Prostituce byla ve středověku často tolerovaná, protože církev z ní měla peníze

Její shrbené tělo se třese po nuceném potratu; před malou chvílí vypila hořký bylinný odvar, který jí podstrčila paní domu, a teď krvácí. Ještě téže noci Barbel šeptem vypráví ostatním prostitutkám, co viděla: Els otěhotněla s jedním ze zákazníků, jenže její těhotenství muselo zmizet – proti její vůli. Madam Barbara Tarschenfeindin prý Els donutila vypít směs bylin, aby se plodu zbavila​.

Nördlingen nebylo výjimkou – ve 14. a 15. století byly podobné veřejné nevěstince běžné po celé západní Evropě​. Paradoxem středověku bylo, že ačkoliv oficiální církev prostituci odsuzovala jako hřích, světští i církevní činitelé ji často tolerovali jako menší zlo. Připouštěli, že regulovaný veřejný dům je lepší než nekontrolované hříchy z chtíče​.

Myšlenku podporovali i významní teologové – například sv. Augustin varoval, že „kdybyste vymýtili nevěstky ze společnosti, všechno se rozvrátí kvůli žíznivosti chtíče“​. Podobně sv. Tomáš Akvinský označil prostituci za nutný kanalizační vývod neřesti, bez nějž by společnost zaplavila mnohem horší smilstva. Ve městech napříč jižním Německem, severní Itálií, Francií či Španělskem proto radní místo úplného zákazu zavedli licence a dohled nad nevěstinci​.

Veřejný bordel byl chápán jako služba, která má „uchránit počestné ženy“ tím, že poskytne ventil pro mladé muže, a v některých městech (např. Florencie) dokonce jako nástroj prevence sodomie​. Ne všude však tento model fungoval – například v Anglii městské nevěstince oficiálně neexistovaly a prostitutky tam působily spíše pokoutně nebo pod ochranou šlechty.

Církev sice navenek hříšné živobytí kárala, ale zároveň z něj leckdy těžila. Biskup z Winchesteru měl ve 12.–15. století na starosti londýnskou čtvrť Southwark – pověstné stewy (hampejzy) na břehu Temže. Roku 1161 si tento prelát dokonce zajistil právo vybírat poplatky a daně od prostitutek v Southwarku, které se od té doby posměšně přezdívalo “Winchesterské husy”​.

Církevní hodnostář tak inkasoval zisky z hříchu, byť oficiálně to to sloužilo pouze k tomu, že bordely měly bránit ještě horším prohřeškům, jako bylo smilstvo mimo manželství, sodomie či onanie, považované tehdy za smrtelné hříchy​. Zároveň ale církev dávala najevo pohrdání – padlé ženy nesměly být pohřbeny na posvěcené půdě.

Například kostel v Southwarku vyhradil prostitutkám oddělený neoznačený hřbitov zvaný Cross Bones (Kostnice), kam byly tyto „hříšnice“ bez obřadů ukládány do země​. V jiných městech Evropy dohlížely na nevěstince světské úřady, často s církevním požehnáním v pozadí. Městské rady vybíraly daně či nájemné od provozovatelů a určovaly pravidla provozu. Z nevěstinců se stal výnosný podnik, který přispíval do městské pokladny stabilním příjmem​.

Ve středověku tu fungoval městský nevěstinec, podobně jako v mnoha jiných městech v jižním Německu. Veřejné domy obvykle provozoval nájemce (správce) na základě smlouvy s městskou radou. Správce – často muž, někdy i manželský pár – platil městu poplatek za licenci a na oplátku směl dům řídit a pobírat zisky​.

V praxi to znamenalo, že prostitutky žijící v domě mu odváděly zhruba třetinu svého výdělku a navíc platily za stravu a nocleh​. Další peníze vydělával nevěstinec prodejem jídla, pití a někdy pronájmem pokojů zámožnějším klientům​. Po zaplacení všech poplatků zůstával ženám jen zlomek toho, co od zákazníků přijaly – něco si mohly ponechat v hotovosti a občas i drobné spropitné, což byl často jejich jediný skutečný příjem​.

Uvnitř domu panoval tvrdý režim. Města často vydávala řády nevěstinců, které stanovovaly, co je zakázáno – typicky opilství, rvačky a rouhání – a upravovaly i vztahy mezi prostitutkami a správcem​. Prostitutky měly povinnost poslouchat správce a přijímat zákazníky podle jeho pokynů. Mnohé ženy se do veřejného domu nedostaly dobrovolně – často šlo o chudé dívky prodané do nevěstince překupníky, nebo padlé ženy, které úřady potrestaly zapovězením počestného života a umístily je sem proti jejich vůli​.

