„Střílej, ale jediné, co zabiješ, bude člověk.“ Popravčí Che Guevary si musel dodat odvahu rumem

Od přelomu roku 1966 působil Che Guevara tajně v Bolívii – pod falešným jménem, s ostříhanými vlasy a oholeno­u bradkou. Přišel rozpoutat guerillovou válku proti tamní vojenské vládě a vytvořit v Latinské Americe „další Vietnam“. V horách u řeky Ñancahuazú shromáždil necelou šedesátku bojovníků.

Čekal je ale neúprosný terén, nedostatek místní podpory a brzy i armáda, která se o nich dozvěděla. Bolivijská komunistická strana mu odmítla poslat slíbené posily a vesnické obyvatelstvo se od ozbrojené skupiny drželo dál.

Vláda v La Pazu mezitím nasadila speciální prapor rangerů vycvičených Spoje­nými státy. Po několika srážkách v průběhu roku 1967 se Guevarova skupina zmenšila na pár vyčerpaných mužů skrývajících se v údolích jihovýchodní Bolívie.

Dne 8. října 1967 došlo k rozhodující konfrontaci. V hornaté rokli zvané Quebrada del Yuro nedaleko vesnice La Higuera narazila Che Guevarova jednotka na obklíčení. Před polednem se ozvala přestřelka, při níž byl devětatřicetiletý Che zraněn – kulka ho zasáhla do pravé nohy.

Když se k němu z porostu opatrně přibližovali bolivijští vojáci v zelených baretech, Guevara zvedl ruce nad hlavu. „Nestřílejte! Jsem Che Guevara a živý vám budu cennější než mrtvý!“ křičel podle dobových svědectví. Bolivijci na chvíli upustili od palby.

Ernesto „Che“ Guevara, kdysi slavný comandante kubánské revoluce, který se stal postrachem latinskoamerických vlád, byl po jedenácti měsících utajeného pobytu v Bolívii naživu v jejich moci. Vojáci ho odzbrojili a odvedli raněného zajatce z džungle do La Higuery.

La Higuera byla zapadlá vesnice v kopcích, několik chatrčí a polní škola s jedinou učebnou. Právě tam bolivijští rangerové Guevaru v podvečer 8. října dopravili. Předtím ho přivázali uvnitř školní třídy, kde narychlo zřídili provizorní vězení. Na hliněné podlaze a dřevěné lavici teď ležel vyčerpaný velitel, který se proslavil po celém světě, ale v La Higuere se na něj místní dívali spíš s obavami a zvědavostí.

Vláda v předchozích měsících vykreslovala „cizí narušitele“ jako krvelačné bandity. Místní devatenáctiletá učitelka Julia Cortezová, která v této škole učila, slyšela toho večera o dramatickém boji v rádiu – a z dálky zahlédla, jak vojáci vedou do školy vousatého zajatce s ovázanou nohou. Do třídy samotné byl ale přístup zakázán: školu obsadili vojáci a hlídali ji celou noc.

Následujícího rána 9. října rozhlas začal vysílat zprávu, že Che Guevara zahynul v bolivijské džungli. Julia Cortezová při tom zpozorněla. Věděla, že v její vesnici je od včerejška zajatý neznámý gerilový velitel – a podle toho, co slyšela, tušila, že by to mohl být právě obávaný „Che“. Navzdory strachu se rozhodla zjistit víc a šla ke škole.

V brance postával jen jeden voják a ten ji překvapivě vpustil dovnitř. Mladá učitelka tak na vlastní oči uviděla muže, o kterém předtím slýchala jen z propagandy. Guevara seděl na jednoduché dřevěné lavici uvnitř místnosti. Byl špinavý, vyčerpaný a pořád spoutaný.

Dlouhé zacuchané vlasy rámovaly unavený obličej s rozpraskanými rty, ale oči měl podle ní jasné a soustředěné. Cortezová čekala hrubiána, místo toho ji zarazil jeho klid a způsobnost. Guevara na ni hleděl s nečekaným zájmem a pronesl, že je „moc milá a hezká“ – to ji polekalo i potěšilo zároveň. Odvážila se zeptat, proč v Bolívii bojuje.

Che jí odpověděl, že jde za svými ideály: bojuje prý za chudé a utlačované proti armádě a vládě, která lidem upírá spravedlnost. Prozradil, že ho mrzí, pokud o něm prostí Bolivijci smýšlejí jako o zločinci. Nakonec se s námahou zvedl a požádal učitelku o něco k jídlu.

Julia Cortezová zašla naproti do svého domku a obratem přinesla misku horké polévky. Guevara se pustil do jídla – hltal rychle, byl vyhladovělý. Během jídla ji ještě tiše požádal: chtěl, aby se od stráží pokusila zjistit, jestli ho mají v plánu zabít, nebo ušetřit. Ona ale venku žádné další důstojníky nezahlédla a neměla se koho vyptat.

