Článek
17. dubna 1975 vstoupili do ulic kambodžské metropole Phnompenhu ozbrojení povstalci v černých uniformách. Vietnamská válka právě skončila a obyvatelé města vítali konec dlouhých bojů.
Radost však netrvala dlouho – noví vládci, kteří si říkali Rudí Khmerové, během několika hodin obrátili život ve městě vzhůru nohama. Pod pohrůžkou zastřelení začali metropoli systematicky vylidňovat: vtrhli i do nemocnic a úřadů, nutili statisíce lidí opustit domovy a vyhnali je na pochod směrem k venkovu. Phnompenh se měl proměnit v město duchů a celá Kambodža měla vstoupit do „roku nula“. Mezi vyhnanými byla i tehdy dvacetiletá Var Asheová, která se ocitla na silnici s malými dětmi a minimem jídla.
„Vyhnali nás z města. Nic nám neřekli – jen že musíme pochodovat, jinak nás zastřelí,“ vzpomínala po letech. Její rodina putovala po rozpálených silnicích téměř měsíc. „Zakázali nám nosit boty. Řekli, že boty jsou imperialistické.“ Úmorný pochod nepřežili mnozí staří a nemocní; kdo se zdržel, byl na místě zastřelen. Pro Pol Pota a vedení Rudých Khmerůpředstavoval tento hromadný exodus jen začátek radikálního experimentu.
Kambodža podle nich vstupovala do nové éry – do „roku nula“, kdy se společnost měla očistit od všeho „zkaženého“ a začít zcela od počátku. Z hlediska Pol Potovy ideologie to znamenalo návrat k prostému životu na venkově: k ryzí práci rolníků beze stop kapitalismu, cizího vlivu, peněz, moderního vzdělání nebo náboženství. Aby tuhle utopii uskutečnili, neváhali noví vládci zrušit prakticky veškeré dosavadní jistoty a pustit se do sociální revoluce nevídanou silou.
Z Paříže do džungle
Pol Pot – vlastním jménem Saloth Sar – se narodil v roce 1925 do poměrně zámožné venkovské rodiny. Jeho rodiče hospodařili na rýžových polích, ale díky příbuzenským vazbám na královský palác mohl malý Saloth od šesti let vyrůstat v hlavním městě a studovat na elitních školách. Chodil do katolické koleje, kde se učil po boku dětí francouzských úředníků a brzy se naučil plynně francouzsky – jazyk, za jehož používání se o pár desetiletí později v Kambodži bude popravovat.
Nebyl sice nejpilnějším žákem a dvakrát propadl, přesto mu rodinné konexe otevřely cestu k mimořádné příležitosti: roku 1949 získal stipendium do Francie. Do Paříže přicestoval Saloth Sar na podzim 1949.
Zapsal se ke studiu elektrotechniky, více než učebnice jej však upoutala politika. Vstoupil do prostředí levicových studentů napojených na Francouzskou komunistickou stranu a vášnivě četl spisy Karla Marxe, Mao Ce-tunga a Josifa Stalina.
Spolu s několika krajany – mezi nimi byli Ieng Sary, Khieu Samphan či Son Sen, tedy pozdější přední tváře Rudých Khmerů – založil v utajení skupinu zvanou Cercle Marxiste (Marxistický kroužek). Důraz na konspiraci byl tak silný, že členové „kroužku“ ani přesně nevěděli, kdo mu velí. Toto radikální myšlenkové podhoubí později zrodí novou kambodžskou revoluční stranu. V Paříži se mladý Saloth setkával také s vlastní minulostí své země.
Během studijních let jej při jedné návštěvě monumentálního chrámového komplexu Angkor Vat zasáhla chlouba dávné khmerské civilizace. Tam někde se v něm probudil silný vlastenecký zápal. „Jestli náš národ dokázal vybudovat Angkor Vat, dokáže cokoliv,“ pronesl později. Navzdory těmto ambicím se mu však nedařilo ve škole: studium ve Francii nezvládal, a když ztratil stipendium kvůli špatnému prospěchu, vrátil se roku 1953 domů bez diplomu.
