Článek
Špilberk byl původně královský hrad založený ve 13. století, který se v 17. a 18. století postupně změnil v mohutnou barokní pevnost Brna. Už během třicetileté války zesílilo jeho opevnění natolik, že odolal švédskému obléhání.
Pevnost ale nesloužila jen obraně – už od 1620 zde habsburská moc uvěznila první rebely (moravské šlechtice potrestané po porážce stavů). Další „nepohodlní“ přibývali v následujících staletích: roku 1673 císař Leopold I. určil Špilberk za místo žaláře pro tuláky, dlužníky, zloděje a lupiče, později sem mířili i „kacíři“ (nekatolíci), pašeráci či vzpurní poddaní.
Z pevnosti se pomalu stávala pověstná věznice – temné kasematy vyhloubené v hradním příkopu roku 1742 sice původně sloužily vojákům, ale čekal je hrůzný účel.
Zlom nastal za vlády císaře Josefa II. Ten roku 1783 v rámci osvícenských reforem nařídil přeměnu části Špilberku na státní věznici pro nejtěžší zločince z rakouských i českých zemí. Horní patro severních kasemat bylo předěláno na hromadné cely a o rok později se věznicí staly i dolní patro a jižní trakt – temné klenuté chodby se proměnily v děsivé žaláře.
Právě Josef II. dal Špilberku pověst místa, odkud není návratu. Při návštěvě v září 1784 císař dokonce sestoupil osobně do nejspodnější cely a nechal se z vlastní vůle na hodinu přikovat ke zdi, aby poznal, co zažívají odsouzenci. Když ho dozorci našli, byl prý bledý jako smrt a zbrocený potem – přesto trval na tom, že v cele setrvá celý den.
Zanedlouho na císařův rozkaz vzniklo v podzemí 29 malých dřevěných kobek pro doživotně odsouzené vrahy, loupežníky či žháře; každý vězeň byl v takové temné komoře trvale přikován silným metrovým řetězem ke zdi. Špilberská pevnost se tak stala oficiálně obávanou věznicí – nejtvrdší v celé monarchii.
Vězni z celé monarchie
Špilberk dostal přezdívku „žalář národů“ proto, že kromě domácích vězňů tu Habsburkové drželi i mnoho politických odpůrců z různých koutů říše. Vedle skutečných zločinců (mezi nimi vynikl proslulý loupežník Václav Babinský) hostily špilberské cely i muže, jejichž jediným „zločinem“ bylo volat po svobodě či národní samostatnosti.
vchod do kasemat
Už koncem 18. století sem začali přicházet první političtí vězni: například uherský hrabě Ferenc Kazinczy, jeden z vůdců jakobínského spiknutí v Uhrách roku 1795, nebo Jean-Baptiste Drouet, Francouz, jenž pomáhal Revoluci a padl do rakouského zajetí. Počátkem 19. století následovali italští karbonáři – vlastenci bojující za sjednocení Itálie.
Nejznámějším z nich byl básník Silvio Pellico, který byl na Špilberk uvržen roku 1822 za protihabsburské spiknutí. Po dlouhých letech věznění (propuštěn byl 1830) vylíčil Pellico své otřesné zážitky v knize „Mé žaláře“ (1832), čímž poprvé seznámil celou Evropu s hrůzami špilberského žaláře.
Po revoluci 1848 se brány pevnosti zavřely i za dalšími bojovníky za svobodu – včetně polských revolucionářů ze Slezska a Haliče a několika českých vlastenců zapojených do národního hnutí. Mnozí z nich byli vězněni spíše v nadzemních částech hradu, přesto i jim studené zdi Špilberku uštědřily krušné chvíle.
Tma, hlad a utrpení
Jaké to bylo žít ve špilberském vězení? Dobové zprávy a legendy líčí otřesné poměry, které si dnes lze jen stěží představit. Nejhorší trest čekal vězně odsouzené na doživotí – ti byli před rokem 1790 zavíráni do nejspodnějšího patra kasemat.
