Článek
Jizerské hory. Pro někoho synonymum klidu, rozlehlých hřebenů a běžkařského ráje, pro jiného území, kde se kdysi člověk i příroda museli vypořádat s bezprecedentní ekologickou zátěží. Na první pohled se dnes může zdát, že jde o místo, kde se nikdy nic drastického nestalo. Smrkové lesy se zelenají, turistické stezky lákají k putování a potoky zurčí mezi balvany. Jenže pod touto zdánlivou idylou se skrývá příběh, který zasáhl velmi silně samotnou krajinu.
Holiny, které nikdo nečekal
„Já jsem měl období, kdy jsem vůbec nikam jinam nechodil, jenom do Jizerek,“ vypráví jeden z pamětníků v původním rozhovoru. „Počasí mohlo být, jaké chtělo, a člověk celé hodiny nepotkal ani nohu.“ Dnešní turista možná jen pokývá hlavou: vždyť i dnes se najdou místa, kam dav nedorazí. Nicméně vypravěč tím naráží na doby, kdy Jizerské hory začaly být doslova holé. Ne však kvůli turistům, ale vinou průmyslového rozvoje, kyselých dešťů a nešetrné těžby.
Ještě několik století nazpátek pokrýval celé území Jizerských hor převážně přirozený les. Ve vyšších partiích převažoval smrk, nížeji se přidával buk, jedle a další dřeviny. S nástupem sklářství a prudkým růstem průmyslové výroby však přírodní řád vzal za své. Dřevo se stalo klíčovým zdrojem energie a původní druhová skladba lesa se rychle měnila ve prospěch jednoho jasného favorita – smrku. Pro skláře byl ideální, protože rostl rychle a dal se snáze pěstovat. Pro přírodu to už tak ideální nebylo.
Monokultura a první varovné signály
„Na Náhorní plošině Jizerských hor smrk patří,“ padá v rozhovoru. „Ale ne každý smrk.“ A právě tato věta vystihuje jádro problému. Lidé sem začali ve velkém sázet smrky odjinud, méně odolné vůči drsným horským podmínkám. Navíc v čisté monokultuře. Souhrou vlivů – od sílících průmyslových emisí až po extrémní výkyvy počasí – docházelo k postupnému oslabování těchto umělých porostů, což vedlo k častým kalamitám. Vítr, škůdci a kyselé deště se na monokulturních smrčinách podepsaly takovým způsobem, že se Jizerské hory místy proměnily v bezlesou krajinu připomínající spálenou zemi.
Klíčovou roli sehrála energetika padesátých a šedesátých let 20. století. V širším okolí vyrostly uhelné elektrárny bez dostatečné filtrace škodlivin. „Pálilo se nekvalitní uhlí,“ vysvětluje odborník v rozhovoru, „s vysokým obsahem síry, která se společně s dalšími emisemi dostávala větrem přímo do Jizerských hor.“ Lesní porosty slábly, náchylnost ke škůdcům rostla. A tak přišly pohromy v podobě kalamit obaleče modřínového či ploskohřbetky smrkové. Les, který měl sám o sobě jen malou obranyschopnost, reagoval vymíráním. Vzduchem se pak nesla další chemie, protože na škůdce se nasazovaly insekticidy, které ovšem likvidovaly i vše ostatní.
Ekologická katastrofa v přímém přenosu
Zatímco dnes si můžeme dovolit o stavu přírody debatovat na nejrůznějších úrovních, tehdejší politicko-ekonomické okolnosti ochranu přírody příliš nepodporovaly. „Ochrana přírody hrála druhé housle a neměla žádnou výkonnou pravomoc,“ padne v rozhovoru. Těžký průmysl potřeboval dřevo, a tak se do Jizerských hor hnaly davy dřevorubců a masivní lesní stroje, které musely surovinu těžit a vyvážet. Vznikly nové silnice, těžká technika rozrývala půdu, zhutňovala ji a odplavovala do potoků. „Někde jsme se prý pohybovali na hranici, kde už by les nešel nikdy obnovit,“ komentuje pamětník. Jizerské hory dostaly drsnou ránu, což v tehdejší terminologii znělo spíš jako nutná daň pokroku.
