Článek
Praha, podzim 1985. U nemocničního lůžka sedí dcera Kristina a drží matku za ruku. Herečka, které zbývají poslední dny, se rozhodne promluvit. Vysloví jméno, které dcera nikdy neslyšela, jméno, které se v rodině desítky let nesmělo vyslovit. Kristina se dozvídá, že její matka nebyla jedináček. Měla bratra.
Chlapeček zemřel pár měsíců po narození a rodina se chovala, jako by nikdy neexistoval. Žádný hrob, o kterém by se vědělo, žádná fotografie, žádná vzpomínka nahlas. Babička, která navíc sedmkrát potratila, i dědeček se do smrti tvářili, že jejich Irenka byla vždycky jediná. To břemeno nesla herečka celý život sama. A odložila ho až ve chvíli, kdy věděla, že umírá.
Příliš krásná pro socialismus
Narodila se 24. března 1925 v Praze do rodiny zámožného kožešníka a vyrůstala v Ostravě. Dostala prvorepublikovou výchovu, jazyky, balet a sebevědomí, které se v její generaci hereček skoro nevidělo.
O divadle snila odmala a šla za ním rovnou: hned po maturitě, ještě za protektorátu, nastoupila do ostravského divadla, po válce prošla pražskou konzervatoří a absolvovala na čerstvě založené DAMU. Po roce v Realistickém divadle zakotvila v Městských divadlech pražských, kterým zůstala věrná celou kariéru a kde hrála po boku Dany Medřické, Nataši Gollové či Jaroslava Marvana.
Jenže načasování bylo to nejhorší možné. Do dospělé kariéry vstoupila po únoru 1948, v době, kdy se hledaly herečky pro role dojiček, jeřábnic a traktoristek. A do těch se aristokratická dáma, která vypadala, jako by vystoupila z francouzského filmu, prostě nehodila.
Vysoká tmavovláska s hlubokým hlasem a smyslnými rty působila vedle dobových hrdinek práce jako zjevení z jiného světa, a když už ji filmaři obsadili, strkali ji do škatulky svůdnic a chladných krásek, která jí časem začala lézt na nervy.
Soudruhům ležela v žaludku dvojnásob: nejenže tak vypadala, ona si navíc od padesátých let nebrala servítky a říkala nahlas, co si myslí. Kolega a životní přítel Eduard Cupák o ní řekl, že nesnesla kompromisy a ničeho se nezalekla.
Přesto se nesmazatelně zapsala. Jako rozmazlená princezna Drahomíra sekundovala Janu Werichovi v pohádce Byl jednou jeden král, letěla ke hvězdám ve sci-fi Ikarie XB 1, v muzikálu Starci na chmelu hrála po boku mladičkých hvězd.
A pak přišla role, se kterou navždy srostla: Perchta z Borštejna, strašidlo s dobrým srdcem z komedie Bílá paní. Satira o zázracích v socialistické vesnici během normalizace skončila mimo běžnou distribuci.
Fanfán Tulipán v Praze
První velké tajemství jejího života se zrodilo v polovině padesátých let. Do Prahy tehdy přijel slavný pařížský soubor Théâtre national populaire a s ním největší filmová hvězda Evropy, Gérard Philipe, nesmrtelný Fanfán Tulipán, idol, ze kterého šílel celý kontinent.
Kačírková, jedna z mála českých hereček s perfektní francouzštinou, mu byla přidělena jako tlumočnice. Několik dní se od něj nehnula, provázela ho Prahou, překládala mu na zkouškách i na recepcích.
Co se mezi krásnou Češkou a francouzským idolem tehdy odehrálo, se šuškalo desítky let. Ona sama mlčela jako hrob. Pravdu nakonec svěřila jediné osobě, své dceři. A připojila podmínku, která říká o její povaze víc než všechny role: Kristina musela slíbit, že příběh nechá navždy s otevřeným koncem.
Legendy jsou totiž hezčí než pravda. Dcera slib drží dodnes. Philipe zemřel jen o pár let později, v pouhých šestatřiceti, a vzal si tak svou polovinu tajemství do hrobu jako první.
S láskou to měla těžké celý život, a paradoxně právě kvůli tomu, co jí všichni záviděli. Její blízká přítelkyně, herečka Jana Šulcová, to pojmenovala nemilosrdně: byla až moc krásná, a nejkrásnější ženy umírají samy, protože chlapi si na ně netroufnou a raději sáhnou po průměru.
