Článek
Hartmut se narodil roku 1968 v saském Plavnu, dětství ale strávil s rodiči a sestrou v Magdeburgu . Na první pohled vedl obyčejný život obyčejného kluka v Německé demokratické republice. Jeho otec byl zubař a amatérský operní pěvec, matka baletka. Po rodičích podědil lásku k hudbě: stal se vášnivým klarinetistou a vynikal mimořádným talentem. Byl to citlivý, klidný a mírný hoch, který odmítal násilí.
Když však dospíval, začaly ho ze všech stran svírat tlaky totalitního režimu, které nedokázal ovlivnit. Rok 1986 přinesl Hartmutovi řadu krutých zkoušek. Čekala ho maturita a také povinné branné cvičení, jemuž se žádný mladík v NDR nemohl vyhnout. Hartmut měl drobnou postavu a vážil pouhých 50 kilogramů.
Představa drsného drilu mezi vojáky pro něj byla děsivá – už pár dnů výcviku mu stačilo, aby poznal ponižování a šikanu, které na něj jako na subtilního intelektuála čekaly. Po večerech sedával zničený na své posteli a o svých zážitcích z armádního výcviku odmítal doma mluvit.
V očích rodiny ale viděli strach. Cítil, že do téhle reality nepatří. „Patrně nechtěl mamince dělat starosti,“ uvedl po letech právník rodiny Lubomír Müller. Mladík proto své zoufalství tajil.
Hartmut hledal východisko. Zkusil využít svůj hudební talent a přihlásil se do armádního orchestru, což mu mohlo zajistit mírnější službu. Byl však okamžitě odmítnut. Důvod? Jeho teta a strýc emigrovali na Západ a režim takového uchazeče vyhodnotil jako „politicky nespolehlivého“.
Stejný ortel postihl i jeho další sny – přestože úspěšně odmaturoval, bylo mu řečeno, že na vysněnou vysokou školu nemůže kvůli svému kádrovému profilu nastoupit. Před očima se mu zabouchly dveře k lepší budoucnosti. Beznaděj. To slovo přesně vystihovalo situaci osmnáctiletého chlapce v létě 1986.
Osud zasadil Hartmutovi poslední ránu v červnu 1986. Jeho otec, milovaný a obdivovaný pilíř rodiny, nečekaně zemřel na infarkt. Syn jako by rázem ztratil půdu pod nohama. „Všechno se najednou zhroutilo,“ vzpomínala matka Christa. Z křehkého mladíka vyprchala naděje i odvaha pokračovat v nastavené cestě.
Představa nástupu na vojnu do armády, která mu upřela vzdělání i možnost věnovat se hudbě, se pro něj stala nesnesitelnou. Nechtěl nosit zbraň. Nechtěl sloužit režimu, který mu vzal svobodu volby. A tak se v hlavě Hartmuta Tautze zrodilo odhodlané rozhodnutí: uteku. Útěk na Západ viděl jako svou jedinou šanci, poslední způsob, jak se vymanit z dusivé klece, v níž se ocitl.
Své matce nic neprozradil. Nechtěl jí působit starosti ani ji vystavit nebezpečí, kdyby něco tušila. Vymyslel proto pečlivou lež. Tvrdil, že po maturitě pojede se spolužáky na školní výlet do Leningradu (dnešní Petrohrad) v SSSR. Dokonce si doma sbalil kufr, jako by ho čekala dlouhá cesta na východ. Christa Tautzová netušila, že když se s ní toho dne loučil, vidí svého syna naposledy. Hartmut se s náhradními doklady vydal opačným směrem – na Západ.
Noční běh přes hranici
Na konci července 1986 opustil Hartmut Tautz území NDR a ilegálně překročil hranici do Československa. V kapse neměl víc než pár marek a plán. Cesta vedla přes Prahu až do Bratislavy – posledního socialistického města na prahu svobodné Evropy. Dorazil tam 1. srpna 1986 a ubytoval se v studentském internátu Družba na okraji města.
Z oken kolejí možná viděl v dálce světélka rakouských vesnic; západní svět byl doslova na dohled, oddělený jen pásem hraničních drátů. Hartmut v Bratislavě strávil týden, během kterého opatrně obhlížel terén. Každý den prodlužoval svůj pobyt na koleji o dalších 24 hodin, jako by podvědomě váhal, kudy a jak útěk provést. Možná jen čekal na vhodnou příležitost. Věděl, že hranice je přísně střežená, ale netušil přesně, jaké pasti a nebezpečí na uprchlíky čekají.
