Temná kapitola československého socialismu: Sterilizace romských žen, o které nikdo neměl vědět

V socialistickém Československu 70. a 80. let probíhaly mnohé sociální experimenty, které měly za cíl „upravovat“ strukturu obyvatelstva podle státní ideologie. Vedle přísných pravidel plánovaného hospodářství a kontroly nad pracujícím lidem se ve stínu mocenské mašinerie začal odehrávat ještě temnější příběh: systematické nucené sterilizace romských žen. Šlo o cílený útok na jejich rodinný život, reprodukci i základní lidskou důstojnost.

Od konce 60. let se v některých částech československé společnosti šířil názor, že romské rodiny „příliš zatěžují“ státní kasu a sociální systém. Zatímco režim veřejně tvrdil, že všichni občané jsou si rovni, v zákulisí se na úřadech a v nemocnicích začaly objevovat diskriminační strategie s cílem „redukovat“ romskou populaci.

Sociální pracovnice dostávaly z okresních národních výborů pokyny, aby přesvědčovaly romské ženy – a to mnohdy nevybíravými způsoby – k trvalé antikoncepční ochraně. Tam, kde selhaly běžné argumenty, přišel na řadu finanční nátlak či vyhrožování odebráním dávek.

„Já jsem byla ještě osmnáctiletá, měla jsem první dítě, a přišla paní z úřadu. Řekla mi, že když podepíšu papír, dostanu vyšší jednorázovou podporu. Nevěděla jsem, že jde o svolení se sterilizací,“ svěřila se ve svém svědectví Věra, která až o mnoho let později zjistila, že jí lékaři provedli nezvratný zákrok.

Mnoho Romů přitom žilo v chudobě a setkání se sociálními pracovnicemi pro ně znamenalo buď šanci na dočasnou finanční úlevu, nebo hrozbu. Tato nerovnováha moci se stala klíčovým faktorem, proč bylo možné ženy takto obelhávat či nutit.

Případy nucených sterilizací měly rozmanité scénáře, ale společným jmenovatelem byl pravděpodobně nedostatek jasně vysvětleného, dobrovolného a informovaného souhlasu.

K tomu příslib jednorázové finanční odměny. Ženám bylo řečeno, že dostanou např. 3 000 Kčs, pokud se nechají „ošetřit“. Další strategií bylo vydírání odebráním dávek. Tento postup spočíval v tom, že sociální pracovnice hrozila, že rodině seberou státní podporu a děti skončí v ústavní výchově.

Mnohé ženy, které přišly do nemocnice rodit, podepisovaly v bolestech či v předsále dokumenty, jimž nerozuměly. Lékaři je ujišťovali, že jde o rutinní papíry k hospitalizaci. Ve skutečnosti se tak zavázaly ke sterilizaci.

„Byla jsem po císařském řezu, sotva jsem se probírala z narkózy, a přišla sestra s lejstrem. Říkala, že to je jen formalita k propuštění. Já se tehdy neuměla ani dobře podepsat, a tak jsem to jen načmárala. Až při kontrole mi řekli, že už nemůžu mít děti,“ vzpomíná Anna , která měla původně v plánu založit velkou rodinu.

Klíčovou otázkou zůstává, do jaké míry se jednalo o oficiální politiku komunistického státu a kde šlo o „přehnané iniciativy“ místních úřadů. Přestože se nezachoval jediný zákon, který by nucené sterilizace jasně nařizoval, archivní dokumenty z některých okresních národních výborů ukazují, že úřednice měly normy a pobídky v počtu „vyřízených případů sterilizace“. Za každý „úspěch“ mohly dostat odměny, někdy se zvyšovaly i jejich prémie.

„Vedoucí mi otevřeně řekla, že když přesvědčím tři Romky z naší obce, abychom je nechali sterilizovat, dostanu 500 korun navíc. Byla to velká částka. Já si tehdy neuvědomovala, jakou tragédii pro ty ženy způsobím,“ cituje jeden z odhalených spisů svědectví bývalé sociální pracovnice.

