Proč raději sebevražda než římské okovy? Temné příběhy zajatých protivníků Říma

Když se řekne římské vojsko, většina z nás si vyvolá představu obrovských legií, disciplinovaných a téměř neporazitelných. Ale co se stalo, když protivník prohrál? Příběh Vercingetorixe, slavného galského vůdce, dokonale ilustruje, jak neúprosné bylo zacházení se zajatci. Po bitvě u Alesie (52 př. n. l.) ho Julius Caesar nesmírně chtěl předvést jako trofej – ve velkolepém triumfu pochodoval ulicemi Říma s řetězy na rukou a nohou, zatímco rozjásaný dav volal po jeho ponížení. Aby toho nebylo málo, Vercingetorix trávil šest let uvězněn v temné kobce, než ho Caesar nakonec nechal popravit. Tenhle výjev dodnes šokuje: z kdysi neohroženého velitele se stal exponát pro krvelačné římské publikum – už ne svobodný muž, ale exemplární ukázka moci Říma.

A nebyl to ojedinělý případ. Kdykoli Římané někde triumfovali, nepřátelské vůdce si rádi nechali „na později“, aby je mohli použít při své okázalé přehlídce triumfu nebo jako vyjednávací nástroj. Podobná (či horší) potupa čekala i menší důstojníky a obyčejné vojáky. Zajatců se ujímali otrokáři, armádní důstojníci či přímo vysocí generálové, kteří rozhodovali o jejich životě a smrti s ledovým klidem.

Římané byli nesmírně praktičtí – a to i ve válečných taženích. Stačí připomenout, jak Julius Caesar po obléhání galského města Aduatuci (v téže sérii tažení) na místě prodal 53 000 obyvatel do otroctví. Tohle číslo bereme s rezervou, ale pokud je to jen napůl pravdivé, i tak jde o neuvěřitelnou masu lidí. A tak pokaždé, když legionáři dobyli město, nastal okamžik, kdy překupníci otroků přijeli s vaky peněz a kupovali ty nešťastníky tzv. „ve velkém“. Velké bitvy znamenaly velký zisk.

Ne nadarmo se spekuluje, že poptávka po levné pracovní síle mohla být jedním z motorů římské expanze. Nejenže chtěli rozšířit své území, ale válečná vítězství přinášela tisíce zajatců, jež se daly zpeněžit. Otroci v té době byli značnou ekonomickou silou: bez nich by se špatně rozvíjela velkostatkářská hospodářství (latifundia), městská infrastruktura, no a v neposlední řadě: nějaké duše se vždy hodily pro hry v aréně.

Zajatí vojáci ztratili status válečníků – stali se prakticky lidským majetkem bez práv. Jakmile padli do římských rukou, většinou se s nimi už nikdo nebavil jako s vojáky (na rozdíl od dnešních konvencí, které (minimálně teoreticky) stanovují status válečných zajatců). Ve starověkém Římě platilo, že prohra znamenalo úplnou ztrátu cti i lidského postavení. Často slyšíme, že nepřátelé raději spáchali sebevraždu, než aby upadli do okovů a potupné role.

Jednou z nejděsivějších podob římského zajetí bylo gladiátorství. Pro mnohé ubohé duše, které padly proti Římu, skončila cesta na písku arény. Císař či patricij, který financoval hry, se chlubil, kolik zajatců (tedy potencionálních gladiátorů) dokázal do zápasů poslat. Zajatcům byla slíbena šance na přežití, pokud excelovali v aréně, ale reálná naděje byla mizivá. Většina skončila probodnuta mečem, roztrhána zvířaty nebo podlehla vyčerpání.

Představte si bojovníka, který kdysi hrdě bránil svou domovinu, a teď ho v Římě publikum vítá pískotem, když vystupuje z tmavé chodby do oslepujícího světla amfiteátru, aby se utkal se stejně zoufalými protivníky. Pokud vyhrál, mohl získat krátkodobou slávu a lepší stravu, možná i přízeň davů. Ale ta sláva byla křehká, protože příští zápas mohl skončit krvavým masakrem. Gladiátorství, byť opředené legendami, znamenalo pro zajatce tragický osud, kde publikum volalo po krvi namísto milosti.

Jeden z nejslavnějších příběhů gladiátorské historie je Spartakus – i on byl původně voják (či žoldák) z Trácie, zajat a prodán do gladiátorské školy. Jeho vzpoura (73–71 př. n. l.) ukázala, že ne všichni se smíří s krutým údělem. Přestože na čas ovládal část Itálie a vyvolal paniku mezi římskými senátory, nakonec i Spartakus padl a jeho následovníci byli ukřižováni podél cest. Tohle demonstrovalo odplatu: jakmile se jednou staneš římským majetkem, jakýkoli pokus o útěk či povstání ti přinese děsivou smrt.

