Přítel, nebo vrah? Napínavá záhada smrti Boba Cranea, která dodnes není vyřešena

Bob Crane se zapsal do srdcí milionů diváků jako pohotový a charismatický plukovník Hogan ze seriálu Hogan’s Heroes. V 60. letech nemohl v televizi chybět, a když přišel na pódium, celá scéna se rozzářila jeho nakažlivým úsměvem. Jenže 29. června 1978 se jeho život utnul brutálně a nečekaně – v pronajatém bytě v arizonském Scottsdale ho našli ubitého k smrti. Tento okamžik otřásl nejen fanoušky populárního seriálu, ale i celým Hollywoodem. Nikdo nedokázal pochopit, jak se něco tak krutého mohlo stát člověku, který vypadal tak nevinně a bezstarostně.

Dlouho byl hlavním podezřelým jeho blízký přítel John Carpenter, který Boba doprovázel do nočních klubů a pomáhal mu s videonahrávkami. Přestože se proti Carpenterovi objevily různé nepřímé důkazy, k pravomocnému odsouzení nikdy nedošlo. Případ oficiálně zůstává nevyřešený a klade mnoho otázek: Kdo Boba Cranea skutečně zabil? A proč muž, který na obrazovce rozdával smích, skončil obětí tak temného činu?

Robert Edward Crane přišel na svět 13. července 1928 ve městě Waterbury (Connecticut) do rodiny, která si žila spíše skromně, ale nikdy jí nechyběl optimismus. Bob už jako malý chlapec miloval hudbu – rád bubnoval na všechny možné předměty a snil o tom, že jednou vystoupí na velkém pódiu. Jeho školní přátelé vzpomínali, že neustále žertoval a bavil celou třídu.

„Když přišel ráno do školy, hned to bylo veselo, člověk se s ním nikdy nenudil,“ sdílel ve starším rozhovoru jeden z Bobových spolužáků.

Po střední škole se začal věnovat rozhlasu a velmi rychle si získal posluchače svým přirozeným humorem a příjemným hlasem. V 50. letech si ho všimly první televize a rádia, což pro něj znamenalo postupné otevírání dveří do showbyznysu. Stal se z něj populární DJ i moderátor, jehož pořady lákaly široké publikum. Když mu pak v roce 1961 nabídla společnost CBS malou roli v seriálu The Donna Reed Show, byl to jen začátek. Nečekanou popularitu mu přinesl i sitcom The Dick Van Dyke Show, v němž se několikrát objevil.

Zásadní průlom ovšem přišel až v roce 1965, kdy producenti CBS vyvíjeli nový a poněkud kontroverzní koncept: komediální seriál z prostředí německého zajateckého tábora během 2. světové války. Málokdo věřil, že z válečné tematiky lze vykřesat humornou podívanou. Ale když se na obrazovce objevil Bob Crane v roli plukovníka Hogana, najednou všechno fungovalo. Ten jeho úsměv, pohotové reakce a ironické špičkování s nacistickými dozorci – to byla kombinace, která diváky uhranula.

„Za celý svůj život jsem nepoznal nikoho, kdo by měl takové vnitřní komediální nadání,“ prohlásil o něm režisér Hogan’s Heroes Gene Reynolds.

Seriál se vysílal od roku 1965 do roku 1971 a stal se hitem – byť se nevyhnul kritice kvůli tomu, že zlehčuje prostředí koncentračních táborů. V každém případě hvězda jménem Bob Crane byla na vrcholu: točil pořady, chodil do talk show a jeho tvář se stala symbolem sympatického, lehce potměšilého humorného stylu.

Na jaře 1978 se Bob rozhodl přijmout angažmá v Windmill Dinner Theatre ve Scottsdale (Arizona), kde měl vystupovat v lehké komedii Beginner’s Luck. Pro mnohé to bylo překvapení: hvězda, která kdysi kralovala televizním obrazovkám, se teď objevuje na malé divadelní scéně. Bob to ovšem bral jako nové dobrodružství a šanci dokazovat publiku, že je pořád vtipný a plný energie.

