Článek
Když se země uprostřed pouště Karakum náhle propadla, v jediném mžiku zmizela vrtná věž i naděje na bohatý nález zemního plynu. Z otevřené jizvy v zemi se vyvalil syčivý dech – metan, štiplavý a dusivý. Jednali rychle, chtěli ho zapálit. Následoval záblesk a ohlušující dunění: z jámy vyšlehl oranžový gejzír ohně, který ozářil noční písečné duny na kilometry daleko. V tu chvíli jako by se uprostřed neobydlené pustiny otevřelo samotné peklo.
Bylo to koncem 60. nebo začátkem 70. let, hluboko v srdci Turkmenistánu. Necelých 260 kilometrů od Ašchabadu tehdy sovětští inženýři prováděli průzkumný vrt – hledali v odlehlé oáze Darvaza ložiska zemního plynu. Vrt však narazil na podzemní dutinu a podloží se náhle propadlo. Během pár vteřin na místě zůstal jen obří kráter o průměru desítek metrů, ze kterého začal unikat jedovatý plyn.
Hrozilo, že metan kontaminuje ovzduší a způsobí další exploze. Geologové proto zvolili zoufalý krok: rozhodli se unikající plyn zapálit, v naději na rychlé a bezpečné řešení. Domnívali se, že ložisko vyhoří během pár dní a oheň brzy sám zhasne. Mýlili se – kráter hoří dodnes.
Plameny v kráteru Darvaza šlehají neustále už více než půl století. Příčina je prostá: zemní plyn proudí z hlubokých podzemních zásobníků a zdaleka nedošel. Teplota uvnitř jámy dosahuje kolem 1000 °C. Ve dne víří nad kráterem horký vzduch a z dálky je vidět jen mihotavé chvění nad rozpáleným pískem.
V noci je ale pohled na hořící díru v zemi děsivý i podmanivý zároveň – zvlášť když široko daleko není nic než plochá planina a chladná tma. Místní obyvatelé dali kráteru příhodné jméno Brána do pekla (turkmensky Jähennem derwezesi). Ohnivá jáma uprostřed pustiny si toto pojmenování vysloužila právem. Po setmění osvětluje okolní duny zlověstnou září, která připomíná bránu do jiného světa.
Nikde jinde na Zemi nenajdete místo, kde by ze země nepřetržitě šlehaly plameny tak dlouho vinou lidského přičinění – je to unikát, který fascinuje i děsí zároveň. Z neštěstí se časem stala bizarní atrakce. Ačkoli Turkmenistán zůstává jednou z nejuzavřenějších zemí světa, zpráva o věčně hořícím kráteru se rozkřikla mezi cestovateli už v 90. letech.
Do Darvazy nevede žádná asfaltka. K dosažení cíle je třeba terénní vůz a odhodlání trmácet se pouští dlouhé hodiny. Přenocování nabízí jen jednoduchý stan v písku – žádný hotel v dohledu. Přesto sem míří dobrodruzi z celého světa. V noci postávají na okraji kráteru v němém úžasu, zatímco jim žár sálající z jámy olizuje tváře.
Pohled do plamenů je hypnoticky krásný a apokalyptický: připomíná scénu z filmu o konci světa nebo výjev ze surreálného snu. Všude kolem je ticho a hvězdy, jen z kráteru se ozývá hluboké hučení ohně a země. Co asi cítil první člověk, který se rozhodl sestoupit dolů?
Takový nápad může znít šíleně, ale našel se odvážlivec, který se do žhnoucí propasti skutečně spustil. George Kourounis, kanadský badatel a profesionální lovec bouří, si vytkl za cíl stát se prvním člověkem, který sestoupí na dno „pekla“. V roce 2013 dorazil s expedicí National Geographic k Darvaze a více než rok připravoval speciální vybavení. Potřeboval žáruvzdorný oblek z kevlaru, kyslíkové přístroje a systém lan, který ho bezpečně spustí téměř 30 metrů hluboko.
Když konečně nastal den D, Kourounis stál na okraji hořící jámy a cítil, jak mu srdce buší až v krku. „Bylo to mnohem děsivější, žhavější a silnější, než jsem čekal,“ přiznal později. První krok do prázdna byl prý jako vstup na jinou planetu – vzduch vibroval horkem, plameny pod ním vytvářely oranžové koloseum z ohně a uši zaléhal ohlušující hukot, jako by řvaly stovky tryskových motorů najednou.
Kourounis musel překonat instinkt utéct. Pomalu slézal hlouběji, obklopen tisíci malých ohňů, které bez ustání šlehaly z každé pukliny. Na dně se zdržel necelých dvacet minut. Přesto dokázal posbírat vzorky půdy a mikroorganismů – a hlavně si odnesl zážitek, na který do smrti nezapomene.
