Článek
Bylo jí sedm let, když se její drobné prsty přestaly hýbat. Malá Olivie ještě před chvílí seděla v posteli a smála se na tatínka, obklopená pohádkovými výtvory z barevných drátků. Teď se jí oči klížily a svěšená ručka neudržela ani lehounkou figurku. „Jsem moc ospalá,“ zašeptala. Za hodinu upadla do bezvědomí a dvanáct hodin nato zemřela.
Ten zdrcený otec, který bezmocně svíral umírající dítě v náručí, se jmenoval Roald Dahl – autor Karlíka a továrny na čokoládu a dalších kouzelných příběhů pro děti. Jeho vlastní život ale připomínal spíš hororovou kroniku plnou bolestí a ztrát. Dahlovy fantastické světy vznikaly jako úniky před realitou, kterou mu osud znovu a znovu proměňoval v peklo.
Rány osudu
Na počátku šedesátých let nic nenapovídalo blížící se tragédii. Roald a Patricia Dahlovi žili poklidně ve své venkovské usedlosti v Great Missenden a radovali se ze svých tří malých dětí – sedmileté Olivie, pětileté Tessy a batolete Thea.
Spisovatel právě zaznamenával první větší úspěchy: jeho knihy si nacházely nadšené čtenáře a Hollywood připravoval filmovou adaptaci jeho povídek. Jenže během pouhých několika let se jejich idylický svět rozpadl.
V prosinci 1960, když Roald Dahl vezl kočárek se čtyřměsíčním Theem ulicemi New Yorku, narazilo do nich prudce jedoucí taxi. Náraz vymrštil nemluvně do vzduchu a způsobil mu devastující zranění: frakturu lebky, která vedla k rozvoji hydrocefalu – hromadění tekutiny v mozku.
Aby Theo přežil, museli mu lékaři zavést shunt, trubičku odvádějící přebytečnou tekutinu. Tehdejší ventily byly ale nedokonalé. Neustále se ucpávaly a malý chlapec musel opakovaně podstupovat riskantní výměny. Dahl, zoufalý z utrpení svého syna a neschopnosti tehdejší medicíny, se rozhodl vzít situaci do vlastních rukou.
Spojil síly s neurochirurgem Kennethem Tillem a svým přítelem, leteckým modelářem a inženýrem Stanleym Wadem. Společně vyvinuli revoluční Wade-Dahl-Tillův (WDT) ventil – geniálně jednoduchý mechanismus se dvěma kovovými disky, který se na rozdíl od předchůdců nezanášel.
Osud má však smysl pro ironii. Než byl ventil připraven k použití, Theův stav se zázračně stabilizoval a chlapec se zotavil natolik, že už zákrok nepotřeboval. Dahlův vynález však nepřišel vniveč – levný a spolehlivý WDT ventil, ze kterého si tvůrci odmítli vzít jediný dolar zisku, následně zachránil životy tisícům dětí po celém světě.
O dva roky později přišla rána nejkrutější. Sedmiletá Olivie prodělala spalničky a zpočátku se zdálo, že se uzdravuje – až do onoho mrazivého rána, kdy náhle upadla do kómatu. Zákeřná encefalitida zasáhla její mozek a lékaři byli bezmocní.
Dahl u lůžka své dcery prožil nejhorší chvíle života. Co se mu asi honilo hlavou? Snad jen zoufalá otázka: Proč zase moje dítě? Muž, který si vymýšlel ty nejkouzelnější zázraky pro dětské hrdiny, teď nedokázal zachránit to jediné dítě, na kterém mu nejvíc záleželo.
Když Olivie v listopadu 1962 zemřela, něco v Dahlovi se zlomilo. „Mám pocit, že už v životě nikdy nic nenapíšu. Vůbec se nemohu znovu odhodlat začít,“ přiznal zdrcený spisovatel v dopise svému nakladateli pár měsíců poté.
A přece se k psaní vrátil – možná právě proto, aby se nezbláznil. Už dva roky po Oliviině smrti vydal Dahl dnes knižní klasiku Karlík a továrna na čokoládu (1964). Na stránkách toho pestrobarevného příběhu se děti koupou v čokoládě a zlobivé postavičky dostávají spravedlivé tresty.
Možná jej psal i jako terapii – zatímco jeho srdce tonulo v žalu, jeho fantazie vytvořila svět, kde dobro znovu vítězí a bolest lze přetvořit v něco krásného.
Tragédie však nebraly konce. V roce 1965 postihlo mozkové aneurysma Dahlovu manželku, herečku Patricii Nealovou. Těhotná matka tří dětí utrpěla během několika dní sérii masivních mrtvic, po nichž upadla do hlubokého bezvědomí.
