Tajné neřesti viktoriánské éry. Co se skrývalo za maskou slušnosti a cudnosti?

Éra královny Viktorie (1837–1901) byla plná paradoxů: na veřejnosti se hlásaly rodinné hodnoty a střídmost, zatímco v soukromí bujel hlad po kráse, sladkém opojení, zakázané literatuře i narkotickém snění.

Módní ideál viktoriánských dam byl étericky bledý – průsvitná pleť téměř bez života symbolizovala vznešenost a „anglickou růži“ ctnosti. Ženy se proto neštítily sáhnout po nejnebezpečnějších prostředcích, jen aby docílily mramorově bílého vzhledu.

Arzén, smrtící jed, se stal běžnou součástí kosmetické výbavy. V lékárnách a dokonce i v katalozích Sears & Roebuck bylo možné koupit arzénové pleťové oplatky – drobné jedovaté tabletky k decentnímu uždibování, inzerované jako naprosto bezpečný prostředek k získání světlé pleti​. Některé ženy zašly ještě dál a dopřávaly si horké koupele s příměsí arzénu, navzdory riziku otravy.

„Arzénová koupel je sice riskantní, ale podívejte, jak nádherně projasní pleť,“ radil dobový kosmetický rádce zvaný The Ugly Girl Papers v roce 1874. Mnohé dámy se těmito jedovatými recepty krásy řídily. Každodenní líčení bylo doslova alchymií jedů: na tvář se nanášel bílý prášek s obsahem olova či arzénu a dámy se poté nesměly ani usmát, aby líčidlo nepopraskalo​.

Arzén se používal i k odstranění pih či nežádoucího ruměnce – drobné poleptání jedem slibovalo módní mrtvolnou bledost​. Lékaři té doby dobře věděli, že jde o nebezpečnou závislost na jedu, přesto společnost tuto tichou zhýralost tolerovala. Arzén byl dokonce přísadou oblíbené barvy Scheeleho zelená, která barvila látky šatů a tapety.

Jedna dobová zpráva vypočítala, že okázalá plesová róba z 20 yardů látky barvené arzénovou zelení může obsahovat až 900 grainů (zrn) arzénu; během jediného večera se z ní uvolní asi 60 grainů, přičemž smrtelná dávka pro dospělého člověka jsou pouhé 4 grainy. Jinými slovy – módní ples mohl být doslova smrtící. Navzdory tomu vše pro krásu: být „drop dead gorgeous“ získalo zlověstně doslovný rozměr. Mnohé ženy raději riskovaly pomalou otravu, než aby na veřejnosti ukázaly sebemenší přirozený ruměnec, který by je v očích společnosti zahanbil.

Zdaleka ne všichni viktoriánci však holdovali jen jedům a drogám – jedné zhoubné vášni nikdo neunikl - posedlosti cukrem. Během 19. století se z luxusní lahůdky pro bohaté stala nezbytná denní dávka energie napříč všemi třídami. Británie zažila doslova cukrovou explozi: zatímco kolem roku 1800 byla roční spotřeba cukru na osobu asi 18 liber, do roku 1900 vystoupala na ohromujících 60 liber (cca 27 kg)​.

Cukr proudil do britských domácností díky koloniím a otrocké práci na plantážích Karibiku a Indie. Sladil se čaj, káva, čokoláda i léky. Sladký čaj s mlékem nahradil pivo jako běžný nápoj pracujících tříd​, protože díky dávce kofeinu a cukru dodal rychlou energii pro vyčerpávající směny v továrnách. Děti mlsaly levné karamely a cukrové špalky, viktoriánské hospodyňky pekly množství sladkostí inspirovaných královskými recepty.

Zubaři si začali všímat nárůstu zkažených zubů a lékaři poprvé varovali, že cukr v nadměrném množství škodí zdraví. Koncem 19. století už někteří doktoři nazývali cukr „bílé zlo“ – roku 1893 jistý dr. William Krohn píše, že nadbytek cukru přetěžuje játra a způsobuje žlučníkové záchvaty​. Přesto se sladkostí nikdo nevzdával.

Cukr byl legální, levná a všudypřítomná droga impéria. Britská společnost se stala na cukru závislá podobně jako na opiu – ostatně i výroba rafinovaného cukru začala být přirovnávána k rafinaci opia do heroinu​. V každém viktoriánském příbytku voněla odpoledne konvice čaje a křupaly kostky cukru, zatímco se dospělí utěšovali tím, že sladká závislost je přece jen společensky přijatelnější než jiné neřesti té doby.

Veřejná morálka viktoriánů ostře odsuzovala vše tělesné a necudné – oficiálně byl sex záležitostí manželské ložnice a i tam výhradně pro zplození potomstva. V reálném životě však sexuální posedlost vzkvétala v utajení​. Přísná cenzura jen podnítila vznik černého trhu s erotikou. Londýn měl svou ulici hříchu – Holywell Street, kde sídlili knihkupci nabízející pod pultem oplzlou literaturu a fotografie.

