Tohle jsme neměli nikdy číst: Kubiceho zpráva (2006) o propojení zločinu a státu byla totálním šokem

To, co obsahuje, působí jako politická bomba – podle Kubiceho prorůstá organizovaný zločin do nejvyšších pater státní správy a někteří vlivní politici mají brzdit vyšetřování závažných kauz. Zpráva zaskočeným poslancům líčí temné propojení podsvětí a politiky a obsahuje i šokující obvinění mířící až k tehdejší vládní straně ČSSD. V kulisách nejvyhrocenější kampaně v novodobé historii země se tak zrodila aféra, která otřásla veřejností a ovlivnila samotný výsledek voleb.

Jarní měsíce roku 2006 byly na české politické scéně mimořádně vyhrocené. Probíhala dosud nejtvrdší a nejšpinavější předvolební kampaň od vzniku samostatné ČR. O přízeň voličů se drsně přetahovaly dvě hlavní strany – vládní Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) vedená rázným premiérem Jiřím Paroubkem a opoziční Občanská demokratická strana (ODS) v čele s Mirkem Topolánkem.

V ulicích probíhala velkolepá volební show: Paroubek se stylizoval do role státnického lídra (na mítinky si pozval i zahraniční spojence, např. německého expremiéra Gerharda Schrödera), zatímco Topolánek objížděl zemi v uvolněném stylu s úsměvy a klobásami pro lid. Navzdory této show však ve vzduchu houstla nervozita a vzájemná nedůvěra.

Obě strany se navzájem obviňovaly z podpásových útoků a atmosféra připomínala předvolební válku. Do toho všeho vstoupily vnější události – například v lednu 2006 byl zavražděn kontroverzní podnikatel František Mrázek, známá postava českého podsvětí s údajnými kontakty na politiky. Policie také rozplétala kauzy jako biolíh (podezření z rozsáhlé korupce při výrobě biopaliv) a sledovala aktivity ruské mafie v Česku. Premiér Paroubek s obavami tušil, že ODS chystá „něco velkého“ – opakovaně varoval před údajnými provokacemi a diskreditačními kampaněmi. Málokdo však čekal takovou zápletku, jaká přišla těsně před volbami.

Jan Kubice byl ostřílený policista, od roku 1995 stál v čele nově vzniklého ÚOOZ zaměřeného na organizovaný zločin. Nebyl to žádný „politický hráč“ – naopak měl pověst zásadového a apolitického důstojníka, který si nenechá diktovat, co vyšetřovat. Podle komentátorů nebyl vychován v oportunismu a odmítal zametat citlivé kauzy pod koberec.

V době vlády ČSSD však jeho útvar čelil narůstajícím tlakům shora. Policejní prezidium a ministerstvo vnitra na ÚOOZ uvalovaly jednu kontrolu za druhou; inspekce chodila šťárat do kanceláří, brala si spisy, policisté byli buzerováni při každém kroku. Kubice a jeho lidé měli pocit, že je nadřízení a někteří státní zástupci úmyslně dusí, aby je odradili od vyšetřování největších případů.

Obávali se dokonce vykonstruovaných obvinění proti sobě – podobně jako v dřívějším známém případě, kdy byl detektiv ÚOOZ Zdeněk Macháček falešně obviněn a strávil 72 dní ve vazbě, jen aby nemohl pracovat.

V této situaci dozrálo Kubiceho osudové rozhodnutí: obejít oficiální cestu a přímo informovat parlamentní výbor. Čtyři dny před volbami se proto Kubice – s vědomím, že jde takřka o „sebevražedný“ čin pro jeho kariéru – odhodlal předstoupit před poslance s mimořádnou zprávou. Neinformoval předem ani ministra vnitra Františka Bublana, ani policejního prezidenta – nevěřil jim.

Materiál opatřil stupněm DŮVĚRNÉ a 29. května 2006 jej předložil členům sněmovního branně-bezpečnostního výboru. Poslanci vyslechli Kubiceho varování za zavřenými dveřmi. Obsah zprávy byl alarmující: Kubice tvrdil, že organizovaný zločin pronikl do státní správy a že politický aparát ČSSD maří práci policie. Konkrétně zpráva upozorňovala na podezření, že vysoce postavení činitelé brzdí nebo ovlivňují vyšetřování několika závažných kauz. Uváděla zejména:

Vraždu Františka Mrázka (tzv. „kmotra“ podsvětí) – Kubice naznačil, že podnikatel Mrázek měl kontakty na vysoce postavené úředníky a politiky a že vyšetřování jeho nájemné vraždy (spáchané v lednu 2006) naráží na překážky z nejvyšších míst. Dokonce padlo jméno „Kočka“ – podle dokumentů nalezených u podnikatele Tomáše Pitra mohlo za Mrázkovou vraždou stát „osoba jménem Kočka“.

