Šokující snímek z časů nejhorší bídy. Migrant Mother je jednou z nejznámějších fotografií na světě

Existuje několik fotografií, které navždy vtiskly do paměti lidstva určitou epochu či krizi. „Migrant Mother“ z roku 1936 je jednou z těch nejznámějších: černobílý portrét zoufalé matky s dětmi, který se stal otiskem Velké hospodářské krize ve Spojených státech. Snímek, který pořídila fotografka Dorothea Lange, objevil se nejprve v tisku a poté se během krátké doby stal symbolem tehdejší bídy a zoufalství milionů Američanů.

Tento jediný obraz – neinscenovaný, upřímný a téměř surový – vyjadřuje víc než slova. Vidíme v něm nevyřčené otázky: Jak nasytím děti? Kam se uchýlím? Přežiju tento měsíc? Právě proto „Migrant Mother“ nerezonovala jen v době svého vzniku, ale i desítky let poté.

Dorothea Lange (1895–1965) se narodila v Hobokenu ve státě New Jersey. Když jí bylo sedm let, onemocněla dětskou obrnou a zůstala jí doživotní slabost v pravé noze. Na vlastní kůži tedy zažila, jaké to je cítit se zranitelná a odkázaná na pomoc druhých. Možná i toto dětství formovalo její charakter: rozvinula v sobě mimořádnou citlivost k sociálním problémům.

V 20. letech se Dorothea Lange přestěhovala do San Francisca, kde si otevřela portrétní fotografický ateliér. Měla talent na zachycení lidských výrazů a vnitřních emocí. Během Velké hospodářské krize (1929–1939) ale přišla ke slovu její vášeň pro dokumentární fotografii. Namísto elegantních portrétů bohatých klientů vyrazila do ulic, chudinských čtvrtí a venkovských oblastí. Brzy se stala jedním z klíčových jmen v týmu, který pracoval pro Farm Security Administration (FSA) – vládní program, jenž mapoval život rolníků a migrujících dělníků, aby upozornil na otřesné sociální podmínky.

„Mým záměrem nebylo šokovat. Chtěla jsem porozumět, vidět do očí těch, kteří se potýkají s tím největším zoufalstvím. A doufala jsem, že skrze fotografii uvidí jejich tvář celý národ.“

Velká hospodářská krize začala v říjnu 1929 krachem na newyorské burze, ale její příčiny sahaly hlouběji – do nezdravé úvěrové politiky, rostoucího rozdílu mezi chudými a bohatými a nejasné regulace financí. Následoval dominový efekt: krach podniků, ztráta pracovních míst, stoupající nezaměstnanost. Miliony lidí přišly o domovy a živobytí.

Ve venkovských oblastech k tomu přispěly i přírodní faktory. Slavné „Dust Bowl“ (prašné bouře) ničily půdu ve státech jako Oklahoma či Texas. Mnozí rolníci, kterým neúroda vzala poslední naději, se sbalili a vydali se do sluncem zalité Kalifornie, kde doufali v sezónní práci v ovocných sadech nebo na bavlníkových plantážích.

Zrodil se tak fenomén putujících zemědělských dělníků (tzv. „Okies“), jež ve starých autech a s dětmi na korbě směřovali na západ, aby unikli hladu. Často končili v provizorních táborech (tzv. „Hoovervilles“), kde se tísnily stovky rodin v chýších z kartonů a plechu.

„Noc co noc se na polních cestách objevují další náklaďáky. Vystupují z nich ženy a děti, unavené po dlouhé jízdě, s očima plnýma prachu. Tohle už není pouhá ekonomická krize – je to stěhování národů.“

Jednou z žen v této migrující mase byla Florence Owens Thompson (1903–1983). Narodila se v indiánské komunitě Čerokíů v Oklahomě. V 17 letech se provdala a s manželem Leonem Owensem měla několik dětí. Když Leon brzy zemřel, Florence se stala vdovou s pěti dětmi – a později měla ještě další. Celkem jich nakonec bylo sedm.

Z rodné Oklahomy ji vyhnaly kruté podmínky: sucha, neúroda a žádná pracovní perspektiva. Florence proto následovala proud tisíců jiných rodin a zamířila do Kalifornie. Doufala, že najde práci na polích nebo v konzervárnách. V praxi to znamenalo žít z ruky do úst, občas přespávat v autě, jindy v ubohých stanových táborech, kde převládal zápach odpadků a nedostatek základních hygienických potřeb.

„Nebylo kde se zastavit. Muži nacházeli brigádu na týden, dva, a pak jsme se zase hnuli dál. Někdy jsem sháněla jídlo výměnou za výpomoc v kuchyni. Byli jsme špinaví, hladoví, ale děti jsem se snažila držet pohromadě za každou cenu.“

Během jara 1936 se Florence ocitla v táboře poblíž městečka Nipomo v Kalifornii. Bylo tam polorozpadlé stany, pár ohnišť, kde ženy vařily fazole nebo kukuřičnou kaši. Právě sem dorazila i Dorothea Lange.

Březen 1936. Dorothea Lange vyjížděla do terénu pod hlavičkou FSA a měla za úkol fotografovat život migrujících pracovníků. Únava se na ní podepisovala – řídila auto dlouhé hodiny, sepisovala poznámky, mluvila s rolníky. Už mířila zpět směrem k domovu, když si všimla skrumáže stanů na vzdáleném poli u Nipoma.

