Tajené hrůzy balkánské války: Proč byly ženy posílány do sexuálních táborů

I v moderní historii dokážou některé události šokovat svou surovostí a systematičností. Jednou z takových kapitol jsou tzv. „Rape Camps“ – znásilňovací tábory během války v Bosně a Hercegovině (1992–1995), kde se masové sexuální násilí stalo nástrojem etnické čistky. V srdci Evropy tak vznikl systém, v němž zbraně nestačily – důležitou roli sehrály také ponižování, znásilňování a postupná likvidace důstojnosti obětí.

Válka v Bosně a Hercegovině vypukla na jaře 1992, poté co se Bosna odtrhla od rozpadající se Jugoslávie. Mezi bosenskými Srby, bosenskými Chorvaty a bosenskými muslimy došlo k ozbrojeným střetům, které se rychle změnily v brutální konflikt. Boje byly provázeny etnickými čistkami, vyháněním obyvatel a systematickým ničením kulturních a náboženských památek.

Už v počátcích konfliktu vznikaly různé detenční tábory, kde byli zajatci vyslýcháni, mučeni či zabíjeni. Postupně vyplouvala na povrch i děsivá svědectví o místech, kam byly zavlékány ženy a dívky – často bosenské národnosti, ale i Chorvatky a další. Tyto tábory dostaly přízvisko „rape camps“, protože znásilňování se v nich stalo běžnou a organizovanou praxí.

„Tehdy jsme netušili, kam nás odvážejí. Byly jsme namačkané v náklaďáku, bály jsme se, že nás zabijí. Pravda nakonec byla snad ještě horší. Skončily jsme ve staré škole, kde nastalo peklo,“ svědčila po letech před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) jedna z přeživších žen.

Systematické sexuální násilí nebylo „jen“ bezmyšlenkovitou krutostí, ale cílenou strategií. Cílem bylo ponížit nepřátelskou komunitu. Znásilnění žen, a často i dívek, se považuje za útok na čest rodiny a celé skupiny. Také zlomit morálku. Mnohé z těchto obětí byly následně vyhnány nebo propuštěny, aby vyprávěly ostatním, co se v táborech děje. Strach a panika se šířily lavinovitě. Rozšířit svoji rasu - znásilněné ženy byly často nuceny k donošení těhotenství. Tímto brutálním způsobem se útočníci snažili „překrýt“ etnickou linii.

„Řekli nám, že mají rozkaz naplnit naše lůna svými dětmi, aby bosenský národ zmizel. Každou noc přicházeli jiní. Brali si, co chtěli, a my neměly kam utéct,“ popsala hrůzný zážitek žena, jíž bylo v té době 19 let.

Stejné praktiky jsou doložené i v jiných konfliktech po celém světě, ale fakt, že se tak dělo v Evropě v 90. letech, šokoval mezinárodní veřejnost. Až vyšetřování OSN a mezinárodních tribunálů potvrdilo, že šlo o rozsáhlý a organizovaný jev.

Podobně jako v nacistických či japonských válečných nevěstincích měly „rape camps“ určitou vnitřní „strukturu“. Vojáci či polovojenské skupiny přivážely ženy z obsazených území, některé byly uneseny z vlastních domovů, jiné se snažily uprchnout, ale upadly do zajetí. Mnoho „znásilňovacích center“ fungovalo v oplocených nebo uzavřených objektech – starých školách, hotelech, sportovních halách či opuštěných továrnách.

Vojenský nebo paramilitární dohled měl jasné pokyny: ženy nemají kam utéct, vždy jsou hlídány. Kromě znásilňování byly ženy často mučeny, zbaveny základní hygieny i lékařské péče. Některé zemřely na neléčená zranění, jiné si samy vzaly život, protože tlak byl neúnosný.

„Přikázali nám, abychom se svlékly a stouply si na jednu hromadu. Byla tam moje dcera. Ani nevím, kolikrát ji za tu noc znásilnili. Ráno jsem ji našla v bezvědomí, krvácela. To byla bosenská realita devadesátých let,“ uvedla další z přeživších, jejíž výpověď zazněla v Haagu.

