S 309 úspěšnými zásahy se Ljudmila Pavličenková stala nejlepší odstřelovačkou všech dob

První výstřel rozhodne. Dva páry očí se upírají k třem drobným figurkám pohybujícím se po kraji sluncem rozpáleného pole. Mladá Ljudmila Pavličenková leží na břiše ukrytá v nízkém křoví. Vedle ní se tiše opírá o pušku její instruktor Vasilij Kovtun. Jsou jen pár set metrů od nepřítele. Pavličenková má prst na spoušti a snaží se ovládnout zrychlený dech. „Klid… soustřeď se,“ šeptá si v duchu, zatímco hlavní pušky pomalu sleduje postup tříčlenné německé hlídky.

Dívka upraví optiku zaměřovače na zhruba tři sta metrů – to bude stačit. Hrot záměrného kříže míří na první postavu, ale Kovtun jí lehce poklepe na rameno: „Ne na prvního, Ljudmilo. Počkej na toho za ním,“ poradí jí tichým hlasem. Pavličenková přikývne a přesune mušku na druhého vojáka v řadě, který kráčí o pár krok pozadu a zdá se méně ostražitý. Srdce jí buší. V duchu počítá do tří, nadechne se – a pak, v okamžiku, kdy se vedoucí voják hlídky zastaví a otočí, aby na spolubojovníka promluvil, Ljudmila stiskne spoušť.

Ozve se tlumená rána. První cíl padá k zemi. Dříve než ostatní pochopí, co se děje, mladá odstřelovačka bleskově přebije a zamíří na posledního muže, který právě zareagoval a chystá se ukrýt. Její druhá rána ho zasáhne do hrudi a Němec se beze slova hroutí do prachu. Třetí z hlídky má štěstí – instinktivně se vrhl k zemi a teď se plazí zpět k linii. Pavličenková zvažuje třetí výstřel, ale Kovtun ji zarazí gestem.

„Dva stačí, místo toho zmizíme. Rychle!“ pobídne ji šeptem. Oba se plazí zpět do bezpečí zákopů. Teprve tam Ljudmila naplno vydechne. Zatímco si třesoucí rukou otírá pot z čela, Kovtun se na ni usměje: „Dobrá práce, děvče. První dva zářezy.“

Pavličenková si právě odbyla svůj křest ohněm – první ostrou akci v boji. Je srpen 1941 a nacisté za podpory rumunských jednotek útočí na přístavní město Oděsa. Dvaadvacetiletá Ljudmila, do té doby studentka historie v Kyjevě, se navzdory veškerým pochybám nadřízených prosadila jako odstřelovačka v 25. střelecké divizi. Původně ji u odvodové komise nabádali, aby se stala zdravotnicí, ale ona trvala na svém: chtěla bojovat se zbraní v ruce.

Jsou to první zásahy z mnoha, které během následujících týdnů získají Pavličenkové proslulost – a mezi nepřáteli přezdívku „Lady Death“, Paní Smrt.

Oděsa se brání urputně a mladá odstřelovačka vyráží na nebezpečné mise téměř denně. Rychle si osvojuje pravidla přežití. Ví, že hlavním úkolem snajpra je demoralizovat nepřítele likvidací cílů, které si myslí, že jsou v bezpečí hluboko za frontou. V praxi to znamená celé hodiny nehybně číhat v úkrytu a čekat na jedinou příležitost k ráně. Ljudmila se plíží do předem připravených pozic v noci nebo za svítání.

S sebou nosí jen flašku vody a kousek suchého chleba; na pozici musí zůstat, i kdyby tam strávila dvacet hodin – veškeré potřeby včetně fyziologických musí vydržet nebo vykonat na místě. Trpělivost je klíčová. Mnohdy leží nehnutě celý den, pušku připravenou, a teprve za soumraku se jí naskytne cíl. Často míří na důstojníky nebo spojaře – každý zasažený velitel či přerušené spojení zpomalí nepřítele. Ráda si vybírá také psovody, protože právě psi dokáží odstřelovače vyčenichat. Sama ví, že pokud by padla do zajetí, čeká ji okamžitá poprava – totéž, co se stává zajatým německým snajprům z rukou Sovětů. Na frontě se s odstřelovači nebere žádné slitování.

Dny plynou a Ljudmila zdokonaluje své umění. Její Mosin s optickým zaměřovačem se stává postrachem nepřátelských vojáků vykukujících zpoza krytů. Pavličenková brzy pochopí, že kromě přesné mušky potřebuje i důvtip – jak sama později řekne, psychologii přežití. Aby její výstřel nebyl odhalen zábleskem nebo zvukem, ráda střílí ve chvíli, kdy okolní hluk přehluší hrom nebo dělostřelecká palba.