„Něco mě nutilo zastavit. Už jsem chtěla jet dál, ale jakoby mě v hlavě pronásledoval hlas: ‚Tam je něco, co musíš vidět.‘ Otočila jsem auto a vrátila se.“

V táboře spatřila Florence, sedící pod chabou plachtou, obklopenou dětmi. Jedno dítě mělo v náručí, dvě další se tiskla k jejím ramenům. Dorothea Lange navázala s Florence krátkou konverzaci a zjistila, že rodina právě přišla o auto a nemá dost peněz ani na jídlo. Děti trpěly podvýživou, Florence sama byla zoufalá, ale snažila se nedat to příliš najevo.

Dorothea Lange nafotila celkem pět (či sedm, podle některých pramenů) snímků, postupně se přibližovala a měnila úhel záběru. Jeden z nich se stal legendárním: tvář Florence, opřená o ruku, s ustaraným pohledem do prázdna, zatímco dvě děti se odvracejí od objektivu.

Na výsledné fotografii vidíme Florence zblízka, její mírně otevřené rty, ruku podepřenou o tvář a pohled naplněný tichým zoufalstvím. Její oblečení je ošuntělé, vlasy rozcuchané. Za jejími rameny se skrývají dvě děti, zřejmě zahanbené nebo vyčerpané, a tisknou se k matce.

Kolem je vidět kus potrhané celtoviny – to je vše, co rodinu chránilo před větrem a deštěm. Vzniká dojem, že někde v dálce, mimo záběr, se rozprostírá nekonečná prázdnota a nejistota. Fotografie nepřináší útěchu, spíš klade otázku: Jak dlouho tohle může pokračovat?

Jde o silnou kompozici i emocionální náboj. Kritici se dodnes shodují, že Lange se podařilo zachytit esenci celé hospodářské krize: bídu, mateřský instinkt, který se však pere s bezmocí, a pocit, že společnost selhala.

Dorothea Lange si po focení zapsala stručné postřehy. Uvedla, že Florence původně nechtěla být fotografována. Obávala se, zda jí to nějak pomůže, nebo jestli ji budou lidé litovat, vysmívat se jí či ji soudit. Dorothea slíbila, že fotografie budou použity ke zviditelnění zoufalé situace v táborech a že může nastartovat pomoc.

„Ta žena, která tam seděla, mi řekla: ‚Nemáme kam jít.‘ Oční kontakt byl silný. Viděla jsem v ní odhodlání, ale i vyčerpanost. Děti kolem ní se tak bály, že se skoro neodvážily podívat se na mě. Nafotila jsem snímky rychle, protože cítit se jako vetřelec je pro mě vždy těžké.“

Později Lange konstatovala, že čas, který s Florence strávila, byl jen pár minut – přesto to bylo jedno z nejintenzivnějších setkání, jaké kdy při práci zažila. Zafungovala zde zřejmě i Langeina osobní empatie: sama matka dvou synů, postižena obrnou, věděla, jaké je to mít blízko k beznaději a omezením.

Dorothea Lange zaslala snímky do washingtonské centrály Farm Security Administration, která je mohla dát k dispozici tisku. Prakticky okamžitě se objevily v několika novinách, především v San Francisco News. Lidé z celé Kalifornie, ale i z jiných států USA, najednou před sebou měli konkrétní tvář lidského utrpení – nikoli anonymní statistiky o nezaměstnaných.

Některé redakce psaly titulky typu: „Matka sedmi dětí žije o fazolích a zbytku chleba!“ Objevil se soucit veřejnosti, přišly drobné finanční příspěvky, základní potraviny, místní autority poslaly do tábora u Nipoma zásoby potravin. Později se tvrdilo, že z této konkrétní pomoci Florence moc neviděla, protože rodina mezitím odjela hledat práci dál na jih. Nicméně z širšího pohledu se rozproudila diskuze, zda by vláda neměla masivněji zasáhnout a pomoci migrujícím dělníkům.

Po dlouhá desetiletí se o ženě z fotografie mluvilo jako o „Migrant Mother“, bezejmenné migrantce. Dorothea Lange ve spěchu nezapsala ani celé jméno, pouze uvedla, že jde o „32letou matku pěti dětí“ (ve skutečnosti sedmi). Jméno Florence Owens Thompson se dostalo do povědomí veřejnosti až v 70. letech, kdy se její rodina přihlásila poté, co se fotka stala legendární.

Florence si však v soukromí dlouho stěžovala, že zvěčnění jejího utrpení jí nepřineslo žádný konkrétní prospěch. Byla znechucená, když se dozvěděla, že fotografie je reprodukována na plakátech, v knihách, na výstavách – a rodina přitom zůstávala chudá. Nakonec se přece jen dočkala jistého zlepšení své situace, když dospělé děti začaly vydělávat a staraly se o ni. Zemřela v roce 1983, dlouho poté, co snímek obletěl svět.

„Matka o té fotce nerada mluvila. Pro ni to nebyla žádná sláva. Byla to vzpomínka na nejhorší chvíle, kdy jsme neměly co jíst. Lidé se dívali na ten obraz a říkali: ‚Jak hrozné!‘, ale my tak žily roky, nebyl to jen jeden okamžik.“

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Migrant_Mother

https://www.kennedy-center.org/education/resources-for-educators/classroom-resources/media-and-interactives/media/media-arts/dorothea-lange-migrant–mother/

https://smarthistory.org/seeing-america-2/dorothea-lange-migrant-mother-sa/

https://www.pbs.org/wgbh/roadshow/articles/the-story-of-the-migrant-mother/

https://study.com/academy/lesson/migrant-mother-photograph-analysis-facts.html