Článek
Jiří Sovák přišel na svět 27. prosince 1920 v Praze jako syn hostinského Schmitzera, tři dny po Ježíškovi, jak sám rád vzpomínal. Jeho otec tehdy na oslavu zaplatil rundu všem štamgastům v hospodě Na Bojišti. Byl přesvědčen, že syn jednou převezme rodinný podnik. Netušil, že vychovává jednoho z nejoblíbenějších komiků v dějinách české kinematografie, muže, jehož vlastní rodinný příběh bude nakonec mnohem trpčí než kterákoli z jeho filmových rolí.
Mladý Jiří byl podle vlastních slov „neuvěřitelně vzteklý a ukecaný“ a otec doufal, že se aspoň na hotelové škole zklidní. Marně. Vyučil se sice číšníkem a krátce obsluhoval hosty v otcově hospodě, ale v devatenácti letech to zabalil a utekl z domova k ochotníkům do souboru Živé jeviště v Rokoku.
Otec mu na protest zastavil kapesné, a tak si Jiří přivydělával v kamenolomu i jako pojišťovací agent, zatímco tajně studoval dramatické oddělení Státní konzervatoře. Za války krátce hrozilo totální nasazení, kterému unikl díky práci v továrně Walter v Jinonicích, kde zároveň účinkoval v poloamatérském kabaretu Živé jeviště.
Právě tehdy, jako projev odporu proti německé okupaci, se rozhodl změnit své německy znějící příjmení Schmitzer. Napůl žertem řekl spolužákům, že by se mohl jmenovat třeba Sova, a od Sovy byl už jen krůček k Sovákovi. Otec mu prý tuhle změnu jména nikdy úplně neodpustil.
Válečná léta byla pro mladého herce zkouškou i výzvou zároveň. V roce 1943 získal jedno z prvních profesionálních angažmá v třebíčském Horáckém divadle, kde se poprvé mohl naplno věnovat řemeslu, ke kterému ho táhlo od mládí. Bylo to skromné, provinční angažmá, daleko od velkých pražských scén, ale právě tam si vybudoval základ herecké disciplíny, na které pak stavěl celou zbývající kariéru.
Otcovo zklamání z toho, že se syn nestal poctivě pracujícím hostinským, ale „komediantem“, jak to sám otec formuloval, ho provázelo ještě dlouho poté, co byl už Jiří Sovák uznávaným hercem s angažmá v předních pražských divadlech.
Od Déčka až k Národnímu divadlu
Po válce nastoupil na vojnu k Armádnímu uměleckému souboru, kde se poprvé setkal s Miroslavem Horníčkem, přátelství, které mu vydrželo na celý život. Osud mu pak nahrál na smeč podruhé: všiml si ho Emil František Burian a angažoval ho do svého legendárního Déčka, kde Sovák coby necelý třicátník ztvárnil o čtyřicet let staršího Otce Goriota.
V roce 1952 přešel do Divadla na Vinohradech, kde dvanáct let hrál po boku Jiřiny Jiráskové, Vlasty Chramostové či Vlastimila Brodského, a od roku 1966 zakotvil natrvalo v Národním divadle.
Právě v šedesátých letech přišla i filmová sláva. Diváky si získal jako Kuba v pohádce Dařbuján a Pandrhola, exceloval ve spolupráci s režisérem Václavem Vorlíčkem ve filmech Kdo chce zabít Jessii? nebo Pane, vy jste vdova, po boku Miroslava Horníčka zazářil v seriálu Byli jednou dva písaři.
Nesmrtelnost mu ale zajistily až role fasádníka Skopce ve Světácích, mistra Jiřího Kroupy v Marečku, podejte mi pero!a především mrzoutského penzisty Evžena Humla ze seriálu Chalupáři, který se stal jedním z nejoblíbenějších seriálů v historii Československé televize.
Zajímavé je, že diváci si ho spojují především s komediálními rolemi, ačkoli sám herec se za „baviče“ v pravém slova smyslu nikdy nepovažoval. Za svou kariéru natočil i řadu vážných dramatických rolí, mimo jiné v Přežil jsem svou smrt, dramatu Vojtěcha Jasného z prostředí koncentračního tábora, které mu poskytlo jiný a možná ještě výraznější herecký prostor.
Syn, kterého opustil
V roce 1949, ještě v prvním manželství, se Sovákovi narodil jediný syn Jiří, který si později jako herec i hudebník podržel otcovo rodné příjmení Schmitzer. Manželství ale netrvalo dlouho. Chlapci byly teprve dva roky, když otec rodinu v tichosti opustil.
Po rozvodu byl syn svěřen do péče matky Blanky a kontakt s otcem byl výrazně omezený. Sovák se soudnímu boji o pravidelný kontakt podle dobových vzpomínek příliš nevěnoval, zatímco jeho herecká kariéra se začínala rychle rozjíždět.
Následky se táhly celý zbytek jejich vztahu. Jiří Schmitzer otci nikdy neodpustil, že ho i jeho matku tehdy opustil, a Sovák si na budování vztahu se synem podle svědectví lidí z jeho okolí nedal dost záležet.
Paradoxně se přesto oba muži čas od času potkávali profesně. Nejslavnější byla jejich společná role otce a syna přímo ve filmu Marečku, podejte mi pero!. V seriálu Chalupáři pak Schmitzer hrál Sovákova vnuka Slávka Krbce. Byla to zvláštní situace: na plátně působili jako mimořádně přirozená rodina, zatímco v civilním životě mezi nimi zela propast, kterou ani společná práce nedokázala překlenout.