Dokonce kterákoli měšťanka podezřelá z „necudného chování“ mohla skončit jako vyhnankyně mezi nevěstkami, pokud porušila společenské mravy​. Jak poznamenává historička Ruth Mazo Karras, středověký pojem „smilnice“ byl široce používán k ovládání ženské sexuality na všech úrovních společnosti​. Naproti tomu hlas samotných prostitutek slyšet téměř nebylo – většina dochovaných zpráv pochází od mužů, kněží či mravokárců​. Osudy žen za dveřmi nevěstinců tak dlouho zůstávaly zahaleny tajemstvím.

Z dochovaných pramenů víme, že denní realita „ženského domu“ byla krutá. Ženy byly často zadluženy u majitele nevěstince, který jim půjčoval na ošacení či líčidla za lichvářský úrok. Dluh sloužil jako nástroj nátlaku – dívka nesměla odejít, dokud nezaplatí, a dluhy neustále narůstaly. Prostituované ženy se stávaly zbožím, s nímž správci obchodovali; nebylo výjimkou, že dívku plnou dluhů „prodali“ do jiného města a převezli proti její vůli jinam​.

V mnoha městech Evropy nařizovaly vyhlášky, aby se „nevěstky“ odlišovaly oblečením od počestných žen – např. v Augsburgu musely nosit zeleně pruhované závoje​, jinde zase červené či žluté oděvy. Pokud se některá chtěla odívat jako dáma, riskovala trest za porušení sumptuárních zákonů​. V Londýně byl roku 1351 vydán edikt, že „necudné ženy“ musí nosit pruhovanou kapuci a nesmějí zdobit oděv kožešinou či hedvábím​.

Mnohé hříšnice nařízení vzdorovitě ignorovaly; úřady je pak chytaly, ostříhaly jim vlasy a vystavovaly je na pranýři – bosé, s hanlivou kuklou na hlavě, byly vláčeny ulicemi na voze a bičovány před davem​. Ponížení a násilí tak provázely prostitutky na každém kroku.

Přesto nebyly úplně vyvrženy z městské společnosti. Středověká města někdy využívala prostitutky i při veřejných slavnostech a průvodech. Městský bordel byl paradoxně považován za součást pohostinnosti vůči návštěvníkům​. Když roku 1414 cestoval císař Zikmund Lucemburský na kostnický koncil, v každém větším městě na trase na něj čekaly připravené “domy rozkoše”​.

A v Norimberku v roce 1471 přivítaly místní prostitutky nového císaře Fridricha III. tak, že ho žertem zajaly zlatým řetězem a propustily až výměnou za výkupné jeden zlaťák​. Tyto epizody ukazují, že nevěstince byly veřejně známé a tolerované součásti života měst. Nic to ale nemění na tom, že ve srovnání s „počestnými“ manželkami a dcerami byly prostitutky považovány za bezectné hříšnice a jejich úděl byl často beznadějný​.

Jen málokterá se dokázala ze zajetí dluhů a hříchu vykoupit. Pokud se jí podařilo našetřit na věno, mohla se provdat a „obrátit ke cti“, jak se říkalo návratu k počestnému životu​. Inspirací jim v tom byla kajícná světice Máří Magdaléna, často zobrazovaná v kázáních jako bývalá prostitutka, která našla vykoupení​.

Přenesme se zpět do Nördlingenu. Příběh Els von Eystett by možná upadl v zapomnění, kdyby nevyvolal soudní vyšetřování, které odhalilo poměry v nördlingenském nevěstinci. Vraťme se k oné prosincové noci: situace v bordelu se vyostřuje. Zvěsti o Elsinině potratu se donesou k uším městských úředníků, kteří měli bordel sledovat​. Jednoho dne se dva radní komisaři nečekaně objeví přímo v nevěstinci a varují: „Rada slyšela řeči – chystá se vyšetřování.“​.

Lienhart Fryermut, zkušený správce nevěstince, jenž podnik vedl spolu s madam Barbarou, zareaguje zuřivě. Vtrhne mezi ženy právě ve chvíli, kdy obědvají, a vrhne se na Els. Udeří ji pěstí, kope ji a řve, že ji přinutí mlčet. Els, přestože zbídačená, mu vzdoruje. „To bys mi musel usekat ruce a nohy, abys mě umlčel!“ křičí bolestí, ale nepoddá se jeho surovosti. Ostatní ženy jen vyděšeně přihlížejí. Lienhart se snaží zastrašit všechny svědkyně, ale je pozdě – pravda už unikla ven. Zoufalý správce proto volí jinou strategii: nabídku úplatek a útěk.