Přestěhoval se do apartmánu nedaleko divadla, aby se mohl plně věnovat zkouškám. Často zval kolegy na večírky po představení, uměl vyprávět historky z natáčení Hogan’s Heroes a byl to prý neskutečný bavič.

„Bob měl dar okamžitě nás rozesmát. Všichni jsme mu viseli na rtech,“ řekla jeho divadelní kolegyně z Beginner’s Luck. Ale stejně tak připustila, že Bob občas vypadal unaveně a zmiňoval, že ho trápí některé staré resty z minulosti.

Přestože na veřejnosti vystupoval Bob Crane jako vzor ctnosti a rodinné pohody (byl otcem tří dětí z prvního manželství s Anne Terzian), uvnitř něj probíhal boj mezi slávou a touhou po stále silnějších podnětech. Po ukončení Hogan’s Heroes v roce 1971 se jeho popularita sice nepřestala vytrácet ze vzpomínek fanoušků, ale nabídky velkých rolí už se nehrnuly. V 70. letech tak zkoušel různé cesty: hrál ve filmech nižší kategorie, vyrazil na turné po divadlech s menšími hrami a také se stal tváří několika reklam.

Tehdy se blíže sblížil s Johnem Henry Carpenterem, technickým specialistou na videonahrávací zařízení. Podle některých lidí to byl Carpenter, kdo Boba zasvětil do světa natáčení intimních snímků. Oba prý měli společnou zálibu v nočních akcích a v tom, co Bob sám nazýval „dospělá zábava“. Mnozí přátelé z branže varovali Boba, že si zahrává s ohněm.

„Říkali mu: ‚Hele, dávej bacha, jestli to praskne, bude to skandál‘,“ komentovala situaci jeho druhá manželka Sigrid Valdis, kterou si Bob vzal v roce 1970.

Navenek se ale Bob Crane snažil zachovat image pohodového komika a otce. Nicméně uvnitř mohl cítit, že se mu vymyká kontrola. V roce 1977 jeden z novinářů potkal Boba na večírku v Los Angeles a popsal ho slovy: „Vypadal, jako by byl zároveň veselý i zoufalý. Řekl mi, že chystá velký comeback, ale v očích měl zvláštní stín.“

Byl čtvrtek ráno a celý divadelní soubor byl zvyklý, že Bob už v devět hodin vtipkuje na zkouškách. Ten den však nedorazil a nikdo netušil proč. Jeden z kolegů, jménem Victoria Ann Berry, později vzpomínala: „Nejprve jsme si mysleli, že si přispal, ale když nebral telefon, začalo to být divné. Bob byl totiž vždycky dochvilný.“

Pár hodin poté se divadelní manažer rozhodl jít do Bobova bytu. Dveře nebyly zamčené. Vešel dovnitř a našel Boba Cranea mrtvého v jeho posteli, s masivním poraněním hlavy. Všude byla krev, některé kusy nábytku vypadaly, jako by se s nimi snažil bránit útoku. Podle policejní zprávy se stopy krve táhly i po stěnách.

„Byla to nejhorší scéna, jakou jsem v životě viděl,“ řekl jeden z prvních policistů na místě.

Pitva potvrdila, že Bob Crane zemřel násilnou smrtí – byl opakovaně udeřen do hlavy těžkým předmětem, pravděpodobně stativem nebo železnou tyčí. Nic nenasvědčovalo vloupání s cílem loupit; zdálo se, že šlo spíše o cílený útok. Proto se policie zaměřila na Bobův nejbližší okruh známých.

Krátce poté dorazili novináři. „Mnoho fanoušků nedokázalo pochopit, že právě ten neodolatelně veselý plukovník Hogan skončil ubité tělo v motelovém pokoji,“ napsaly Los Angeles Times. Velký rozruch vzbudilo zjištění, že Bob měl v bytě videokazety s explicitním obsahem, což vrhlo stín na jeho soukromý život. Lidé si pokládali otázku: souvisela tahle druhá, temnější stránka Craneova života s jeho násilnou smrtí?