Každý dostal dřevěnou „kobku“ o rozměrech zhruba 2 × 1,3 metru, vestavěnou do vlhkého sklepení. V takové černočerné tmě a zimě, přikováni těžkými řetězy, měli přežívat na pouhém přídělu chleba a vody. Říkalo se, že v těchto pekelných dírách „se umírá velmi pomalu“, a přece mnozí nepřežili ani pár měsíců – někteří vyhasli už po čtrnácti dnech.
Není divu, že právě za Josefa II. bylo dočasně zrušeno popraviště – v takové kobce totiž nastal pomalejší rozsudek smrti. Po smrti Josefa II. jeho nástupce Leopold II. tyto nejkrutější praktiky roku 1790 zakázal a nechal žalář v dolních kasematech zavřít. Dřevěné kobky byly odstraněny a vězni od té doby pobývali už jen ve vyšších patrech nebo v nadzemních částech pevnosti.
Ani běžný režim v méně přísných celách však nebyl žádný med. V horních patrech kasemat sice vězni měli okénka a v zimě se topilo v kamnech, to ale neznamenalo pohodlí – v hromadných celách spali natěsnaní na dlouhých dřevěných pryčnách, často se spoutanýma nohama k sobě navzájem, aby se minimalizovaly pokusy o útěk.
Dozorci drželi nad vězni pevnou ruku a každé porušení kázně se trestalo – třeba i bitím karabáčem. Strava byla záměrně chudá a jednotvárná (běžně jen chléb a voda, výjimečně trochu kaše či polévky), takže vězni strádali hladem i kurdějemi. Pokud to jejich stav dovolil, museli také pracovat – například v řemeslných dílnách vyráběli předměty pro armádu, drtili obilí nebo roztloukali kamení.
Letecký pohled
Každý den zažívali monotónní rutinu bolesti a ponížení. Není proto překvapivé, že v šeru žaláře se z mnohých stávaly živé trosky – špilberské vězení dokázalo zlomit tělo i ducha.
V lidové slovesnosti se brzy zakořenila hrůza z tohoto místa. Ještě naše prababičky strašívaly neposlušné děti slovy: „Jestli budeš zlobit, skončíš na Špilberku!“. Šířily se zvěsti o tajných mučírnách a strašidelných útrapách. Paradoxně, skutečné mučení pomocí nástrojů se na Špilberku neprovádělo – to už v josefínské době nepatřilo do trestního řádu.
Zkazky o mučicích praktikách nicméně přiživili sami vojáci: roku 1880, když už byl hrad pevně v rukou armády, nechal jeden důstojník naaranžovat v opuštěných kasematech sbírku středověkých mučidel pro pobavení zvědavých návštěvníků.
Poslední dny žaláře
Po revolučním roce 1848 se špilberská věznice začala postupně vyprazdňovat. Dozorci tu sice ještě roku 1854 napočítali 428 trestanců (358 mužů a 70 žen), ale mnozí byli političtí vězni odsouzení po roce 1848 a vídeňský dvůr se je rozhodl omilostnit. Pod hrozbou sílící kritiky a snad i pod vlivem osudů, jako byly Pellicovy „Mé žaláře“, se habsburská monarchie odhodlala vězeňství humanizovat.
Mladý císař František Josef I. nakonec rozhodl špilberský žalář definitivně zrušit. Dne 29. května 1855 – v den svých pětadvacátých narozenin – vydal císař dekret o uzavření věznice na Špilberku. Pro mnohé to přišlo jako blesk z čistého nebe: obávaná káznice, kdysi naplněná k prasknutí, měla umlknout. Začalo stěhování trestanců – ženy byly už koncem roku 1855 převezeny do nově zřízené trestnice ve Valašském Meziříčí a muži postupně putovali do Kartouz (Valdice) u Jičína.
Ti poslední opustili Špilberk roku 1857 a objekt byl oficiálně vyklizen k únoru 1858. Špilberské „mříže hrůzy“ tak definitivně zrezivěly – Brno se zbavilo pověsti města s nejkrutějším vězením.
Pro některé vězně však zavření Špilberku neznamenalo svobodu. Slavný bandita Václav Babinský si v té době odseděl jen tři čtvrtiny trestu, a tak byl bez pardonu eskortován „za jiné mříže“ – do pevnosti Josefov a později do Kartouz.
