Snímek, který zabil svého tvůrce: Dramatický příběh „Vulture and the Little Girl“

Když se 26. března 1993 na stránkách New York Times objevila fotografie zobrazující vyhladovělé súdánské děvčátko, skrčené na zemi, a supa čekajícího za jejími zády, svět byl doslova ochromen. Pro mnohé z nás, kteří jen tušili, že se v Africe dějí tragické hladomory, šlo o brutální vizualizaci něčeho, co bylo do té doby „pouhým“ statistickým faktem.

Snad žádná fotografie z té doby nevyvolala tak silné emoce – od pláče a lítosti po vztek na „nepomáhajícího“ fotografa. Ten se jmenoval Kevin Carter a o rok později za tento snímek získal Pulitzerovu cenu. Místo slávy však získal obrovské výčitky, a nakonec dohnaný svým svědomím i osobními démony spáchal sebevraždu.

Proč se tento snímek stal takovým symbolem krutého hladomoru v Súdánu? A co se vlastně stalo s děvčátkem, které na fotce vypadá, že každou chvíli zemře?

Súdán, tehdy ještě nespojený s dnes samostatným Jižním Súdánem, se v průběhu 80. a 90. let utápěl v rozsáhlých konfliktech. Vnitřní válka mezi severem (převážně muslimským) a jihem (křesťanským a animistickým) devastovala zemi. K tomu se přidávalo kalamitní sucho a neúspěchy zemědělských sezón, což vedlo k opakujícím se hladomorům.

Organizace jako OSN, Lékaři bez hranic, UNICEF a další humanitární subjekty varovaly, že v Súdánu může dojít k humanitární katastrofě nevídaných rozměrů. Stovky tisíc lidí prchaly ze svých vesnic, aby se dostaly do provizorních táborů s (teoreticky) lepším přístupem k potravinové pomoci. Byly to ovšem tábory zoufalství, kde se šířily nemoci, epidemie cholery i tyfu a průměrná dětská úmrtnost prudce vzrůstala.

„Viděli jsme vesnice, kde zůstaly jen sláma a kosti. Lidé, kteří odtud vyšli, byli kost a kůže. Často jsme nacházeli děti opuštěné, protože jejich rodiče neměli sílu je nést.“

Veřejnost ve vyspělých zemích sice měla tušení, že se v Africe dějí hladomory, ale situace v Súdánu kolem roku 1993 byla výjimečně tragická. Až fotografie Kevina Cartera přivedla mnohé k reálnému pohledu na tu hrůzu – tváří v tvář.

Kevin Carter (1960–1994) pocházel z Johannesburgu v Jihoafrické republice. Byl jedním z několika odvážných fotoreportérů, kteří se v 80. letech proslavili svými snímky z krvavých střetů v éře apartheidu. Tato skupina fotografů, do níž patřili například Greg Marinovich, Ken Oosterbroek a João Silva, se přezdívala „Bang-Bang Club“.

Jejich fotografie pořizované v černošských čtvrtích a konfliktních zónách sloužily jako nemilosrdná obžaloba režimu, ale zároveň čelili etickým otázkám: Nezavdávají svým „lovem snímků“ další násilí? Nestávají se voyeury lidského utrpení?

Carter býval popisován jako muž plný rozporů: skvělý fotograf, který se však potýkal s depresemi, drogovou závislostí (hlavně marihuanou a později heroinem), s dluhy a také s pocity viny, jež pramenily z toho, že v místech násilí či utrpení on „jen fotil“, místo aby zasáhl.

„Věřím, že fotografie můžou změnit lidské srdce. Ale často se cítím jako hyena, která se živí na cizím neštěstí.“

Na jaře 1993 se Carter, spolu s jinými novináři a humanitárními pracovníky, vydal do jižního Súdánu, konkrétně do provincie Ayod. Jeho úkolem bylo dokumentovat humanitární konvoje UNICEF a dalších organizací, které rozvážely potraviny a léky v oblastech postižených hladomorem.

Pro Cartera se jednalo o první vážnější zkušenost s mezinárodní humanitární krizí mimo Jižní Afriku, a navíc to byla příležitost zachytit globálně významný příběh. Zároveň se těšil (dle výpovědí kamarádů) na to, že jeho snímky mohou vyburcovat svět, podobně jako záběry z bojišť proti apartheidu.