Rok 1976 přinesl ránu, po které se propast mezi otcem a synem stala nepřekonatelnou. Jiří Schmitzer za volantem, pod vlivem alkoholu, způsobil dopravní nehodu, při níž zahynul chodec. Soud ho odsoudil ke třem letům vězení.
Pro Jiřího Sováka to byl zdrcující úder, nejen jako pro otce, ale i jako pro veřejně známou osobnost, na kterou se v tu chvíli upíraly zraky celé společnosti. Sovák synovi nikdy nedokázal tuto tragédii odpustit. Definitivní rozkol, ke kterému toho roku došlo, se už nikdy nepodařilo napravit.
Vztah mezi otcem a synem už předtím nebyl dobrý, po nehodě ale podle vzpomínek jejich okolí téměř zanikl. Smíření bylo natolik vzdálené realitě, že o něm patrně ani jeden z mužů dál neuvažoval. Když Jiří Sovák 6. září 2000 zemřel po komplikacích následujících po zlomenině krčku stehenní kosti, syn se s ním prý nepřišel ani naposledy rozloučit.
Hořká ironie
Teprve dlouho po Sovákově smrti, díky Archivu bezpečnostních složek, vyplavala na povrch informace, která na celý příběh vrhá zvláštní, hořké světlo. Podle dokumentů z vyšetřování měl 4. ledna 1971 večer nezjištěný řidič v Mníšku pod Brdy nedaleko restaurace Na Kapli srazit chodce a z místa nehody ujet, aniž by poskytl první pomoc.
Zpráva Ministerstva vnitra ČSSR, kterou sepsal náčelník inspekce Hlavního velitelství Veřejné bezpečnosti, pracovala se svědeckými výpověďmi i s podezřením, že se Sovákovo auto mohlo se smrtelnou nehodou spojovat. Ve spisu se objevilo také podezření na řízení pod vlivem alkoholu.
Sovák však nebyl pravomocně odsouzen za způsobení smrtelné nehody. Podle zveřejněných archivních informací proti němu bylo vedeno řízení pro trestný čin opilství, samotné zavinění srážky ale nebylo spolehlivě prokázáno.
Muž, který svému synovi nikdy neodpustil smrtelnou nehodu způsobenou pod vlivem alkoholu, byl sám o několik let dřív spojován s velmi podobnou tragédií.
Osud jako by měl pro Jiřího Sováka připravenou ještě jednu, tentokrát přímo jeho vlastní nehodu. V roce 1983 ho nedaleko budovy Národního divadla srazilo auto. Ze zranění se sice zotavil, ale nikdy úplně. Následky mu nadosmrti způsobily kulhání.
Herec, který sedmnáct let stál na jevišti Národního divadla a odehrál tam desítky rolí, zjistil, že mu následky nehody znemožňují další divadelní práci. K 31. březnu 1983 odešel z divadla do penze.
Sovák sám k vlastnímu zdraví a k blížícímu se konci přistupoval se stejnou drsnou ironií, jakou proslul na jevišti i mimo něj. Ani vážná nehoda, ani odchod z divadla, které tolik miloval, mu podle svědectví jeho třetí manželky Anny, které říkal Andulka, nezlomily jeho pověstnou výbušnou povahu. Jen ji časem trochu zkrotily.
Právě Andulka, o osmnáct let mladší učitelka, se stala jedinou ženou, se kterou Sovákovi manželství vydrželo natrvalo, více než čtyřicet let, až do jeho smrti. Obě předchozí manželství skončila rozvodem a s žádnou z předchozích partnerek Sovák další děti neměl.
Podle jejích vlastních vzpomínek nebylo soužití s cholerickým a věčně potížistickým hercem snadné. Historka o konfliktu s režisérem, kterého měl Sovák po obvinění z kolaborantství udeřit, a o následné žádosti o milost adresované prezidentu Gustávu Husákovi vychází z pozdějšího vyprávění právě jeho ženy, Anny Sovákové.
Po odchodu z divadla se Sovák stáhl na chalupu ve Stříbrné Skalici, odkud se čas od času vracel aspoň před televizní kamery. Zdravotní následky autonehody ho ale provázely až do konce života.
Poslední filmovou roli si zahrál v roce 1999 ve filmu Vojtěcha Jasného Návrat ztraceného ráje. Za celoživotní mistrovství dostal téhož roku od Herecké asociace Cenu Thálie.
Zemřel 6. září 2000 ve věku nedožitých osmdesáti let. Po pádu na své chalupě utrpěl zlomeninu krčku stehenní kosti a jeho organismus po následné operaci selhal. Za sebou zanechal přes sto sedmdesát filmových a televizních rolí.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Sov%C3%A1k
https://www.csfd.cz/tvurce/944-jiri-sovak/prehled/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/hyril-humorem-za-bavice-se-ale-jiri-sovak-nepovazoval-od-jeho-narozeni-uplynulo-sto-let-41487
https://cesky.radio.cz/zemrel-popularni-filmovy-i-divadelni-herec-jiri-sovak-8039173
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/jiri-sovak-autonehoda-zabiti-odmitnuti-syna-schmitzera.A230822_141937_domaci_imat
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Schmitzer
https://www.securitymagazin.cz/security/herec-jiri-schmitzer-tri-roky-natvrdo-za-zabiti-z-nedbalosti-boxoval-aby-se-neupil-pomsta-silene-matky-1404061117.html
https://www.lifee.cz/nezapomenutelne-historky-jiriho-sovaka-jak-nasel-hlavu-domovnice-v-popelnici-a-proc-byl-jediny-kdo-jedl-pelmene-v-leningradu-058eb