Uprostřed noci si Barbara s Lienhartem zavolají Els stranou do kuchyně. „Když budeš mlčet a zítra tajně zmizíš, odpustíme ti všechny dluhy,“ šeptá Barbara, zatímco Els třesoucí se přikyvuje​. A tak příštího večera, během večeře ostatních dívek, Els prchá zadním vchodem z nevěstince. Barbara dělá před ostatními povyk, jakože nechápe, kam se Els poděla, a nařizuje všem, aby ji hledaly​. Ž

eny pročesávají dům, ale je to jen fraška – Els se po tajné dohodě vydala k městské bráně a zmizela ve tmě. Všechny její kolegyně dobře vědí, oč jde. „Všechny jsme věděly, jak se věci doopravdy mají,“ dosvědčí později Margrette von Biberach o onom fingovaném honu na uprchlici​. Els mezitím dojde do nedalekého svobodného města Weißenburg, kde se hodlá ukrýt.

Nördlingenská rada však bere obvinění vážně a případ rozplétá. Vyšetřování, které probíhá během zimy 1471–1472, nemá v dějinách obdoby – dochovaly se písemné výpovědi všech dvanácti prostitutek z toho domu, unikátní okno do jejich života. Radní vyslýchají ženy dvěma směry: jednak ohledně nezákonného potratu Elsina dítěte, jednak obecně k pracovním podmínkám v nevěstinci​. Všechny ženy potvrdily Elsina slova o krutém zacházení​.

Jako první vypovídá Anna z Ulm: „Správci bordelu se ke mně i ostatním chovají velmi hrubě,“ přiznává a pokračuje: „Nutí nás vydělávat i v časech, kdy je to nevhodné – například ve svaté sobotní noci, kdy bychom měly uctívat Pannu Marii a vyhýbat se takové práci.“​.

Další ženy se přidávají se svědectvími o násilí a vynucování práce i během menstruace. „Barbara nás nutila pouštět k sobě muže, a když nechceme, bijí nás […] a i když krvácíme, stejně nás honí vydělávat peníze,“ popsala jedna z prostitutek všudypřítomný nátlak​. Většina dívek uvedla, že do nevěstince byly prodány a všechny jsou až po uši zadlužené u Lienharta​.

Radní také detailně zkoumají Elsinin potrat – svědkyně vylíčily, jak Barbara smíchala byliny a pod záminkou léčby vyvolala Els potrat. Elsina kamarádka potvrdila, že plod byl mužského pohlaví a odhadem asi v polovině těhotenství (okolo 20 týdnů)​. Pozoruhodné je, že samotnou Els vyšetřovatelé z ničeho neobvinili – už od počátku uvěřili, že byla obětí, nikoli pachatelkou potratu​.

Na jaře 1472 městská rada uzavírá případ vynesením trestů. Barbara Tarschenfeindin byla shledána vinnou z vyvolání potratu a čekal ji exemplární trest. Městské právo Nördlingenu sice nemělo výslovný zákon proti potratu, avšak podle dobových zvyklostí se za takový čin ukládalo vyhnanství. Barbaru proto nechali vystavit na pranýři a cejchovat žhavým železem do čela, načež byla doživotně vyhnána za Rýn.​

Lienhart Fryermut přišel o místo správce a musel složit veřejnou přísahu Urfehde, že se nepomstí, načež byl také vypovězen z města​. Nördlingenští radní se poučili – sepsali pro nevěstinec nový řád (Frauenhausordnung), který výslovně zakazoval kruté zacházení a zneužívání žen, aby se podobný skandál už neopakoval​. Není jisté, zda tyto reformy skutečně vešly v platnost; dochované sbírky městského práva je opomíjejí​. Příběh

Els von Eystett tím pro nás končí – po odchodu z Nördlingenu se o ní z historických pramenů už nic dalšího nedozvídáme. Její případ ale prolomil mlčení obestírající osudy středověkých prostitutek.

Zdroje:

https://www.historytoday.com/archive/feature/inside-medieval-brothel

https://en.wikipedia.org/wiki/Els_von_Eystett

https://www.historytoday.com/archive/feature/inside-medieval-brothel