Naučí se maskovat svůj úkryt pomocí kouřových clon či jednoduchých fíglů – někdy nechá o kus dál pověsit na větev proužek látky, který se ve větru hýbe a odvádí pozornost nepřátelských pozorovatelů. Ví také, že nepřátelští snajpři číhají na ni. Připraví si proto figurínu: z manekýny z výlohy zhotoví atrapu vojáka a občas ji v uniformě nastrčí nad zákop, aby vylákala výstřel nepřítele. Boj nervů probíhá oboustranně – a Pavličenková v něm vítězí díky trpělivosti a lsti.

Každá rána musí mít maximální účinek. Mladá odstřelovačka si osvojí trik: nestřílet hned prvního muže v nepřátelské hlídce, ale raději toho druhého. Když druhý voják z ničeho nic padne k zemi, první i třetí zpanikaří dřív, než zjistí odkud přišla střela. V nastalém zmatku může Pavličenková dostat další zmatené cíle. Jindy zasáhne úmyslně nepřítele do nohou – zraněný křik totiž rozptyluje jeho kamarády víc než tiché zhroutnutí mrtvého, a poskytne tak další příležitosti k palbě.

Díky těmto taktikám se její skóre rychle zvyšuje. Koncem srpna už má na kontě téměř 100 potvrzených zásahů – když 29. srpna zastřelí svého stého nepřítele, spolubojovníci obdivně kroutí hlavou. Pavličenkové to trvalo jen tři týdny od nasazení do boje. V průměru pět úspěšných zásahů denně – neuvěřitelné číslo, díky němuž se z ní mezi vojáky stává legenda.

Na podzim 1941 přichází pro obránce Oděsy temná zpráva: pod drtivým tlakem nepřítele musí Sověti černomořskou pevnost vyklidit. Dne 16. října Oděsa padne. Pavličenková, vyčerpaná a lehce zraněná střepinami z minometné palby, je mezi posledními, kdo jsou po moři evakuováni do bezpečí. Za sebou nechává rozbořené zákopy a město zahalené kouřem. Na lodi, která ji odváží pryč, sedí Ljudmila se zavázanou hlavou (nedávno utrpěla otřes mozku po blízkém výbuchu) a v ruce nervózně žmoulá svou pušku. V duchu se jí honí bolestné myšlenky: opouští Oděsu, kde padlo tolik kamarádů. Sama tu zanechává 187 mrtvých nepřátel – tolik jich zastřelila během obrany města. Teď ji však čeká nové bojiště: Sevastopol.

Začátkem listopadu 1941 se Pavličenková ocitá na krymském poloostrově, ve městě Sevastopol. Tato strategická námořní pevnost se má stát jejím domovem na dlouhých osm měsíců obléhání. Zde se také její legenda zrodí naplno. Podmínky v obklíčeném Sevastopolu jsou otřesné: mrazivá zima, nedostatek jídla, neustálé bombardování.

Luftwaffe podniká denně nálety, v oblacích prachu se ztrácejí obrysy zbořených domů. „Město přestalo existovat – zbyla jen hromada trosek, ale my se stále drželi,“ vzpomínala později Pavličenková na krutou obranu Sevastopolu. Snajperská četa, ke které patří, se přesouvá z jedné rozvaliny do druhé a ze záseků ve skalách ostřeluje postupující nepřátele.

Na každého obránce připadá deset Němců, přesto Sověti statečně vzdorují. „Ani hroudu země jsme nevydali bez boje,“ píše Ljudmila v deníku. „Hitlerovce jsme kosili jako zralé obilí…“ Kulka stíhá kulku, výbuch výbuch. Pavličenková sleduje, jak vedle ní umírají kamarádi hlady i vyčerpáním. Každý den je boj o přežití.

Němci brzy zjistí, že mezi sovětskými obránci působí neobyčejně schopný odstřelovač. Jejich vojáci začínají nacházet své důstojníky mrtvé s průstřelem hlavy sotva vykouknou z okopu. Když se pověst o „Lady Death“ rozkřikne, na scénu přicházejí také nepřátelští snajpři – elitní střelci Wehrmachtu dostávají za úkol ji zlikvidovat. Pavličenková tedy často mění stanoviště a loví dál, ale tentokrát loví i někdo ji. Dochází k nervy drásajícím soubojům odstřelovačů: ve zborceném Sevastopolu se na sebe vzájemně číhají lidé, kteří o sobě navzájem vědí jen to, že ten druhý někde tam venku míří puškou právě na něj.

Podobných duelů zažije Ljudmila v Sevastopolu několik a pokaždé z nich vyjde vítězně. Postupně zneškodní podle různých zdrojů 33 až 36 nepřátelských odstřelovačů, elitních střelců, kteří podcenili schopnosti drobné tmavovlasé dívky na druhé straně zaměřovače.

