Stephen Hawking nebyl žádný šprt. Lékaři mu prorokovali jen pár let života. Naštěstí neměli pravdu

„Něco je špatně…,“ probleskne mu hlavou, zatímco se k němu sbíhají vyděšení přátelé. Matka ho brzy poté bere na vyšetření do nemocnice. Nikdo to zatím nevyslovil nahlas, ale Hawking v hloubi duše tuší pravdu: čelí vážnému problému, který změní celý jeho život.

O několik let dříve nic nenasvědčovalo tak dramatickému zvratu. V říjnu 1959 nastoupil Stephen Hawking na Oxfordskou univerzitu, na prestižní University College, a to teprve v 17 letech. Už na střední škole vynikal inteligencí – spolužáci ho s přezdívkou „Einstein“ pasovali na školního génia.

V Oxfordu však mladý Hawking nepůsobil jako žádný šprt; naopak si stěžoval, že fyzika je vyučována tak, že se lze práci lehce vyhnout. V prvních dvou letech se cítil osamělý mezi staršími spolužáky, a tak se ve třetím ročníku přidal k veslařskému týmu jako kormidelník. Studijním povinnostem se věnoval jen minimálně a proslul rozverným humorem a bystrým intelektem spíš než pílí.

Když se blížily závěrečné zkoušky, Hawking vsadil na svůj talent. Naučil se narychlo jen tolik teoretické fyziky, aby uspěl, a záměrně ignoroval „zbytečné“ detaily. Výsledkem byl hraniční prospěch na pomezí výborného a chvalitebného hodnocení – a musel proto na pohovor před zkušební komisi, která měla rozhodnout o jeho titulu. Tam Hawking předvedl svou pověstnou drzost: „Když dostanu jedničku, půjdu do Cambridge dělat výzkum. Pokud to bude dvojka, zůstanu v Oxfordu,“ prohlásil klidně.

Bylo to svérázné ultimátum – a komise ho skutečně odměnila nejvyšší známkou. Stephen Hawking získal vysokoškolský titul s vyznamenáním a roku 1962 se mohl přesunout na doktorandské studium do Cambridge.

Během posledního roku v Oxfordu se však začaly objevovat znepokojivé příznaky. Hawking si povšiml, že je čím dál nemotornější: nezvládal zapnout knoflíky u košile, zakopával a jeho pohyby působily neobratně. Spolužáci si všimli, že ani na veslařské lodi už neudrží rovnováhu jako dřív. „Několikrát jsem zničehonic upadl, aniž bych věděl proč,“ vzpomínal později. Onen osudný pád na zamrzlém rybníce o Vánocích 1962 pak byl posledním varováním.

Po Novém roce 1963 podstoupil Hawking sérii vyšetření v Londýně. Lékaři mu nakonec sdělili krutý ortel: nevyléčitelná choroba motorických neuronů (ALS) a pouhé dva roky života. Mladému studentovi bylo právě 21 let a diagnóza zněla jako rozsudek smrti. „Nikdy mi vlastně neřekli, co mi je, ale pochopil jsem, že je to hodně zlé, takže jsem se raději ani neptal,“ přiznal po letech Hawking.

Šokující zpráva ho uvrhla do hluboké sklíčenosti. Smrt do dvou let – jaký mělo smysl pokračovat v práci na doktorátu? Hawking podle svých slov propadl depresím a uzavřel se do sebe. Jeden z lékařů nad ním údajně „zlomil hůl“ a mladý pacient byl propuštěn do domácí péče, kde se o něj staral především otec.

Právě v nejtemnější chvíli Hawkingova života zasáhl osud podruhé – tentokrát však milosrdně. Ještě před definitivní diagnózou, na novoročním večírku 1. ledna 1963, poznal Stephen půvabnou Jane Wildeovou. Jane studovala na londýnské univerzitě jazyky, pocházela rovněž ze St. Albans a znali se vzdáleně přes společné přátele.

Když se o pár týdnů později doslechla, jakou nemocí Stephen trpí, byla zděšena. „Slyšela jsi to? To je strašné se Stephenem, viď?“ obrátila se na ni kamarádka u šálku kávy. V té době spolu ještě oficiálně nechodili, Jane však již byla do Stephena zamilovaná. Ani hrozivá diagnóza ji neodradila – právě naopak. „Milovala jsem Stephena tolik, že mě nemohlo nic odradit od toho, abych si ho chtěla vzít,“ vzpomínala Jane.

Hawking, povzbuzen Janeinou oddaností, našel nový smysl života. Místo aby podlehl beznaději, začal pomýšlet na budoucnost – budoucnost, kterou by sdílel s Jane. Mladý pár společně slíbil, že se nemocí nenechá zlomit.

