Článek
Bylo mu pětadvacet let, když v zákopech u francouzského Flirey poprvé zaslechl ten slabounký kňukot. Zběsilé ostřelování pomalu utichalo, vzduch byl cítit střelným prachem a kolem ležela těla padlých vojáků i jejich psích společníků. Americký desátník Lee Duncan opatrně nahlédl do rozbořeného psince – a v tom tichu uslyšel štěně…
„Na samém konci války si americký desátník Lee Duncan vzal dva psy ze vrhu německých ovčáků, objeveného v troskách psince u Saint-Mihiel, kde bojovala jeho jednotka. Pojmenoval je Nénette a Rin Tin Tin, aby připomínali malé vlněné panenky, které děti z Lotrinska nabízely spojeneckým vojákům jako talisman pro štěstí,“ líčí jedna verze příběhu.
Skupinová fotografie 35. letecké perutě s jejich slavnou maskotkou „Rin Tin Tinem“, letiště Gengault, Toul, Francie, listopad 1918.
I díky těmto jménům, odkazujícím na drobné panenky pro štěstí, se měl příběh štěněte stát legendou. Duncan zachránil psí rodinu a na sklonku roku 1918 propašoval dvě štěňata na palubu lodi mířící do Ameriky.
Nemoc si na cestě vyžádala krutou daň a vyrvala Duncanovi z náruče malou Nénette, avšak malý psík Rin Tin Tin – později důvěrně nazývaný „Rinty“ – cestu přežil ve zdraví a spolu se svým zachráncem dorazil do Kalifornie.
Duncan se vrátil z válečného pekla domů jako jiný člověk. V náruči držel vyděšené osiřelé štěně a v hloubi duše cítil cosi, co už dlouho nepoznal: pocit sounáležitosti. Sám vyrůstal bez otce a část dětství strávil v dětském domově; možná i proto se v očích štěněte hned prvního dne zahlédl.
„Měl jsem pocit, že je na jejich životech něco, co mi připomíná ten můj. Vkradli se přímo do osamělého místa v mém životě a stali se jeho součástí,“ vzpomínal Duncan později. V malém psíkovi, kterého zachránil z rozvalin války, našel oddaného druha – „věrného přítele a statečného bojovníka“, jak o něm později psal tisk. Přes den Lee trénoval Rintyho základním povelům a trikům; večery trávili spolu, muž a jeho pes, dva sirotci, kteří jeden v druhém našli rodinu.
Rin Tin Tin rostl v krásného silného ovčáka s komicky velikýma tulipánovýma ušima a „výrazem starostlivým a velkorysým, jako by shovívavě nahlížel strasti světa“, jak jej později popsal jeden novinář. Na počátku 20. let se v Americe těšilo velké oblibě nové plemeno německého ovčáka – pohled na statné psy zachraňující vojáky na frontě okouzlil veřejnost.
Duncan se stal spoluzakladatelem Kalifornského klubu ovčáků a snil o tom, že s Rintym prorazí na psích výstavách a odchová ceněná štěňata. Jenže první veřejné vystoupení skončilo fiaskem: mladý ovčák byl na přehlídce služebních psů tak rozrušený, že v přítomnosti cizích lidí štěkal, vrčel, a nakonec se popral s konkurencí.
Zklamaný Lee vedl svého psa domů, když tu náhle – žuch! – přímo na Rintyho spadl z projíždějícího náklaďáku balík novin. Praskot kostí. Duncan zaúpěl. Levá přední noha byla zlomená. Devět měsíců trpělivě ošetřoval svého psího pacienta, než se kosti zcela zhojily.
Druhý pokus už vyšel lépe. Rin Tin Tin byl po rekonvalescenci plný elánu – a hlavně se naučil skákat opravdu vysoko. Na další přehlídce v Los Angeles ohromil publikum strhujícím skokem, kterým přeskočil několik lidí za sebou. V hledišti tehdy seděl i jeden Duncanův známý s novou kamerou.
Rin-Tin-Tin, předvádí skok do výšky na Losangeleské filmové výstavě.