Lékaři jí sice operativně odstranili krevní sraženiny z mozku, ale Patricia zůstala tři týdny v kómatu. Když se probrala, byla částečně slepá, ochrnutá na pravou stranu těla a nedokázala mluvit.
Dahl stál tehdy u další nemocniční postele a rozhodl se, že ani tentokrát osudu nepodlehne. Lékaři nevěřili, že se z Patricie ještě stane soběstačný člověk – doporučovali pouhou hodinu rehabilitace denně. Dahl ale odmítl tak nízké ambice. Sestavil doma intenzivní cvičební plán o šesti hodinách denně a s neúprosnou vytrvalostí dohlížel, aby se jeho žena znovu učila chodit a mluvit. Trval například na tom, že pokud něco chce, musí to pojmenovat celým slovem – jinak to nedostane.
Do rehabilitace zapojil i rodinné přátele a sousedy z vesnice Great Missenden – střídali se u Patricie v dlouhých cvičebních blocích a pomáhali jí trénovat řeč i pohyby. Byl to tvrdý dril a okolí ho za tak přísný přístup někdy kritizovalo.
„Po mrtvici jsem neměla žádné sebevědomí, ale manžel na mě naléhal – doslova mě dotlačil zpátky k herectví,“ vzpomínala později vděčně Patricia Nealová. Za necelý rok od mrtvice se díky manželovi vrátila do světa filmu – téměř plně zotavená.
Krátce poté navíc porodila zdravou dceru Lucy, která rodině po dlouhém období strachu přinesla opět trochu radosti.
Válka, oheň a zrození vypravěče
Dlouho předtím, než přišly rodinné tragédie, poznal Roald Dahl tvář smrti i ve válce. Narukoval k RAF jako vysoký, hubený mladík a v roce 1940 bojoval v severoafrické poušti proti italskému letectvu. Bylo mu čtyřiadvacet, když se jeho stíhací letoun ztratil nad Libyí a musel nouzově přistát – naslepo, uprostřed nekonečných dun.
Zastaralý dvouplošník Gloster Gladiator při dosednutí narazil na skrytou skálu a kabina letounu v mžiku vzplála. Pozdější vyšetřování odhalilo, že Dahl havaroval vinou špatných instrukcí svého velení – poslali ho přistát omylem přímo do nebezpečného území nikoho mezi britskými a italskými liniemi.
Pilot Dahl utrpěl frakturu lebky a rozdrtil si nos o zaměřovač, zůstal uvězněný v hořícím vraku. Z posledních sil se vypotácel ven dřív, než stroj explodoval. Zkrvavený a popálený Dahl klesl do písku v bezvědomí.
Jeho štěstím bylo, že ho včas našli spolubojovníci. Přežil, ale několik týdnů nic neviděl a trpěl těžkým otřesem mozku i poraněnou páteří. O té nehodě později říkal, že z ní nevyvázl hrdinstvím, nýbrž jen „zatvrzelou vůlí neztratit vědomí“.
Dahl se však z těžkých zranění překvapivě zotavil a brzy znovu sedl do kokpitu. Už v únoru 1941 byl propuštěn z nemocnice a vrátil se ke své letecké jednotce. Mezitím 80. peruť RAF přesunuli do Řecka a vybavili modernějšími stíhačkami Hawker Hurricane. Dahl – přes minimální zaškolení – rychle prokázal odvahu i talent.
V dubnu 1941 se zúčastnil slavné bitvy o Athény, kde britští piloti čelili ohromné přesile nepřátelských letounů. Sám Dahl popsal ten vzdušný souboj jako „nekonečnou změť stíhaček řítících se na mě ze všech stran“. V dalších týdnech ještě nad Haifou sestřelil nejméně dva německé bombardéry. Celkem dosáhl pěti vzdušných vítězství, čímž se stal oficiálně leteckým esem RAF.
Zanedlouho ho však znovu začaly trápit následky zranění – prudké bolesti hlavy ho donutily opustit bojové létání. Zbytek války strávil v diplomatických službách a z armády odešel v roce 1946 s hodností majora.
Útěk do fantazie
Roald Dahl dobře věděl, co je zoufalství a bolest. Už jako batole přišel o starší sestru i milovaného otce v rozmezí několika týdnů. Jeho matka Sofie tehdy navzdory zdrcujícím ztrátám zůstala v Anglii a sama pečovala o všechny děti, jak si zesnulý manžel přál. Malému Roaldovi šla příkladem neuvěřitelnou odolností – a on tuto houževnatost po ní zdědil.
