Článek
V ní byl dopis, který uváděl, že své místo musí „dočasně“ uvolnit muži. Důvod uveden nebyl. Nemusel. Nové pořádky si nepřály, aby ženská ruka nadále vedla instituci, kterou sama vybudovala.
Anna neprotestovala; jen tiše položila svazek klíčů do zásuvky psacího stolu, zavřela ji a pevně stiskla rty. Co se člověku honí hlavou ve chvíli, kdy opouští dílo, jemuž obětoval kus života? V Annině mysli se toho deštivého odpoledne začaly vynořovat vzpomínky – a s nimi celý příběh její až k tomuto hořkému okamžiku.
Ještě před dvaceti lety naopak otevírala dveře nové školy s vizí a nadějí. Na podzim 1922 se v Praze-Krči pod jejím vedením rodila první dívčí zahradnická škola – projekt, jaký neměl v Československu obdoby.
Anna přijela z Ameriky plná inspirace: rok strávila ve Filadelfii na specializovaném kurzu pro zahradnice a viděla i moderní dívčí školy v Kanadě. Nyní chtěla českým dívkám dopřát totéž. V bývalém zámečku s přilehlými pozemky vytvořila internátní školu, kde se studentky od úsvitu do soumraku učily pěstovat květiny i zeleninu, staraly se o včelí úly a malé hospodářství, vedly si meteorologický deník – a přitom nezanedbávaly ani klasické vzdělání.
Po večerech studovaly účetnictví nebo dějiny zahradního umění, občas společně vyrazily za zábavou do města. Byl to promyšlený experiment ve výchově moderních žen – praktických i vzdělaných, fyzicky zdatných i společensky sebejistých. A právě Anna, energická ředitelka s doktorským titulem, stála u všeho od samého počátku.
Její život přitom mohl vypadat docela jinak. Narodila se roku 1881 v malém městečku Blovice jako nejstarší ze tří dětí železničáře, v čase, kdy většina žen neměla přístup k vyššímu vzdělání. Ona však už jako dívka vynikala svým nadáním a neústupností.
Stala se jednou z prvních maturantek na legendárním dívčím gymnáziu Minerva – a roku 1907 si z Karlovy univerzity odnesla doktorát z přírodních věd, coby dvanáctá Češka v historii s vysokoškolským titulem. Na přelomu století to byl husarský kousek; v posluchárnách bývala mnohdy jedinou ženou mezi muži.
Krátce po promoci ji však zaskočila vážná nemoc. Podlomené zdraví ji donutilo vzdát se slibné vědecké dráhy a zaměřit se na profesi učitelky. Možná tehdy se v ní zrodilo odhodlání pomáhat dívkám, aby mohly studovat a pracovat v oborech podle svých schopností – i navzdory překážkám, které jí samotné osud postavil do cesty.
Úřednickou dráhu zahájila Anna Berkovcová skromně jako středoškolská profesorka přírodopisu. Učila v Chrudimi a později v Praze na dívčím lyceu v Holešovicích, kde se za válečných let vypracovala až na zástupkyni ředitele. Koncem roku 1917 musela sama převzít vedení školy – ředitel jako muž narukoval na frontu a na jejích bedrech zůstala celá správa ústavu.
Bylo jí šestatřicet let a v Evropě doznívala první světová válka, když se poprvé ocitla v čele školy. Každodenní starosti o chod školy, o studentky i kolegy uprostřed válečného rozvratu, ji zocelily. Přesto se nenechala pohltit jen administrativou. Měla široký rozhled a duši idealistky – po večerech psala články a besedovala v ženských spolcích, diskutovala o právech žen na vzdělání a seberealizaci.
