Viktor Iljin vypálil na Brežněva přes 10 ran, ale nezranil ho. Místo popravy skončil na psychiatrii

Bylo brzy odpoledne 22. ledna 1969 a Moskva se chystala oslavit další triumf sovětské kosmonautiky. Z letiště Vnukovo mířila ke Kremlu slavnostní kolona – hrdinové právě úspěšné vesmírné mise Sojuz 4 a Sojuz 5 se měli setkat s nejvyššími představiteli státu v Kremlu a nechat se pozdravit nadšenými davy.

Nikdo netušil, že se o pár okamžiků později tento radostný průvod promění v drama. Když kolem 14:15 kolona projížděla bránou u Borovické věže, z bezprostřední blízkosti zazněla série výstřelů. Terčem útoku nebyl nikdo menší než Leonid Iljič Brežněv – tehdejší všemocný generální tajemník komunistické strany Sovětského svazu.

Útočníkem byl dvacetiletý poručík Viktor Ivanovič Iljin, který se tímto zoufalým činem rozhodl „vyřešit svou nespokojenost se sovětským režimem“. Brežněv jako zázrakem vyvázl nezraněn, avšak i tak tekla krev a událost měla dohru, kterou se sovětské úřady snažily na dlouhá léta utajit.

Viktor Iljin se narodil 26. prosince 1947 v Leningradu (dnešní Petrohrad). Jeho start do života nebyl šťastný – rodiče byli alkoholici a úřady jim malého Viktora odebraly, když mu ještě nebyly ani dva roky. Chlapec poté vyrůstal střídavě v dětském domově a u adoptivních pěstounů. Trpěl pocitem opuštěnosti a nedostatkem pozornosti, což se projevovalo v jeho uzavřené povaze – s vrstevníky příliš nekomunikoval.

Už v mládí ho pronásledovaly deprese, ale přesto měl sny a ambice: velmi toužil stát se geologem, profesí opředenou v tehdejším Sovětském svazu romantikou dálav a dobrodružství. Po základní škole nastoupil na topografický institut, kde se učil mapování terénu, a zdálo se, že si svůj sen splní.

Studium geodézie přineslo Iljinovi i nečekanou lekci o skutečném životě v SSSR. Během praxí procestoval různé odlehlé regiony země a to, co viděl, jím hluboce otřáslo. „Zanechalo to ve mně strašně deprimující dojem. Chudoba, opilost, devastace – to nebylo nic, co by ukazovali v sovětské televizi,“ vzpomínal po letech.

Mladý idealista začal chápat, že realita všedního života obyčejných lidí je v příkrém rozporu s růžovým obrazem, jaký malovala komunistická propaganda. Tato deziluze v něm zasela hluboké semínko vzdoru. Iljin dospěl k názoru, že „komunisté jen bezostyšně lžou“ a že země potřebuje nápravu. Dokonce se sám pokusil navrhnout reformu – v hlavě nosil plán, podle nějž by stát vyplácel každému občanovi podíl z peněz vydělaných těžbou přírodních zdrojů.

Svůj nápad sepsal do dopisu a poslal jej přímo Leonidu Brežněvovi do Kremlu. Odpověď však nikdy nepřišla. „Tehdy jsem se rozhodl ho zabít,“ přiznal Iljin po letech v rozhovoru. Uvěřil, že drastickým činem – odstraněním hlavy státu – přiměje systém, aby si jeho reformních návrhů všiml. Plánoval využít svůj soudní proces jako tribunu: při závěrečné řeči před popravou chtěl veřejně představit své ideje a obžalovat režim ze lží.

V roce 1968 Viktor Iljin ukončil topografickou školu a byl odveden do armády v hodnosti podporučíka. Shodou okolností právě v té době otřásla východním blokem invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, která násilně ukončila reformní Pražské jaro.

Iljin patřil k těm sovětským občanům, které zprávy o okupaci ČSSR zarmoutily a pobouřily. Invazi vnímal jako další důkaz zvrhlosti režimu a osobně ji rezolutně odsoudil. Dokonce se odvážil polemizovat s místními ideologickými pracovníky o správnosti potlačení pražského reformního hnutí.

