Článek
„Rusové přišli a hledali děvuchy… Sedm vojáků naráz znásilnilo tři ženské. Neměly jsme žádnou obranu, všichni muži byli na frontě. Jen pánbůh nás chránil. ‚Děvuchy, utěkajtě! Utěkajtě!‘ Jenže kam? Kdokoliv nás mohl chytit…“ vzpomíná Gabriela Hluchníková z Hlučínska.
Bylo jí teprve 16 let, když v jejich slezské vesnici na jaře 1945 řádili rudoarmějci. Podobný osud potkal nespočet žen a dívek po celém dobytém uzemí Německa. Historici odhadují, že během posledního roku války vojáci Rudé armády znásilnili kolem dvou milionů Němek.
Jen v Berlíně bylo podle studií znásilněno asi 100 000 žen, z nichž přibližně desetina následně zemřela – nejčastěji vlastní rukou. Ještě vyšší úmrtnost obětí hlásily východnější oblasti jako Pomořansko, Slezsko nebo Východní Prusko.
Právě tam poprvé vstoupily sovětské jednotky na území nacistické říše a naplnily varování nacistické propagandy o „běsech z Východu“. Krutosti, které se zprvu zdály přehnané, se ukázaly jako děsivá realita.
První takový střet nastal v říjnu 1944 ve vsi Nemmersdorf ve Východním Prusku. Když Němci dočasně vytlačili Sověty zpět, odkryli masakr civilistů: zavražděné děti a staří lidé, ženy povražděné po brutálním znásilnění – některé dokonce ukřižované na dveřích stodol.
Tyto hrůzy, jakkoli je Goebbelsova propaganda využila, nebyly smyšlené. A byly jen předzvěstí toho, co přijde v roce 1945. Vojáci frontových jednotek táhli od východu a mnohde je následovaly tlupy rabujících záložních oddílů, které páchaly zvěrstva na bezbranných civilech.
Maršál Rokossovskij sice ve svém rozkazu č. 006 nabádal, aby se hněv vojáků soustředil jen proti ozbrojenému nepříteli, ale realita v terénu byla jiná. Válečná zuřivost smíchaná s alkoholem a touhou po odplatě se často vymkla jakékoli kázni.
Svědectví existují i na straně samotných pachatelů. Běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová ve své knize Válka nemá ženskou tvář zachytila zpovědi sovětských veteránů, kteří se na sklonku života pokusili popsat tehdejší běsnění.
Jeden z nich líčí bez obalu vlastní účast na hromadném znásilňování: „Útočíme na první německé vesnice. Jsme mladý a silný. Čtyři roky bez bab… Chytali jsme německý děvčata a… deset vojáků znásilňovalo jednu holku. Ženských tam bylo málo, obyvatelstvo prchlo, tak jsme se spokojili s úplnýma holčičkama. Bylo jim tak dvanáct, třináct. Když plakaly, bili jsme je a ucpávali jim pusy. Je to bolelo a nám to bylo k smíchu. Dodneška nechápu, jak jsem mohl… kluk z intelektuálské rodiny. Ale bylo to tak.“
Rudou armádou zmasakrovaní Němci ve východním Prusku, 1945
Podobných svědectví je víc a ukazují, že vedle odvety za německé zločiny hrál roli i pocit nároku na kořist. Opilí vojáci brali vše – jídlo, cennosti, hodinky – a ženy vnímali jako další kořist války. Sovětská propaganda navíc systematicky podporovala dehumanizaci „fašistů“. Spisovatel Ilja Erenburg vyzýval: „Zabíjejte Němce!“ a vštípil mnoha vojákům, že Němka si nezaslouží slitování. Není divu, že v myslích některých rudoarmějců se znásilňování žen stalo snadným cílem pomsty a skoro součástí bojového úkolu.
Zvlášť otřesný zločin se odehrál 25. března 1945 ve slezské Nyse. Sovětská jednotka tam přepadla klášter s řeholnicemi. Matku představenou, která se jim postavila do cesty, zastřelili ranami do hrudi a pak se vojáci vrhli na bezmocné jeptišky. Znásilnili všech 182 jeptišek, které v klášteře byly.
„Najednou se rozrazily dveře a do kláštera vpadly desítky ruských vojáků. Byli opilí a okamžitě se na nás vrhli. Na každé z nás se vystřídalo několik mužů. Nic jsem nevnímala, jen jsem se modlila, aby to brzy skončilo,“ popsala peklo jedna z napadených řeholnic. Podobné scény se opakovaly město od města, vesnici od vesnice.
Natalja Gesse, sovětská válečná zpravodajka, později bez obalu prohlásila: „Ruští vojáci znásilňovali každou Němku od osmi do osmdesáti let. Byla to armáda násilníků.“ Tato slova potvrzují, že nikdo ženského pohlaví – ani malé dívenky, ani staré ženy – nebyl ušetřen.
S blížícím se koncem války kulminovalo násilí v Berlíně. Květnem 1945, kdy ostatní svět slavil vítězství, se troskami hlavního města Třetí říše ozýval nářek obětí a opilecké pokřiky útočníků. V rozbombardovaných ulicích měli vítězové tři dny volnost k rabování a znásilňování, než začaly platit elementární kázeňské postihy.