Z té doby pochází i její blízké přátelství s Alicí Masarykovou – dcerou budoucího prezidenta, kterou Anna znala už ze studií. Právě s Alicí koncem roku 1918 spoluzaložila první školu sociální péče v Praze. Přesto zásluhy ani z části nepřisuzovala sobě: veřejně uznala Alici Masarykovou jako iniciátorku projektu, zatímco sama zůstala v pozadí. Skromnost a oddanost věci měla Anna v povaze.
Byla však i jinak neobyčejná. Na jaře 1915, v pochmurném třetím roce války, zaklepala na dveře Anniny třídy její bývalá studentka Vlasta. Devatenáctiletá dívka plná energie přišla s troufalou prosbou: chtěla, aby paní profesorka vedla první skautský oddíl pro dívky. Skauting – tehdy nový výchovný směr – se už uchytil mezi chlapci, ale u dívek narážel na nedůvěru a předsudky.
Anna neváhala. Milovala přírodu a myšlenka tábornického oddílu dívek ji nadchla. Ve spolupráci s zakladatelem českého skautingu A. B. Svojsíkem sestavila skupinku odvážných děvčat do první družiny nazvané Sasanky.
V květnu 1915 pak s těmito pionýrkami vyrazila na jejich historicky první tábor k řece Vltavě. Spaly pod stany, rozdělávaly ohně a učily se samostatnosti v divočině. Ne všechno šlo hladce – některé noci byly chladné a děvčata sužoval stesk. Anna bděla u táborového ohně do svítání, tišila úzkosti svého družstva a dodávala jim odvahu. Role ochránkyně a průvodkyně, jako by jí byla odjakživa vlastní.
Ne všichni tehdy tleskali. Konzervativní kruhy považovaly dívčí skauting za nemorální výstřelek. S pochybnostmi se setkala dokonce i uvnitř samotného hnutí. Například spisovatelka Popelka Biliánová, která se o dívčí skauting pokusila o pár let dříve, byla kritizována, že „její spolek není správně vedený“ – dotklo se jí to a z aktivit ustoupila.
Anna Berkovcová však dokázala ustát tlak i rozdílné představy mužských kolegů. S podporou dalších žen (jako učitelka Emílie Milčicová či lékařka Vlasta Koseová) pomohla skautingu u dívek získat popularitu. Stala se první předsedkyní dívčího odboru skautské organizace Junák a od roku 1915 do roku 1918 vedla celý vznikající dívčí skauting.
Společně s ostatními členkami výboru sestavila pro děvčata výchovný program, aby skauting nebyl jen romantikou táborových ohňů: zdůraznila otužování těla i ducha, tábornické dovednosti, vedení domácnosti, základy zdravotní péče i výživy. To vše v době, kdy podobné věci školy dívkám nenabízely.
Po válce však nastal čas rozhodnutí. Mladá republika nabízela ženám množství nových možností a Anna cítila, že je třeba upřednostnit jednu cestu. Skautské vedení v roce 1918 předala mladším kolegyním, sama zůstala jen občasnou poradkyní a přednášela na skautských kurzech.
S o to větší vervou se vrhla do budování již zmíněné zahradnické školy. Ve dvacátých letech byla na vrcholu sil: řídila školu v Krči, publikovala odborné knihy, vedla semináře pro učitelky a angažovala se v ženských spolcích. Kromě skautů podporovala i organizaci Živena či světové ženské organizace YWCA.
Věřila v pokrok, vzdělání a rovnost příležitostí. Nebála se ani politického života – stala se členkou Agrární strany, tehdy vlivné síly prvorepublikové politiky. A v osobním přesvědčení došla tak daleko, že v roce 1919 vystoupila z římskokatolické církve, což u ženy z tradiční rodiny nebylo lehké rozhodnutí.
Možná za tím stál nesouhlas s konzervativními dogmaty, možná jen potřeba duchovní svobody. Každopádně Anna Berkovcová šla svou cestou nezávisle na očekáváních okolí – a dlouho se zdálo, že vítězně.