Rovněž další zločinci byli jen přesunuti do nových žalářů jinde v říši. Skutečnou úlevu přineslo rozhodnutí hlavně politickým vězňům: ti, kdo na Špilberk přišli po roce 1848, byli ještě před likvidací věznice propuštěni císařskou milostí.
Slavní vězni
Baron Franz von der Trenck byl legendární velitel pandurů Marie Terezie. Upadl v nemilost a roku 1748 byl na Špilberk uvržen za krutosti svých vojáků; po necelém roce věznění roku 1749 zemřel.
Jean-Baptiste Drouet – francouzský revolucionář, který roku 1791 zadržel prchající královskou rodinu; později zajat Rakušany a vězněn v kasematech.
Maďarský spisovatel Ferenc Kazinczy byl vůdčí osobnost uherských jakobínů; za protistátní spiknutí (1795) odsouzen k smrti, verdikt změněn na žalář – několik let strávil v izolaci na Špilberku.
Silvio Pellico - zmiňovaný známý italský básník a karbonář; vězněn 1822–1830, poté napsal knihu „Le mie prigioni“ (Mé žaláře), která proslavila kruté poměry špilberské věznice po celé Evropě.
Pomník italským karbonářům na úpatí hradu
Proslulý český loupežník Václav Babinský, který byl na Špilberk dopraven roku 1841 jako odsouzený vrah a lupič. Strávil zde téměř 14 let až do zrušení věznice v roce 1855, poté byl převezen do Kartouzy u Jičína. O jeho osudech se zpívají dodnes lidové písně.
Slavný rakouský lupič Jan Jiří (Johann Georg) Grasel, jehož jméno dalo češtině slovo “grázl”; na Špilberku pykal za své zločiny počátkem 19. století a dožil zde v okovech.
Nová éra Špilberku
Z někdejšího vězení se v druhé polovině 19. století stala opět čistě vojenská pevnost – tentokrát však už jen jako kasárna. Císař nechal v prostorách hradu zřídit ubytovny pro armádu a Špilberk tak dalších sto let sloužil vojákům. Do starých kasemat se místo žalářníků nastěhovali dělostřelci a pěchota.
V rámci úprav byl hrad částečně přestavěn: vznikly nové kasárenské budovy, skladiště a cvičiště na nádvoří. Těžké železné mříže nahradily dřevěné okenice, cely se změnily na ubikace. Ačkoliv tedy Špilberk po roce 1858 oficiálně nesloužil jako věznice, malá vojenská věznice zde nadále fungovala pro potřeby posádky – zavírali se sem například vzpurní nebo trestně stíhaní vojáci. Málokdo tušil, že stíny žaláře se na hrad ještě jednou vrátí.
V dobách velkých válek se totiž Špilberk ke své ponuré roli částečně navrátil. Za první světové války tu Rakousko věznilo kromě vojáků také několik civilistů – odpůrců režimu, podezřelých z protistátní činnosti.
Ještě temnější kapitolu psala nacistická okupace. V letech 1939–1940 zřídilo brněnské gestapo na Špilberku věznici pro zatčené české vlastence; tisíce odbojářů prošly těmito zdmi a mnozí byli odtud transportováni do koncentračních táborů či na popraviště. Hrad tak znovu na krátký čas připomínal svůj někdejší věhlas žaláře národů – opět zde trpěli lidé různých národností i přesvědčení, tentokrát oběti totalitní tyranie.
Po druhé světové válce už ale nad Špilberkem převzala vládu kultura. V roce 1959 opustila hrad poslední jednotka československé armády a definitivně tak skončila jeho vojenská funkce.
Špilberk se zanedlouho nato proměnil v instituci, která slavnou pevnost zachovala pro další generace. Roku 1960 byl oficiálně předán do správy Muzea města Brna, které zde zřídilo rozsáhlou expozici. Někdejší symbol útlaku byl rekonstruován a vyčištěn od ponurých stop minulosti – od roku 1962 je Špilberk dokonce národní kulturní památkou.
Dnes je hrad opravený do své historické podoby a slouží jako muzeum, galerie a kulturní centrum. Turisty lákají zejména prohlídky zachovaných kasemat, které s mrazením v zádech připomínají onen pověstný žalář národů.
Zdroje:
