s britskou poznávací značkou. Uvnitř spal řidič kamionu z Velké Británie, 35letý Bernard H., který převážel zboží do Čech.

Kott s Kutílkem náhle dostali nápad – okradou cizince, který u sebe možná bude mít valuty nebo cennosti. Přibrzdili u kamionu a Kutílek vystoupil ve vypůjčené policejní uniformě​. Vojenským krokem rázně přistoupil ke kabině a zabušil na okénko. Rozespalý Brit netušil, oč jde – snad myslel, že jej budí policie kvůli kontrole.

Stáhl okénko a v tom okamžiku spatřil hlavě namířenou hlaveň pistole. V uniformě oblečený Kutílek se beze slova vypálil ránu přímo do těla. Ozvalo se ohlušující bouchnutí a kabinu zaplavila krev. Cizinec bezvládně padl na sedadlo.

Kott a Kutílek rychle prohledali kabinu a pobrali cennosti. Netušili však, že Brit měl toho rána neskutečné štěstí – střela totiž muži zázrakem nezpůsobila smrtelné zranění​. Kulka prolétla spodní částí plíce a vyšla krkem, aniž by zasáhla srdce či jiný zásadní orgán​.

Přestože těžce zraněný, řidič kamionu útok přežil. Když se probral z bezvědomí, měl v mysli vypálenou děsivou vzpomínku: útočník v modré uniformě VB a jeho komplic v civilu. Bernard H. se stal jediným přímým svědkem, který hrůzné řádění přežil – a jeho svědectví se brzy ukázalo jako klíčové.

Než se však policie o přepadení kamioňáka dozvěděla, Kott a Kutílek již byli pryč. Během pouhých 26 hodin stihli zavraždit čtyři lidi a vážně zranit pátého​. Jejich běsnění nemá v československé kriminalistice obdoby – šlo o první případ „sériových vražd“ po roce 1989. Vyšetřovatelé i veřejnost zůstali v šoku nad rychlostí a krutostí těchto činů.

Po útoku na britského řidiče již byla policie ve střehu – souvislost mezi případy začínala být zřejmá. V noci 3. května se Pražská a Západočeská kriminálka spojily ohledně střelby na taxikáře a napadení cizince na Plzeňsku.

Popisy pachatelů dávaly dohromady mozaiku: vystupovali jako falešní policisté, měli k dispozici uniformu VB, pohybovali se černou limuzínou, byli dva a neostýchali se střílet.

Do toho přišla zpráva od plzeňských kolegů o zavražděném hlídači v Nýřanech – i tam svědek viděl dvojici mužů a odcizenou policejní uniformu. Vyšetřovatelé rychle pochopili, že všechny tyto zločiny spolu souvisí. Zemí se zřejmě pohyboval mimořádně nebezpečný tandem vrahů, které bylo nutné co nejrychleji zastavit.

Netrvalo dlouho a padlo první konkrétní jméno podezřelého: Josef Kott. Prověřování ukázalo, že Kott nedávno pracoval právě v podniku v Nýřanech, kde došlo k vraždě hlídače​.

Navíc byl čerstvě propuštěný v rámci Havlovy amnestie a v minulosti sloužil na vnitru – tudíž mohl mít přístup k staré uniformě VB​. Tento profil dokonale seděl. Policie okamžitě zařadila Kotta do seznamu hledaných osob a začala zjišťovat jeho poslední pohyb. Do toho se naštěstí přihlásil životně důležitý svědek – postřelený britský řidič kamionu.

I přes svá zranění dokázal brzy podat výpověď: identifikoval útočníka v uniformě jako Michaela Kutílka a jeho komplice jako Josefa Kotta​. K překvapení kriminalistů jméno Kutílek znělo povědomě – zjistili, že jde o Kottova komplice z vězení, rovněž propuštěného v lednu 1990. Kruh se uzavřel: policie nyní věděla, koho hledá.

