Stála katastrofická erupce sopky Théra za vznikem legendy o Atlantidě?

Starobylá Théra, Řeky později nazývaná Strongylé („Kulatá“), je malebným ostrovem s bohatými vesnicemi a zahradami. Nikdo z obyvatel netuší, že hluboko pod jejich nohama se probouzí děsivá síla. Místní občas cítí drobná zemětřesení a sloup kouře nad centrální horou už několik týdnů straší rybáře na moři. Zvěsti o hněvu bohů však zatím nedokážou přimět všechny k útěku. Ostrov míru a prosperity stojí na pokraji zkázy – a netuší, že se schyluje k jedné z největších sopečných katastrof v dějinách.

Jednoho dne ranní klid prořízne ohlušující hřmot. Sopka uprostřed Théry náhle exploduje a chrlí žhavý popel a kamení vysoko do atmosféry. Začíná katastrofická erupce, kterou pozdější vědci označí za superkolosální​. Obloha ztemněla, slunce zakryl mohutný sopečný mrak a nad ostrovem se rozhostilo strašidelné šero.

První fáze výbuchu vrhla na okolí déšť bělavé pemzy – drobné pórovité kamínky začaly pokrývat střechy a ulice Akrotiri. Vrstva pemzy rychle narůstá o metry a obyvatelé v panice prchají k pobřeží. Mnozí se snaží dostat na lodě; ostrov už zasypává kámen a popel tak hustě, že vánice sopečných úlomků pohřbívá domy. Země se chvěje nepřetržitými otřesy, jak magma trhá útroby ostrova.

Po počátečním „dešti“ pemzy přichází ještě ničivější fáze: pyroklastické proudy – žhavá oblaka popela, plynů a hornin – se valí obrovskou rychlostí po svazích sopky. Tyto rozžhavené přívaly pálí vše živé, strhávají budovy a neúprosně postupují až k moři. Akrotiri je srovnáno se zemí během několika chvil – celé město mizí pod přívalem popela a trosek.

Erupce trvá několik dní a její intenzita kolísá v jednotlivých fázích. V závěru se děje něco nevídaného: kdysi kuželovitá hora sopky se po vyprázdnění magmatického krbu hroutí sama do sebe. Polovina ostrova se propadá do moře – vzniká obří kaldera, prázdná pánev, kterou okamžitě zaplavují mořské vody. S ohlušujícím hukotem se kdysi jednolitý ostrov trhá na kusy.

Centrální část Théry mizí pod vlnami a zůstává jen oblouk okrajových úlomků – tak se zrodil dnešní půlměsíc Santorini ze zbytků původní pevniny​. Když se usazuje poslední erupční fáze, leží krajina pod desítkami metrů popela a pemzy​. Celý ostrov je mrtvý a ztichlý, pohřbený v šedobílé poušti.

Z někdejšího Akrotiri trčí ze sopečného nánosu jen vrcholky nejvyšších zdí; město se stalo hrobkou svých domů. Překvapivě se nenašly téměř žádné lidské ostatky – zdá se, že varovné chvění a počáteční výlevy popela donutily většinu obyvatel k evakuaci ještě před nejhorším​. Ti, kdo zůstali, však byli navždy uvězněni pod sopečným příkrovem. Ostrov Théra, kdysi plný života, se proměnil v spálenou pustinu.

Zkáza Théry ale zdaleka nekončí u břehů Santorini. Kolaps ostrova a obrovské podmořské výbuchy vyvolávají ničivé tsunami, které se rozbíhají po celém Egejském moři. Vody se nejprve záhadně odtáhly od pobřeží Kréty, aby se vzápětí vrátily v podobě čtyř obřích vln valících se na severní pobřeží ostrova​.

Tyto vlny dosahují údajně až 30 metrů výšky – skutečné mořské stěny řítící se na krétské přístavy a vesnice​. Za pár hodin po erupci dopadá na minojskou Krétu rána nebývalého rozsahu. První vlna smetá přístavní mola a kotvící lodě; následující vlny pronikají hlouběji do vnitrozemí, boří skladby, domy a chrámy u pobřeží.

Přímořské osady jako Palaikastro na východě Kréty jsou totálně zpustošeny – archeologické nálezy zde ukazují vrstvy trosek, mořského písku, ulit mořských živočichů a sopečného popela, usazené hluboko ve vnitrozemí​. V místech zásahu zůstávají jen zničené zdi a chaos.

Minojská flotila – dosud pýcha této civilizace – je z velké části zničena. Obchodní lodě, rybářské čluny i válečné veslice jsou rozmetány v přístavech nebo odneseny na pevninu jako třísky. Na moři plavou kusy rozbitých korábů spolu s pemzou a sopečným sklem. Kréta, centrum minojského světa, je paralyzována.

Po erupci přichází ticho, avšak zlověstné následky pokračují. Sopečný mrak se rozprostřel vysoko v ovzduší a jemný popel dopadá široko daleko. Na Krétě i okolních zemích padá z nebe šedý sníh popela, který pokrývá pole a střechy domů. Slunce je zastíněno – podle legend a nepřímých záznamů prý nastaly dny temnoty.

Egypťané možná zaznamenali tyto události na slavné Tempest Stele (Stéle bouře) faraona Ahmose I., kde se píše o „nebývalé bouři“ a tmě trvající celé dny, která zpustošila Egypt​. Po výbuchu Théry se obloha v celém východním Středomoří zahalila do dusivého závoje a prudké deště a bouře mohly být vyvolány klimatickými výkyvy.