Velký zlom přišel až s koncem 80. let a následným politickým uvolněním. Začalo se otevřeně mluvit o tom, co kdysi představovalo „zakázané téma“: škody způsobené energetikou v Polsku, Německu a v Československu byly v tzv. „černém trojúhelníku“ (tj. severní Čechy, východní Německo, jihozápadní Polsko) zjevné. „Bylo to na hranici ekologické katastrofy,“ zaznívá vzpomínka, která odkazuje na troufalou snahu zakrýt, že příroda zvoní na poplach.
Nová doba, nová naděje
S příchodem devadesátých let ovšem nepřišla jen změna společenských poměrů, ale i technologický pokrok. Velké zdroje znečištění se odstavovaly, případně modernizovaly filtrační systémy a kvalita ovzduší se výrazně zlepšila. „Ze sta kilogramů síry ročně na hektar to kleslo na deset,“ vypočítávají tehdejší měření. Pro les to znamenalo jediné: šance konečně se nadechnout.
A skutečně – příroda, jakkoli hluboce zraněná, začala postupně ukazovat svou vitální tvář. Smrky, které dříve téměř neplodily, se po roce 1990 opět dočkaly šišek plných semen. V krajině se obnovila přirozená schopnost zmlazování, a byť to byly jen první krůčky, vytyčily cestu k dnešnímu – přece jenom o něco pestřejšímu – stavu lesů. „Bylo potřeba si uvědomit, že monokultura nevydrží,“ zaznívá v rozhovoru s lesníky. Ti se zprvu obávali složitější a nákladnější cesty k rozmanitějšímu lesu, nakonec ji však přijali. Nešlo jen o pouhou výsadbu buku a jedle, ale také o regulaci smrků s „nevhodným“ genetickým základem, které je postupně nutné nahrazovat místními druhy.
Skrytý optimismus
Přestože nad Jizerskými horami ještě nevlaje prapor vítězství, atmosféra se změnila. Nejen doslova, díky nižším emisím, ale i metaforicky: ve spolupráci lesníků, ekologů a dalších odborníků se daří směřovat k lesu, který bude smíšený, věkově i druhově pestřejší – a tedy i stabilnější. „Musíme se zbavit pocitu, že víme přesně, jak má les vypadat,“ zdůrazňuje dnes řada expertů. Přiznávají, že v krajině stále číhají výzvy: vítr, sucho, kůrovec. Ale také věří, že pokud si uchováme vůli krajinu smysluplně spravovat, můžeme se vyhnout opakování starých chyb.
Někdejší holiny, které v osmdesátých letech trhaly srdce každému, kdo měl Jizerky rád, už většinou zarůstají novými porosty. „A je dobře, že se některé kdysi nádherné výhledy zase ztrácejí v zeleni,“ říkají ti, kteří dnes běžkují stejnými trasami jako kdysi, jen už neprojíždějí krajinou mrtvých pahýlů. Ten kontrast mezi tehdejší ekologickou „troskou“ a současnou obnovou snad nepřestane být varovným mementem. Připomínkou, že přírodě se vyplatí naslouchat dřív, než nás k tomu donutí totální kolaps.
Hlavní poučení zní, že člověk a příroda tu existují v křehké symbióze. Chceme-li těžit, musíme i vracet. Jizerské hory v sobě nesou jasné poselství, že les není pouhou hromadou dřeva. Je to ekosystém, v němž se rodí a zaniká život desítek živočišných a rostlinných druhů. Kde pH v potocích nerozhoduje jen o tom, zda v nich budou ryby, ale i o tom, zda krajina zůstane obyvatelná pro kohokoli dalšího.
