Článek
Otec syna pohladí po rameni, pak ustoupí. Mladík se sám skloní a vklouzne do chladné temnoty uvnitř. Ze tmy se ještě naposledy otočí: ve dveřích vidí obrys otcovy postavy proti nebi. Muž má pevně sevřené rty. „Odpusť,“ zašeptá možná neslyšně. Potom těžká kamenná deska dopadne na místo dveří a zaráží se o práh. Dokud bude chlapec naživu, zůstane uvnitř.
V kamenné komoře je tma a mrazivé ticho. Mladík cítí, jak mu srdce buší strachem. Pokouší se nahmatat stěny – prsty kloužou po studeném kameni. Úzkými průduchy mezi kameny sem prosvítá tenounký paprsek zapadajícího slunce. Odněkud zvenku doléhá tlumený zvuk: možná pláč jeho matky.
malý vchod byl zatarasen těžkým balvanem a zevnitř se pak nebylo možné dostat ven
On ale nesmí ven. Kašel otřese jeho tělem a v ústech cítí pachuť krve. Nohy už ho neunesou; sesune se na hliněnou podlahu, na lůžko z několika suchých rohoží. Ví, že tady zemře – sám, aby ostatní zůstali ušetřeni. Co se asi honí hlavou člověku v takové chvíli? Myslí na svou rodinu dole ve vesnici, na matčiny slzy a otcův zdrcený obličej. Možná cítí zoufalství, možná i zlomek úlevy. Peklo morové nákazy, která pustoší údolí, teď musí prožít daleko od svých milovaných – a oni díky tomu snad přežijí.
Tahle scéna není výjev z hororového románu, ale realita, která se koncem 18. století odehrávala v odlehlé horské vesničce Dargavs na Severním Kavkaze. Dodnes tu stojí pozoruhodné pohřebiště přezdívané „Město mrtvých“.
pohled na vesnici mrtvých pod horami
Dostat se sem není snadné – i v současnosti cesta trvá hodiny jízdy po nebezpečných horských cestách zapadlého kraje. Když však poutník nakonec dorazí, ocitne se v tichém údolí, kde dodnes stojí desítky zvláštních domků rozesetých po úbočí kopce. Z dálky připomínají opuštěnou vesnici duchů.
Teprve zblízka je patrné, že nejde o domy pro živé – jsou to kamenné hrobky rodinných klanů, některé staré i více než půl tisíciletí. V údolí dlouhém asi sedmnáct kilometrů jich tu bylo postaveno devadesát devět. Uvnitř každé leží kosti několika generací předků, obklopené jejich oblečením a skromnými věcmi denní potřeby.
Dargavs sloužil po staletí jako odpočinkové místo mrtvých – nekropole kavkazských horalů, kam pozůstalí nosili zesnulé a s pietou je ukládali k poslednímu spánku.
Na strmém svahu nad vesnicí Dargavs stojí téměř stovka drobných kamenných krypt, seskupených jako tiché město duchů. Každá z těchto staveb patřila jednomu rodu. U paty mnoha hrobek je dodnes vidět malá studna vyhloubená do země. Právě u ní se kdysi pozůstalí naposledy zastavili, než místo opustili – vhodili minci do temné hlubiny a naslouchali.
Když kovové cinknutí o dno ozvěnou oznámilo kontakt se dnem, byla to dobrá zpráva: duše milovaného prý došla spásy a „kámen v studni“ znamenal, že nebožtík našel cestu do nebe.
Po dlouhá léta sem místní přicházeli jen se zesnulými. Dargavské „městečko“ jinak zůstávalo pusté a tiché. Až strašlivá epidemie všechno změnila. Podle pověstí sem v 18. století zavlekl osud mor. Smrtelná nemoc se šířila neúprosně a vyhubila údajně až devadesát procent místního obyvatelstva.
V malých horských osadách, odříznutých od světa, zavládl děs a zoufalství. Lidé tu však byli zvyklí čelit krutým podmínkám a nevzdávat se – a teď stáli před nejbolestnější obětí. Aby ochránili poslední zdravé členy rodin, rozhodli se izolovat nakažené příbuzné mimo domovy.
cesta vedoucí k domkům v pozadí
Vybrali k tomu právě odlehlé hrobky na svahu nad vesnicí. Klan za klanem budoval malé kamenné domky nebo upravoval staré krypty tak, aby v nich nemocní mohli spočinout stranou ostatních. Dovnitř jim podávali jídlo a vodu, ale ven už je nepustili – nesměli ohrozit nikoho dalšího.
Ti nešťastníci, kterým již nezbyl nikdo blízký, kdo by o ně pečoval nebo je po smrti pohřbil, odcházeli do kamenných hrobek úplně sami a prostě čekali, až choroba dokoná své dílo. V osamění, bez pomoci lékaře, to byl nesmírně zdlouhavý a bolestivý konec.
Morová rána proměnila kdysi posvátné místo mrtvých v dějiště lidského utrpení nepopsatelného rozměru. Lidé umírali zaživa mezi zdmi svých budoucích hrobů. Jejich těla zůstávala uvnitř, kde pomalu tlela na lůžkách z prken a hadrů.
Představme si na okamžik, co prožívali ti, kteří tam čekali na smrt. Nákaza je připravila o síly, ale ještě dýchali a cítili – uvězněni v tiché tmě, odkázáni na misku vody podstrčenou malým otvorem. Každý nový den znamenal jen prodloužení agónie. Někteří se možná modlili, jiní upadali do apatie či šílenství.
Po morové katastrofě se Dargavs proměnil ve skutečné město mrtvých. Většina živých údolí opustila; ti, co zůstali, se pohřebišti vyhýbali. Vznikly legendy o kletbě, které měly varovat zvědavce – říkalo se, že kdo do Města mrtvých vstoupí, už se živý nevrátí. Možná to byly jen pověsti, ale po všem tom zoufalství a hrůze, jež se zde odehrály, není těžké uvěřit, že toto místo budilo mezi lidmi posvátnou hrůzu.
Dlouhá desetiletí zůstávaly hrobky uzavřené, obrostlé trávou a bodláčím, a uvnitř tiše spočívaly zbytky těl i skromné poklady mrtvých – hlíněné hrnce, hřebeny, malé mince. Čas se zastavil. Jen vítr kvílil ve štěrbinách zdí jako by ozvěnou oněch někdejších nářků.
Pod kavkazskými štíty tak dodnes stojí Město mrtvých – monument lidského žalu i odvahy. Malé bílé domky na svahu skrývají příběhy obětí morové rány, na které se skoro zapomnělo.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Dargavs
https://www.atlasobscura.com/places/dargavs-village-city-of-the-dead
https://www.thevintagenews.com/2016/08/08/russias-city-dead-mysterious-cemetery-dargavs-north-ossetia/
https://www.rferl.org/a/spooked-official-bans-work-on-horror-film-in-southern-russia-s-city-of-the-dead-/29330563.html
https://www.thevintagenews.com/2016/08/08/russias-city-dead-mysterious-cemetery-dargavs-north-ossetia/