V dospělosti ho tragédie pronásledovaly dál a smrt si brala jeho nejbližší. Přesto dokázal své utrpení přetavit ve výjimečné příběhy. Jeho knihy pro děti nejsou uhlazené ani přeslazené – naopak mají často temný podtón a černočerný humor, v němž zlí dospělí ohrožují nevinné děti. Snad i tím Dahl vzdoroval vlastním démonům, protože v pohádkách nakonec vždy triumfovala laskavost a odvaha těch nejmenších.
Každé odpoledne se proto zavíral do své maličké pracovny v zahradní kůlně. Zabořen do starého ušáku, přehodil si nohy přes oprýskaný kufr a na klín si položil žlutý zápisník s ořezanou tužkou. Venku šuměla anglická venkovská zahrada – uvnitř v chatrči ale Dahl unikal do jiných světů. Zapálil si cigaretu a nechal kouř líně stoupat ke stropu.
V obklopení svých podivných talismanů (rodinných fotografií, sbírky tužek či oblíbených bonbónů) tam hodiny tiše psal a nechával skutečnost za dveřmi. V bezpečí fantazie se rodili Karlíkové, dobrosrdeční obři i vychytralí lišáci. A za okny zůstávaly stíny prázdných nemocničních postelí.
Dahl byl také mistrem jazykových hrátek. Například hatmatilka, kterou mluví dobrotivý obr v knize Obr Dobr (1982), se zrodila z reálných přeřeků – Dahl do ní vetkal roztomilé komoleniny, které slýchal od Patricie při jejím novém učení řeči po mrtvici. I tak dal těžkým časům druhý život v kouzelné podobě.
Po smrti Olivie se Dahl stal neúnavným zastáncem očkování. Otevřeně varoval rodiče, že spalničky mohou zabíjet, a sdílel svůj tragický příběh, aby přesvědčil pochybovače o smyslu prevence. Jeho Dopis o spalničkách, publikovaný v roce 1986, se dodnes cituje v očkovacích kampaních po celém světě.
Po Patriciině zotavení zase spolusepsal s rodinnou přítelkyní Valerií Eatonovou rehabilitační manuál pro pacienty po mrtvici. I tímto nenápadným počinem pomohl zahájit novou éru péče o mozkové příhody a položil základ britské organizace Stroke Association.
Roald Dahl nebyl žádný sentimentální dobrák – a ani žádný světec. Měl pověst tvrdohlavého, sarkastického muže, který se nebál říkat nepříjemné názory. Jeho vlastní manželství však nakonec neodolalo všem zkouškám. Po třiceti letech manželství se Dahl v roce 1983 rozvedl s Patricií – ženou, které kdysi pomohl zachránit život – a záhy se oženil s rodinnou přítelkyní Felicity Croslandovou.
I tento krok tehdy vyvolal údiv a rozpaky u mnohých. Občas zašel Dahl až příliš daleko. V roce 1983 například v rozhovoru pronesl několik antisemitských komentářů, které tehdy pobouřily veřejnost. Jeho vlastní rodina o desítky let později označila tato slova za „nepochopitelná“ a ostře kontrastující s mužem, kterého znali – v prohlášení zveřejněném na konci roku 2020 se za ně omluvila.
Zemřel v listopadu 1990 ve věku 74 let, uznávaný a zároveň rozporuplný velikán. Do posledních chvil si uchoval suchý humor a nadhled. Podle lékařů, kteří byli při tom, čekal Dahl svůj konec s překvapivou lehkostí – jako by i smrt byla jen další neškodnou epizodou v knize jeho Nečekaných příběhů.
Takový už byl – plný protikladů. Jeho ostrý jazyk dokázal zraňovat, zároveň ale jeho fantazie a vynalézavost uměla léčit. Miliony čtenářů mu vděčí za smích i mrazení v zádech. A desítky pacientů dokonce za nový život.
Když Dahla v prosinci 1990 pohřbívali, vložila mu rodina do rakve několik jeho oblíbených předmětů – láhev burgundského vína, tabulku čokolády, ořezané tužky a kulečníkové tágo. Jako by tušili, že i na onom světě bude potřebovat trochu radosti a inspirace pro své příští příběhy.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Roald_Dahl
https://www.wearethemighty.com/popular/roald-dahl-raf/
https://allthatsinteresting.com/roald-dahl-facts/2
https://www.zdravotnickydenik.cz/2017/05/spalnicky-jsou-nebezpecna-nemoc-vzkazuje-spisovatel-ktery-kvuli-nim-prisel-dceru/
https://www.theguardian.com/books/2016/sep/12/roald-dahl-medical-pioneer-stroke-hydrocephalus-measles-vaccination