Stráže poté Guevaru vyvedly na chvíli před školu na denní světlo. Zajatce obstoupilo několik ozbrojenců, ale Julia na něj ještě stihla kývnout. Che Guevara jí pohled opětoval – intenzivně se na ni zadíval, nehnul přitom ani brvou. Mladá žena později vzpomínala, že tak pronikavý pohled nikdy předtím ani potom neviděla.

Zpráva o dopadení obávaného revolucionáře dorazila do hlavního města neprodleně. Prezident René Barrientos a členové bolivijského velení věděli, koho mají – „padl do rukou sám Che“. Barrientos se netajil radostí; už dříve veřejně vypsal vysokou odměnu za dopadení nebo smrt tohoto muže. Teď ale stál před rozhodnutím, co s živým Guevarou udělat.

Nabízely se dvě možnosti: předvést ho před soud, nebo se ho tiše zbavit. Ve vedení státu zavládl strach, že Che Guevara by se při veřejném procesu změnil v tribunu, hrdinu a mučedníka, který bude kázat revoluci přímo z lavice obžalovaných. O případném soudním procesu by navíc jistě referoval světový tisk – a Bolívie si nemohla dovolit měsíce pozornosti, jaké by Che Guevara přitahoval.

Nebylo ani jasné, zda by bezpečnostní složky dlouhodobě zvládly udržet tak proslulého vězně při životě: hrozily pokusy o osvobození nebo únosy letadla během převozu k soudu. Barrientos nedlouho po poledni 9. října 1967 vydal jasný příkaz: zajatec Ernesto Guevara nebude převážen do města ani postaven před kamery – bude neprodleně popraven.

Rozkaz šel oficiální cestou dolů přes velitele operace v terénu, generála Alfreda Ovanda, až k malé polní základně v La Higuere. Z oficiálního hlediska však nic takového nemělo existovat: prezident a armáda zároveň instruovali podřízené, aby trvali na verzi, že Che padl v boji. Této lži napomohly i připravené rozhlasové zprávy, které už od rána hlásaly Guevarovu smrt v přestřelce. Bolivijská armáda tak chtěla před světem zakrýt, že zabila zajatce bez soudu.

Na místě v La Higuere mezitím přistál armádní vrtulník s několika důstojníky a poradci. Dorazil i čtyřiatřicetiletý Félix Rodríguez, naturalizovaný Američan kubánského původu, který v Bolívii působil v přestrojení za bolivijského majora. Byl to agent CIA, zapojený do pronásledování Che Guevary už dlouhé měsíce. Právě on poskytl bolivijským vojákům cenné informace o pohybu guerrilly a pomohl ji vystopovat.

CIA i Spojené státy obecně měly zájem dostat Che Guevaru živého kvůli zpravodajským informacím – chtěli ho vyslechnout o dalších kontaktech a plánech. Jenže Bolívijci dali nakonec přednost definitivnímu konci.

Rodríguez byl tedy u Guevary spíše jako tichý pozorovatel, aby americké velitelství v Panamě mohlo být informováno. Přímo do rozhodnutí o Guevarově osudu nezasahoval. Vstoupil do školní místnosti, kde zajatec čekal spoutaný, a stručně ho vyslechl.

Zapsal si číslo Che Guevarovy zbraně a sebral několik osobních drobností – deník, mapy, fotografie a také hodinky značky Rolex, které Guevara nosil na zápěstí (tyto hodinky si Rodríguez ponechal jako „trofej“).

Krátce poté Rodríguez obdržel od bolivijských důstojníků informaci o exekučním rozkazu z hlavního města. Bylo přibližně poledne. Majora čekal nyní úkol, který sám nenesl lehce: oznámit Che Guevarovi, že bude zastřelen. Vešel znovu do třídy a tentokrát bez obalu sdělil vězni, že má rozkaz ho popravit. Vyslýchán už nebude. Che Guevara to přijal klidně.

Podle Rodrígueze neprojevil žádný strach. Pouze pronesl, že „tak je to lepší. Neměl jsem se nechat zajmout živý.“ Agent CIA i slavný revolucionář si pak v podivné shodě podali ruce. Rodríguez v rozhovorech vzpomínal, že ho Guevara v tu chvíli dokonce krátce objal. Podle svých slov s ním cítil soucit – tváří v tvář někdejšímu ministrovi kubánské vlády, z něhož byl teď polomrtvý vězeň, mu prý Guevary bylo upřímně líto.