Německé velení zuří – Pavličenková svými jistými zásahy už srazila k zemi stovky jejich vojáků a důstojníků a podlamuje morálku útočníků. Rozhodnou se proto zkusit lest. Jednoho poledne se z německých ampliónů ozve vzdálený hlas: „Ljudmila Pavličenko, přejdi k nám! Dáme ti spoustu čokolády a hodnost německého důstojníka!“ Rozléhá se to přes rozbořené ulice. Pavličenková, ukrytá v troskách domu, nevěří vlastním uším – nepřítel ji vyzývá ke zběhnutí.

Samozřejmě mlčí a zůstává na svém místě. Následující den přijdou Němci s jiným vzkazem, tentokrát zlověstným: „Ljudmilo Pavličenková, neunikneš nám. Chytíme tě a rozsekáme na 309 kusů!“ Přesně tolik padlých totiž má údajně na svědomí. Když to Ljudmila slyší, pousměje se. Cítí zvláštní zadostiučinění – nepřítel zjevně dobře ví, kolik jeho mužů už poslala na onen svět.

Boj o Sevastopol však spěje ke svému tragickému finále. V červnu 1942, po osmi měsících pekla, je situace pro Sověty neudržitelná. Pavličenková stále den co den vyráží na pozice, i když jí už docházejí síly. Za tu dobu padlo mnoho přátel. Mezi oběťmi je i muž, kterého milovala – její kolega Alexej Kitcenko, vynikající instruktor odstřelovačů, padl v boji a Ljudmila se s jeho smrtí nikdy zcela nevyrovná.

Válka však nedává prostor pro truchlení. Dne 6. června 1942 dopadne poblíž Pavličenkové minometný granát. Výbuch ji odhodí dozadu; střepiny jí roztrhnou obličej a zasáhnou obě nohy. Mladá žena upadne do bezvědomí. Když se probere, leží na provizorní ošetřovně v jeskyních pod městem. Má ovázanou hlavu, na těle desítky drobných ran. Všude kolem sebe slyší sténání raněných a dunění výbuchů nad hlavou. Je konec – Sevastopol už dlouho nevydrží.

Velitelé proto rozhodnou: Pavličenková nesmí padnout do zajetí ani být zabita. Příliš mnoho pro Sověty dokázala, stala se živou legendou a symbol odporu. S nasazením všech sil je těžce raněná snajperka odnesena k pobřeží, odkud ji poslední odplouvající ponorka evakuuje pryč z hořícího Sevastopolu. „Svému osudu neunikla,“ napíše později novinář v Kyjevě, „ale Němci své hrozby už nemohli realizovat.“ Pavličenková unikne německému obklíčení doslova v hodině dvanácté. V kapse si z obklíčeného města odváží vyznamenání Hrdina Sovětského svazu, které jí bylo během obležení uděleno za mimořádné hrdinství. Její frontová bilance je v tu chvíli ohromující: 309 potvrzených zásahů, z toho přes stovku důstojníků a tři desítky odstřelovačů.

Z Ljudmily Pavličenkové se stává tvář sovětské propagandy. Po zotavení zranění se už na frontu nevrací – místo toho ji velení vysílá do světa jako živoucí důkaz schopností a odvahy sovětských žen-bojovnic. V létě 1942 opouští poprvé svou vlast a vydává se na dalekou cestu: má navštívit Spojené státy americké a přesvědčit Západní spojence, aby konečně otevřeli druhou frontu proti Hitlerovi.

Když pětadvacetiletá Pavličenková vystoupí ve Washingtonu z vlaku, čeká ji neznámý svět – záblesky fotoaparátů, tlačící se dav reportérů, zvědaví politici. Po měsících v zákopech je to ohromující změna. „Vypadá jako obyčejná studentka, i když na uniformě má Řád Lenina a několik medailí,“ píší o ní americké noviny. První dáma Eleanor Rooseveltová ji zve na oběd do Bílého domu.

Prezident F. D. Roosevelt si prohlíží plachou ženu v prosté vojenské sukni a nemůže uvěřit, že před ním sedí nejúspěšnější odstřelovačka všech dob. Po formálním uvítání však Ljudmila brzy ukáže, že se v nové roli neztratí. Když ji paní Rooseveltová vezme na turné po amerických městech, Pavličenková na mítincích postupně nalezne svůj styl.

V září 1942 stanula na pódiu před tisícovým davem v Chicagu. Dosud trpělivě snášela dotazy amerických novinářů, z nichž mnohé byly přinejmenším zvláštní – ptali se jí třeba, zda nosí na frontě make-up, nebo jí jedna redaktorka vyčetla dlouhou sukni uniformy, prý nemoderní a nelichotivou postavě.