V té době se v Kambodži schylovalo k vyhlášení nezávislosti na Francii – a Saloth Sar se okamžitě zapojil do víru politiky. Krátce po návratu vstoupil do protikoloniálního hnutí, které vedlo ozbrojený boj proti zbytkům francouzské nadvlády. Brzy přešel k domácí komunistické skupině, jež se musela stáhnout do ilegality pod tlakem krále Norodoma Sihanuka. Ambiciózní mladík se stal profesionálním revolucionářem a rychle stoupal v hierarchii podzemní Komunistické strany.
Když se počátkem 60. let původní vůdci této strany stali oběťmi represí, převzal Saloth Sar vedení – ovšem nadále v přísném utajení. Uchýlil se do odlehlých džunglí při hranicích s Vietnamem a Thajskem, kde organizoval výcvik ozbrojených oddílů. Začal používat bojový pseudonym Pol Pot. Právě v lesních táborech na severovýchodě země pak z jeho jednotek postupně vznikla armáda, které Pol Pot říkal Rudí Khmerové. Pol Potova ideologie se zatím dále vyhraňovala.
V polovině 60. let pobýval několik měsíců v Číně, kde na vlastní oči sledoval běsnění takzvané kulturní revoluce. Maoistická Čína tehdy ničivě útočila na vše „buržoazní“ a „přežilé“ – zavírala školy, ničila chrámy, ponižovala „inteligenci“. Pol Pota tato krajní podoba revoluce fascinovala a inspirovala k vlastním krokům. Když se pak v roce 1970 naskytla příležitost uspíšit převrat, neváhal.
Téhož roku vypukla v Kambodži občanská válka: generál Lon Nol s podporou Spojených států svrhl prince Sihanuka. Sesazený Sihanuk se v exilu spojil s Pol Potem a vyzval venkovany, aby se přidali k Rudým Khmerům. Pět let trvající válka zcela zpustošila kambodžský venkov – také vinou masivního amerického bombardování, které mělo bránit šíření komunismu z Vietnamu.
Zoufalství obyvatel a nenávist k nepopulární loutkové vládě přilily olej do ohně Pol Potovy revoluce. Jeho partyzánská armáda se rozrostla na desítky tisíc bojovníků a ovládla většinu území. Na jaře 1975 se nakonec zhroutila i poslední bašta starého režimu, samotný Phnompenh.
Konec měst i peněz
Po vítězství Rudých Khmerů se Kambodža navenek ocitla v euforii míru, ale Pol Pot teď zamýšlel provést totální společenský zlom. Vyhlásil, že nastal „rok nula“ – čas vynulovat všechny dosavadní struktury a zavést úplně nový řád. Okamžitě došlo k likvidaci dosavadního způsobu života. Velká města se vylidnila: nejen Phnompenh, ale i další městská centra byli obyvatelé nuceni opustit a odejít na venkov.
Peníze ztratily hodnotu. Revoluční vláda zrušila národní měnu a nechala bankovky vyvézt či zničit. Zastavily se veškeré obchodní aktivity a nastal systém naturální směny řízené stranou. Soukromý majetek byl zabaven. Obchody, trhy i pošty zmizely. Zhroutil se systém školství i zdravotnictví. Už prvních pár týdnů Pol Potovy vlády tak vypadalo jako návrat o stovky let zpět.
Miliony lidí byly rozděleny do nově zřízených komun na venkově. Pol Potův režim věřil, že jedině tvrdá kolektivní práce na rýžových polích vytvoří ze „zkaženého“ národa městských obyvatel nový, „čistý“ národ rolníků. Každodenní rytmus se proměnil v nelítostný diktát. Pracovalo se od úsvitu do soumraku, devět dní v týdnu – a desátý den se konaly schůze, na nichž se vyhodnocovalo plnění úkolů a projevovala oddanost režimu.
Rodiny byly od sebe násilně odděleny: muži, ženy i malé děti museli žít a pracovat odděleně podle přiděleného „kolektivu“. O tom, koho si kdo smí vzít za manžela či manželku a zda může založit rodinu, rozhodovalo vedení strany. Veškerý soukromý a rodinný život byl potlačen. Lidé neměli žádné informace zvenčí – veškeré noviny, rádia i pošta byly nahrazeny jen hlásnou troubou propagandy Rudých Khmerů.
