Taneční mor ve Štrasburku: Když se město proměnilo v nekončící rej a lidé hromadně umírali při tanci

Léto roku 1518 ve Štrasburku mělo být obdobím trhů, oslav sklizně a poklidného života u řeky Rýna. Nikdo netušil, že se do městských ulic vkrade zvláštní fenomén, který nedá spát kronikářům ani pozdějším historikům. Událost, již dnes nazýváme Taneční mor, propukla náhle a dohnala k vyčerpání desítky, možná stovky lidí. Někteří z nich dokonce zemřeli na následky neustálého pohybu, kdy se jejich těla v křečích svíjela ve zběsilém tanci po dlouhé dny a týdny.

Podle dochovaných městských záznamů začal celý podivný příběh ve druhé polovině července 1518. Frau Troffea, žena, jejíž křestní jméno se v pramenech nedochovalo, vyšla ráno z domu ve čtvrti nedaleko řeky a bez zjevného důvodu začala na ulici tančit. Nebyl to veselý či slavnostní tanec – svědci ho popisovali jako zvláštní, trhané pohyby, které nešlo zastavit. I když ji prý přiběhl uklidňovat vlastní manžel, nenechala se přesvědčit, aby přestala.

„Paní měla v očích děs i podivnou odhodlanost. Kolemjdoucí ji nejprve napomínali, smáli se, ale pak viděli, že se třese únavou a není schopna zastavit,“ zapsal do městského diáře jeden z radních, Emil Ostertag.

Během dvou až tří dnů se kolem ní shluklo stále více lidí, někteří jen přihlíželi, jiní se k jejímu tanci přidali – nikoli z radosti, spíše jako by je něco nutilo následovat pohyb. Frau Troffea byla mezitím vyčerpána, potácela se, ale jakmile se trochu nadechla, opět začala s nekonečným tancem.

Pověst o „divné tančící ženě“ se během několika dnů roznesla po celém městě. U řemeslnických dílen, před kostely i na tržišti se objevovali další, kteří se třásli v rytmu neexistující hudby. Už kolem 30 osob se ve stejnou dobu křečovitě pohybovalo na hlavní ulici, jindy se menší skupinky vlnily v bočních uličkách.

Někteří sice vydrželi tančit třeba jen několik hodin, jiní se ale nemohli zastavit celé dny. Dohlížející konšelé, včetně samotného starosty, se nejprve domnívali, že jde o „pouliční výstřelek“ či snad nějakou formu protestu. Jenže realita byla temnější: řada postižených se odvolávala na to, že nemohou ovládnout své nohy.

„Vydávali jsme příkazy, ať zůstanou doma, ale oni se znovu a znovu vraceli do ulic. Nohy je nesly proti jejich vůli, obličeje bledly a na čelech se leskl pot. Byl to nepopsatelně znepokojivý obraz,“ praví se v zápiscích městské rady, dochovaných ve štrasburském archivu.

V srpnu 1518 už se mluvilo o desítkách až stovce tanečníků. Odhady se různí, jelikož neexistují přesné sčítací záznamy. Víme však, že mnoho lidí začalo trpět zraněními nohou, vyčerpáním a dokonce srdečními obtížemi. Někteří se zhroutili na zem, zůstali nehybně ležet a později zemřeli na selhání srdce či vyčerpání.

„Nikdy bych nevěřil, že se dá tancem zabít. Avšak oni nedokázali přestat ani v noci. Několik lidí vydechlo naposledy přímo na dlažbě, a přesto se jiní, snad pomatení, připojovali k davu,“ píše kronikář Johann Schilter, jeden z mála, který se snažil situaci zaznamenat den po dni.

Počet mrtvých není přesně zaznamenán – v některých pramenech se objevuje číslo 15, jinde vyšší. Je jisté, že obětí nebylo zanedbatelně málo a že se úmrtí přestala brát jako nešťastná náhoda: něco v ulicích Štrasburku lidi dohnalo až na práh sebezničení.