Když po úspěšném výstupu popsal své dojmy novinářům, znělo to skoro poeticky. Uvnitř kráteru prý spatřil nevídanou podívanou: tisíce plamínků hořících čistým plamenem bez kouře a maličké postavy členů svého týmu vysoko nahoře na okraji, „jako nepatrné siluety osvětlené tím ohněm“. V tu chvíli si připadal velmi malý a zranitelný – jako by se skutečně dotkl samotného pekla.
Brána do pekla poznala i další bizarní momenty. Své místo v příběhu kráteru má dokonce turkmenský prezident, autoritářský vládce Gurbanguly Berdimuhamedow. Tenhle excentrický diktátor se rozhodl využít legendární ohnivé jámy k vlastní propagaci. Když v roce 2019 začaly kolovat zvěsti, že údajně zemřel, našel způsob, jak světu dokázat opak – a to vskutku originálně.
Prezidenti běžně pořádají tiskové konference, Berdimuhamedow však sedl do terénního rallye vozu, osobně přijel ke kráteru a několikrát jej ve vysoké rychlosti objel. Nechal se u toho natočit státní televizí. Na záběrech krouží vůz v oblacích prachu těsně u okraje propasti, plameny šlehají vzhůru a osvětlují prezidentův kamenný obličej skrytý za slunečními brýlemi.
Muž v maskáčové bundě mlčky drtí volant, zatímco za ním plane peklo – očividně živý a zdravý. Zprávy o jeho smrti se ukázaly být předčasné. A Brána do pekla se zapsala do moderní mytologie Turkmenistánu i jako kulisa této neuvěřitelné propagandistické scény.
Oheň v Darvaze ale nezažehl pouze fantazii dobrodruhů a ego politiků – zároveň spaluje cenné palivo, o které Turkmenistán nechce přijít. Země patří k největším producentům metanu na světě, a unikající plyn v kráteru představuje ekonomickou i ekologickou ztrátu.
Už v roce 2010 nařídil prezident Berdimuhamedow svým odborníkům najít způsob, jak Bránu do pekla uhasit. Jenže léta plynula a pekelný kráter dál vytrvale hořel. Až o dvanáct let později, počátkem roku 2022, vůdce Turkmenistánu naléhavě vyzval k definitivnímu uhašení proslulé jámy – tentokrát s argumentem, že „přicházíme o cenné přírodní zdroje“ a měli bychom je raději využít pro blaho obyvatel.
Navenek mohlo jít o snahu napravit padesát let starý omyl. Svou roli však sehrála i mezinárodní kritika – unikající metan přispívá ke skleníkovému efektu a poškozuje pověst země. Ačkoli turkmenská vláda nepřipouští pochybení, nakonec začala konat.
Teprve velmi nedávno přišly výsledky. Turkmenští inženýři odvrátili zrak od hořící jámy a pustili se do okolní krajiny. V oblasti Darvazy otevřeli staré vrty a vyhloubili nové, aby odváděly plyn z podzemí jinam.
A strategický zásah zabral – tlak metanu v Bráně do pekla začal klesat. Plameny, kdysi tak divoké, postupně zkrotly. Ještě před pár lety byla záře nad kráterem viditelná do vzdálenosti několika kilometrů; dnes už z dálky probleskuje jen slabé oranžové světélkování.
Od srpna 2023 klesla intenzita hoření více než trojnásobně. Brána do pekla slábne a pomalu vyhasíná – plameny pohasly asi na třetinu původní síly. Turkmenští experti však varují, že úplné uhašení by mohlo být nebezpečné. Pokud by se kráter ucpal nebo neuváženě uzavřel, nahromaděný plyn by mohl explodovat a napáchat škody.
Úřady proto postupují opatrně a nechávají oheň dohořívat spíše přirozeně. Po více než padesáti letech tak ohnivá jáma uprostřed Karakumské pouště ztrácí svou sílu i děsivý lesk.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Brána_do_pekla
https://www.kroniqa.cz/brana-do-pekla-slabne-ohen-v-obrim-krateru-dohoriva-po-pul-stoleti/
https://www.nationalgeographic.com/adventure/article/140716-door-to-hell-darvaza-crater-george-kourounis-expedition
https://magazin.aktualne.cz/uzavre-se-desiva-brana-do-pekla-turkmenum-se-to-mozna-podari/r~a928c53e451611f0b689ac1f6b220ee8/?lp=1
https://www.koktejl.cz/tipy-a-rady/brana-pekla-v-turkmenistanu-hori-uz-46-let-nikdo-nevi-kdy-zhasne/