Přes den se v neznámém městě mísil s davem, v noci ho možná budily můry a představy nejhoršího. Co když se něco pokazí? Tu myšlenku zaháněl. Musel uspět. K přechodu si nakonec vybral bratislavskou čtvrť Petržalka. Právě tady panelové domy socialistického sídliště končily jen pár set metrů od rakouských hranic. Za poslední benzínovou stanicí města už začínala zóna nikoho – zatravněný pás, koleje, ploty, signální stěna a pak rakouské území.
Hartmut dobře tušil, že plotů bude více za sebou. Připravil si proto štípací kleště, nejcennější nástroj na jeho cestě. 8. srpna 1986 se setmělo kolem deváté večer. Hartmut vyčkal, až na sídlišti utichne běžný ruch, a po desáté hodině se odhodlal jednat. Tiše se vyplížil z úkrytu za čerpací stanicí a přeběhl tmavou silnici směrem k hraniční linii. Kousek za asfaltem začínalo pole vysoké kukuřice, ideální přírodní kamufláž. Tam se ztratil očím případných svědků.
Ve 22:15 narušil první překážku: přestřihl drátěné pletivo s jednoduchou signalizací, které označovalo vnitřní hranici zakázaného pásma. Srdce mu nejspíš bušilo, ruce se potily, ale odhodlaně postupoval dál, hlouběji do černého labyrintu kukuřice.
Po pár minutách chůze narazil na další bariéru – signální stěnu, modernější elektronický plot, který při dotyku spouštěl alarm. Hartmut poklekl a rozevřel čelist svých kleští – dráty povolily. V té chvíli se kdesi uvnitř pohraniční roty rozječel poplach.
Ozvala se siréna a oblohu na straně města protly kužely reflektorů. Hartmut instinktivně vyrazil kupředu. Teď už nešlo o tichý průzkum, ale o závod s časem. Zbývalo posledních pár desítek metrů pole, pak kontrolní pás z oranice a konečně hranice. Pro utíkajícího mladíka se svět scvrkl na tu úzkou linii před ním. Cíl je tak blízko…
Vtom musel zaslechnout za zády dusot a zavrčení. K zemi ho srazil silný náraz. Pohraniční stráž v tomto úseku využívala dvojici speciálně vycvičených německých ovčáků, které po poplachu vypustila do terénu bez vodiče. Hartmuta tak pronásledovalo zabijácké psí duo. Roby a Ryšo byli trénovaní ulovit každého vetřelce, který naruší hraniční pásmo. Dostihli ho ve 22:25, pouhých 22 metrů od rakouského území.
Mladík se nejspíš bránil, instinktivně si kryl hlavu, ale síle zuřivých zvířat nedokázal vzdorovat. Zasazovali mu hluboké rány a trhali maso. Když na místo dorazili pohraničníci Hirner a Kovář, našli jen zuboženého mladého muže zhrouceného na boku, jak slabě sténá o pomoc.
Zatímco jeden ze strážných odváděl psy zpět na vodítko, druhý na uprchlíka namířil svítilnu a začal ho vyslýchat – chtěl vědět, jestli neutíkal s někým dalším. Hartmut však nedokázal odpovídat. Těžce dýchal a zápasil s agonií.
Zraněného chlapce pohraničníci nedonesli hned k lékaři. Místo toho přivolali dozorčího důstojníka a odvezli Hartmuta nejprve na stanoviště roty Pohraniční stráže. Uběhlo nekonečných 80 minut, než se dostal na operační sál vojenské nemocnice v Bratislavě.
Příliš pozdě. Hartmut Tautz podlehl svým zraněním 9. srpna 1986 ve 1:15 ráno následkem masivního krvácení – zemřel na hemoragický šok. Ošetřující lékaři pak jen smutně konstatovali, že žádné z jeho četných poranění nebylo bezprostředně smrtelné.
Kdyby se mu dostalo včasné první pomoci a rychlého převozu do nemocnice, mohl přežít. Tahle hořká pravda byla zaznamenána i v oficiálním pitevním protokolu: Hartmut Tautz zemřít nemusel.
Vzpomínka místo spravedlnosti
Christa Tautzová se teprve o několik dní později dozvěděla krutou zprávu. Nejprve nevěřila – vždyť podle plánu měl Hartmut být s třídou v Leningradě. Bolest té zprávy umocnil přístup úřadů: Hartmut bude pochován v Bratislavě a rodina nemá do ničeho mluvit. Matka nesměla ani přicestovat na Slovensko na pohřeb vlastního syna – úřady jí to zakázaly.