Dokonce i běžné pozdravy a zdvořilostní fráze zmizely. Nahradil je novorevoluční „newspeak“, v němž se mluvilo stroze a pouze o práci a oddanosti. Jedinec přestal mít cenu – existoval jen kolektiv pod absolutní kontrolou. Záhy nastoupil všudypřítomný strach a teror. Každý, kdo nebezpečný režim označil za nepřítele nebo zažil jako „nespolehlivého“, riskoval smrt.
První na řadě byla vzdělaná elita: Pol Pot nechal systematicky popravovat všechny, kdo reprezentovali někdejší inteligenci a kulturu. V učebnicích dějepisu už nemělo být místo pro staré učitele, profesory či vědce – ti všichni mizeli beze stopy. Stejný osud stihl stovky lékařů a zdravotníků, umělců, hudebníků a také většinu buddhistických mnichů. Být gramotný se rázem stalo nebezpečným.
Stačilo mít jemné městské ruce bez mozolů nebo nosit obyčejné brýle – a člověk mohl být v očích Rudých Khmerů označen za „intelektuála“, který nemá v novém řádu místo. Banální věci se staly záminkou k trestu: vlastnictví rodinné fotografie, soukromý rozhovor, ba i tichý smutek nad mrtvým dítětem mohly vzbudit podezření, že dotyčný touží po starém životě. Každý projev náboženské víry byl samozřejmě zakázán.
Ozbrojení mladí komisaři, často sami ještě teenageři z venkova povýšení na strážce revoluce, neměli slitování – jakýkoli „kontrarevoluční“ přečin trestali nemilosrdně. Masové popravy se odehrávaly na desítkách míst po celé zemi. Říkalo se jim vražedná pole. Rudí Khmerové na nich denně likvidovali zástupy údajných nepřátel – někdy jednotlivce, jindy celé rodiny najednou.
Kulky přitom považovali za zbytečně drahé plýtvání. Vězně proto často ubíjeli k smrti ručně, nejčastěji železnou tyčí, motykou či mačetou, a jejich těla házeli do masových hrobů. Obětí bylo tolik, že z některých masakrů vznikly doslova hory lebek a kostí. Další tisíce lidí pak zahynuly nepřímo – vyčerpáním hladem a nemocemi při otrocké práci v polích.
V zemi zcela zkolabovalo zásobování potravinami i zdravotní péče a ti nejslabší umírali po stovkách na podvýživu, malárii či obyčejné infekce. V samotném Phnompenhu mezitím fungovalo tajné místo, které se stalo symbolem teroru. Bývalou střední školu Tuol Sleng režim přeměnil na vězení a mučírnu s označením S-21. Do jeho malých cel byly zavírány oběti vnitřních čistek – i mnozí původní spolubojovníci, na které padlo podezření.
Vězni byli přikováni k tvárnicím nebo dřevěným rámům a vystaveni krutému mučení elektrickými šoky, bitím či odpíráním jídla, dokud se „nepřiznali“ ke špionáži či zradě.
Věznicí S-21 prošlo během Pol Potovy vlády odhadem okolo 15 000 lidí, ale přežití se podařilo jen nepatrnému zlomku z nich. Nebývalý společenský experiment zanechal Kambodžu v katastrofálním stavu. Během necelých čtyř let hrůzovlády Rudých Khmerů přišlo o život podle nejčastějších odhadů 1,7 až 2 miliony lidí – zhruba čtvrtina veškerého obyvatelstva země. Kambodža se v letech 1975–1979 stala laboratoří absolutní moci, kde lidský život neměl cenu.
Invaze a pád režimu
Pol Potův režim nakonec nepoložila vnitřní vzpoura, ale zásah zvenčí. Vedení Rudých Khmerů se svou fanatickou politikou postupně izolovalo i od ostatních komunistických států v regionu. V roce 1977, uprostřed sílících paranoií, začali Pol Potovi vojáci podnikat ozbrojené výpady proti sousednímu Vietnamu. Tím vyprovokovali mnohem silnějšího souseda k akci.
Na přelomu let 1978 a 1979 vtrhla vietnamská armáda na území Kambodže, aby ukončila hrůzy páchané u svých hranic. Dne 7. ledna 1979 Vietnamci bez větších obtíží obsadili Phnompenh a smetli Pol Potovu vládu. Utrápení Kambodžané vietnamské jednotky zprvu vítali jako osvoboditele. Otřesný sociální experiment tím skončil.