V nemocnicích pak lékaři často argumentovali tím, že „sami věděli, co je pro pacientku nejlepší“, a mnohé romské ženy považovali za „nezodpovědné“. Na tuto paternalistickou logiku doplatily stovky nebo i tisíce Romek, které přicházely s důvěrou k porodu, ale odcházely s nenapravitelným chirurgickým zákrokem.

Důsledky byly ničivé po fyzické i psychické stránce. Kromě nevratné ztráty plodnosti se oběti často potýkaly s:

„Cítila jsem se podvedená. Můj muž to nechápal, myslel si, že jsem to podepsala dobrovolně, a vyčítal mi, že nemůžeme mít víc dětí. Naši příbuzní mě pomlouvali, že jsem dala přednost penězům před rodinou. Ten tlak byl hrozný,“ líčí Marie, dnes už seniorka, která roky bojovala s depresemi.

Ženy tu byly zbaveny práva rozhodovat o vlastním těle, a to na základě etnického původu a sociálního statusu. Stejný vzorec lze najít např. v případech:

Vždy šlo o schéma, kde státní nebo institucionální autorita rozhodovala, že určitá skupina žen nemá právo plně kontrolovat svůj život a potomstvo.

Po sametové revoluci v roce 1989 se mnohé ženy začaly pomalu dozvídat pravdu. Padly bariéry strachu a cenzury, řada archivů se otevřela a neziskové organizace se pustily do dokumentace. Úřad ombudsmana po roce 2000 vydal několik zpráv, které potvrdily, že docházelo k hrubému porušování práv romských žen.

Právě osobní zpovědi obětí vrhají na sterilizační praktiky nejostřejší světlo. Mnohé ženy popisují, že se v nemocnici cítily jako „druhořadí pacienti“, kterým zdravotníci opakovaně naznačovali, že by „neměly mít už žádné děti“. Někteří lékaři jim prý dokonce bez zábran řekli, že Romů už je v republice dost a že takto „pomáhají společnosti“.

„Dodnes si pamatuju, jak mě jedna sestřička urážela: ‚No, tak co, jedna cikánská matka míň, aspoň tu nebudou běhat další špinavý spratci.‘ Byla jsem v šoku. Až pak mi došlo, že mi během porodu udělali ještě něco, co nebylo domluveno. Rozbrečela jsem se, ale nikdo mě neposlouchal,“ vypráví Helena, která se pokoušela situaci řešit, ale narazila na hradbu mlčení.

Další žena, Lýdia, se v rádiovém rozhovoru svěřila:

„Byla jsem ráda, že konečně čekám holčičku. Po císařském řezu mi řekli, že už další dítě mít nebudu. Nechápala jsem to, myslela jsem, že se něco nepovedlo. Až můj bratranec, který byl trochu vzdělanější, zjistil, že mě sterilizovali záměrně. Skončila jsem na psychiatrii, protože jsem to psychicky nezvládla.“

Teprve po dlouholetém tlaku lidskoprávních skupin začaly české úřady uznávat, že k těmto praktikám skutečně docházelo. Některé postižené ženy dostaly v uplynulých letech finanční satisfakci – v řádu desítek až stovek tisíc korun. Velká část z nich se však ani k tomuto odškodnění nedostala, protože se bály veřejně vystoupit, nebo se nedokázaly prokázat relevantními dokumenty.

V roce 2021 schválila Poslanecká sněmovna zákon o odškodnění obětí nezákonných sterilizací.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nucené_sterilizace_romských_žen

https://is.muni.cz/el/law/podzim2011/MV903K/um/STERILIZACE_V.Langerova.pdf

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/odskodneni-sterilizace-obeti-romove-zmocnenkyne-fukova.A230423_091543_domaci_ivos

https://www.dzaniben.cz/files/731888638869d5601a64c3b8674100e3.pdf

https://www.osce.org/files/f/documents/2/7/288621.pdf

https://theses.cz/id/ra515d/Sterilizace_romskych_zen_v_Ceskoslovensku_v_60._az_80._le.pdf

https://www.youtube.com/watch?v=IxCS_QOtKRc

https://www.youtube.com/watch?v=nR6BZkdVUls