Jenže skutečnost na místě ho ohromila. Lidé byli kost a kůže, děti umíraly na podvýživu přímo před jeho očima, nebyly tam skoro žádné sanitární podmínky. Členové konvoje se snažili rozdávat suchary, kukuřičnou mouku, vitamíny, ale poptávka byla ohromná. Carter v dopisech přátelům popisoval, že „to, co vidíme, je opravdu peklo“.

„Vidím tu děti, co už nemají energii ani plakat. Leží na zemi se zapadlýma očima, rodiče jsou jak živé mrtvoly. Nejsem si jistý, že dokážu spát, až se vrátím.“

Příběh slavné fotografie je spojen s krátkou epizodou, kdy se Carter pohyboval po okolí tábora v Ayodu. Podle jeho vlastních slov spatřil vyhublé děvčátko (někdy se uvádí, že šlo o chlapečka, ale většina zdrojů tvrdí, že to byla dívenka). Dítě bylo zcela vyčerpané, pokoušelo se plazit k nedalekému stanovišti s jídlem.

Ve stejném okamžiku si Carter všiml supa, který usedl jen několik metrů za dívenkou. Při pohledu na toho dravce, jakoby vyčkávajícího na svou příležitost, Carter ucítil mrazení – téměř symbolickou scénu: Hlad jako sup čekající na smrt. Přikrčil se s fotoaparátem (Canon EOS s teleobjektivem) a udělal několik snímků. Snažil se přitom nenarušit kompozici, aby měl co nejdramatičtější záběr.

„Bál jsem se pohnout, abych nezměnil tu scénu. Ten sup tam seděl dvě minuty, možná déle. Pak jsem pomalu udělal pár fotek a sup roztáhl křídla. Zařval jsem, abych ho zahnal.“

Carter prý supa skutečně odehnal, ale o dítě se nestaral dlouhodobě. V té době se doporučovalo nenarušovat situaci kvůli riziku nemocí (lékaři žádali novináře, aby se vyvarovali přímého kontaktu s vyhladovělými dětmi a počkali na mediky). Carter předpokládal, že dítě brzy dosáhne potravinové stanice.

Pořízené snímky Carter zaslal do New York Times, kde se 26. března 1993 objevila v novinách drobná fotografie s popiskem o hladomoru v Súdánu. Reakce byla enormní – novinová rubrika dostávala stovky dopisů, lidé volali do redakce, ptali se: „Kde je to dítě teď? Přežilo?“, „Proč mu fotograf nepomohl?“, „Co to je za svět, kde tohle dopustíme?“

Následně fotku převzala světová média. Internet ještě nebyl v masovém rozšíření, takže sdílení se konalo přes tisk a televizní reportáže. Byla to doba, kdy tisk měl obrovskou sílu a lidé věřili, že noviny mohou spustit skutečnou vlnu solidarity. Bylo to podobné jako v 80. letech se záběry z Etiopie (hladomor) či fotkami válečných konfliktů.

Snímek se stal ikonou hladomoru v Súdánu. Na jedné straně vyvolal vlnu charity a okamžitého zájmu o tamní krizi, na straně druhé se lidé obraceli proti autorovi: „Jak mohl tak klidně fotit? Byl tam sup a dítě. Udělal jen fotku a odešel?“

O rok později, v roce 1994, vyhlásila porota Pulitzerovu cenu. Kevin Carter v kategorii Feature Photography získal prestižní ocenění za tento jeden snímek, označovaný jako „Vulture and the Little Girl“ (někdy též „Strážce Sudánského hladomoru“).

Zprvu se to zdálo jako vrchol kariéry: Pulitzer je pro fotoreportéra nejvyšší meta. Ale Carter od počátku cítil, že jeho svědomí je těžce zasaženo. Mnoho novinářů se ho totiž začalo vyptávat, proč dítěti nepomohl přímo (třeba ho donést k potravinové stanici). On obvykle odpovídal, že na to nebyl čas, že tam byli i zdravotníci a on měl zůstat pozorovatelem.

„Nejsem hrdina. Necítím triumf. Snažil jsem se jen ukázat světu, že tohle je skutečnost. Ale teď žiju s nočními můrami. Vidím to dítě. Vidím jeho kosti, jeho zoufalost.“

Carter tvrdil, že supa zahnal a že dítě bylo jen jedním z mnoha tisíc dětí v táboře. Oni měli přísné pokyny od zdravotníků, aby se do kontaktu s dětmi nepouštěli, kvůli nebezpečí infekčních chorob a také kvůli narušení cesty k rodinám a medikům. Místní si byli zvyklí organizovat transport k potravinové stanici.