Zajatci většinou putovali k překupníkům a následně na trhy. Ti, kteří měli dobrou fyzickou kondici, skončili v dolech či na polích. Tam dominovaly řetězy, surový dozor a minimální péče. Často pracovali do vyčerpání, bez ohledu na to, že kdysi šlo o zdatné vojáky. V dolech byla smrt naprosto běžná, nikdo si nedělal starosti s bezpečností.

O něco lépe dopadli ti, kdo se dostali do domácnosti bohatých Římanů. Sloužili jako kuchaři, sluhové, učitelé dětí či dokonce osobní asistenti. Někdy se jim tak podařilo získat určité zázemí – střecha nad hlavou a občas i jisté pohodlí. Historické prameny z Pompejí naznačují, že otrok se mohl až dojemně sžít s rodinou, někdy jej považovali skoro jako člena „rodiny“. Ale nebylo to žádné rovnoprávné postavení – otrok zůstal otrokem, pán rozhodoval o všem, včetně tělesných trestů či sexuálního využití.

Nálezy náhrobků či epitafů ukazují, že někteří páni své oblíbené otroky tak milovali, že jim i postavili hrobky se jmény, což byla zvláštní forma uznání. Ovšem netřeba přeceňovat – mohlo jít o výjimky. Většina pánů pohlížela na otroka jako na „mluvící nástroj“. Když otrok dosloužil, byl nahraditelný. Lidská důstojnost zde hrála zanedbatelnou roli, obzvlášť pokud otrok pocházel z nepřátelského tábora.

Kromě běžných vojáků existovali i speciální zajatci. Těch se římští velitelé snažili zmocnit co nejvíce, protože představovali „trofej“ – a to doslova. Pokud se vrátil vojevůdce do Říma a oslavil tzv. triumphus, to byla slavnost, při níž se v průvodu objevily vozy s válečnou kořistí, otroky, hudbou, a na konci vlekli zajaté krále či náčelníky. Diváci se bavili, v ulicích se křičelo, ozývala se hudba a zástavy, a ubozí zajatci sledovali, jak se nad nimi smějí davy.

Potom obvykle následovala poprava – symbolické ukončení celé show. Zmíněný galský Vercingetorix či např. generály z cizích armád tak čekal hořký konec, který Řím obhajoval jako důkaz své neporazitelné nadvlády. Mnozí nepřátelští velitelé raději volili sebevraždu, než aby se stali hračkou pro římský triumf.

Byly i situace, kdy si Římané nechali živého velitele, aby ho využili pro jednání a diplomacii. Třeba ho propustili za obrovské výkupné nebo za slib, že nepřítel uzavře dohodu o míru a ponechá Římu určitá území. Tohle ale býval spíše krok pragmatický. Když dohoda padla, milost skončila.

Výjimečně se zajatý člověk mohl vykoupit nebo si vysloužit propuštění. Ale ani to nebyl automatický vstup do ráje. Ex-otrok zůstával poznamenán, nesl stigma. Římská společnost byla pevně hierarchizovaná. Libertinus (propuštěnec) se často mohl věnovat obchodu či drobnému podnikání, ale do vysoké politiky a úplné společenské smetánky se málokdy dostal. Předsudky byly silné, navíc mu mohl bývalý pán uložit různé závazky či služby.

Samozřejmě existují příběhy jednotlivců, kteří se z otroctví vypracovali do slušného postavení. Například se hovoří o některých „libertinech“, kteří se stali dokonce dost bohatými. Ale to zdaleka nebyl standard. Naprostá většina bývalých zajatců zůstala v chudobě či minimálně na okraji společnosti, bez možnosti hlasovat či mít významný politický vliv. Samotný fakt, že se jim podařilo přežít a vyvléct z řetězů, byl v římském světě malým zázrakem.

Římský přístup k válečným zajatcům byl směsí efektivity, bezcitnosti a občasné, ale velmi vzácné velkorysosti.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Slavery_in_ancient_Rome

https://www.britishmuseum.org/exhibitions/nero-man-behind-myth/slavery-ancient-rome

https://www.thecollector.com/roman-slavery-slaves-daily-life/

https://www.historyextra.com/period/roman/slavery-ancient-rome-life-society-jobs-freedom/

https://blogs.kent.ac.uk/lucius-romans/2016/01/13/life-of-a-slave-in-ancient-rome-part-2/