Radovan Lukavský byl celý život věrný své ženě i víře. Syn mu zemřel v náručí a on ztratil vůli žít

V očích sedmapadesátiletého Ondřeje se mihl děs. Starý herec zoufale tiskne syna v náručí, cítí jeho srdce bít v zběsilém arytmickém rytmu. Bolestná křeč sevře mladšího muže, pak se všechen pohyb zastaví. Ondřej Lukavský zemřel ve zlomku vteřiny na masivní infarkt přímo v objetí svého otce.

Starý muž zůstává klečet na podlaze, v náručí chladnoucí synovo tělo, a jeho vlastní srdce puká zoufalstvím. Co může být krutějšího? Před více než půlstoletím přežil Radovan Lukavský peklo druhé světové války i dusivá léta komunistické totality. Co se honí hlavou otce, který musí přežít své jediné dítě?

Když Radovan Lukavský stál poprvé v životě tváří v tvář smrti, bylo mu osm let. Na venkovském hřbitůvku tehdy pochovali jeho sestřenici, děvčátko sotva starší než on sám. Přemýšlel nad posledními věcmi člověka mnohem dřív, než by klučičí bezstarostnost jeho věku vyžadovala.

Možná právě tam, mezi hroby, v sobě malý Radovan objevil hlubokou víru, která ho pak provázela celým životem. Narodil se 1. listopadu 1919 v Praze do chudých poměrů. Otec Rudolf byl šikovný truhlář, matka Marie bývalá služka a nadšená ochotnická herečka.

Od útlého dětství vodila syna do kostela a Radovan si ministrantské roucho oblékal s posvátnou vážností. Záhy zatoužil stát se knězem. Jeptišky v klášteře ho učily na zahradě pěstovat růže a lásku k Bohu. Mladý Radovan našel v církvi smysl a řád a s nadšením se vrhl na studium bohosloví na prestižním Arcibiskupském gymnáziu v Bubenči.

Jenže pak přišla první zkouška. Když byl v kvintě, rodinná truhlářská dílna zkrachovala a rodičům došly peníze. Dosud výborný student Radovan dostal od jezuitského ústavu consilium abeundi – radu odejít. Zkrátka, neměli už na školné ani internát.

Osud se uzavírá, mohl si tehdy zoufale pomyslet mladík, který chtěl sloužit Bohu. Místo dokončení semináře musel s otcem brázdit venkov a pomáhat mu shánět kšefty na dřevěný nábytek. Gymnázium dokončil až o rok později v Českém Brodě a odmaturoval na jaře 1938. To už Evropa stála na prahu války a mnohé sny – včetně těch Radovanových – se hroutily jako domečky z karet.

Podzim 1939: na univerzitní chodbě v Praze rachotí okované boty německých vojáků. Dvaadvacetiletý student Lukavský jen nehybně sleduje, jak okupanti zamykají hlavní bránu Filozofické fakulty. Vysokoškolská studia češtiny a francouzštiny, na která se právě zapsal, skončila dřív, než pořádně začala.

České vysoké školy byly po 17. listopadu 1939 uzavřeny a Radovan si musel narychlo najít práci, aby se uživil. Nastoupil jako telegrafista k dráze a celé dny klepal morseovkou úřední vzkazy. Ve skrytu duše ale začal snít jiný sen. Co když ho povolává jiná služba než kněžská – služba umění?

Maminka kdysi vesele vyprávěla o svém ochotničení na venkově a hrávala s ním doma drobné scénky. Teď, ve stínu protektorátu, se Radovan odvážil pomyslet na herectví. Roku 1941 se přihlásil na Pražskou konzervatoř a byl přijat.

Jako mladý adept herectví si Lukavský brzy zkusil první profesionální krůčky. V roce 1942 nastoupil do divadélka Větrník a aby ušetřil rodičům starosti, vzal si umělecký pseudonym Karel Janota. Poprvé stanul na prknech, která znamenají svět – a okamžitě se do nich zamiloval.

Štěstěna mu však opět nedopřála dlouho klidu. Hned ve druhém ročníku studií ho zastihla povolávací obsílka na nucené práce do Říše. Psal se rok 1943 a mladý muž musel odjet do Německa, aby v tamní zbrojovce otročil pro válečný průmysl. Tovární haly v cizí zemi byly chladné, plné špíny a zoufalství. Každý den v nich umírala naděje daleko od domova. Co se Radovanovi honilo hlavou, když po nocích ulehal k nuznému spánku někde v cizím lágru?

Z rajchu ho naštěstí brzy vytáhla nečekaná záchrana. V létě 1944 si charismatického studenta vyžádal zpátky do Prahy slavný komik Vlasta Burian, který zoufale sháněl posily do svého divadla. Lukavský byl vysvobozen z německé fabriky a mohl se vrátit domů. Než ovšem stihl pořádně vstřebat radost z návratu, zasáhli opět okupanti – tentokrát zavřeli všechna česká divadla.

