„Tak za tohle vás Bůh všechny potrestá,“ řekla Eva Hrušínská, když poprvé viděla Spalovače mrtvol

Svým neopakovatelným způsobem propojuje existenciální úzkost s makabrózním humorem, a při jeho vzniku sehrála roli řada bizarních okolností.

Lidský život je plný bolesti a utrpení, i když se často obklopujeme krásnými věcmi. Ve skutečnosti však žádná z nich není „doopravdy“ důležitá. Takové poselství jako by se vinulo už od prvních vět a scén Spalovače mrtvol.

Hlavní hrdina Karel Kopfrkingl ve své zasněné mysli věřil, že existuje jediná cesta ke štěstí: moderní spalovací pec, která duši očistí a umožní jí přidat se k věčnosti, o níž psali buddhističtí myslitelé.

„Nevěříte tomu? Možná byste si měli přečíst nějakou knihu… takovou, co má v sobě i obrázky,“ podotkl v jedné scéně filmový vypravěč. Právě tento absurdní kontrast mezi laskavým úsměvem a psychopatickou odhodlaností pošle stovky diváků mrazivě do kolen.

Když manželka Rudolfa Hrušínského zhlédla první pracovní sestřih, nahlas si povzdychla a pronesla onu větu, jež vešla mezi filmaři do legend:

„Tak za tohle vás Bůh všechny potrestá.“

Přesto (nebo právě proto) se Spalovač mrtvol stal jedním z nejpozoruhodnějších českých filmů. Dodnes neztratil svou naléhavost a působí téměř prorocky v tom, jak člověk s přátelským úsměvem může v sobě nosit hrůzné myšlenky na smrt.

Autorem knižní předlohy, která vyšla v roce 1967, byl Ladislav Fuks, narozený 24. září 1923 v Praze. Dětství neměl zrovna idylické – maminka příliš řešila „co tomu řeknou lidi“ a tatínek, policejní úředník, považoval projevy citu za slabost. Mladý Ladislav tak vyrůstal převážně osaměle, což se později odrazilo v jeho tvorbě. Rád do svých románů vkládal tichého mladíka, který do okolního světa vůbec nezapadá.

Během druhé světové války se Fuks musel popasovat s faktem, že je homosexuál, což tehdy rozhodně nevzbuzovalo společenské pochopení. Zároveň s hrůzou sledoval deportace svých židovských spolužáků přímo ze školních lavic do koncentračních táborů. Po válce se živil ve státní památkové péči, dokonce nějaký čas působil na zámku Kynžvart, kde ho uchvátila sbírka kuriózních předmětů knížete Metternicha. Tam také propadl kouzlu sběratelství a postupně zaplnil svůj byt nepřeberným množstvím bizarních exponátů.

Fuks prorazil už svou prvotinou Pan Theodor Mundstock, jedním z nejvýraznějších románů 60. let. Příběh vyprávěl o židovském pomocníkovi, jenž se snaží duševně připravit na transport do koncentračního tábora. Kniha zaujala dokonce i Charlieho Chaplina, který uvažoval o filmovém zpracování. Nakonec to ale kvůli svému věku vzdal. Román získal zaslouženou slávu, a tak se na autorův další počin – Spalovač mrtvol – čekalo s velkým napětím.

Režisér Juraj Herz si Spalovače mrtvol vybral prý jen kvůli názvu, který ho zaujal na filmový plakát. Teprve pak román skutečně přečetl a byl ohromen jeho poetikou i hrůzností. K napsání scénáře přizval samotného Ladislava Fukse, aby došlo jen k několika mírným úpravám oproti knize. Spolupráce prý byla vynikající a Fuks byl podle Herze otevřený většině nápadů. Uvolněná atmosféra konce roku 1968 zároveň umožnila rychlý start natáčení.

Největší spor vznikl při obsazování hlavní role. Fuks chtěl Josefa Somra. Nicméně Herz byl neoblomný: „Karel Kopfrkingl? Jedině Rudolf Hrušínský.“

Byla to opravdu odvážná volba, protože Hrušínského diváci znali hlavně v rolích dobrosrdečných a laskavých tatíků. Herz ale věděl, že právě tenhle kontrast „hodného výrazu“ a temného nitra dokáže postavu Kopfrkingla posunout do nezapomenutelné polohy.

Ve filmu se objevuje celá řada dialogů a scén, které fungují jako tichá, ale o to drtivější hrozba. Když Kopfrkingl promlouvá, často to vyvolává až zákeřný pocit strachu. A zároveň všechno vypadá tak nějak obyčejně, jako při přátelském popovídání.

