Proč Spojené státy v roce 1989 zaútočily na Panamu

Když se řekne „americká invaze“, většinou si představíme Irák roku 2003 nebo Afghánistán po roce 2001. Avšak ještě předtím, na sklonku studené války, podnikly Spojené státy v prosinci 1989 poměrně masivní útok na maličkou Panamu. Odehrálo se to pouhé týdny předtím, než se v dalších koutech planety lámala éra bipolárního světa. Akce, nazvaná „Operation Just Cause“, měla jasný cíl: sesadit generála Manuela Noriegu, tehdejšího faktického vládce Panamy, a zajistit, že tamní vedení zůstane nakloněné americkým zájmům – především v oblasti strategického Panamského průplavu. Dnes, více než tři dekády poté, se jméno Noriega vytrácí z paměti a s ním i vzpomínka na americkou vojenskou operaci, která v mnohém předznamenala budoucí styl nasazení americké síly. Přesto je vhodné si tuto událost připomenout: ukazuje nám, jak snadno může dojít k velmocenské intervenci, a jak v pozadí často stojí obava o vliv či geopolitické pozice.

Generál Manuel Noriega patřil ke skupině politiků, kteří se pro Spojené státy stali v průběhu 80. let klíčovými figurami v boji proti komunismu. Byl to totiž čas vrcholící studené války, kdy se Washington snažil udržet vliv v každém koutě světa, a Latinská Amerika nebyla výjimkou. Noriega byl vnímán jako „jejich muž v Panamě“ – navzdory varovným signálům, že jeho praktiky nejsou ani zdaleka demokratické a že se namočil do obchodu s drogami či nezákonného vyzbrojování. Podle tehdejší administrativy prezidenta Ronalda Reagana byl přesto důležitý pro udržení rovnováhy v regionu, a tak ho nikdo příliš nekáral.

Jenže situace se vyvinula úplně jiným směrem. Noriega se totiž ukázal jako politik, který nehodlal hrát roli pouhé americké loutky. Začal upevňovat vlastní moc, potlačoval politickou opozici a neváhal sáhnout k násilí. Roku 1985 dokonce nechal zavraždit významného politického oponenta, což už nebylo možné přehlížet ani ve Washingtonu. Když nakonec v roce 1989 zfalšoval výsledky voleb tak, že jeho protěžovaná figura měla zůstat u moci, bylo jasné, že pohár trpělivosti přetéká.

V prosinci 1989 došlo k incidentu, který posloužil jako bezprostřední záminka: americký voják byl zastřelen u panamského silničního zátarasu. Když se k tomu přidal strach z možného ohrožení amerických občanů, prezident George H. W. Bush spustil vojenskou akci. Oficiálním cílem bylo „chránit americké životy a majetek“ a „obnovit demokracii“ v Panamě. Ovšem pod tím se skrýval i další důvod: zajistit, že Panamský průplav zůstane bezpečně pod vlivem Spojených států a že se Noriega nestane spojencem, který by se mohl obrátit k některé z „nepřátelských mocností“. Studená válka sice skončila, ale mnoho představitelů ve Washingtonu si pořád neumělo představit, že by se něco zásadního v latinskoamerickém regionu obešlo bez schválení Bílého domu.

Těžko říci, zda by Washington zůstal pasivní, i kdyby se incident s americkým vojákem nestal. Noriega se ale beztak dostal do izolace, vedl zemi tvrdou rukou a chystal se americké zájmy obejít. Střet byl jen otázkou času – a Bush se rozhodl jednat přímo.

Do Panamy nakráčelo na 27 tisíc amerických vojáků, včetně speciálních jednotek a námořní pěchoty. Početní i technologické převaze se panamská armáda nemohla rovnat. Americké ministerstvo obrany hlásilo, že hlavní cíle – tedy zničení panamských jednotek věrných Noriegovi – byly splněny už během prvního dne. Nicméně velké části metropole Panama City se staly dějištěm tvrdých střetů a bombardování. Podle amerických zdrojů padlo 23 amerických vojáků, mezi nimi i několik členů Navy SEALs. Neoficiální údaje o počtu mrtvých panamských civilistů se různí, pohybují se v řádu stovek až tisíců.