Radovan byl až do konce války bez práce a živil se, jak se dalo; nějaký čas makal s krumpáčem jako pomocný stavební dělník. Když pak v květnu 1945 Praha jásala při osvobození, mladý Lukavský stál v davu na Václavském náměstí a na kabátě měl ještě skvrny od malty.

Hned po válce Radovan souběžně dostudoval konzervatoř i univerzitu, obojí s výtečným prospěchem. Na prahu svobody tak stál vzdělaný muž s duší kněze a talentem herce. Byl připraven sloužit pravdě a kráse, jak si vysnil – na jevišti.

V prvních poválečných letech šla Lukavského kariéra strmě vzhůru. Už v roce 1946 získal první stálé angažmá ve Vinohradském divadle. Tam také potkal životní lásku – půvabnou orientalistku Ludmilu Motyčkovou. Její sestra byla Radovanovou spolužačkou na konzervatoři a sehrála roli dohazovačky, díky ní se mladí lidé sblížili.

Svatba na sebe nenechala dlouho čekat a roku 1949 se manželům Lukavským narodil syn Ondřej. Radovan byl oddaný rodině stejně silně jako svému poslání. Nikdy na něm neleželo ani zrnko podezření z nevěry, vzpomínali kolegové – což je u charizmatického herce jeho formátu téměř k neuvěření.

Lukavský byl ale muž přísných morálních zásad, hluboce věřící katolík, který se celý život řídil Desaterem. Domov i práci bral jako poslání. Herec nemá klamat, má rozdávat pravdu, opakoval studentům. A jeho vlastní život byl nejlepší důkaz tohoto kréda.

Profesně ho čekala zlatá padesátá léta. V roce 1950 přešel Lukavský do Městských divadel pražských a roku 1957 se stal členem činohry Národního divadla. Ve zlaté kapličce se brzy vypracoval mezi hvězdy první velikosti.

Jeho majestátní zjev a kultivovaný hlas ho předurčily k rolím vysokého stylu. Legendární se stal Hamlet, kterého na prknech Národního ztvárnil v roce 1959 – roli převzal po Karlu Högerovi a přinesl jí vlastní niternou tragičnost.

Další klíčovou postavou byl Tomáš Becket, vzdorující králově zvůli – jako by i v této historické hře Lukavský zrcadlil svůj tichý konflikt se silou světské moci. Mimo jeviště totiž žil nenápadně, ale přesto v odporu proti totalitnímu režimu.

Veřejně se ke své víře v Boha hlásil i v dobách, kdy to pro herce mohlo znamenat zákaz činnosti. Nikdy nevstoupil do komunistické strany a v temných padesátých letech recitoval raději verše Jana Zahradníčka než budovatelské ódy.

Ve filmu se Lukavský poprvé objevil roku 1946, a to hned dvakrát: ve válečných snímcích Muži bez křídel a Nadlidé. Před kamerou zpočátku nehrál milovníky, spíše ostré charaktery – tvář měl příliš přemýšlivou a vážnou na sladké hrdiny.

Velkou popularitu mu přinesla role poručíka Kotta v pohraničním dramatu Král Šumavy (1959), naopak v šedesátých letech zaujal diváky jako velitel vesmírné lodi ve vizionářském sci-fi Ikárie XB-1 (1963). I na filmovém plátně dominoval postavám silných vnitřních konfliktů: v historických dramatech jako Signum Laudis (1980) nebo Záchvěv strachu (1983) dokázal ztvárnit muže zmítané pochybnostmi i fanatismem.

Jen výjimečně se objevil v komediích; mnohem častěji hrál krále, kněze, velitale – zkrátka charizmatické vůdce či zádumčivé mudrce. V televizních seriálech si však získal srdce publika i coby sympatický vlastenec – třeba jako Václav Thám v kostýmním eposu F. L. Věk (1971). Celkem ztvárnil před kamerou přes dvě stovky postav. Každou s pečlivou přípravou, dokonalou dikcí a vrozenou šlechtickou elegancí.

Jeho kultivovaný hlas – to byla kapitola sama pro sebe. Radovan Lukavský oplýval snad nejkrásnějším hlasem své generace, sametově zabarveným a pevným jako skála. Jeho přednes poezie byl vyhlášený; miloval verše a uměl jim vtisknout duši. Stovky hodin strávil před rozhlasovým mikrofonem jako recitátor.

Svým hlasem také provázel mnoho televizních dokumentů a namluvil audioknihy. Dokonce natočil celou sérii biblických příběhů pro děti – i tímto způsobem nenápadně vrátil Boží slovo do prostoru, odkud jej totalita chtěla vymazat. Jako profesor herectví na AMU předával desítkám studentů nejen techniku a kulturu mluveného slova, ale i étos herecké práce.