Christa se však vzepřela. Hodiny seděla na úřadě a odmítala odejít, dokud jí neslíbí, že její syn spočine doma v Magdeburgu. Po dlouhém naléhání jí bylo vyhověno: Hartmutovo tělo smělo být převezeno do NDR. Úleva byla jen částečná – transport byl povolen pod podmínkou, že rakev zůstane zapečetěná a rodina ji nikdy neotevře.
Dodnes Christa Tautzová netuší, v jakém stavu se její chlapec domů vrátil. Pochovali ho tak, jak ho komunistická moc označila – jako narušitele hranic, který „dostal, co zasloužil“. Pohřeb osmnáctiletého Hartmuta se konal v Magdeburgu a stal se tichým aktem vzdoru. Dorazily desítky spolužáků, sousedů i příbuzných ze Západního Německa.
Všichni věděli, co se stalo. V rámci východoněmeckého režimu byl ale příběh mladíka tabu. Nikdo nebyl potrestán.Vyšetřování vedené vojenskou prokuraturou případ rychle uzavřelo s tvrzením, že pohraničníci nic nezanedbali a chlapci nebylo možné pomoci ani při včasném zásahu. Vysoce postavený důstojník – prokurátor Tibor Gaplovský – do protokolu dokonce napsal, že „smrti menovaného [Hartmuta] sa nedalo zabrániť ani včasnou odbornou lekárskou pomocou“.
Tento výrok stál v přímém rozporu s posudkem soudních lékařů a dodnes budí odpor i úžas. Cynismus systému byl dovršen absurditou: pár dní po pohřbu se u Tautzových dveří objevil vojenský komisař s dotazem, proč Hartmut nenastoupil povinnou službu.
Ukázalo se, že Hartmut před útěkem napsal dopis na rozloučenou. Požádal známého, aby ho odeslal s odstupem – a tak se stalo, že tři měsíce po jeho smrti našla Christa ve schránce obálku bez známky původu. Roztřeseným rukopisem v ní stálo, že „už nemůže dál takhle žít“ a že útěk na Západ vidí jako svou jedinou naději.
Hartmut Tautz tak zůstává jedním z přibližně 600 civilistů, kteří zaplatili životem za touhu po svobodě na československé hranici v letech 1948–1989.
V srpnu 2016 se pak na okraji Petržalky, nedaleko místa, kde mladý uprchlík naposledy vydechl, sešlo přes sto lidí – pamětníci, představitelé města i zahraniční hosté – aby slavnostně odhalili Hartmutův pomník. Přesně tam, kde kdysi stával plot a kde v bolestech zemřel neznámý kluk z ciziny, dnes stojí žulový obelisk nesoucí jeho jméno.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hartmut_Tautz
https://spectator.sme.sk/politics-and-society/c/border-killings-remain-unpunished-decades-later
https://eurozpravy.cz/domaci/zivot/mamince-nechtel-delat-starosti-utek-ji-zamlcel-tautz-mohl-prezit-jak-napsali-odvazni-soudni-znalci-rika-muller.82c40749
https://www.memoryandconscience.eu/2016/08/10/call-on-21-representatives-of-communist-czechoslovakia-to-apologise-for-the-killing-of-hartmut-tautz-and-other-civilians-on-the-iron-curtain/
https://www.ustrcr.cz/uvod/dokumentace-usmrcenych-statni-hranice/usmrceni-statni-hranice-portrety/tautz-hartmut/
https://eurozpravy.cz/domaci/zivot/mamince-nechtel-delat-starosti-utek-ji-zamlcel-tautz-mohl-prezit-jak-napsali-odvazni-soudni-znalci-rika-muller.82c40749
https://www.lidovky.cz/relax/lide/pohnute-osudy-zbytecna-smrt-pri-uteku-za-svobodou-22-metru-od-rakouska-mladika-roztrhali-psi-pohrani.A160807_011601_lide_gib
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/mladeho-nemce-roztrhali-zaziva-psi-pohranicniku.A060410_163051_domaci_ton
https://www.ta3.com/clanok/967371/ked-ho-trhali-psy-ceskoslovenski-pohranicnici-sa-prizerali-pribeh-mladika-ktoreho-sny-znicila-zelezna-opona