Zoufalí konšelé si zprvu mysleli, že pokud tanečníkům dopřejí vyhrazený prostor a hudbu, „vytancují“ ze sebe to nutkání a zotaví se. Pronajali proto v centru města prostorné místo, dokonce přizvali několik muzikantů, aby tanečníci měli pravidelný rytmus a mohli „svůj stav“ dovést k závěru. To se však ukázalo jako zásadní chyba, protože podnětů k tanci bylo ještě více. Lidé, kteří možná váhali, se nechali strhnout a situace se vyostřila.

„Dopustili jsme se omylu, když jsme jim dali hudebníky. Tanečníků přibylo. Někteří se dostali do stavu podobnému transu, z očí jim koukalo zoufalství. Ani oděvy už neměli v pořádku, šaty měli roztrhané,“ napsal v dopise městské radě kněz Thomas Kötter, který byl k místu přizván, aby zjistil, zda nejde o posedlost.

Když hudba nepomohla, byla přijata jiná opatření: zákaz veškerých oslav, hudebních vystoupení a veřejných tanců. Tanečníci byli vyháněni z ulic, někteří násilím svazováni a zavíráni do stavení na okraji města, aby se uklidnili. Části z nich pak byla doporučena poutní cesta k nedaleké svatyni svatého Víta, protože podle pověr šlo o kletbu, již mohl světec sejmout.

Počátek 16. století nebyl pro obyvatelstvo Štrasburku a celé této oblasti jednoduchý. Objevily se zprávy o špatné úrodě, častějších bouřích i různých nemocech. Hlad a ekonomická nejistota způsobovaly úzkost, která se mohla na obyvatelích podepsat. Navíc v té době sílilo napětí mezi různými náboženskými proudy; proces reformace v Svaté říši římské teprve začínal, ale vlna kritiky církve se šířila. Ve městě kolovaly obavy z božího trestu či z příchodu moru, který krajem obcházel.

„Na trzích se mluvilo o hříchu a vině. Lidé věřili, že Bůh posílá znamení. Někteří tak v tanečním morem viděli trest za lidské skutky. Jiní zase prokletí, které na město seslal zlý čaroděj nebo čert,“ zmínil v pozdějším zápisu notář Matthäus Bleib.

Naskýtá se tak obraz vyčerpaného a vystrašeného obyvatelstva, kde se jakákoli neobvyklá událost mohla rychle rozšířit a nabobtnat do hromadného pobláznění.

Celá „epidemie tance“ trvala přibližně pět až šest týdnů. Ke konci srpna 1518 se počet tančících začal snižovat. Některé pomohla odvézt rodina do venkovských kostelů, jiné radní násilím nasměrovali do klášterních místností. Postupně se počet nových tanečníků snižoval, až na přelomu srpna a září jev prakticky vymizel. Ve městě přesto zůstalo několik rozvrácených rodin, které přišly o členy zemřelé na vyčerpání, a řada lidí, u nichž se rozvinula dlouhodobá slabost či trvalé následky (chronické bolesti nohou, znetvoření kloubů).

„Přestalo to stejně záhadně, jako to začalo. Včera tu tančili desítky lidí a najednou jako by jim došly síly či se vrátila jejich mysl. Jen mrtví se nedočkali konce,“ stojí v listu, který poslal starosta města Hieronimus von Wecker do sousedního Colmaru.

Štrasburský taneční mor 1518 patří mezi nejznámější a nejlépe dokumentované, ale není jediný. Kronikářské záznamy z Cách (1374) či z některých měst ve Flandrech uvádějí skupinová tančení, kdy se lidé svíjeli i několik dní. V některých případech se uvádělo, že tanečníky pronásledovaly vidiny, slyšeli hlasy nebo hudbu, která ve skutečnosti nehrála. Tyto epizody se opakovaly až do 17. století, což naznačuje, že v dobách vysokého stresu a víry v nadpřirozeno vznikaly podobné formy hromadného šílenství.