Média záhy spekulovala, že jde o Václava Kočku staršího, vlivného člena ČSSD a známého premiéra Paroubka, případně o jeho syna Václava Kočku ml., který měl styky s lidmi z ruské mafie. Tato spojení naznačovala propojení podsvětí přímo s okruhem lidí okolo premiéra.

Zpráva zmiňovala rozsáhlé podvodné aktivity (nelegální obchody s pohonnými hmotami), které měl ÚOOZ rozpracované, a podezření, že i zde dochází k vysoké ochraně pachatelů ze strany některých politických míst.

Policie vyšetřovala korupční schéma při výrobě biolihu, do kterého mohli být zapleteni lidé napojení na politiku. Kubice varoval, že i toto vyšetřování je účelově mařeno a že stopy vedou směrem k sociální demokracii. Právě „kauza biolíh“ byla v dokumentu jmenována jako případ, kde politici ČSSD měli tlačit na zametení aféry.

Kromě těchto kauz zpráva obsahovala i další znepokojivé poznatky. Celkový obraz byl jasný: mafie prorůstá do státní správy a někteří lidé blízcí vládní straně se tomu nejen nebrání, ale aktivně to kryjí.

Kubice v materiálu přímo jmenoval několik osob – například Pavel Přibyl, někdejší šéf Úřadu vlády (blízký spolupracovník expremiéra Stanislava Grosse z ČSSD), měl dle Kubiceho hrát roli při ovlivňování vyšetřování. Zpráva naznačovala, že premiérův okruh možná poskytuje zločincům politické krytí a že policie je systematicky blokována „shora“.

Nejvíce šokující však byly pikantní, leč nepodložené informace, které se v dokumentu objevily. Například se tam psalo, že premiér Jiří Paroubek má při letních dovolených na jachtě u svého přítele Bohumíra Ďurička k dispozici i Ďuričkovu nezletilou dceru.

Jinými slovy, naznačovalo se skandální obvinění ze záštiplného osobního selhání premiéra. Tato děsivá insinuace o Paroubkově údajné pedofilní aféře nikdy nebyla potvrzena a zůstala bez důkazů.

Právě směs závažných faktů a divokých drbů dělala Kubiceho zprávu tak výbušnou – obsahovala pravdivé poznatky, ale i nezaručené informace, které by se za normálních okolností do oficiální policejní zprávy neměly dostat.

Sám Kubice později přiznal, že dokument vznikal ve spěchu a jeho úroveň nebyla dokonalá. Nicméně cílem bylo rychle varovat před bezprostředním nebezpečím prorůstání zločinu do politiky, dřív než bude pozdě.

Kubice předal zprávu poslancům v režimu důvěrném – teoreticky se tedy obsah neměl dostat ven. Tajný materiál však bleskově unikl do médií, prakticky obratem po jednání výboru. Bylo úterý 30. května 2006 a česká média se dostala k obsahu Kubiceho zprávy, čímž odstartovala nefalšovaná politická bouře. Novináři získali kopii dokumentu od poslance Pavla Severy (KDU-ČSL), který ji poskytl v rozporu se zákonem – za únik byl později potrestán pokutou 25 000 Kč.

Informace ze zprávy se objevily v tisku a vyzněly jako obvinění vlády ze spolčení s organizovaným zločinem. Deníky a televize začaly citovat pasáže o prorůstání mafie do státu a o „šibalech z ČSSD“, kteří tahají za nitky v pozadí vyšetřování. Pro voliče, kteří dva dny nato měli jít k urnám, to byl šokující pohled do zákulisí: vládnoucí strana je možná propojena s podsvětím a zneužívá moc k zakrytí zločinů.

Kubiceho tajná zpráva se tak stala politickou rozbuškou kampaně. Opoziční politici hned druhý den využili situace – tvrdili, že pokud jsou informace pravdivé, jde o největší skandál porevoluční historie, a žádali hlavy viníků. Vládní ČSSD naopak mluvila o zlovolné manipulaci. Těsně před volbami se veřejnost dozvěděla o údajné mafii v srdci státu a téma zcela ovládlo závěr kampaně. Bylo jasné, že volby proběhnou ve stínu této aféry.