„Budeme s tím bojovat spolu,“ zašeptala mu Jane se slzami v očích, když přijala jeho nabídku k sňatku. V říjnu 1964, necelý rok a půl od diagnózy, se Stephen a Jane oficiálně zasnoubili, s plným vědomím, jak těžké zkoušky je čekají. „Zásnuby mi daly něco, pro co má smysl žít,“ řekl později Stephen. Láska mu vrátila naději – a on se rozhodl využít každou zbývající chvíli.

Dne 14. července 1965 se za zvuků varhan v kapli Trinity Hall v Cambridge Stephen Hawking a Jane Wildeová vzali. Prožili tak okamžik štěstí, o kterém si rok předtím netroufali ani snít. Svatební fotografií mladého páru necloumá nic navenek výjimečného – usměvavý vysokoškolský pár jako každý jiný.

Nikdo by nehádal, že ženich bojuje s postupující paralýzou a podle lékařů už měl být možná na onom světě. Jane však věděla své: „Moje filozofie je, že dokud je život, je naděje. Je to prosté,“ říkávala. A Stephen jako by její krédo zosobňoval.

Nově nabytá naděje probudila ve Stephenovi i vědeckou ctižádost. Přestože se jeho pohyblivost zhoršovala jen pozvolna, bylo mu jasné, že času není nazbyt. Zatímco lékařské prognózy se nenaplnily a nemoc postupovala pomaleji, než se obával, Hawking se vrhl do práce na své dizertaci z kosmologie.

Na Univerzitě v Cambridge začal skutečně tvrdě pracovat poprvé v životě – a kupodivu ho to těšilo. „K mému překvapení jsem zjistil, že mě výzkum baví,“ glosoval to s odstupem. V roce 1965 obhájil doktorát o rozšiřujícím se vesmíru a získal výzkumné místo na koleji Gonville and Caius v Cambridge. Navzdory všem pochybnostem dokončil studium a stal se plnohodnotným vědcem.

Koncem roku 1966, ve věku pouhých 24 let, obdržel Hawking prestižní Adamsovu cenu za esej o singularitách v prostoru a čase. Šlo o jedno z prvních uznání mimořádného talentu, který v něm jeho kolega a mentor Dennis Sciama rozpoznal již dříve.

Hawkingův výzkum pomáhal potvrdit revoluční představu, že vesmír měl počátek – kosmický „Velký třesk“ – což v té době stále ještě mnozí vědci zpochybňovali. Spolu s matematickým důkazem Rogera Penrose o existenci černých děr to položilo základ pro tzv. teorém singularity, který Hawking dál rozvíjel.

Na prahu třicítky byl Stephen Hawking již respektovaným mladým teoretikem. Navzdory těžkému zdravotnímu postižení pronikal mezi vědeckou elitu – a doma se mezitím stal šťastným otcem. V roce 1967 se manželům Hawkingovým narodil syn Robert, o tři roky později dcera Lucy.

Stephen přežil ony původně stanovené „dva roky života“ a jeho hvězda stoupala. V roce 1970 publikoval s Penrosem důkaz, že časoprostor musel vzniknout v singularitě – tedy že vesmír má svůj počátek v čase. Téhož roku formuloval i první zákony teorie černých děr. Pro svět fyziky se začala psát nová kapitola a Stephen Hawking stál u jejího zrodu.

Příběh Stephena Hawkinga mezi 15. a 35. rokem života je strhujícím dramatem geniality, lásky a nezdolné vůle. Z hubeného studenta, který se na Oxfordu nudil, se stal vědec překračující hranice poznání – a to navzdory nemoci, jež mu postupně brala vládu nad tělem.

Když se ohlédneme zpět na onen den na zamrzlém rybníce, zdá se až neuvěřitelné, jaká pouť následovala. Hawking s podporou své ženy Jane dokázal přetavit zdánlivý rozsudek smrti v triumf života.

„Poté, co se má očekávání zredukovala na nulu, začal být každý nový den bonusem a já si vážil všeho, co mám. Dokud je život, existuje naděje,“ pronesl Stephen Hawking po letech. A právě tato naděje ho provázela všemi překážkami jeho raného života – od prvních příznaků ALS až po průlomové vědecké úspěchy, kterých dosáhl dříve, než mu bylo pětatřicet. Nakonec prožil skoro o padesát let více, než mu prognózy předpovídaly.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Stephen_Hawking

https://www.independent.co.uk/news/uk/home-news/stephen-hawking-death-theoretical-physics-brief-history-time-disabled-science-latest-a8254971.html

https://www.britannica.com/biography/Stephen-Hawking

https://www.bbc.co.uk/teach/articles/z43k382