Oběti byly někdy „předávány“ mezi různými jednotkami, aby si vojáci nebo bojovníci „vyměnili kořist“. Podle svědectví z procesů před ICTY a Mezinárodním soudem v Haagu šlo o systematickou taktiku zastrašování a ničení.

Zatímco válka pokračovala, objevily se první zprávy od novinářů a pozorovatelů OSN, které začaly upozorňovat na rozsáhlé sexuální násilí páchané na civilistech. Haagský tribunál (ICTY) založený Radou bezpečnosti OSN začal sbírat důkazy, vyslýchat přeživší a obviněné.

Byly zveřejňovány fotografie uprchlických táborů plných vyděšených žen. Novináři popsali realitu sražených obyvatel, kteří přišli o vše a kteří se často zmínili právě o existenci znásilňovacích táborů. Výpovědi postupně nashromážděné v tribunálu prokazovaly, že tyto činy nebyly dílem jednotlivců, ale tvořily promyšlený válečný nástroj.

V několika rozsudcích ICTY bylo znásilňování a sexuální otroctví poprvé označeno za zločin proti lidskosti a válečný zločin. To bylo historickým průlomem v mezinárodním právu, neboť sexuální násilí ve válečném kontextu se do té doby často přehlíželo.

Daytonská mírová smlouva (1995) sice přinesla konec otevřených bojů, ale tisíce žen zůstaly s hlubokými psychickými a zdravotními následky. Stigma znásilnění v bosenské společnosti – zvláště v menších konzervativních obcích – vedlo k tomu, že mnoho obětí nechtělo vypovídat a zůstávalo v ústraní.

Mnohé přeživší se ani po skončení války nevrátily do svých domovů, protože se tam bály o život nebo se setkávaly s odmítáním a nepřátelstvím. Některé ženy zůstaly svobodnými matkami dětí, jež byly důsledkem znásilnění. Další se rozhodly pro potrat nebo odložení dítěte, pokud to okolnosti dovolily. Přesto se několik statečných rozhodlo pro otevřený boj za uznání křivd.

„Nemám, co ztratit. Vzali mi rodinu, vzali mi dětství a důvěru v lidi. Chci ale, aby svět slyšel náš hlas a abychom nezůstaly jen anonymním číslem v kolonce ‚válečné zločiny‘,“ vysvětlila žena, která vystoupila v pozdějším dokumentu pro BBC.

Díky svědectvím těchto žen se podařilo odsoudit některé velitele a příslušníky milic za válečné zločiny. Případně byli obviněni za zločiny proti lidskosti kvůli organizování znásilňovacích táborů.

Ačkoliv došlo k několika rozsudkům před ICTY, mnoho pachatelů zůstalo nepotrestáno. Část se skrývala nebo se zapojila do politických struktur v následnických státech bývalé Jugoslávie. Mezinárodní soudy navíc čelily omezeným kapacitám a sporům mezi státy.

O mnoho let později vznikly neziskové organizace a podpůrné skupiny, které se snažily pomáhat přeživším – ať už psychologickou podporou, nebo asistencí při soudních sporech. Přesto většina obětí nedostala adekvátní odškodnění. Dodnes bojují za uznání svého utrpení a za to, aby se podobný scénář v Evropě již neopakoval.

„Nežádám o lítost. Chci, aby lidi věděli, co se stalo, a aby nikdo nemohl říct, že o tom neslyšel,“ uzavírá jedna z bývalých vězeňkyň, která stále žije v Bosně. „Možná pak pochopí, že tohle už se nesmí nikdy opakovat.“

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Rape_during_the_Bosnian_War

https://srebrenica.org.uk/what-happened/sexual-violence-bosnia

https://en.wikipedia.org/wiki/Foča_ethnic_cleansing

https://balkaninsight.com/2020/08/17/promoting-a-bosnian-war-rape-hotel-means-erasing-history/

https://digitalcommons.chapman.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1108&context=vocesnovae