Noriega se pokusil uniknout do papežské nunciatury (velvyslanectví Vatikánu), kde se několik dní skrýval. Američané jej odtamtud dostali pomocí nekonvenčních metod: venku pouštěli hlasitou rockovou hudbu, až Noriega kapituloval. Posléze ho přepravili do Spojených států, kde stanul před soudem na základě obvinění z obchodu s drogami a dalších trestných činů.

Po porážce Noriegy dosadili Američané novou vládu, která měla obnovit demokratický řád. Panama tak sice získala nový politický směr, avšak za cenu výrazného narušení vlastní suverenity. Mnohé země a organizace, včetně OSN, označily invazi za porušení mezinárodního práva. Celá akce se tak stala dalším kontroverzním momentem v historii amerických zahraničních intervencí, jež se nezřídka odvolávají na „ochranu demokracie“, ale zároveň sledují strategické cíle Spojených států.

Hlavním americkým zájmem bezesporu byl Panamský průplav. Od první poloviny 20. století byl jedním z klíčových dopravních uzlů, který Spojeným státům poskytoval ohromný strategický a obchodní benefit. Vlastnictví zóny kolem průplavu (tzv. Canal Zone) Američané předali Panamě až v roce 1999, což byl krok symbolický pro postkoloniální uspořádání ve Střední Americe. Jenže i dnes je průplav, navzdory své zmenšující se relativní důležitosti, vnímán jako jistý „lakmusový papírek“ geopolitického vlivu v regionu.

V posledních letech se do hry zapojuje také Čína, která investuje do přístavů a infrastruktury v Latinské Americe. Například buduje alternativní obchodní trasy a poukazuje na to, že Panamský průplav zdaleka nepojme největší a nejmodernější lodě. Otázka, zda by se Spojené státy mohly někdy v budoucnu odhodlat k podobné vojenské akci jako v roce 1989, tak přece jen občas zaznívá.

Doba se změnila. Svět je propojenější, informační kanály rychlejší a velmocenské akce nesou mnohem vyšší reputační riziko. Kromě toho už Panamský průplav nehraje stejnou roli jako kdysi, i když jeho význam pořád zůstává silný. USA navíc mají k dispozici řadu diplomatických a ekonomických nástrojů, jak si vliv v regionu zachovat, aniž by nutně vytahovaly vojenskou sílu.

Přesto, jak ukazuje pohled do historie – a jak varují někteří analytici –, pokud by se do čela Panamy dostal režim vysloveně nepřátelský vůči Washingtonu, následované zablokováním průplavu či ohrožením amerických zájmů, může Bílý dům zareagovat mnohem razantněji, než bychom chtěli věřit. Historie operace Just Cause je příkladem, jak k tomu může dojít v řádu hodin: nejprve dojde k nějakému incidentu (zabití amerického vojáka, napadení ambasády), který pak slouží coby přímé „ospravedlnění“ vojenské akce. V tomto se postupy neliší už tisíce let a využívají je všechny mocnosti světa.

Na příkladu Panamy vidíme, že velmocenské hrátky jsou pevnou součástí minulosti, současnosti a nejspíše i budoucnosti. A přestože se mnohé ve světě změnilo, některé styly (nejen) americké zahraniční politiky zůstaly: kdykoli jde o klíčový strategický bod, Washington se nerozpakuje nasadit argument síly – jakkoli to může poškodit mezinárodní prestiž.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/United_States_invasion_of_Panama

https://nacla.org/us-invasion-panama-1989

https://www.zinnedproject.org/news/tdih/invasion-of-panama/

https://theworld.org/stories/2023/12/20/panamanians-remember-1989-us-invasion-and-continue-demand-justice-and

https://tanks-encyclopedia.com/1989-us-invasion-of-panama/