Rozjela se rozsáhlá pátrací akce. Ve dnech po 3. květnu 1990 hlídky kontrolovaly silnice, prohledávaly známá místa pobytu obou recidivistů a varovaly veřejnost, že se na útěku pohybují ozbrojení vrazi. Na lov se dala i elitní zásahová jednotka – panovaly totiž obavy, že Kott s Kutílkem se budou bránit střelbou.

K dramatické přestřelce však nakonec nedošlo. Oba pachatele se podařilo zadržet poměrně rychle a bez odporu. Podle dochovaných zpráv byl jako první dopaden Josef Kott na Rakovnicku, kde se skrýval u příbuzných. Zakrátko nato padl do rukou spravedlnosti i Michael Kutílek na Plzeňsku – údajně se snažil ukrýt u známých, ale neměl kam utéct.

Zatčení proběhla v řádu několika málo dnů po činu, přesné detaily však média nezveřejnila. Jisté je, že při domovní prohlídce u Kottovy babičky (kde Kott přechodně bydlel) objevili kriminalisté zásadní důkaz z případu: jeden z policistů si povšiml malé holčičky, Kottovy dcerky, jak si hraje s modelem malého autíčka​.

Na tom by nebylo nic divného – jenže to autíčko poznal britský řidič kamionu. Měl totiž přesně takový model vozu jako talisman ve své kabině, a po přepadení zmizel​. Nyní se našel u Kottovy rodiny. Na dotaz, odkud ho má, dívenka bezelstně odvětila: „Dal mi ho táta.“​. Tento dojemně tragický moment – kdy nevinné dítě usvědčilo svého otce vraha – definitivně potvrdil policii, že jsou na správné stopě.

Netrvalo dlouho a Kott s Kutílkem stanuli tváří v tvář vyšetřovatelům na policejní služebně. Jejich krvavá jízda byla u konce. Teď je čekala jízda justičním systémem, který měl rozhodnout o jejich vině a trestu.

Vyšetřování případu bylo složité a citlivé. Veřejnost byla pobouřena a volala po spravedlnosti – mnozí lidé, včetně rodin obětí, požadovali pro pachatele nejpřísnější možný trest. Jenže právě v době spáchání vražd došlo k zmiňovanému zrušení trestu smrti (2. května 1990) a československé zákony tehdy neznaly alternativu doživotí.

Maximum bylo 25 let odnětí svobody. Úřady ovšem nechtěly dopustit, aby tak nebezpeční vrazi jednou vyšli na svobodu. Proto pro jistotu nejprve odsoudily Kotta i Kutílka za jiné, méně závažné zločiny – konkrétně za krádeže a loupeže – a vyměřily jim vysoké tresty, které je měly ve vězení udržet do doby, než bude možné soudit je za vraždy​. Po přijetí nového trestního zákoníku byla totiž zavedena výjimečná sazba doživotí. Teprve poté (v první polovině 90. let) byli oba obviněni a postaveni před soud za čtyřnásobnou vraždu.

Hlavní líčení se konalo v roce 1995 před Krajským soudem v Plzni. Josef Kott i Michael Kutílek seděli na lavici obžalovaných v poutech, bedlivě střeženi ozbrojenou eskortou. Proces provázela značná publicita – šlo o první soud s „polistopadovými“ sériovými vrahy a veřejnost sledovala, jak se nové soudnictví vypořádá s bestiálními činy. Vraždy byly detailně rekonstruovány, zazněly forenzní posudky a svědectví. Oba obžalovaní však házeli vinu jeden na druhého.

Josef Kott během celého procesu tvrdohlavě popíral, že by někoho zavraždil​. Přiznával sice účast na loupežích, ale vraždy podle něj páchal jedině Kutílek. Kott se líčil jako relativně pasivní účastník, kterého prý Kutílek ovládl hrozbami. Měl vlastní verzi událostí: například tvrdil, že v Nýřanech nestřílel on, ale Kutílek – prý čekal venku, uslyšel výstřel a pak Kutílek vyběhl se slovy “zabil jsem ho”​.