Ženy a dívky se marně snažily schovat: zalézaly do sklepů a krytů, maskovaly se. Ani to je však neochránilo. Často se ozvalo bušení na dveře a do sklepa vtrhli vojáci hledající „Frauen!“. Některé ženy byly znásilněny jednotlivcem pod pohrůžkou pistole, jiné se staly oběťmi skupinového násilí v nekonečných cyklech.
Svědci popisují, že mnozí útočníci byli mladíci z asijských národů SSSR, kteří často ani neuměli rusky – i nacistická propaganda pak zdůrazňovala obraz „mongolských hord“. Ve skutečnosti se do znásilňování zapojili příslušníci všech etnik Rudé armády.
Dokonce i osvobozené vězeňkyně z koncentračních táborů či propuštěné zahraniční dělnice čelily útokům – pro některé sovětské vojáky nebyla uniforma či národnost obětí podstatná. Šlo jen o jejich vlastní pudy a ventilování nenávisti.
Kapitulace Německa 8. května 1945 nepřinesla okamžitý klid. V prvních týdnech po válce docházelo v sovětské okupační zóně dál k četným znásilněním. Teprve postupně, když se Rudá armáda zabydlela v porobené zemi, se nejhorší excesy začaly tlumit. Velitelé pochopili, že přílišné násilí rozkládá morálku jednotek a může vyvolat epidemie či odpor obyvatel.
Pod hrozbou přísných trestů (včetně poprav pár vojáků přistižených při činu) se situace koncem roku 1945 zvolna zlepšovala. Přesto historikové uvádějí, že riziko znásilnění osamělé ženy sovětským vojákem v okupovaném Německu zcela vymizelo až ve roku 1947, kdy už byly jednotky uzavřeny na svých základnách. Tragické škody však byly napáchány.
Odhaduje se, že na následky znásilnění – ať už kvůli fyzickým zraněním nebo dobrovolným odchodům ze světa – zemřelo až 240 000 žen. Mnohé další žily dál, ale s doživotním traumatem. V následujících letech se v Německu narodilo asi 200 000 dětí ruským otcům – nechtěné potomky znásilnění obvykle čekal těžký úděl, stejně jako jejich matky.
děti zavražděné ruskými vojáky
O hrůzách, které zažily, ale většina žen po válce nemluvila. Zůstávalo to za zavřenými dveřmi domácností, zasunuté hluboko v podvědomí obětí. Ve zpustošené zemi nebylo komu si stěžovat – a často ani bezpečno se svěřit. Mnohé Němky se cítily zostuzené a vinily samy sebe, že nedokázaly uniknout.
Navíc německá společnost přijala postoj mlčení: vojáci padlí v boji byli označováni za hrdiny, ale znásilněné ženy žádný obdiv ani pochopení nečekalo. V komunistické části Německa, ovládané Sověty, dokonce oběti znásilnění čelily oficiální šikaně.
Řadě z nich bylo řečeno, že mají podepsat prohlášení, že je žádný ruský voják neznásilnil. Režim nechtěl připustit skvrnu na pověsti „osvoboditelů“. Jakákoli zmínka o těchto zločinech mohla vést k postihu. Ženy tedy mlčely – a trpěly o samotě.
Teprve po desetiletích některé promluvily o svých zážitcích veřejně. Jednou z nich je paní Ruth Schumacherová, která přišla o možnost mít děti a celý život ji pronásledují noční můry.
Svůj příběh dlouho tajila, ale nakonec ho ve svých osmdesáti letech popsala novinářům: „Okamžitě mě hromadně znásilnilo pět Rusů. Vzpomínky se vracejí znovu a znovu – na něco takového nemůžete nikdy zapomenout. Někdy, když o tom mluvím, spím pak jen pár hodin a probudím se s pláčem a křikem. Nikdy na to nemůžete zapomenout.“ Její slova dokreslují osud mnoha dalších žen, jež přežily. Tělo se možná zahojilo, ale duše zůstala poznamenána.
Stalin prý kdysi Milovanu Djilasovi arogantně řekl, že pochodující voják má právo si „užít s ženou“ jako válečnou kořist. Děsivá realita roku 1945 tuto cynickou větu naplnila. Znásilňování německých žen sovětskými vojáky vešlo do dějin jako jeden z nejmasovějších a nejkrutějších válečných zločinů.
Zdroje:
https://magazin.pametnaroda.cz/pribehy/prisli-a-hledali-devuchy-nelidske-a-nehrdinske-ciny-viteznych-rudoarmejcu
https://www.dotyk.cz/magazin/osvobozovani-rudou-armadou-30001025.html
https://www.forum24.cz/ohromne-mnozstvi-zen-znasilnenych-vojaky-rude-armady-bylo-po-desetileti-tabu-v-rusku-je-tomu-tak-zase
https://udalostiextra.cz/magazin/skryta-hruza-osud-vice-nez-2-milionu-nemeckych-zen-znasilnenych-rudou-armadou/42678/
https://www.theguardian.com/books/2002/may/01/news.features11
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sov%C4%9Btsk%C3%A9_v%C3%A1le%C4%8Dn%C3%A9_zlo%C4%8Diny