Tajné katalogy kolovaly mezi gentlemany a sběratelé erotiky dávali dohromady celé knihovny zakázaných děl. Pornografie se šířila v podobě laciných knížek s názvy jako „Paměti Venušina klína“ nebo anonymních deníků typu „Můj tajný život“, které detailně líčily sexuální eskapády skryté před zrakem oficiální společnosti.

V roce 1857 byl sice přijat Zákon o obscénních publikacích, jenž měl šíření pornografie zarazit, ale efekt byl polovičatý. O to vynalézavější byli vydavatelé jako William Dugdale, kteří vydávali oplzlá dílka pod falešnými jmény a lákali zákazníky rafinovanou reklamou​.

Holywell Street dál žila svým tajným životem. Dobové noviny popisují zvědavé hloučky postávající před výlohami některých antikvariátů, kde mezi běžnými knihami probleskovaly „hříšné titulní strany a oplzlé rytiny“ signalizující zboží pro dospělé uvnitř​.

Neodolali prý ani zástupci něžného pohlaví. „Členky slabšího pohlaví, jak je vidno, nakukují nesměle do těchto hříchem napěchovaných výloh, s ostýchavým potěšením si prohlížejí lascivní titulní stránky a sklánějí se nad rytinami tak nestydatými, jak jen si lze představit,“ pohoršoval se deník Daily Telegraph nad dámami okukujícími nabídku Holywell Street​.

Tajná pornografická subkultura prostupovala Londýn natolik, že vznikla i pokoutná fotostudia produkující akty a fetišistické snímky (oblíbené bylo například porno s bičem, inspirované přísnou výchovou na viktoriánských internátech). Navzdory veřejnému mlčení a předstíranému pohoršení se tak viktoriánská společnost ve volných chvílích ráda oddávala erotickým fantaziím – samozřejmě jedině za zataženými závěsy a s knihou ukrytou pod kabátem.

Jednou z nejbizarnějších kratochvílí vyšších vrstev se staly mumiové večírky, tedy společenské akce, při nichž hostitel před zraky hostů rozbaloval skutečnou egyptskou mumii. Egyptomanie zachvátila Anglii v 19. století naplno: bohatí cestovatelé si z výprav do Káhiry vozili sarkofágy a obřadně vycpaná těla faraónů jako suvenýr, který pak doma předváděli známým​.

Kdo se vrátil z orientální cesty, prostě musel přivézt mumii – jak vtipkoval roku 1833 francouzský mnich a šlechtic abbé Ferdinand de Géramb, nebylo „snad ani možné se z Egypta vrátit a nepřivézt si jednu mumii v podpaží a krokodýla v druhé ruce“​. A tak se v přepychových salonech viktoriánského Londýna scházely desítky, někdy stovky lidí dychtivých senzacechtivé podívané.

Průkopníkem mumifikovaných show byl chirurg Thomas Pettigrew přezdívaný „Mummy“ Pettigrew, který v roce 1834 uspořádal první veřejné rozbalování mumie v přednáškovém sále Royal College of Surgeons​. Jeho seance měly vědecký nátěr – při pomalém odvíjení prastarých obinadel Pettigrew komentoval každý krok, ukazoval amulety vsunuté mezi vrstvy látky a popisoval stav zachovalého těla​.

Na vrcholu popularity se na takové demonstrace prodávaly lístky a například Pettigrewovo odhalení princezny 21. dynastie přilákalo údajně až 3 000 zvědavců​. Brzy však nápodobu zařadili do programu i samotní aristokraté: na honosných večeřích po dezertu občas hostitel namísto tance předvedl svým hostům vlastní importovanou mumii.

Takové představení se odehrávalo v soukromí salónu – se sklenkou sherry v ruce, aby si viktoriánský žaludek dodal odvahy – a před zraky fascinovaných dam se z pruhů lněných látek pomalu vynořovaly kostlivé ruce a vyhaslé oční důlky faraónů​. Málokoho tehdy napadlo uvažovat o znesvěcení odpočinku dávných mrtvých; pro viktoriánskou smetánku šlo o nevšední spojení vědy, exotiky a dekadentní zábavy.

„…chodila na slunci, žila a milovala pět set let před Mojžíšem, dva tisíce let před Kristem…“ zašeptal prý užasle jeden z pozorovatelů, když se z rozevřených obinadel vyloupla tvář dávno zesnulé Egypťanky​. Teprve v této emotivní chvíli mnohé přepadl mrazivý pocit, že jsou svědky něčeho, co možná neměli vidět – že odhalují tajemství mrtvých, kterým se měli pokorně poklonit.

Další vášní viktoriánů byly omamné látky. Ze všech neřestí té doby se žádná nešířila tak napříč společností jako závislost na opiu. Laudanum – lihový výtažek z opia – se stalo všelékem dostupným na každém rohu. „Byla tu doupata opiová, kde si člověk mohl koupit zapomnění, brlohy hrůzy, kde paměť starých hříchů ničila šílenství hříchů nových,“ líčí Oscar Wilde ve svém Obrazu Doriana Graye atmosféru opiového podsvětí​.