Vdala se jedinkrát, za scenáristu Josefa Aloise Novotného. Manželství vydrželo tři roky, ztroskotalo zřejmě na jeho nevěrách a čas dal rozvodu za pravdu: Novotný se nakonec ženil sedmkrát. Zůstala jí po něm dcera Kristina, jediné dítě.
Pak přicházeli muži, jeden slavnější než druhý, a s nimi vždy stejný konec. Jiří Šlitr, génius Semaforu, s ní už skoro měl stát před oltářem, když do jejich vztahu vstoupil režisér Starců na chmelu Ladislav Rychman, kterého velmi milovala. Ani ten nevydržel. Následoval Václav Voska.
A nakonec nejhlubší pouto jejího života, Eduard Cupák. Dva lidé, kteří si dokonale rozuměli, jenže mezi nimi stála nepřekročitelná zeď: Cupák miloval muže. Maminka čekala na velkou lásku celý život, shrnula to později dcera, jenže si vybírala muže s nestálým životem. Na tu obyčejnou, hlubokou lásku, po které toužila, čekala marně až do smrti.
Nabídka od StB
Režim si na ni nakonec došlápl přímo. V roce 1958 byla u československé prezentace spojené se světovou výstavou Expo v Bruselu, což byla pocta i výkladní skříň. Jenže s poctou přišel i zájem Státní bezpečnosti. Inteligentní, jazykově vybavená herečka, která se pohybovala mezi umělci i cizinci, byla pro tajnou policii vysněná spolupracovnice. Chtěli, aby donášela na kolegy.
Odmítla. A následovalo peklo. Vyhrožovali jí koncem kariéry, a podle pozdějších vzpomínek i odebráním dcery. Nezlomili ji, ale zaplatila. Z velkých rolí zbyly menší a často záporné, po roce 1971 se na delší dobu vytratila z filmového plátna, i když v televizi dál dostávala příležitosti.
Divákům zůstala aspoň jako elegantní průvodkyně televizního kurzu Mluvíme francouzsky. Žena, která mohla působit jako hlavní hvězda francouzského filmu, učila národ francouzská slovíčka.
V den svých čtyřicátých narozenin pronesla před dcerou větu, ze které dodnes mrazí. „Umřu na rakovinu, a ještě k tomu budu mít infarkty,“ prohlásila silná kuřačka, která si od cigaret nedokázala odvyknout. Trefila se s děsivou přesností.
V únoru 1981 šla na operaci žaludku a diagnóza se potvrdila: zhoubný nádor. Ani ortel jí neřekli lékaři napřímo, pravdu se dozvěděla od kamaráda, německého lékaře. Přijala ji tak, jak žila: bez hysterie, bez sebelítosti, se stoickým klidem, který okolí vyrážel dech.
Následovaly čtyři roky boje, metastázy se rozšířily do kostí a bolesti byly nakonec takové, že podle svědectví kolegů na jevišti chvílemi nemohla ani sedět. Přesto hrála dál. Zkoušela nové role ještě pár týdnů před smrtí, protože divadlo bylo to jediné, co jí za celý život nikdo nedokázal vzít. Ne režim, ne muži, ne nemoc.
Zemřela 26. října 1985 v Praze v šedesáti letech. Měla na kontě stovku divadelních, pětadvacet filmových a pětasedmdesát televizních rolí. A dvě tajemství, která odevzdala dceři: mrtvého bratra, o kterém rodina desítky let mlčela, a francouzský příběh bez konce.
Zdroje:
https://www.krajskelisty.cz/praha/11937-krasna-inteligentni-nestastna-a-zahadna-jake-tajemstvi-si-s-sebou-odnesla-na-vecnost-irena-kacirkova-byla-milenkou-legendarniho-gerarda-philipa-tajnosti-slavnych.htm
https://www.lidovky.cz/serialy/irena-kacirkova-pohnute-osudy-film-herecka-divadlo.A220701_095921_ln_specialy_ape
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/irena-kacirkova-herecka-herectvi-laska-rodina.A250328_112214_lidicky_stud
https://www.idnes.cz/technet/pred-100-lety/irena-kacirkova-pred-100-lety-herecka-vyroci-bila-pani.A250323_145205_pred-100-lety_vov
https://www.super.cz/clanek/retro-bezvyhradne-a-neslovansky-krasna-irena-kacirkova-se-narodila-do-nespravne-doby-zemrela-predcasne-a-v-bolestech-1512846