Juraj Herz přiznal, že Rudolfa Hrušínského musel přemlouvat, aby roli Karla Kopfrkingla vůbec vzal. Hrušínský se totiž lekl technického scénáře, který měl neobvyklých třináct set stran. Herec byl zvyklý na klasické literární scénáře a tady na něj čekaly poznámky typu „detail: velké oko – pusa“ a tečka. Bál se, že nebude mít prostor pro vlastní herecké nuance. Herz mu proto slíbil pár dní „zahřívacího natáčení“, aby se uklidnil.

Jenže problémy se objevily i na vyšších místech. Otakar Vávra (prominentní scénarista) si chtěl Hrušínského prosadit do vlastního filmu 13. komnata. Herz ale nechtěl o Hrušínském vyjednávat, byl pro něj nenahraditelný. Konflikt s Vávrou ustál až v okamžiku, kdy se k režisérovi přidal samotný Hrušínský a Vávra nakonec musel obsadit Martina Růžka.

Do role éterické Lakmé vybral Herz Vlastu Chramostovou, což během natáčení vedlo k zajímavému střetu stylů. Rudolf Hrušínský byl pověstný tím, že nejlépe zahrál „na první dobrou“, zatímco Chramostová cítila potřebu scénu opakovat a postupně propracovat. Režisér tedy vymyslel kličku: některé scény se točily zvlášť s Hrušínským, zvlášť s Chramostovou, aby každý dostal svůj komfort.

Natáčelo se především v reálných krematoriích v Pardubicích a pražských Strašnicích. A protože nebylo možné denně někam převážet nebožtíky, zůstávali v rakvích přímo na místě – a štáb se pohyboval mezi nimi. Když filmaři potřebovali více prostoru, prostě rakve vynosili ven. Zvědaví lidé v okolí hned propadali panice, zda se nestala nějaká hromadná tragédie.

Celou situaci komplikovalo také letní vedro a s ním se mísil zápach dezinfekcí a těl. Tvůrci se snažili polévat chodby vonnými spreji, ale příliš to nezabíralo. Kameraman Stanislav Milota později vzpomínal, že od té doby v kině nesnášel žádné aromatické spreje, protože si okamžitě vzpomněl na klaustrofobní prostory plné mrtvých.

Pro Jiřího Menzela, který ve filmu ztvárnil mladičkého zaměstnance krematoria Dvořáka, to byl skoro očistec. Krematorium bytostně nenáviděl a každou volnou chvilku trávil s rukama zdviženýma, aby se ničeho nedotkl. Jednou dokonce při vypjaté scéně omdlel.

Režisér Juraj Herz mu ještě „přitížil“ tím, že Dvořák měl kouřit prakticky v každé scéně, ačkoli Menzel byl zásadní nekuřák. Ten pak Herzovi na place vyčítal, za co ho vlastně tak trestá.

V srpnu 1968, uprostřed natáčení, vtrhla do Prahy spřátelená vojska Varšavské smlouvy. Kameraman Stanislav Milota, který bydlel s Vlastou Chramostovou nedaleko Národního divadla, nasedl do auta, troubil v ulicích, aby varoval lidi, a následně zajel na Barrandov pro kameru. Veškerý filmový materiál, který původně patřil Spalovači mrtvol, Milota použil na dokumentování okupace.

„Spotřeboval jsem spoustu metrů, které nám pak mohli odmítnout znovu vydat,“
vzpomínal Milota. Naštěstí tehdejší ředitel tušil, že je jeho konec blízko, a vyhověl žádosti o čerstvý materiál.

Rudolf Hrušínský ovšem situaci těžce nesl a utekl se schovat do továrny, kde se cítil mimo hledáček vojáků. Teprve na naléhání Chramostové a Miloty se vrátil k natáčení.

Původní závěr filmu měl několik verzí. Režisér zvažoval:

Premiéra 14. března 1969 trvala jen chvíli, než cenzoři film uklidili do trezoru. Komunistický režim ho označil za morbidní, nikoli „oficiálně“ protistátní. Prý nepotřebovali, aby socialistická mládež propadala tak ponurým náladám.

V knize i ve filmu je děsivá scéna, kdy Kopfrkingl svojí ženu Lakmé nejprve okouzlí a poté prohlásí:

„Co abych tě, drahá, oběsil…“

Sám režisér k tomu vždy říkal, že práce se symboly a psychologií postav byla jeho hlavní inspirací od Luise Buñuela a Alfreda Hitchcocka.

Zdroje:

Spalovač mrtvol – Wikipedie

Spalovač mrtvol (1968) | Zajímavosti - Zajímavosti | ČSFD.cz

Spalovač mrtvol - Národní filmový archiv

Tajemství filmů a seriálů - Spalovač mrtvol