Tato událost ho ještě více utvrdila v přesvědčení, že komunistické vedení země vede Sovětský svaz do záhuby. Ještě před svým zoufalým rozhodnutím zvažoval Iljin i jiné cesty odporu – nebyl typickým teroristou. K násilí se prý rozhodl až ve chvíli, kdy selhaly všechny „legální“ pokusy, jak být vyslyšen. Brežněv jeho dobře míněné rady ignoroval, a tak mladík dospěl k radikálnímu závěru: odstranit tyrana a vydat tak signál k nápravě poměrů.

Iljin začal svůj atentát pečlivě plánovat přibližně rok před činem. Vědomě využil toho, že jako voják bude mít snazší přístup ke zbraním. Sloužil u posádky v městě Lomonosov nedaleko Leningradu. Zde tiše vyčkával na vhodnou příležitost. Každý den systematicky studoval sovětský tisk, aby zjistil, kde a kdy se Leonid Brežněv objeví na veřejnosti.

Trpělivě vyhodnocoval možnosti: útok musel provést na místě, kam se dokáže nenápadně dostat a kde bude mít cíl doslova na dosah pistole. Původně zamýšlel akci provést o něco dříve, ale čekal na ideální souhru okolností.

Tou se nakonec stala pompézní oslava úspěchu kosmonautů. V lednu 1969 noviny oznámily historický úspěch sovětské vědy: dvě kosmické lodě (Sojuz 4 a Sojuz 5) se poprvé spojily na oběžné dráze a posádky přestoupily z jedné do druhé. Brežněv, velký patron kosmonautiky, se chystal osobně uvítat hrdiny letu při jejich návratu do Moskvy.

Datum slavnosti bylo stanoveno na 22. ledna 1969 a plán počítal s tím, že generální tajemník přivítá čtveřici kosmonautů na letišti Vnukovo a poté je v automobilovém průvodu doprovodí do Kremlu, kde proběhne oficiální přijetí a ceremonie. Pro Iljina to byla vysněná šance.

Dne 21. ledna 1969 časně ráno nastoupil Iljin na strážní směnu ve své jednotce jako obvykle, ale tentokrát vyčkal, až kolega usne, a potom se vloupal do skladu zbraní. Odcizil dvě služební pistole typu Makarov a čtyři zásobníky s náboji. Utekl z kasáren, nasedl na příměstský vlak a dorazil na letiště Pulkovo u Leningradu. V té době byly bezpečnostní kontroly na letištích minimální, takže nikdo neodhalil, že má u sebe ukradené zbraně.

Iljin si koupil letenku do Moskvy a ještě téhož dne odpoledne bez potíží přistál v hlavním městě. V Moskvě zamířil za svým strýcem, který pracoval u policie . Příbuznému řekl, že má v armádě dovolenou a chtěl by u něj přespat. Strýc netušil nic o pravých úmyslech svého synovce. Iljin u něj přenocoval a brzy ráno 22. ledna mu nenápadně odcizil služební uniformu.

V den atentátu dorazil Iljin v policejní uniformě k branám Kremlu právě ve chvíli, kdy se tam shromažďoval zástup diváků a bezpečnostní složky chystající se na příjezd kolony s kosmonauty. Díky uniformě nevzbudil podezření – naopak se zařadil přímo mezi příslušníky milice tvořící kordon kolem silnice.

Oficiální vysvětlení později bylo, že Iljin se „vmáčkl“ mezi dvě různé jednotky milice, jejichž členové se navzájem osobně neznali, takže ho považovali za kolegu z druhého oddílu. Nikdo si nevšiml ani drobného detailu, že má na sobě jen lehký podzimní plášť místo zimního kabátu navzdory mrazu. Iljin s chladnou hlavou vyčkával na správný okamžik.

U Borovické brány se objevili první motocyklisté doprovodu kolony. Za nimi přijížděl otevřený vůz, ve kterém stála a mávala první skupina kosmonautů – čtyři nedávno proslavení „dobyvatelé vesmíru“ Vladimir Šatalov, Boris Volynov, Jevgenij Chrunov a Aleksej Jelisejev.

Iljin tento první automobil ignoroval. Jeho cíl měl sedět v dalším voze. Ihned za kabrioletem s kosmonauty totiž následovala kolona černých vládních limuzín ZiL. Brežněv obvykle jezdil ve druhém autě v pořadí, proto na něj Iljin soustředil svou pozornost. Jakmile se druhá limuzína srovnala na úroveň, kde stál, Iljin bleskově vykročil ze šiku a oběma rukama zahájil palbu na posádku vozu.