Navzdory bohatým svědectvím z dobových kronik nevzešlo z 16. století jednoznačné vysvětlení, proč přesně lidé v Štrasburku roku 1518 tančili až do vyčerpání. Teprve mnohem později se badatelé i lékaři pokusili objasnit tento fenomén na základě moderních poznatků.

Jedno z dříve zvažovaných vysvětlení spočívá v otravě námelem (ergotem), houbou rostoucí na obilí (zejména na žitě). Některé druhy obsahují alkaloidy, z nichž lze syntetizovat LSD (lysergovou kyselinu diethylamid). V minulosti byly takové „otrávené“ obilné produkty spojovány s halucinacemi, křečemi a celkovou zmateností (ergotismus).

Zastánci této hypotézy tvrdí, že konzumace kontaminovaného chleba mohla u postižených vyvolat trhavé pohyby či nutkání k pohybu, ale také poruchy vnímání. Stejný druh plísně byl opakovaně zmiňován i v jiných historických kontextech (například Salemské čarodějnické procesy).

Historik John Waller a další odborníci tuto možnost zpochybňují. Argumentují tím, že lidé zasažení otravou námelem by měli potíže s křečemi, zúžením periferního cévního řečiště (gangrény) a bolestmi končetin. Nedává smysl, že by vydrželi „tančit“ celé dny. Navíc by se musel takto stejně projevit velký počet osob, což se jeví nepravděpodobné. A konečně – ergot se vyskytuje v mnoha regionech, zatímco tyto hromadné „taneční“ případy se opakovaly převážně v oblasti podél Rýna a Mosely (s odlišnými klimatickými a zemědělskými podmínkami).

Druhá, dnes rozšířenější teorie, hledá příčinu v psychologických a sociálních okolnostech. Odborníci ji označují za psychogenní masovou chorobu (také „masová hysterická porucha“), kdy se náhlé abnormální chování šíří epidemicky mezi obyvatelstvem.

Štrasburk a okolí v té době procházely krizí: hladomory, morovými nákazami a náboženskými obavami. Zvyšovala se míra úzkosti a sklon k pověrčivosti. Pokud by se u malé skupiny lidí projevila náhlá psychická porucha a obyvatelstvo mělo silné očekávání „božích znamení“ nebo „posedlosti“, mohl se tento stav rychle rozšířit jako forma „psychogenní nákazy“.

John Waller zde zdůrazňuje, že takto vzniklá chorea (odvozeno z řeckého výrazu pro tanec) mohla vést k nepřerušovaným motorickým projevům – různým třesům, záškubům a tanci, který postiženým nepřinášel radost, ale naopak děs a vyčerpání.

Taneční mor ve Štrasburku zůstal zapsán v dějinách jako jedna z nejpodivnějších událostí středověku a raného novověku. Ve svých poznámkách o něm referovali nejen kronikáři, ale i pozdější historici, kteří si lámali hlavu nad tím, jak je možné, že tanec – aktivita obvykle spojená s radostí – se změnil v nástroj sebezničení.

Město si tuto epizodu připomínalo po dlouhá léta. V archivech se dochovaly záznamy o tom, že nově zvolená městská rada se ještě po roce 1518 snažila zavádět preventivní opatření – například přísnější dozor nad pouličními kejklíři a zákaz některých veřejných shromáždění. Představitelé církve nabádali věřící k pokání a k účasti na procesích, které měly odvrátit další podobné pohromy.

Zdroje:

https://www.britannica.com/event/dancing-plague-of-1518

https://www.bbc.com/culture/article/20220512-the-people-who-danced-themselves-to-death

https://publicdomainreview.org/essay/the-dancing-plague-of-1518/

https://www.reddit.com/r/MedievalHistory/comments/1gxlpx1/the_dancing_plague_of_1518_one_of_historys/?rdt=57775