Podobně popřel, že by se účastnil vraždění stopařek – prý se z auta ani nehnul a vše udělal Kutílek sám. Co se týče cesty do Prahy, Kott připustil účast na loupeži taxikáře, ale nebylo jasné, zda přiznal i výstřel. Tvrdil také, že ho Kutílek donutil pokračovat ve zločinech pod pohrůžkou zabití jeho dcery​. Celkově se Kott snažil vzbudit dojem, že byl sice u toho, ale skutečným vrahem byl výhradně jeho kumpán.

Michael Kutílek naopak při výslechu nešetřil děsivými detaily. Svou roli „satanova kněze“ při vraždě dívek popsal s chladnou otevřeností. Přiznal, že dívky zabil v rámci bizarního rituálu a že jej naplňovalo bodat je nožem​.

Netajil se střelbou na kamioňáka, byť se dušoval, že „ho nechtěl zabít, jen postřelit“​. Ohledně některých činů se ale snažil vinu svalit zase na Kotta: například trval na tom, že střelcem v Nýřanech byl Kott​. Podle Kutílkova líčení jednali většinu času oba společně, ze zločinů měli prospěch oba dva a každý z nich vraždil vlastní rukou.

Jeho svědectví podpořily i soudní důkazy – balistika prokázala, že pistolí hlídače stříleli oba, a krevní stopy na šatech naznačovaly přítomnost obou pachatelů u vražd stopařek. Především však svědectví britského řidiče jednoznačně usvědčovalo Kutílka jako střelce v uniformě a Kotta jako jeho společníka​.

Porota a senát neměli lehký úkol – stáli proti sobě dva zločinci, z nichž každý část skutků popíral a svaloval vinu na druhého. Nakonec však soud uvěřil spíše verzi obžaloby, že za mřížemi sedí dva spolupachatelé čtyř brutálních vražd a jednoho pokusu. Přitěžující okolností byla mimořádná krutost a zištnost jejich jednání, nulová lítost a fakt, že vraždili krátce po propuštění na milost státu.

V roce 1995 byli Josef Kott i Michael Kutílek pravomocně odsouzeni k doživotnímu vězení​. Unikli tak sice trestu smrti (který by jim za podobné činy dříve bezpochyby hrozil), ale soud dal jasně najevo, že svobodu už nikdy nemají spatřit.

Rozsudek doživotí přinesl jisté zadostiučinění rodinám obětí i veřejnosti. Kott reagoval chladně, bez emocí – snad věřil, že ještě není všem dnům konec. Kutílek verdikt přijal, ale v koutku duše možná cítil potřebu vyrovnat se s vlastním svědomím. Oba vrazi putovali do nejstřeženějších věznic v zemi, kam patřili. Případ „satanských vražd stopařek“ se tím ale zdaleka neuzavřel.

Veřejnost kladla otázky, zda právě předčasné propuštění nebezpečných recidivistů nenapomohlo této tragédii. Ozývaly se hlasy volající po větší opatrnosti při amnestiích a někteří lidé dokonce žádali návrat trestu smrti.

Nejhlasitější byla v tomto směru paní Blanka Landová, matka zavražděné šestnáctileté Sylvie. Nedokázala se smířit s tím, že vrazi její dcery uniknou popravě. Krátce po tragédii napsala otevřený dopis prezidentu Václavu Havlovi, v němž ho naléhavě prosila o obnovení trestu smrti​.

Její zoufalý požadavek vycházel z hlubokého zármutku a hněvu: přála si, aby zrůdy Kott a Kutílek samy zemřely. Odpověď z Pražského hradu ji však šokovala a rozhořčila. Prezidentův kancelář jí odepsala, že „nechápe, jak může být tak bezcitná – vždyť i takoví lidé mají právo na život.“​

Tento chladný úřední vzkaz zasáhl pozůstalou matku jako rána. V její bolesti to vyznělo, jako by se zastal spíše vrahů než obětí. „Doufám, že jsi před smrtí trpěl,“ vzkázala později Landová nenáviděnému Kutílkovi po zprávě o jeho skonu, „pojď do pekla za mou dcerou, ať se ti pomstí“. Její slova odrážela hlubokou osobní tragédii a pocit, že spravedlnost nikdy nebyla dostatečně naplněna.