Dokonce až v daleké Číně zaznamenaly kroniky éry dynastie Šang zvláštní jevy: žlutou mlhu, slabé Slunce, dokonce mráz uprostřed léta a neúrodu, která vedla k hladomoru​. Tyto nepřímé důkazy naznačují, že obrovské množství sopečného prachu v atmosféře způsobilo krátkodobé globální ochlazení – jakousi dávnou „zimu po výbuchu“.

Úroda v mnoha krajích zřejmě selhala. Lidé v Mezopotámii a Egyptě mohli pozorovat rudé západy slunce a chladná léta, aniž tušili, že příčinou je výbuch vzdálené sopky. Celá středomořská oblast se na čas ocitá ve stínu erupce: příroda je vychýlená z rovnováhy, léta chladnější a deštivější, a společnost čelí následkům v podobě nedostatku potravin a chaosu.

Minojská civilizace na Krétě dostala erupcí Théry zdrcující úder, přesto se nevzdala okamžitě. Archeologické nálezy ukazují, že navzdory šokující katastrofě dokázali Minojci mnohé zničené osady obnovit. Popel z Théry nacházíme na Krétě ve vrstvách vykopávek – někde jej dokonce sbírali a uskladnili, snad aby jej odklidili nebo využili​.

Některá postižená města, jako Palaikastro či Petras, byla znovu vystavěna v ještě honosnějším stylu​. Kréťané dokonce vztyčili nové paláce (například v Zakrosu a Faistu) a zdálo se, že se ostrov z katastrofy vzpamatoval. Následující období (pozdní doba bronzová LB I) bylo dokonce vrcholem minojské kultury – umělci tvoří nádherné fresky a keramiku, obchod se opět rozbíhá a paláce oplývají bohatstvím.

Tento zdánlivý zlatý klid je však klamný. Rána způsobená erupcí totiž zasáhla srdce minojské thalassokracie – námořní moc a hospodářství. Ztráta flotily a přístavů, přerušení obchodních cest a možné hladomory postupně oslabily kdysi pevné základy minojské společnosti​. Archeologové pozorují v následujících desetiletích zvláštní kulturní jevy: například náhlé opuštění některých svatyň, změny náboženských rituálů (např. záhadné zasypávání tzv. očistných bazénků) a možný vnitřní neklid v království​.

Některá místa na Krétě, jako Kommos či Galatas, už nikdy zcela neobnovila svůj lesk​. Minojská civilizace se pomalu vyčerpává – bohatství a nádhera maskují hluboké problémy. O necelých 150 let později, kolem roku 1450 př. n. l., dochází k definitivnímu kolapsu minojské Kréty. Příčiny patrně nebyly jen přírodní – svou roli sehrají i invaze Mykénských Řeků a vnitřní rozpory – ale zničující erupce sopky Théra k úpadku Minojců zásadně přispěla. Po generace oslabená Kréta se stává snadnou kořistí a její slavná civilizace končí. Legendární labyrinty v Knóssu upadají v zapomnění a primát v oblasti přebírají jiné národy.

Úžas i hrůza z této sopečné apokalypsy přetrvaly věky v paměti středomořských národů. Ačkoliv z doby erupce nemáme dochované přímé písemné svědectví, pozdější generace si katastrofu předávaly v mýtech a pověstech. Snad nejznámějším ohlasem je legenda o Atlantidě. Řecký filosof Platón ve 4. století př. n. l. zapsal příběh o vyspělé ostrovní říši, která se „během jediného dne a noci“ vlivem přírodních sil propadla do moře.

Tato mýtická Atlantida měla ležet „za Héraklovými sloupy“, ale mnozí badatelé se domnívají, že skutečnou předlohou příběhu byla právě minojská Théra a její zkáza​. Podoba je svůdná: ostrovní civilizace na vrcholu slávy náhle zničena vulkánem, zemětřesením a potopením ostrova do moře – přesně tak, jak se stalo na Santorini.

Myšlenku spojit Thérskou erupci s Atlantidou poprvé vyslovil řecký archeolog Spyridon Marinatos v 50. letech 20. století, když objevil pohřbené město Akrotiri. Od té doby toto spojení zlidovělo a objevuje se v nesčetných knihách, dokumentech a filmech. Akrotiri se někdy přezdívá „prehistorická Pompeje“ a turisté na Santorini obdivují výkopy domů a nádherné nástěnné malby, zachované díky ochrannému polštáři sopečného popela​.

Odborníci nicméně upozorňují, že Platón patrně Atlantis zamýšlel jako filozofický symbol a lokalizoval ji záměrně do Atlantského oceánu, tedy jinam než je Egejské moře. Přesto platí, že příběh Théry a Minojců mohl Platóna inspirovat – traumatická kolektivní vzpomínka na dávnou katastrofu se snad přetavila v nesmrtelný mýtus​.

Zdroje:

https://www.nationalgeographic.com/premium/article/tsunami-thera-santorini-atlantis-volcano-mediterranean-archaeology

https://en.wikipedia.org/wiki/Minoan_eruption

https://geo.au.dk/fileadmin/www.geo.au.dk/02_Forskning/Publikationer/friedrich_satz.pdf

https://www.e-education.psu.edu/earth107/node/1611

https://www.jpost.com/archaeology/archaeology-around-the-world/article-841096

https://www.historytoday.com/archive/thera-revisited