Skutečnost nebyla o moc méně temná. V 19. století stačilo vejít do libovolné viktoriánské lékárny a bez předpisu si odnést laudanum, opiové kapky, ba dokonce kokain či arzén – vše volně prodejné jako běžné zboží​. Za jediný penny (haléř) šlo koupit 20–25 kapek laudanové tinktury​, což z opia činilo levnou alternativu k alkoholu.

Není divu, že závislost bujela ve městech i na venkově. „Aspirin devatenáctého století“ – tak se laudanum přezdívalo – bylo předepisováno na kašel, revma, nespavost, nervy, „ženské potíže“ a dokonce jako uspávací prostředek pro plačící nemluvňata.

Viktoriánské matky běžně kapaly několik kapek opia do kojenecké láhve, aby miminko klidně spalo​. Tisíce dětí tak byly od kolébky tiše uvyknuty na narkotikum – a občas bohužel zemřely na předávkování, což se však často svedlo na „oslabující průjem“ či jiné dobové eufemismy.

Opium se stalo tajnou útěchou viktoriánských žen. Řada patentních léků pro dámy byla založena na opiátech a prodávala se pod názvy jako „Přítel žen“ – lékaři je doporučovali na menstruační bolesti, poporodní potíže i módní neurózy zvané „vapours“ (hysterie, deprese, mdloby)​. Za elegantní fasádou salonů tak seděly dokonale vychované paní domu, které si do odpoledního čaje neváhaly přimíchat pár kapek hnědavé laudanové tinktury.

Mnohé slavné literátky a básnířky té doby byly závislé na opiu – Elizabeth Barrett Browningová či George Eliotová otevřeně psaly o tom, jak bez kapek opia nepřekonají bolesti a úzkosti života​. Také mužští umělci nacházeli v opiu múzu: básník Samuel Taylor Coleridge snil opiové sny o bájné Xanadu, spisovatel Thomas De Quincey popsal své euforické i děsivé zážitky v Zpovědi anglického pijáka opia už roku 1821.

Existovala samozřejmě i odvrácená tvář – opium jako pouliční droga chudiny. V londýnském East Endu vzniklo několik nechvalně proslulých opiových doupat, často provozovaných čínskými přistěhovalci v Limehouse a Whitechapelu​. Novináři líčili tato místa s hrůzou: „Je to bídná díra… tak nízká, že se v ní nedá ani narovnat. Na zemi na matraci tu leží pohromadě Číňané, lascaři a několik anglických padouchů, kteří si oblíbili opium,“ popisoval v roce 1868 reportér listu Figaro scénu z jednoho londýnského opiového doupěte​.

Ve stísněné, kouřem prosycené místnosti mizely ve tmě bledé tváře mužů i žen, kteří z dýmky inhalovali kouř. Návyk byl rychlý: laudanum i kouř opia přinášely zprvu blaženou euforii, pocit otupělého zapomnění na bídu victoriánské reality. Jenže pak přicházely deprese, třes, bolesti a nutnost dát si další kapky či dýmku​.

Britské impérium při tom všem pokrytecky těžilo z obchodu s opiem na grandiózní úrovni – Opiové války v polovině 19. století, vedené proti Číně, měly zajistit volný tok opia z Indie do čínských přístavů a plnily pokladnu kolonialistů​. Doma v Británii tak každý rok dovozu opia lámal rekordy – v 70. letech 19. století se do země importovalo až 22 000 liber surového opia ročně.

Londýnští lékárníci jej vařili do tinktur, míchali do sirupů (například oblíbený dětský sirup Godfrey’s Cordial obsahoval sladký melasový základ a opium) a zásobovali jím masy. Až na přelomu 19. a 20. století si společnost plně uvědomila, jak zničující vliv má tahle závislost: teprve roku 1908 britská vláda zařadila opium mezi nelegální drogy a začala omezovat jeho volný prodej. Do té doby však viktoriánská éra stačila poznat opium ve všech vrstvách – od zlatých lžiček boháčů po oprýskané dýmky chudiny.

Zdroje:

https://awfulforever.com/blog/more-than-a-pretty-face-victorian-cosmetics/

https://www.linkedin.com/pulse/100-years-sugar-consumption-when-did-become-too-much-sitwell

https://en.wikipedia.org/wiki/Victorian_erotica

https://publicdomainreview.org/essay/the-secret-history-of-holywell-street-home-to-victorian-london-s-dirty-book-trade/

https://www.atlasobscura.com/articles/victorian-party-people-unrolled-mummies-for-fun

https://chocolateclass.wordpress.com/2015/03/16/addicted-to-sugar-history-and-changes-in-british-sugar-consumption/

Webové stránky Historic UK: Opium in Victorian Britain

https://www.pbs.org/wgbh/pages/frontline/shows/heroin/etc/history.html