Zachytil Rintyho ladný přeskok na film a Lee si při pohledu na zpomalené záběry náhle uvědomil, že „byl tím nápadem na film tak nadšený, až na něj musel myslet ve dne v noci“. Už nechtěl, aby jeho pes jen získával trofeje na výstavách. Cítil, že Rin Tin Tin patří na stříbrné plátno.
Brzy nato vzal Duncan svého čtyřnohého přítele „na obchůzku“ po filmových studiích podél pobřeží. Prošlapával si cestu od dveří ke dveřím, trpělivě nabízel Rintyho talent filmovým producentům a prosil o sebemenší roli. Dlouho marně. Až přišlo štěstí.
„Jeho šťastná chvíle přišla, když Rin Tin Tin nahradil plachého vlka ve filmu The Man from Hell’s River (1922) s Wallacem Beerym,“ píše se v estatesalechronicles.blogspot.com. Během natáčení toho zapadlého snímku se ukázalo, že Rinty před kamerou poslouchá na slovo a zastane i náročné scény, které by jiný pes nezvládl. Filmaři byli nadšení. Do titulků sice zapsali Rin Tin Tinovo jméno chybně jako „Rin Tan“, ale Leeho to nemrzelo – věděl, že právě překročili pomyslný Rubikon.
Duncan pro svého psa doslova vydřel cestu ke hvězdám. Roku 1923 přišla první hlavní role: dobrodružný snímek Where the North Begins okamžitě zaznamenal ohromný úspěch u publika a stal se kasovním trhákem, který podle historiků „doslova zachránil studio Warner Brothers před bankrotem“.
Film stál na tehdejší dobu astronomických 100 000 dolarů, ale vydělal přes 441 000 dolarů, což pro tehdy malé a bojující studio znamenalo záchranu.
Následovala záplava dalších filmů – v průběhu dekády Rin Tin Tin účinkoval ve 27 hollywoodských snímcích. Stal se miláčkem obecenstva po celém světě: díky němým filmům se jeho hrdinské kousky obešly bez jazykových bariér a Rintyho psí „herectví“ dojalo diváky od Ameriky přes Evropu až po Asii.
Jako neohrožený psí záchranář zachraňoval ve filmech ztracené děti, bránil osamělé hrdinky proti padouchům, unikal kulkám banditů i vlčím tesákům. Jeho věrné tmavé oči a ostře řezaná psí tvář dokázaly v jediné scéně vyjádřit oddanost, strach i vítěznou odvahu – právě díky tomu kritikové vyzdvihovali Rin Tin Tina jako výjimečný zvířecí talent a diváci mu s nadšením tleskali.
Úspěch Rin Tin Tina výrazně předčil veškerá Duncanova očekávání. Z ně někdejšího chudého sirotka se stal vlivný muž a boháč. „Na vrcholu slávy vydělával Rin Tin Tin šest tisíc dolarů týdně, majitel pro něj najal osobního kuchaře, starosta New Yorku psovi věnoval klíče od města,“ uvádí wikipedie.
Rinty se tak těšil luxusu, jaký si do té doby neužívala většina lidských hvězd: v hollywoodské vile měl vlastní pokoj, stravu mu připravoval šéfkuchař – údajně mu každý den servíroval prvotřídní steaky, zatímco sloužící pouštěli psovi klasickou hudbu.
Filmové ateliéry se o něj praly; Warner Brothers mu platili astronomický honorář a prosadili dokonce, aby měl Rin Tin Tin vlastní filmový štáb, který cestoval po Státech a vystupoval s ním na promo akcích pro nadšené davy fanoušků. Chodil na rozhovory s novináři, fotografové ho portrétovali v lidských pozicích jako skutečného herce. V New Yorku převzal v pacce starostův pamětní klíč od města.
Produkty pro psy nabízely Duncanovi pohádkové částky za reklamní spolupráci – a tak se psí hrdina objevil například na obalu krmiva Ken-L Ration a dalších značek. Značný rozruch vzbudilo, když Rin Tin Tin dostal vlastní rozhlasovou show The Wonder Dog: od roku 1930 se jednou týdně v rádiu ozývalo štěkání a kňučení, jímž Rinty „sám“ doprovázel hrané příběhy – pravda, k dokonalosti zvukových efektů mu vypomáhal herec jménem Bob Barker.