Další problém: Carter v dané chvíli netušil, jestli je ta holčička úplně bez rodičů, nebo je její matka kdesi poblíž. Později se zjistilo, že v táboře se rodiče dětí často oddělovali kvůli shánění potravin.

Ať tak či onak, veřejné mínění Cartera tvrdě zkritizovalo. Mnozí ho označili za symbol „hyenismu“ – fotografa, který vydělává na cizím utrpení.

Po udělení Pulitzerovy ceny se Carter náhle ocitl v centru pozornosti celosvětových médií. Vyhrál sice prestižní ocenění, ale prohlubovaly se jeho osobní problémy. Byl zadlužen, protože žil nestabilním způsobem (cestování, drogy, absence stabilní práce). Přátelé z Bang-Bang Clubu v Jižní Africe mu radili, aby se léčil, ale on byl přesvědčen, že vytrvá.

Deprese se zhoršovaly. Carter přiznával, že ho stále pronásledují obrazy z konfliktů, pohledy na umírající lidi a hlavně scéna se súdánským dítětem. Byl atakován stále stejnými dopisy a telefonáty s dotazy: „Proč jsi nezachránil holčičku?“ Tlak byl enormní a on byl v labilním stavu.

„Každou noc slyším pláč. Cítím se, jako bych zradil to dítě. Fotku milují všichni, ale já se nenávidím.“

V dubnu 1994 byl Ken Oosterbroek (jeden z Bang-Bang Clubu) zastřelen při reportáži v černošském townshipu. Tato ztráta Cartera zdrtila – další přítel z týmu byl pryč. Dne 23. května převzal Carter oficiálně Pulitzerovu cenu. Místo radosti ho však čekaly další stresující rozhovory, kde ho novináři stále grilovali na téma „Co se stalo s dítětem?“.

27. července 1994 Carter nezvládl tlak. Zaparkoval auto u řeky Braamfontein Spruit na předměstí Johannesburgu, kde často trávil chvíle v dětství. Připojil hadici k výfuku a vdechl smrtelné množství oxidu uhelnatého. Zanechal dopis na rozloučenou:

„Hluboce lituji: žiju s výčitkami, nemám už peníze, pronásledují mě vzpomínky na mrtvoly, děti, které křičí hlady, a násilí. Nedokážu pokračovat…“

V tom dopise jmenoval i svůj smutek nad ztrátou Kena Oosterbroeka a dluhy, jež ho zlomily. Bylo mu 33 let.

Smrt Kevina Cartera jen zesílila aureolu kolem fotografie „Vulture and the Little Girl“. Média rozebírala jeho tragický konec jako důkaz, že novináři pracující v extrémních podmínkách riskují nejen život, ale i duševní zdraví. Mnozí fotoreportéři v dalších letech popisovali, že Carterův příběh je mementem, aby hledali psychologickou podporu.

Fotografie také vyvolala kampaň na podporu Súdánu, dočasně se zvýšily příspěvky dárců na humanitární akce. Avšak konflikt a hladomor v Súdánu pokračoval, což jen potvrdilo, že jeden snímek sice může vyvolat momentální šok, ale reálné změny vyžadují systematické řešení politických a sociálních příčin hladomoru.

Na fotografii není přesně známo jméno dítěte, existuje několik teorií. Podle některých zdrojů UNICEF šlo o dívenku jménem Kong Nyong, zatímco jiné uvádějí, že jméno ani pohlaví nebylo spolehlivě zjištěno. Pozdější reportéři zjistili, že dítě možná přežilo a dostalo se do tábora, ale v Súdánu se vyskytovaly tak četné případy úmrtí dětí na nemoci, že nelze s jistotou říci, zda se dožilo více let.

„Jediný záběr dokáže přimět národy, aby vzhlédly od svých běžných starostí. Carterovu fotku provází i tragický stín jeho vlastního osudu.“

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/The_Vulture_and_the_Little_Girl

https://www.lehigh.edu/~jl0d/J246-06/THROUGH%20A%20GLASS%20DARKLY%20(full%20text).htm

https://commons.lib.jmu.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1098&context=evision

https://behindthenews.ua/en/manipuliatsiyi/inshe/manipulations-around-the-photo-the-vulture-and-the-little-girl-611/

https://www.carsonphotos.com/uhpj/25years_Vulture_and_Sudanese_Child.html