Ljudmilu takové otázky urážejí: sama viděla umírat své druhy v boji a zde se někdo stará o lesk jejího nosu. V Chicagu tedy odhodí ostych. Před shromážděnými muži – dělníky, úředníky, politiky – spustí od plic: „Pánové, je mi 25 let a zabila jsem už 309 fašistických agresorů. Nemyslíte, že jste se za mou sukní schovávali příliš dlouho?“ Na okamžik se rozhostí ticho, pak propukne bouřlivý potlesk. Takovou odpověď nikdo nečekal. Mladá sovětská hrdinka zahanbila muže Západu, že dosud váhají otevřít Hitlerovi druhé bojiště. Její přímočará výzva obletí titulní strany novin.

Americký tisk o Pavličenkové píše jako o „Girl Sniper“ – dívce snajperce. Žurnalisté ji popisují do nejmenších detailů: „nenosí žádnou rtěnku ani líčidla“, všiml si jeden článek, jiný zase rozebírá střih její sukně. Ljudmila takové povrchnosti nesnáší. „Nosím svoji uniformu s hrdostí, je na ní Řád Lenina a je nasáklá krví z bitvy,“ odsekne dotěrné reportérce, „je vidět, že americkým ženám záleží hlavně na tom, jestli mají pod uniformou hedvábné spodní prádlo. Co uniforma znamená, se teprve musejí naučit.“

I tato ostrá slova citují média. Pavličenková ale ohromí i jinak – na veřejných besedách raději než o módě vypráví historky z fronty. Lidé v kinech a halách ani nedutají, když popisuje, jak během obléhání Sevastopolu lezla po nocích pro munici pod palbou, nebo jak našla v osvobozeném domově důchodců u Oděsy postřílených více než sto starých lidí.

Svým posluchačům klade na srdce, že válka je peklo, které mohou zastavit jen společným úsilím. A především – že i ženy jsou schopné a nezbytné pro boj. Tleskají jí dělníci v montérkách i hollywoodské hvězdy v drahých oblecích. V Los Angeles jí filmový velikán Charlie Chaplin galantně políbí ruku. V New Yorku ji dělnická odborová organizace obdaruje kožešinovým pláštěm „do opery“ – Ljudmila se jen hořce pousměje, že takový luxus na krvavých stepích její vlasti neužije.

Zato z Kanady, kde její turné pokračuje, si odváží novou pušku Winchester s věnováním. Všude se stává středem pozornosti, přesto zůstává skromná. Když se jí jednou posměšně zeptají, jestli na frontě používá pudřenku, odpoví prostě: „Předpisy to nezakazují, ale kdo by měl uprostřed bitvy čas starat se o lesk svého nosu?“

Nakonec se Pavličenková přece jen dočká zprávy, v níž měla její mise prsty: Spojenci slibují otevřít druhou frontu v Evropě. Ona sama se na podzim 1942 vrací do Sovětského svazu. Válka pro ni však ještě nekončí – byť už nebojuje puškou. V následujících letech školí desítky nových odstřelovaček a pomáhá udržovat bojovou morálku. Jako kapitánka navštěvuje jednotky, vypráví své zážitky a povzbuzuje vojáky před rozhodujícími bitvami. Když v květnu 1945 Německo konečně kapitulovalo, Ljudmila Pavličenková mohla s úlevou říci, že svou práci dokončila.

Po válce se Ljudmila stáhla z očí veřejnosti. Dostudovala historii a působila jako historička a veteránská aktivistka. Ale kamkoli přijela, lidé si šeptali: „To je ona. Paní Smrt.“ . Jednou, v roce 1968, se jí britský novinář zeptal, zda nelituje tolika zabitých lidí. Tehdy už dvaapadesátiletá Pavličenková jen klidně odpila ze šálku čaje a mírně se na tazatele usmála: „Kdybyste šel se svým dítětem po cestě a uviděl na ní zmiji, co byste udělal?“

Ljudmila Pavličenková zemřela v říjnu 1974 ve věku 58 let, oslavována jako Hrdinka Sovětského svazu. Její pohřeb v Moskvě byl velkolepý – poslední poctu „Paní Smrti“ vzdaly tisíce lidí. Zůstává dodnes nejúspěšnější ženou odstřelovačkou v dějinách. Její příběh inspiruje historiky, spisovatele i filmaře a připomíná světu, že odvaha a vlastenectví se mohou skrývat i v té nejméně nápadné osobě.

Zdroje:

https://www.nationalww2museum.org/war/articles/lady-death-red-army-lyudmila-pavlichenko

https://www.nps.gov/vama/blogs/lady-death-and-the-first-lady.htm

https://www.youtube.com/watch?v=sjKys3bxwvw

https://www.historytoday.com/archive/feature/soviet-super-sniper-lyudmila-pavlichenko

https://en.wikipedia.org/wiki/Lyudmila_Pavlichenko