Policie brzy zjistila, že v posledních dnech byl v Arizoně rovněž John Carpenter, Bobův dlouholetý „kamarád“. Stopy vedly k tomu, že se ti dva potkali v noci před vraždou, možná se dostali do sporu. Podle jednoho svědka Bob naznačoval, že chce s Carpenterem přerušit styky:

„Říkal mi: ‚Myslím, že už toho mám dost. Nechci už pokračovat.‘“

Ve Carpenterově autě byl nalezen elektrický kabel se stopou krve. Jenže forenzní analýza v roce 1978 byla omezená: nedokázali spolehlivě prokázat, zda patří Bobovi. Carpenter tvrdil, že šlo možná o krev z nějakého masa nebo ryby, kterou převážel. Verze se měnily, ale nikdy nedaly policii jistotu.

„Neměli jsme ten luxus testů DNA, jaké máme dnes,“ vysvětloval jeden z bývalých policistů v dokumentu o Craneově případu.

„Věděli jsme, že všechno ukazuje na Carpentera, ale přímý důkaz chyběl.“ Carpenter byl sice krátce zadržen, vyslýchán, ale brzy propuštěn. Případ stagnoval, a ačkoli mnoho lidí bylo přesvědčeno, že právě Carpenter byl vrahem, obvinění se neopíralo o neprůstřelné důkazy.

Vyšetřovatelé navíc odhalili, že Bob Crane skutečně natáčel své intimní schůzky s ženami, často s Carpenterem jako „spoludivákem“ nebo technickým poradcem. „Byla to jiná doba – VHS záznam byl novinka, spousta lidí chtěla zkoušet, co to umožňuje,“ zmínil v dokumentu jeden z Bobových přátel.

Pro Bobovy fanoušky to byl šok. Ten laskavý Hogan s rošťáckou jiskrou v oku teď vypadal jako muž s pochybnostmi a neukojenými touhami. „Je to, jako by ho vnitřní neklid hnal do nebezpečných končin,“ napsal bulvární tisk. Ovšem i ti, kteří Boba znali osobně, zdůrazňovali, že nebyl žádný násilník – spíš poněkud naivní a chtěl si „užít život naplno“. Zda a jakou roli hrálo tohle natáčení v motivu k vraždě, se dodnes nevyjasnilo.

Až v roce 1990 se na svět dostaly testy DNA, díky nimž se arizonské úřady rozhodly znovu otevřít případ Boba Cranea. Zkoumali staré vzorky krve z Carpenterova auta a snažili se získat nové posudky. Roku 1992 byl Carpenter skutečně obžalován z vraždy Boba Cranea. Lidé si říkali, že teď se konečně dočkáme závěru a viník bude potrestán.

Jenže soudní proces skončil fiaskem pro obžalobu:

Porota nakonec Carpentera zprostila obvinění. Ten žil do roku 1998, kdy zemřel na infarkt – a už nikdy se nikomu nepřiznal. „Celé to uzavřel do hrobu, pokud tedy skutečně byl pachatelem,“ komentoval situaci arizonský novinář John Hook, autor knihy Who Killed Bob Crane?

„Táta byl komplikovaný, ale milující. Ani trochu nechápeme, kdo by mu chtěl tak moc ublížit,“ uvedla Karen Crane.

Zdroje:

https://www.elizabethbourgeret.com/beyond-the-bones-blog/s3e6-the-extended-bob-crane-story

https://vote4bobcrane.blogspot.com/2022/06/dead-againand-again-murder-and-ongoing.html

https://www.10minutemurder.com/blog/sex-fame-and-murder-the-bob-crane-story/

http://kenlevine.blogspot.com/2015/08/the-bob-crane-i-knew-and-loved.html

https://stalag-13.livejournal.com/30509.html