Ozvala se salva výstřelů – podle různých zdrojů celkem 11 až 14 ran. Iljin vypálil oběma pistolemi najednou všechny náboje, které měl v zásobnících. Kulky rozbily čelní sklo druhého vozu a zasáhly osádku. Řidič, 52letý Ilja Žarkov, utrpěl smrtelné zranění a o den později zemřel v nemocnici.

Pro Žarkova to byla obzvlášť krutá ironie osudu – byl to zkušený veterán kremelské ochranky, který zrovna zaskakoval jako šofér, a onen den měl být jeho poslední směnou před odchodem do penze. Dále byly střelbou lehce zraněny hned dvě legendy kosmického programu: Andrijan Nikolajev a Georgij Beregovoj, sedící uvnitř limuzíny.

Beregového pořezaly střepy skla a Nikolajev byl zasažen zbloudilou střelou, která mu naštěstí způsobila jen povrchovou ránu. Ve stejném autě cestovali také Alexej Leonov (první kosmonaut, který vystoupil do volného vesmíru) a Valentina Těreškovová (první žena ve vesmíru) – ti vyvázli bez zranění.

První sekundy po výstřelech panoval zmatek. Jeden ze strážců, starší seržant Vasilij Zacepilov, byl rovněž zasažen střelou, ale jen lehce. Navzdory zranění duchapřítomně strhl řídítka svého motocyklu a najel s ním přímo na útočníka. V tentýž moment také přiskočil k Iljinovi mladý poručík bezpečnosti jménem Jegodkin a jediným chvatem srazil atentátníka k zemi. Celá přestřelka tak skončila dříve, než si většina přihlížejících vůbec uvědomila, co se stalo.

Leonid Brežněv sám mezitím seděl v jiném automobilu, takže se ocitl mimo přímé nebezpečí. Konkrétně podle jednoho z pozdějších zjištění generální tajemník přijížděl až pátým autem v pořadí a do areálu vjel nedalekou Spasskou bránou, nikoli Borovickou, u níž Iljin číhal.

Bezprostředně po zneškodnění atentátníka paradoxně pokračoval naplánovaný program oslav téměř beze změny. Zatímco Iljina odváželi spoutaného do věznice Lefortovo, kremelští hosté pouze s malým zpožděním zahájili slavnostní recepci na počest kosmonautů, jako by se nic nestalo. Zranění hrdinové Nikolajev a Beregovoj se rychle přesunuli do náhradního vozu a připojili se k ostatním, aby se zúčastnili ceremoniálu.

Pro veřejnost však jako by žádný útok neexistoval: už tak skoupé oficiální zprávy zmiňovaly jen „střelbu neznámého pachatele“ a byly natolik neurčité, že zahraniční novináři zpočátku ani netušili, zda střelcem byla žena nebo muž. Sovětská tisková agentura TASS vydala pouhou stručnou noticku o tom, že „při vítání kosmonautů došlo ke střelbě“, zcela však zatajila, že šlo o pokus zabít Brežněva.

Až po dvou dnech, 24. ledna 1969, sovětské úřady zveřejnily oficiální prohlášení – ovšem velmi kusé a zamlžující skutečný charakter incidentu. Naproti tomu zahraniční média už tehdy přinesla zprávy, že došlo k atentátu na sovětského lídra a že byli postřeleni kosmonauti. Sovětská veřejnost tedy zůstala téměř nic netušící, zatímco za zavřenými dveřmi Kremlu se rozběhlo intenzivní vyšetřování.

Případ si okamžitě převzala obávaná tajná policie KGB. Sám šéf KGB, Jurij Andropov, přijel osobně vyslýchat zajatého Iljina. Pro bezpečnostní aparát byla představa, že by mohl osamělý mladý důstojník sám od sebe zosnovat atentát na nejstřeženější osobu státu, takřka nepřijatelná. Spustilo se proto rozsáhlé pátrání po možných spolupachatelích či objednavatelích atentátu.

Andropovův tým vyslýchal Iljina opakovaně a spis případu nakonec zabral 24 svazků dokumentů. Vyšetřovatelé prověřovali, zda za Iljinem nestojí nějaká „skrytá síla“ – například spiklenecká frakce v politbyru nebo dokonce zahraniční rozvědka. Iljin však konzistentně tvrdil, že jednal z vlastní vůle a že neměl žádné komplice.