Ve třídě zůstali jen Guevara a popravčí četa. Na dvorku před školou postával seržant Mario Terán, nervózní příslušník praporu rangerů. Právě on dostal od nadřízených úkol přivést rozsudek k vykonání, protože se sám dobrovolně nabídl: v průběhu guerrillové kampaně totiž přišel o několik blízkých kolegů a Guevarovým lidí zabili i jeho kamaráda.

Teď byl Terán připraven poslat do Che Guevary dávku ze svého samopalu, ale s blížící se chvílí ho přepadla úzkost. Dovnitř se mu nechtělo. Zdržoval se venku a popíjel rum, aby si dodal odvahy. Ve 13 hodin a 10 minut místního času se ozvalo zavelení a Terán vešel do učebny s namířenou zbraní.

Ernesto Guevara už měl zase svázané ruce za zády. Seržant byl prý rozrušený. Che Guevara ho však nespouštěl z očí. Podle pozdějšího Teránova svědectví vězeň zpozoroval jeho roztřesené ruce a oslovil ho klidným hlasem: „Vím, že jsi mě přišel zabít. Střílej, ale jediné, co zabiješ, bude člověk.“

Voják stiskl spoušť a první dávkou zasáhl Guevaru do pravého boku a končetin. Che se zkroutil k zemi a začal silně krvácet, ale žil ještě a jeho tiché sténání bylo slyšet ven. Terán proto okamžitě přidal další výstřely – úmyslně mířené mimo hlavu, aby zohavená lebka nebudila při identifikaci podezření. Kulky provrtaly hrudník a během několika okamžiků bylo po všem. Ernesto Che Guevara zemřel.

Večer 9. října 1967 odletěl armádní vrtulník s Guevarovým tělem z La Higuery do většího města Vallegrande. Tam armáda připravila improvizovanou márnici v prádelně místní nemocnice. Ráno 10. října položili vojáci Guevarovu mrtvolu na betonové korýtko, omyli zkrvavené rány a obklopili tělo kyticemi květin – jako by aranžovali výjev pro fotografa.

Cílem bylo dokázat celému světu, že obávaný revolucionář je skutečně mrtev. Přizváni byli zahraniční novináři, agentura AFP i reportéři Life Magazine, a desítky místních zvědavců včetně jeptišek a lékařů. Všechny překvapilo, jak klidně a důstojně mrtvý Che Guevara vypadal. Legendární tvář s hustým vousem měla i posmrtně nečekaně živý výraz. Otevřené oči hleděly kamsi vzhůru.

Fotografie Guevarova těla brzy obletěly světový tisk a staly se symbolem: poražený revolucionář na nich vypadal jako mučedník. Bolivijská armáda ovšem trvala na své verzi. Velitel zásahu před kamerami tvrdil, že Ernesto Guevara padl v boji a zraněním podlehl krátce po dopadení. Tělo beze jména pak vojáci naložili do helikoptéry a potají pohřbili do neoznačeného hrobu poblíž Vallegrande, aby místo nemohlo být uctíváno.

Zpráva o Che Guevarově smrti se mezitím rozšířila do celého světa. Latinskoamerické levicové hnutí ztratilo svého nejslavnějšího bojovníka. Kubánská vláda nejprve váhala uvěřit, že je Che skutečně mrtev – ale po přezkoumání otisků prstů, které Bolívie zaslala, přiznal Fidel Castro 15. října 1967 veřejně ztrátu svého druha.

V Havaně se konal velký smuteční akt a Castro v emocionálním projevu vylíčil Guevaru jako nezdolného hrdinu a „model nového člověka“. Řekl také, že Cheho myšlenky přežijí jeho smrt, a vyhlásil třídenní smutek.

Z Ernesta „Che“ Guevary, kdysi kubánského ministra průmyslu a velitele partyzánů v africkém Kongu, se tak v průběhu několika dnů stal mezinárodní nesmrtelný symbol revoluce. Ironií osudu k tomu přispěla i jeho poslední porážka a poprava v odlehlé bolivijské škole.

Zdroje:

https://cs.wikiquote.org/wiki/Che_Guevara

https://cs.wikipedia.org/wiki/Che_Guevara

https://www.washingtonpost.com/news/retropolis/wp/2017/10/09/do-not-shoot-the-last-moments-of-communist-revolutionary-che-guevara/

https://www.theguardian.com/world/2022/mar/10/bolivian-soldier-killed-ernesto-che-guevara-dies

https://www.washingtonpost.com/obituaries/2022/03/14/soldier-killed-che-guevara-dies/

https://www.theguardian.com/world/2009/jan/15/che-guevara-bolivia

https://www.reddit.com/r/AskHistorians/comments/1ucnat/how_exactly_did_che_guevara_meet_death/?tl=es