Až do onoho temného roku 1939. Začala německá okupace a poměry ve školství se obrátily naruby. Na ministerská místa usedli loajální úředníci a nacionalisté, kteří zásadám první republiky nepřáli. Ženská škola v Krči najednou působila podezřele – příliš emancipovaná, snad příliš „česká“.
Nátlak se zvyšoval. Nejdřív nenápadně: Anně byl přidělen zástupce, který dohlížel na „správný“ chod ústavu. Pak přišel přímý rozkaz k rezignaci. Berkovcová ho koncem školního roku 1939 přijala bez veřejného protestu. Musela opustit místo ředitelky, které zastávala od založení školy, a její funkci převzal dosazený muž.
Pro ženu, i když si nepotrpěla na sentiment, to byla stejně krutá rána. Zůstala sice profesorkou a směla docházet vyučovat specializované předměty, avšak rozhodovat už nemohla o ničem. Chodila teď školními chodbami jako cizinka ve vlastním domě.
Za války přišly i další rány. Skauting byl okupačními úřady zakázán. Mnozí mladí skauti a skautky se zapojili do odboje a zaplatili životem, jiní skončili v koncentračních táborech. Anna o nich slýchala jen útržky zpráv. A osobní tragédie zasáhla i její rodinu: mladší bratr Jan nepřežil nacistické věznění v posledním roce války.
Když pak v květnu 1945 Praha oslavovala svobodu, Anna Berkovcová stála stranou v tichém zamyšlení. Ve svých čtyřiašedesáti letech pocítila stejně intenzivní smutek jako radost. Všechno, co budovala – lidi, instituce, ideály – jako by se během oněch šesti let utrpení zčásti rozpadlo či rozprchlo do všech koutů.
Přesto hned po válce znovu nabídla své zkušenosti. V roce 1945 se dívčí skauting vrátil a Anna byla u toho: přednášela na lesní škole pro nové vedoucí, pomáhala radou tam, kde bylo třeba.
Dokonce ještě v únoru 1946, u příležitosti Dne sesterství, publikovala v časopise skautek své vzpomínky na úplné začátky hnutí. Psala o odvaze a nadšení prvních děvčat – a snad i mezi řádky varovala, jak křehká může svoboda být. Její zahradnická škola také přivítala nové studentky a Berkovcová se do jejích učeben mohla vracet aspoň jako vážený host. Na malý okamžik to vypadalo, že vše zlé už pominulo.
Jenže během tří let se zatáhla mračna znovu. Únor 1948 přinesl nástup komunistického režimu a s ním další vlnu čistek a zákazů. Junák – skautská organizace – byl opět rozpuštěn, tentokrát se zdálo že ještě definitivněji.
fotografie z padesátých let
Hodnoty, které Anna vyznávala – samostatnost jednotlivce, občanská iniciativa, demokratický duch – se staly nežádoucími. Jako bývalá členka Agrární strany byla pro nový režim politicky nespolehlivá. Stáhla se proto do ústraní.
Ještě pár let docházela do Krče na školní zahradu, prohodila pár slov s učitelkami, tiše poradila mladším kolegyním, ale veřejně se již neangažovala. Její jméno mizelo z učebnic i novin. Když roku 1960 zemřela, rozloučilo se s ní jen pár přátel a bývalých žaček. Tiše, bez fanfár.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna_Berkovcov%C3%A1
https://skaut3oddildvur.estranky.cz/clanky/zakladatele-a-osobnosti-skautingu/osobnosti-ceskeho-divciho-skautingu.html
https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/uploads.mangoweb.org/shared-prod/skautskyinstitut.cz/uploads/2013/12/OCK_MZH_Bida_revize_2012.pdf
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/BERKOVCOV%C3%81_Anna_1881%E2%80%931960
https://www.blovice-mesto.cz/mesto/rodaci-a-vyznamne-osobnosti-blovic/phdr-anna-berkovcova-1881-1960-2047cs.html
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/100012/120296062.pdf