Navzdory volání po přísnějším trestu se společnost nakonec smířila s tím, že doživotí je nejtvrdším trestem . Kott s Kutílkem tak zůstali „uloženi k ledu“ za mřížemi. Jejich jména však občas znovu vyplula na povrch v dalších letech, jak případ dozníval.

Michael Kutílek se ve vězení podrobil psychoterapii a duchovnímu programu. Navenek se změnil – z agresora se stal tichý, stárnoucí muž. V roce 2006 dokonce překvapivě prohlásil, že veškeré vraždy spáchal sám a že Kott je nevinný​.

Tvrdil, že přítel byl jen nešťastně vtažen do situace, a snažil se dosáhnout obnovy procesu ve prospěch Kotta. Soudy mu ale neuvěřily; jeho doznání přišlo pozdě a neobsahovalo nové důkazy. Je pravděpodobné, že Kutílek chtěl před smrtí (cítil zřejmě blížící se konec) sejmout vinu z druhého nebo aspoň ulevit svému svědomí.

V roce 2008 ještě odhalil vyšetřovatelům svou dávnou pátou vraždu – vraždu devatenáctiletého mladíka ze začátku roku 1990​. Ani toto přiznání už nemělo praktický dopad na jeho trest. Michael Kutílek zemřel ve věznici 15. března 2017 ve věku 66 let, po 27 letech strávených za mřížemi​. Na jeho pohřbu nikdo z veřejnosti netruchlil; pro většinu lidí byl jen vrahem, který dostal, co zasloužil.

Josef Kott zůstal po celá devadesátá a nultá léta v pozadí zájmu, tiše si odpykával svůj doživotní trest. Ovšem nikdy nepřiznal vinu a nikdy nepřestal usilovat o to, dostat se znovu na svobodu​. Jakmile to bylo možné, začal podávat žádosti o přezkoumání případu a později i žádosti o podmíněné propuštění.

Roku 2011 se dokonce jeho jméno objevilo v médiích v souvislosti s tím, že už čtyři doživotně odsouzení vrazi mají nárok žádat o podmínečné propuštění – Kott byl jedním z nich​. Jeho žádosti však byly opakovaně zamítány. V roce 2022, po více než 30 letech za mřížemi, zkusil Kott další právní manévr – požádal Krajský soud v Plzni o obnovu procesu​.

Vycházel i z toho, že Kutílek před smrtí vše vzal na sebe. Kott stále tvrdil, že byl odsouzen neprávem. Soud však ani tentokrát nenašel nové skutečnosti, které by zpochybnily původní verdikt. Žádost Josefa Kotta byla zamítnuta a doživotní trest trvá​. Kott tak i nadále sedí ve věznici, jako jeden z nejdéle sloužících vězňů v zemi – navždy označen cejchem prvního polistopadového sériového vraha.

Mezitím uplynuly dekády, ale památka obětí zůstává živá. Rodiny zavražděných dívek, Ditky a Silvie, dodnes truchlí. Paní Blanka Landová pravidelně chodí na místo v lesích u Líšné, kde její dcera vydechla naposledy, a postavila tam malý pomníček​. V tichu lesa sedává na pařezu, povídá si s duší své „Silvinky“ a pláče nad zmařeným mládím​.

Zdroje:

https://zoom.iprima.cz/zajimavosti/vrah-josef-kott-412631

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/kott-kutilek-vrazda-hlidac-stoparky-soud-hlas-zlocinu.A240924_194815_domaci_vals

https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-krimi/458089/matka-zabite-dcery-se-silvinkou-si-chodim-povidat.html

https://www.securitymagazin.cz/security/michael-kutilek-v-prevleku-za-policistu-mumlal-satanisticka-zaklinadla-a-bodal-a-bodal-zatimco-divky-chroptely-prozradilo-ho-auticko-v-ruce-ditete-1404060456.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Kott_a_Michael_Kut%C3%ADlek

https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-krimi/805899/seriovy-vrah-ubodal-i-stoparky-16-dozivotne-odsouzeny-kott-ma-problem-na-celu-propasoval-mobil.html