Situace zašla tak daleko, že ministr vnitra František Bublan (ČSSD) svolal mimořádnou tiskovou konferenci, kde únik utajovaných informací odsoudil a oznámil, že nechá vyšetřit, kdo stojí za vynesením zprávy ven. Pozdější vyšetřování skutečně prokázalo pochybení – paradoxně na straně nové garnitury: v září 2006 obdržel tehdejší nastupující ministr vnitra Ivan Langer (ODS) pokutu 9 000 Kč od Národního bezpečnostního úřadu za to, že nechal dokument s citlivými údaji volně přístupný v místnosti, kam měli přístup novináři.

Aféra Kubice tak nakonec poškodila pověst nejen ČSSD, ale ukázala i lehkomyslnost některých ODS politiků při zacházení s tajnými materiály. Hlavní účinek však už nastal: zpráva se dostala k milionům voličů skrze média na poslední chvíli před hlasováním.

Ve středu 31. května, pouhé dva dny před volbami, vypukl na politické scéně poplach. Premiér Jiří Paroubek vystoupil mimořádně před novináři a rázně popřel veškerá obvinění naznačená Kubiceho zprávou. „Nic takového jsme nedělali, já ani ministr vnitra František Bublan jsme do žádného vyšetřování nezasahovali,“ prohlásil rozhořčeně.

Paroubek viděl věc jasně: podle něj šlo o „dlouho připravované spiknutí“, za nímž stojí opoziční ODS, která tímto krokem chtěla zvrátit výsledky voleb. Tvrdil, že Kubice byl zneužit k politickým cílům a označil ho za lháře a manipulátora. Sociální demokraté začali narychlo hasit škody – svolávali tiskovky, kde vysvětlovali, že žádná mafie na vnitru není a že jde o účelovou kampaň.

ODS naopak udeřila na poplach opačně: lídři opoziční strany mluvili o Kubiceho zjištěních jako o potvrzení svých dlouhodobých varování před „prohnilostí“ Paroubkovy vlády. Mirek Topolánek však zároveň popřel jakoukoli spojitost ODS s Kubiceho zprávou.

Tvrdil, že jeho strana žádné spiknutí nechystala a že načasování těsně před volbami je čistě výsledkem Kubiceho vlastního rozhodnutí. ODS se snažila vystupovat státnicky – vyzývala voliče ke klidu s tím, že po volbách se vše nezávisle vyšetří. Nicméně mezi řádky bylo zřejmé, že opozice cítí politický vítr v plachtách. Kubiceho odhalení totiž vrhla na ČSSD velmi špatné světlo a ODS mohla tiše těžit z narůstajících pochybností voličů o čistotě úmyslů vládní strany.

Čtvrteční tisk (1. června) pak přinesl další detaily. Například se probíralo jméno Kočka a jeho propojení s premiérem, což Paroubka rozzuřilo. Také Bohumír Ďuričko – Paroubkův přítel, jehož jméno se objevilo ve zprávě v souvislosti s onou nepodloženou historkou o dceři – vydal prohlášení, že jde o nechutný výmysl.

Česká média v podstatě poslední dva dny kampaně řešila jediné téma – Kubiceho zprávu a co je na ní pravdy. ČSSD líčila Kubiceho jako politicky zneužitého důstojníka a jeho zprávu jako snůšku pomluv; ODS a její spojenci naopak varovně zdvihali obočí nad „mafianizací“ státu za vlády ČSSD. Voliči byli zaplaveni změtí vzájemně protichůdných tvrzení. Nikdo s jistotou nevěděl, kde je pravda, ale stín podezření byl na světě a už se nedal jen tak rozptýlit.

V pátek a sobotu 2.–3. června 2006 se konaly volby do Poslanecké sněmovny – a jejich výsledky odrážely rozpolcenou atmosféru země. Opoziční ODS těsně zvítězila ziskem 35,4 % hlasů, zatímco ČSSD skončila druhá s 32,3 %. Na procenta to byl asi 3% rozdíl, což Mirek Topolánek komentoval střízlivě slovy: „Není to na žádné triumfální výskání, čeká nás tvrdá práce“.

Jenže kvůli volební matematice přinesl tento výsledek beznadějnou rovnost křesel: oba bloky získaly shodně 100 mandátů (ODS spolu s lidovci a zelenými versus ČSSD s komunisty). Nastal povolební pat, jaký země dosud nezažila. Česká republika pak více než sedm měsíců neměla stabilní vládu.