Navzdory tomu znamenal incident katastrofální selhání sovětských bezpečnostních složek – a Kreml na to reagoval rázně. Mnoho vysoce postavených důstojníků odpovědných za ochranu vedení státu bylo okamžitě odvoláno či propuštěno z funkcí. Iljinovi se sice podařilo proniknout k Brežněvovi převlečený za milicionáře jen díky souhře náhod a drobných nedostatků v organizaci, přesto musel někdo nést odpovědnost.

Ačkoli Viktor Iljin bezpochyby spáchal činy, za něž by mu jinak v SSSR náležel trest smrti, oficiálně nebyl nikdy odsouzen za pokus o atentát na Brežněva. Místo toho jej sovětské orgány obvinily „jen“ z doprovodných trestných činů: teroristického útoku obecně, vraždy (řidiče Žarkova), krádeže zbraní a dezerce. Na základě posudků znalců pak byl Viktor Iljin prohlášen za nepříčetného v době činu.

Soud – který proběhl neveřejně – rozhodl, že místo do cely smrti putuje mladý poručík na neurčito do přísně střežené psychiatrické léčebny v Kazani. Pro sovětský režim to bylo výhodné řešení: jednak pachatele odstranil z dohledu společnosti, jednak tím naplnil narativ, že skutečný komunistický patriot nemůže něco takového při zdravém rozumu spáchat.

Dvacet let nuceného pobytu za zdmi psychiatrického ústavu na mladém muži zanechalo následky. Byl držen převážně na samotce a okolní svět k němu pronikal jen minimálně. Taková dlouhodobá izolace a medikace by podlomila duševní zdraví i člověka původně zcela zdravého.

Iljinova příčetnost v době činu je dodnes předmětem debat – šéfové KGB (včetně Andropova) v roce 1969 věřili, že jednal při smyslech, byť fanaticky, naopak někteří psychiatři později připustili, že mohl trpět jistou formou poruchy osobnosti vlivem traumat z dětství.

Sám Iljin po propuštění občas působil nevyrovnaně: při rozhovorech často odbíhal od tématu či sklouzával k samomluvě a fantazírování, což mohly být následky dlouhé internace. Každopádně v roce 1969 mu tato nálepka nepříčetnosti zachránila život.

Z cynického hlediska lze říci, že sovětský režim s Iljinem zacházel lépe, než by kdokoliv čekal. Strávil sice dvě desetiletí v zajetí mezi čtyřmi holými zdmi, ale unikl popravčí četě a nebyl ani vystaven mučení či extrémnímu zacházení. O jeho případu nebylo slyšet – úřady zarytě mlčely. Teprve v uvolněnější době na konci 80. let, kdy se začaly otevírat archivy, se v Sovětském svazu někdo odvážil veřejně promluvit o tom, co se onoho lednového dne 1969 vlastně stalo.

Na sklonku existence SSSR se politické poměry změnily natolik, že případ Iljin byl znovu přezkoumán. V roce 1990 – po 21 letech od atentátu – rozhodl nově zformovaný Nejvyšší soud o propuštění Viktora Iljina na svobodu. Sovětské úřady tak fakticky uznaly, že již nepředstavuje nebezpečí, a nepřímo potvrdily, že jeho internace měla spíše politické důvody.

Z Iljina se tím stal zvláštní druh bývalého vězně režimu – na jedné straně byl stále oficiálně vrah řidiče Žarkova, na straně druhé jej mnozí začali vnímat jako ideového odpůrce brežněvovské éry či dokonce „osamělého bojovníka“ proti zkostnatělému systému.

Po propuštění se Iljin vrátil do rodného Leningradu (nyní opět Petrohradu). Ruské úřady mu v 90. letech přiznaly vojenskou penzi a dokonce mu přidělily malý byt na okraji města, aby měl zajištěno alespoň základní živobytí.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Attempted_assassination_of_Leonid_Brezhnev

https://www.rbth.com/politics_and_society/2017/01/22/why-did-soviet-unions-most-notorious-would-be-assassin-shoot-at-brezhnev_686478

https://en.wikipedia.org/wiki/Viktor_Ilyin

https://timenote.info/en/events/Brezhnev-assassination-attempt

https://www.sanquis.cz/index2.php?linkID=art3897

https://www.denik.cz/ze_sveta/leonid-iljic-breznev-predseda-nejvyssiho-sovetu-sssr-atentat-1969-viktor-iljin.html