Pol Pot s hrstkou nejvěrnějších unikl na západ do neprostupné džungle při thajských hranicích. Krutý vůdce se ocitl na útěku – ale zdaleka ne bez moci. Jeho jednotky se rychle přeskupily a na odlehlých územích pokračovaly v partyzánské válce. Městské obyvatelstvo se sice vrátilo do svých domovů a na troskách země vznikla nová vláda dosazená Vietnamem, Pol Pot se však nevzdával.
Těšil se dokonce jisté mezinárodní záštitě: v období studené války západní země a Čína odmítaly uznat provietnamský režim v Phnompenhu, takže exilová koalice s účastí Rudých Khmerů dál oficiálně zastupovala Kambodžu v OSN. Po celá osmdesátá léta se tak Pol Pot a jeho muži skrývali v pohraničních lesích, odkud vedli příležitostné útoky a těžili z politických hrátek velmocí.
Až v 90. letech, se sklonkem bipolárního světa, se situace změnila. Studená válka skončila, Vietnam se stáhl z Kambodže a Rudí Khmerové pozbyli podporu mocných spojenců. V zemi zavládl mír a proběhly první svobodné volby. V divočině u hranic zatím Pol Pot, stárnoucí a nemocný, s malou skupinou radikálů odmítal složit zbraně.
Jeho někdejší armáda se začala rozpadat – mnozí bojovníci dezertovali a přešli na stranu nové vlády. Pol Pot reagoval další vlnou čistek uvnitř ztenčujícího se hnutí. V červnu 1997 zašel tak daleko, že nechal zavraždit svého kolegu a dlouholetého pobočníka Son Sena (bývalého ministra obrany za vlády Rudých Khmerů) i celou jeho rodinu, neboť ho podezíral z vyjednávání s vládou.
Tato bestialita už byla i pro zbývající Pol Potovy druhy příliš. Ještě téhož roku obrátili poslední velitelé Khmerů své zbraně proti němu samému. V červenci 1997 uspořádali improvizovaný „soud“, na němž bývalého diktátora před televizními kamerami odsoudili k doživotnímu domácímu vězení. Pol Pot strávil poslední měsíce života v chatrči kdesi v thajském příhraničí.
Dožíval v odloučení od světa a sužován nemocemi. Jeho jméno se svět mezitím dozvídal z prvních podrobných zpráv o genocidě v Kambodži. Chystala se mezinárodní obžaloba a volalo se po spravedlnosti.
Než však mohlo dojít na soudní proces, Pol Pot zemřel. Stalo se to 15. dubna 1998 – téměř na den přesně 23 let po dobytí Phnompenhu – v táboře v džungli. Bylo mu 72 let. Oficiálně jako příčina smrti zaznělo selhání srdce. Své zločiny režimu Rudých Khmerů tak Pol Pot nikdy nemusel vysvětlovat před řádným soudem.
V posledních rozhovorech, které poskytl zahraničním novinářům krátce před smrtí, navíc dával ostentativně najevo, že ničeho nelituje. Označoval se za nevinného člověka a prohlašoval, že má „čisté svědomí“. Dokonce tvrdil, že za jeho vlády zahynulo „jen několik tisíc lidí“, a to prý vinou omylů podřízených úředníků.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Pol_Pot
https://www.seznamzpravy.cz/diskuze/audio-podcast-tichy-muz-zabil-ctvrtinu-vlastniho-naroda-pol-potuv-rezim-vrazdil-i-za-noseni-bryli-282086
https://www.kvety.cz/lide/pol-pot-prezident-diktator-kambodza-vudce-rudych-khmeru-dva-miliony-zivotu/
https://hnonline.sk/history/studena-vojna/1727852-diktator-ktory-vyhlasil-rok-nula-a-zrusil-cas-pol-potov-rezim-mal-na-svedomi-miliony-obeti
https://www.stoplusjednicka.cz/bratr-cislo-jedna-krvavy-diktator-pol-pot-ma-na-svedomi-dva-miliony-lidi
https://www.stream.cz/zivoty-slavnych/diktator-ktery-zrusil-mereni-casu-i-penize-zvraceny-experiment-skoncil-krvavou-genocidou-64974204