Vyžadoval preciznost a pokoru, sám šel příkladem. Vychoval celou plejádu výjimečných herců a všichni na něj vzpomínají s láskou – prý byl přísný, ale spravedlivý. Vždy měl na paměti Masarykovo heslo, že bez morálky nejsou umění ani věda ničím.

Do vysokého věku byl Lukavský aktivní i mimo jeviště – besedoval s diváky a přednášel, dokud mu síly stačily.Snad i díky tomu nikdy neztratil kontakt s obyčejnými lidmi, pro které hrál. Byl skromný a vlídný v šatně i na ulici. Herečtí kolegové ho velebili jako vzácně ušlechtilého člověka. „Byl posledním velkým hercem a vlastně i posledním rytířem jedné skvělé éry českého divadla,“ prohlásil o něm herec Václav Postránecký.

V listopadu 1989 stál Radovan Lukavský na jevišti Národního divadla před zaplněným hledištěm – tentokrát ne v roli, ale sám za sebe. Po boku kolegů přečetl prohlášení na podporu stávkujících studentů. S dojatýma očima shlížel z forbíny na bouřící publikum; ve svých sedmdesáti letech se dočkal svobody, po níž celý život toužil.

Brzy nato přijal vyznamenání od prezidenta Václava Havla a s gustem se zapojil do společenského dění. Ještě v devadesátých letech vystupoval na výstavách o T. G. Masarykovi, recitoval jeho oblíbené texty a přednášel o herecké etice mladé generaci.

Zatímco profesní život se naplnil úspěchy a uznáním, v soukromí čekaly Radovana i v pokročilém věku těžké rány. V roce 2005 zemřela jeho milovaná manželka Ludmila a herec se s jejím odchodem nikdy zcela nevyrovnal. Po více než půlstoletí manželství zůstal poprvé sám. Stále sice hrál a cestoval, ale prázdné místo po boku ho trýznilo nesmírnou samotou.

Oporou mu byl syn Ondřej, který se o ovdovělého otce láskyplně staral. Brával ho na rodinnou chalupu na Vysočině, pomáhal mu s vařením, zahradou i běžnými věcmi, které už starý pán nezvládal. A právě tam – na chalupě u Čachnova – došlo v lednu 2007 k zdrcující tragédii, jež Lukavského srazila na kolena.

Ondřej zničehonic zkolaboval a zemřel tátovi v náručí. Starý herec v ten moment ztratil vůli žít. Po odchodu svých dvou nejbližších během pouhých dvou let se uzavřel do sebe, zeslábl a začal pohasínat jako lampa bez oleje.

Do nemocnice Na Vinohradech ho přijali už ve vážném stavu. Ležel na ventilátoru a v tichých chvílích mezi bděním a spánkem se prý modlil, aby mohl odejít za svými milovanými. Smrti se nebál – vždyť pro věřícího člověka to nebyl konec, ale setkání. Vnučka Klára, která sedávala u jeho lůžka, později vzpomínala, že dědeček ještě v nemocnici suše vtipkoval a těšil se, že brzy uvidí maminku a tátu.

Lékaři nakonec rozhodli, že jeho srdce už není schopno samostatné činnosti; rodina tedy svolila k odpojení přístrojů. Radovan Lukavský zemřel pokojně 10. března 2008 ve věku osmdesáti osmi let.

Pohřeb si naplánoval ještě za života – a byl to pohřeb vskutku po lukavskovsku. Žádné černé smuteční šaty: naopak, všechny pozvané poprosil, aby dorazili v bílé barvě, barvě naděje. Do rakve si nechal přibalit láhev červeného vína „kdyby náhodou dostal někde žízeň“.

A požádal, aby se příliš neplakalo. Tak se i stalo: poslední rozloučení s rytířem českého jeviště proběhlo ve znamení tiché radosti z naplněného života a vděčnosti za dar setkání.

Na Olšanských hřbitovech v Praze dnes stojí jednoduchý náhrobek s nápisem „Rodina Lukavských“. Jsou pod ním pohřbeni všichni tři: Ludmila, Ondřej i Radovan.

Zdroje:

https://zeny.iprima.cz/celebrity/tajemstvi-radovana-lukavskeho-syn-mu-zemrel-v-naruci-sam-pred-smrti-vtipkoval

https://citaty.net/citaty/263137-radovan-lukavsky-radovan-lukavsky-byl-poslednim-velkym-hercem-a-vl/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Radovan_Lukavsk%C3%BD

https://skolske.sk/clanok/50362/pred-100-rokmi-sa-narodil-rytier-ceskeho-herectva-radovan-lukavsky

https://www.vira.cz/rejstrik-autorsky/lukavsky

https://kolinsky.denik.cz/zpravy_region/pecky_lukavsky_pohreb20080317.html

https://dvojka.rozhlas.cz/mistrny-recitator-radovan-lukavsky-na-krale-sumavy-kde-hral-hlavni-roli-prisly-4-9336791