Článek
Když se řekne Itálie, většina z nás si pravděpodobně vybaví ikonické Koloseum, benátské gondoly či rušné kavárny v centru Milána. Jenže za touto turistickou fasádou existuje ještě jedna tvář Itálie, o níž se příliš nemluví. Tisíce městeček a vesnic na jihu země se pomalu, ale jistě mění v ruiny, z nichž odcházejí poslední pamětníci, kteří si ještě vybavují jejich někdejší slávu.
Proč se z jihu Itálie odchází?
V jižní Itálii dnes podle odhadů existuje až 6000 měst a vesnic, které jsou zcela nebo částečně opuštěné. Tento problém se zdaleka netýká jen slavného města duchů Craco, známého z filmů či turistických průvodců. Na vině je komplexní směs příčin – nejde jen o zemětřesení, povodně nebo sesuvy půdy, ale hlavně o dlouhodobou ekonomickou stagnaci a absenci perspektivy.
Jižní regiony Itálie, zejména Kalábrie, Basilicata či Sicílie, historicky závisely převážně na zemědělství. V poválečných letech, kdy se sever Itálie rychle industrializoval, zůstal jih stranou pozornosti centrální vlády. Ekonomické rozdíly se stále zvětšovaly a mladí lidé začali ve velkém odcházet na sever nebo do zahraničí. Tato migrace, označovaná jako „fuga dei cervelli“ (únik mozků), se v posledních desetiletích ještě zrychlila.
„Mladí neodcházejí proto, že by nechtěli žít v krásných historických městech. Odcházejí proto, že tu není práce ani budoucnost,“ vysvětluje místní historik Giuseppe Russo v dokumentu o opuštěných italských městech. Lidé, kteří se rozhodnou zůstat, tak často čelí izolaci a postupnému rozpadu místních komunit.
Odcházení jako ztráta identity
S odchodem lidí ale mizí něco víc než jen pracovní síla. Ztrácí se tím i vazba lidí k místu a historické paměti. „Když odcházíte z vesnice, ve které jste se narodili, opouštíte část sebe sama,“ říká jeden z pamětníků v opuštěné vesnici po zemětřesení. „Každý dům, každá ulička v sobě uchovává vzpomínky, které nemůžete jen tak vzít s sebou.“
Ztráta vazby na místo narození přináší i psychologické důsledky. Lidé, kteří museli opustit svá rodná města, často uvádějí, že se nikdy nepřestali cítit jako cizinci ani v nových domovech. Místo, které dřív bylo domovem, se stává vzdálenou vzpomínkou a jeho opuštění je pro ně celoživotním traumatem. To je důvod, proč jsou i návraty do opuštěných měst bolestnou zkušeností, při níž se člověk konfrontuje s vlastní minulostí i pocitem ztráty.
Santo Stefano – jak zachránit město duchů?
Existují ale i příklady, které ukazují, že zánik místa není jediná možnost. Jedním z nejúspěšnějších projektů záchrany opuštěného města je případ Santo Stefano di Sessanio v oblasti Abruzzo. Toto historické město bylo v 90. letech prakticky zcela vylidněné. Poté do něj ale vstoupil švédsko-italský podnikatel Daniele Kihlgren s odvážným plánem.
Investor nejprve vykoupil většinu chátrajících budov, aby zabránil jejich úplnému rozpadu nebo demolici. Důležitým krokem bylo, že místo masové rekonstrukce vsadil na tzv. „konzervativní renovaci“. To znamená, že všechny opravy probíhaly s maximálním důrazem na zachování původního charakteru města. Fasády, kamenné zdi, původní materiály i interiéry zůstaly autentické. Nové prvky byly začleněny diskrétně, aby nerušily celkový historický ráz.
Santo Stefano
Další částí jeho strategie bylo, že město přeměnil v unikátní hotelový komplex. Místo velkého turistického resortu ale vznikly malé, citlivě zakomponované hotely, restaurace, kavárny a kulturní prostory. Každá stavba se stala autentickou připomínkou historie. Díky tomu město začalo přitahovat specifický typ turistů – takové, kteří hledají autentičnost a klid spíše než masový turismus.
Projekt se ukázal jako ekonomicky udržitelný. Do města se vrátil život – a s ním postupně i první trvalí obyvatelé, kteří tu našli pracovní příležitosti v oblasti pohostinství, kultury a řemesel.
Opuštěná města jako výzva i inspirace
Projekt Santo Stefano ale současně ukazuje, že záchrana podobných míst není jednoduchá a levná. Vyžaduje nejen peníze, ale především silnou vizi, citlivý přístup a trpělivost. Většina opuštěných míst na jihu Itálie zatím na podobný zázrak čeká marně.
Je proto na místě položit si otázku: má vůbec smysl bojovat o každé místo, nebo se některá města mají přirozeně proměnit v ruiny a ponechat jejich osud času?
Odpověď není jednoduchá. Města jako Craco, která definitivně mizí z map, jsou připomínkou lidské křehkosti, pomíjivosti, ale i důkazem, že náš vztah k místu a minulosti není zanedbatelný.
Možná právě tento střet mezi minulostí a budoucností činí jih Itálie tak fascinujícím. Ne jako památku na minulost, ale především jako inspiraci k hledání odpovědi na otázku, co pro nás znamená domov a jakou cenu jsme ochotni zaplatit za jeho záchranu.
Zdroje:
https://www.timeout.com/italy/things-to-do/craco-abandoned-ghost-village-basilicata-italy
https://en.wikipedia.org/wiki/Craco
https://greekreporter.com/2025/01/19/craco-greek-ghost-town-italy/
https://www.youtube.com/watch?v=NM6FvFg2ZqM
https://www.youtube.com/watch?v=nPGcxxDlzV8
https://www.architecturaldigest.in/story/inside-a-ghost-town-in-italy-thats-been-abandoned-since-the-1970s/