Z dnešního pohledu může taková sláva psa působit úsměvně, ale ve své době představoval Rin Tin Tin skutečný kulturní fenomén. Byl pověstný svou inteligencí, statečností a věrností a stal se symbolem ideálního psího druha. „Byl pravděpodobně nejvýdělečnější hvězdou, jakou kdy Warner Brothers měli,“ vzpomínala spisovatelka Susan Orleanová.
„Pokaždé, když se dostali do potíží, uvedli do kin film s Rinem Tin Tinem a tím se zachránili.“ V roce 1927 hlasovalo berlínské filmové publikum pro Rin Tin Tina jako nejoblíbenějšího filmového herce (psí hvězda tehdy porazila všechny lidské konkurenty). A když se o dvě léta později poprvé udělovaly ceny Americké filmové akademie, došlo prý k menšímu pozdvižení.
„Filmová historička Susan Orleanová ve svém životopise Rin Tin Tina napsala, že když se v roce 1929 udělovaly první Oscary, získal Rin Tin Tin nejvíc hlasů v kategorii nejlepší herec, Akademie filmového umění a věd ve snaze předejít skandálu rozhodla, že cenu může získat pouze člověk,“ uvádí kronika Oscarů. Celé to prý vzniklo jako vtip, ale získal si obří podporu. Místo německého ovčáka si tedy tehdy sošku odnesl švýcarský rodák Emil Jannings .
Koncem dvacátých let jako by se zdálo, že Rin Tin Tin nemá žádné limity. V novinách se pravidelně objevovaly zprávy o jeho nových filmových kouscích a o „rodinném životě“: tak třeba svatbu s „nevěstou“ Nanette novináři popsali dojemnými slovy a z vrhu štěňat se stala mediální událost (dvě z štěňat putovala ke hvězdným majitelkám – jednu fenku daroval Duncan herečce Gretě Garbo a další skončila u Jean Harlow, tehdy začínající hvězdičky). Všechno šlo báječně. Pak ale do Hollywoodu naplno dorazil film se zvukem a všechno se změnilo.
Nástup „talkies“ znamenal pro němé hrdiny krutý zlom. Warner Brothers se začali orientovat na nové mluvící hvězdy a v roce 1930 dali Rin Tin Tinovi výpověď – chladně Duncana informovali, že psí služby už nepotřebují, „protože jak známo, psi nemluví“. Lee se s tím nesmířil.
Snímek z amerického dramatického filmu The Lighthouse By the Sea (1924) s Rinem Tin Tinem, Williamem Collierem Jr. a Louise Fazendou, na straně 20 časopisu Exhibitors Herald z 10. ledna 1925.
S obdivuhodnou vůlí vyběhal pro Rin Tin Tina nové zakázky u menších produkcí – psí hrdina si zahrál v několika levných černobílých seriálech, které však zdaleka nedosáhly takové popularity. Sám Rinty byl ale stále fit a své role zvládal s přehledem; když už ho nechtěli na plátně, cestoval alespoň po kabaretech, varieté a cirkusech, kde předváděl své kousky živě nadšeným divákům.
Stále za ním chodily hromady fanoušků – psaly mu i děti, které se narodily dlouho po jeho prvních filmech. Každý měsíc přišlo do studia přes deset tisíc dopisů od ctitelů. Duncan za Rin Tin Tina odpovídal na pohlednice – namáčel psovi tlapku do inkoustu, obtiskl ji vedle fotografie a připsal rukou svůj tradiční pozdrav „Váš věrný, Rin Tin Tin“.
Osud však nešlo obelstít. Hollywoodská sláva je prchavá i pro lidské herce – pro psí hvězdu dvojnásob. Lee Duncan začal cítit, že jejich společný čas se nachyluje. Rin Tin Tin stárnul; po boku mu sice vyrostl syn Rin Tin Tin Jr., ale všem bylo jasné, že žádný z potomků už nedokázal napodobit jedinečné kouzlo původního Rin Tina.
Duncan to nechtěl vzdát – léta pečlivě šlechtil Rin Tin Tinův rod, cvičil další generace, a dokonce se vrhl do nového projektu, který se rýsoval v polovině století: televize. V roce 1954 se na obrazovkách objevuje seriál The Adventures of Rin Tin Tin, který malé diváky zavede na Divoký západ mezi vojáky a indiány.