Nejdramatičtější chvíle však přišla hned v povolební sobotu večer. Jiří Paroubek se odmítl smířit s porážkou a v emocionálním projevu v Lidovém domě zpochybnil regulérnost voleb. Před zraky šokované veřejnosti přirovnal praktiky ODS k únoru 1948 – naznačil, že země čelí hrozbě „modré totality“ (odkaz na logo ODS).

„ODS se uchýlila k manipulacím, které nemají obdoby od roku 1948,“ hřímal Paroubek a naznačoval, že Kubiceho zpráva ovlivnila volby nečistým způsobem. Odmítl Topolánkovi pogratulovat k vítězství a nechal se slyšet, že ČSSD zváží podání stížnosti k soudu na neplatnost voleb. Tento projev, ve kterém padla slova o „modré totalitě“, šokoval i mnohé Paroubkovy spojence. Místopředsedkyně ODS Miroslava Němcová poznamenala, že Paroubkův povolební výstup „připomínal všechno jiné než demokratického státníka“.

Paroubek nakonec svůj výrok přehodnotil – o pár dní později se na Hradě u prezidenta Klause omluvil za svá slova a uznal, že přestřelil. Hořkost v něm však zůstala. Výsledek voleb 2006 totiž uvrhl zemi do největší politické krize od revoluce. Následovalo vleklé období vyjednávání, kdy Topolánek marně sháněl většinu.

První Topolánkova vláda nezískala důvěru, Paroubek se snažil uplést „duhovou koalici“ s lidovci a zelenými, dokonce se na chvíli uvažovalo o velké koalici – to vše bez úspěchu. Teprve v lednu 2007 se z patu zrodila vláda ODS-KDU-ČSL-Zelení poté, co dva poslanci zvolení za ČSSD přeběhli a umožnili vyslovení důvěry.

Tato zákulisní dohoda však vyvolala další vlnu nevole a přispěla k cynismu veřejnosti. Kubiceho zpráva tak nepřímo odstartovala největší politickou turbulence polistopadové éry – vedle patového výsledku také pád několik politiků a rozštěpení důvěry veřejnosti v instituce.

Uplynulo téměř dvacet let a Kubiceho zpráva dodnes budí vášně. Pohled na ni se liší podle toho, koho se zeptáte. Jiří Paroubek a jeho stoupenci ji stále považují za ďábelský komplot – dodnes jsou přesvědčeni, že šlo o politickou manipulaci načasovanou ODS těsně před volbami.

Paroubek od počátku mluvil o připraveném spiknutí a tvrdil, že ODS měla své lidi („agenty-přisluhovače“) uvnitř bezpečnostních složek. Sociální demokracie poukazuje, že Kubiceho alarmující obvinění se nikdy neprokázala: vyšetřování po volbách nepotvrdilo reálné prorůstání mafie do vlády tak, jak naznačovala zpráva.

Nikdo z politiků ČSSD nebyl za údajné ovlivňování vyšetřování obviněn, Mrázkovu vraždu se ostatně dodnes nepodařilo objasnit a kauza biolíh se řešila mnoho let bez přímých dopadů na špičky ČSSD. Paroubek dokonce kvůli zprávě žaloval Jana Kubiceho i ministerstvo vnitra za poškození dobrého jména – požadoval omluvu a odškodné.

Soudy však jeho žalobu zamítly s tím, že Kubice neporušil zákon, když materiál předal zákonodárcům v režimu důvěrné. Verdikt padl v roce 2009: Kubice ani ministerstvo se omlouvat nemusejí, neboť zpráva byla sepsána v mezích zákona a neobsahovala výslovně jméno ČSSD jako strany (byť zmiňovala jednotlivé politiky).

Paroubka to neuspokojilo – dodnes tvrdí, že šlo o nehorázný zásah policie do voleb a že demokracie tím utrpěla. Někteří jeho kolegové, jako exhejtman David Rath, dokonce po letech líčili Kubiceho jako člověka, který “má zkušenosti s estébáckými metodami”a byl prý odměněn funkcí za odvedení černé práce.

Z opačného tábora zaznívá zcela jiný příběh. Podle mnohých komentátorů a politiků napravo byl Jan Kubice hrdina, který se odvážil upozornit na závažné nepravosti, i když tím riskoval kariéru. Argumentují, že Kubiceho krok prokázal, že policie může jednat nezávisle na politicích a bránit se tlaku zvenčí.

Jako šéf ÚOOZ prý čelil obrovské zdi odporu, a kdyby nepromluvil, klíčové kauzy by se zametly pod koberec. