Šest pater extáze v srdci Tokia. Klub Velfarre, kde jste mohli zažít kouzlo japonské taneční noci.

„Když jsem tam vešla poprvé, úplně mě ohromilo, jak obrovské to místo je. Připadala jsem si jako v jiném světě,“ vzpomíná jedna z návštěvnic na svůj první večer v legendárním klubu.

Jakmile projdete dovnitř, pohltí vás žár stovek tančících těl. Vnitřní prostor se rozkládá na šesti podlažích, třech nad zemí a třech v podzemí, což ve své době činilo Velfarre největší diskotékou v Asii.

Hlavní sál vévodí obří zrcadlová koule zavěšená u stropu – její odlesky krouží po stěnách jako hejna stříbrných motýlů. Z reproduktorů duní rychlý rytmus a světelné lasery protínají cigaretový dým nad hlavami davu. Po stranách parketu se v VIP galerii míhají siluety hostů, kteří shlížejí dolů ze soukromých salónků označovaných TCV (The Class of Velfarre) – exkluzivního patra pro smetánku nočního Tokia.

Na hlavním parketu ale všichni sdílejí společnou euforii. DJ právě míchá další skladbu a napětí v davu roste. Po vteřině ticha se ozve výbuch zvuku – refrén eurobeatového hitu – a tanečníci na zemi začnou křičet nadšením. Podlaha vibruje pod údery desítek párů nohou.

Uprostřed toho všeho tančí skupina mladých dívek, které okamžitě synchronizují pohyby do propracované choreografie zvané para-para. Ruce zvedají nad hlavu a kmitají jimi v dokonalém souladu s beatem. Každé gesto mají nacvičené; para-para je jejich doménou – koordinovaný tanec populární v japonských diskotékách té doby.

„Byl to nejlepší klub, jaký jsem kdy zažil, mám na něj tolik vzpomínek,“ říká s nostalgií jeden z pravidelných hostů, zatímco vzduchem víří konfety a stroboskopy vykrajují ostré stíny na usmívajících se tvářích tanečníků.

Devadesátá léta v Tokiu patřila extravagantním stylům mládeže – a Velfarre bylo jejich útočištěm. Každý víkend sem mířily ganguro gals, královny Šibuji s hlubokým opálením, odbarvenými vlasy a výrazným líčením. Vysoké platformové boty a pestrobarevné minisukně těchto dívek září v UV světle, zatímco se bez zábran vlní do rytmu.

Po boku ganguro dívek tu postávají i gyaru kluci v lesklých košilích, s nagelovanými vlasy odbarvenými na blond. Mnozí z nich popíjejí neonově barevné koktejly z plastových kelímků a rozhlížejí se po parketu. V rohu se skupinka kamarádek směje a fotí purikura – malé okrasné fotonálepky – aby uchovala vzpomínku na tuto noc. Celý klub působí jako výjev z módního magazínu: směs bizarní elegance a drzé mladistvé energie, která byla typická pro éru „kawaii“ posedlosti roztomilostí i extrémy stylu ganguro.

Do Velfarre však nezavítaly jen subkultury. Potkat jste tu mohli i celebrity a hudební hvězdy – a někdy ještě dříve, než se slavnými staly. V jedné z kožených sedaček u VIP balkónu tak koncem 90. let sedává nenápadná drobná dívka. Má lehce obarvené vlasy a sleduje dění na parketu se stejným zaujetím jako ostatní. Je to mladá Ayumi Hamasaki, tehdy ještě neznámá dospívající slečna, která sem utíká z všednosti.

„Každou noc jsem tam protančila,“ přizná později o svých toulkách do Velfarre tehdejší dívka z Fukuoky, z níž se zanedlouho stane nejzářivější popová hvězda Asie. Právě v tomhle klubu se roku 1997 udá osudové setkání – kamarád, který ve Velfarre pracoval, sem Ayumi jednou večer přivede na karaoke party s hudebním producentem jménem Masato „Max“ Matsuura.

Ayumi zpočátku nevěří, odmítá nabídku stát se zpěvačkou – „Byl to starší chlap a přišlo mi to celé podezřelé,“ směje se v rozhovorech – ale nakonec právě setkání ve Velfarre odstartuje její cestu ke slávě.

Hudba, jež vibruje sálem, je podstatou identity klubu. V 90. letech tu kraloval eurobeat – rychlá a chytlavá diskotéková hudba dovezená z Evropy, která dokonale sedla energii tokijských nocí. Právě Velfarre se během 1990s a začátku 2000s stává mekkou eurobeatu a tanečních trendů té doby.

Známé hitovky jako „Night of Fire“ nebo „Boom Boom Fire“ rozeznívají klub až do rána a davy uprostřed parketu nadšeně opakují ikonické pohyby z videoklipů. Na pravidelných Eurobeat Nights se schází komunita para-para tanečníků – mnozí z nich patří k proslulým gyaru týmům, kteří soutěží v tom, kdo předvede dokonalejší synchronní choreografii. Velfarre však nebylo jen o jednom žánru.

Každý den v týdnu nesl jinou hudební tvář. Pátky patří trance – zahraniční DJs jako Ferry Corsten či Johan Gielen roztáčí na pódiu hypnotické melodie a publikum se noří do transu. Soboty zase ožívají v rytmu hyper techna a J-popu: klub pořádá tematické večery, kdy se na pódiu objevují i popové skupiny a zaznívají remixy známých japonských hitů. Skladby od kapel jako MAX či Speed v tanečních úpravách tu sborově zpívají stovky hlasů.

V jeden takový sobotní večer se v davu objeví i Kamijo, známý japonský módní fotograf. Přišel sledovat místní mládež kvůli reportáži o městských trendech. Stojí u sloupu, přes rameno mu visí analogový fotoaparát a s úžasem pozoruje tu scénu. Na pódiu zrovna vystupuje dívčí trio v pestrobarevných kostýmech a zpívá remix starého hitu od Pink Lady.

Pod nimi tančí desítky děvčat, některé s plyšovými medvídky připevněnými na batohu – roztomilý detail kontrastující s jejich divokým make-upem. Fotograf cvaká jeden snímek za druhým. Uvědomuje si, že je svědkem kulturního fenoménu: generace, která si libuje v kontrastech Západu a Východu – v klubu se mísí japonský pop s evropskou taneční hudbou – a která si vytváří vlastní pravidla módy i zábavy. Ve Velfarre se tak rodí a protínají trendy, jež brzy zaplní stránky módních časopisů a ovlivní popkulturu daleko za zdmi klubu.

Život legendárního klubu trval dvanáct let. Otevřel se v prosinci 1994 jako ambiciózní projekt hudebního producenta Tetsuyi Komura a vydavatelství Avex Trax, aby nahradil slávu dřívější diskotéky Juliana’s. Během své éry zažil Velfarre vše – divoké večírky až do úsvitu, módní přehlídky neónových stylů i zrod hvězd. Avšak Tokiu neúprosně docházelo místo a pozemky v Roppongi zdražily natolik, že pronájem budovy nešlo prodloužit.

V prosinci 2006 se proto klub chystal zavřít své brány. Rozloučení s Velfarre ale nemohlo proběhnout potichu. Poslední noc – Silvestr 2006 – se klub zaplnil do posledního místa. Na pódiu se naposledy sešla i populární eurodance skupina TRF, která tu po léta vystupovala. Zpěvačka YU-KI se rozhlédla po nadšeném publiku, které odpočítávalo vteřiny do nového roku, a oči se jí leskly dojetím.

Byl to „Countdown to the Future“, oficiální silvestrovský večírek, a zároveň poslední party v historii Velfarre. Když odbila půlnoc a ohňostroj rozzářil strop klubu naposledy, YU-KI vzala mikrofon: „Chtěla bych jen říct – děkujeme ti, Velfarre!“ pronesla do bouřlivého jásotu. Ještě několik hodin poté duněla hudba – symbolicky se střídali DJové, kteří v klubu hrávali během uplynulé dekády – a tanečníci nechtěli opustit parket. Až k polednímu novoročnímu slunci utichl poslední beat a zrcadlový míč se zastavil. Legendární klub Velfarre zavřel své dveře.

Po Velfarre zůstalo tiché prázdné místo v srdci ruchu Roppongi. V roce 2011 sice na stejné adrese otevřel hi-tech klub Nicofarre s LED stěnami a živým internetovým streamováním, ale původní kouzlo už to nenahradilo – Nicofarre skončilo o pár let později bez velkého ohlasu.

Svět tokijské zábavy se přesunul jinam: megaklub AgeHa ve čtvrti Shin-Kiba převzal štafetu a lákal tisíce lidí na nové hudební styly v dalších letech. Přesto Velfarre nezmizelo z paměti. V Japonsku dodnes kolují mixovaná CD kompilace nesoucí jméno klubu, připomínající éru, kdy eurobeat a para-para vládly taneční scéně. Mnozí z tehdejších návštěvníků dnes s úsměvem vzpomínají na své divoké mládí strávené pod neonovými světly Velfarre.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Velfarre

https://web.archive.org/web/20080420111801/http://www.time.com/time/asia/features/ayumi_hamasaki/cover3.html

https://kotaku.com/legendary-japanese-club-reborn-with-trolling-5822507

https://en.wikipedia.org/wiki/Koisuru_Velfarre_Dance_(Saturday_Night)