Hlavní roli německého ovčáka však překvapivě nehraje žádný přímý Rintyho potomek (čtvrtá generace, kterou Duncan připravoval, neprošla kamerovým testem a musela ji nahradit cvičená kolie). Televizní Rin Tin Tin tak byl spíše symbolickým pokračováním; Duncan to nesl těžce, ale stále se nevzdával víry, že jméno jeho psa přetrvá.
Dne 10. srpna 1932 odpoledne Rin Tin Tin nečekaně zkolaboval na zahradě svého domova v Los Angeles. Podle hollywoodské legendy měla být svědkem jeho posledních chvil sousedka – herečka Jean Harlowová prý slyšela z ulice psí kňučení, proběhla brankou a vzal si umírajícího psa do náruče právě ve chvíli, kdy naposledy vydechl.
Ať už to bylo jakkoli, pro Lee Duncana skončil svět. Přišel o nejbližšího přítele, mlčenlivého druha, který ho provázel všemi vzestupy i pády za uplynulých čtrnáct let. Utrpěl však i existenciálně – v rozběhnuté hospodářské krizi přišel o většinu úspor, kvůli dluhům musel prodat svůj dům a neměl ani na okázalý psí pohřeb.
„Vysílání bylo přerušeno, aby oznámilo jeho úmrtí 10. srpna 1932 ve věku 13 let. Následující den byl odvysílán hodinový pořad o jeho životě,“ referovaly stanice rozhlasového zpravodajství dojatě. Kondolence přicházely z celého světa – do novin pronikly nekrology, v nichž lidé oplakávali hrdinského psa, který je tolikrát dojal.
Lee Duncan s pomocí přátel tiše pochoval Rin Tin Tina na svém pozemku pod dřevěný kříž. Po čase však nechtěl, aby jeho přítel zůstal opuštěný v cizí zemi. „Když Rin Tin Tin v roce 1932 zemřel v Los Angeles, Duncan zařídil, aby bylo jeho tělo převezeno zpět do Francie, aby mohl být pohřben v zemi, kde se narodil,“ připomíná dobový článek.
A tak se kruh uzavřel. Tělo německého ovčáka, který se stal hollywoodskou hvězdou, bylo uloženo v pařížském psím hřbitově Cimetière des Chiens poblíž Seiny – jen pár desítek kilometrů od místa, kde kdysi jako štěně přišel na svět. Žádný honosný náhrobek tam nenajdete: jen jednoduché jméno vyryté do kamene a tichou vzpomínku na příběh psa, který se stal slavným ve světě filmu.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Rin_Tin_Tin
https://www.worldwar1centennial.org/index.php/communicate/press-media/wwi-centennial-news/6909-rin-tin-tin-the-world-war-i-true-story.html
https://www.theguardian.com/film/2012/jan/04/award-oscar-dog-rin-tin-tin
https://trove.nla.gov.au/newspaper/article/83436747
https://celebrity.nine.com.au/latest/highest-paid-animal-actors-of-all-time-in-pictures/70d3c78e-2927-4cfc-a730-c81ab0b92fe6
https://hometownstohollywood.com/international/france/rin-tin-tin-2/
https://tscpl.org/articles/rin-tin-tin-the-life-and-the-legend
https://www.davidcastello.com/articles/rin-tin-tin-german-shepherd-superstar/
https://back-to-golden-days.blogspot.com/2015/03/and-oscar-goes-to-rin-tin-tin.html
https://www.newyorker.com/magazine/2011/08/29/the-dog-star
https://www.connexionfrance.com/news/old-pet-cemetery-holds-stars/626704
https://www.cbsnews.com/pictures/rin-tin-tin/
https://todayinhistory.blog/2017/02/08/february-8-1960-rin-tin-tin/
https://www.wbur.org/npr/140746523/rin-tin-tin-from-battlefield-to-hollywood-a-story-of-friendship
https://www.wbur.org/npr/140808201/rin-tin-tin-the-dog-who-never-died
https://estatesalechronicles.blogspot.com/2014/01/most-faithfully.html
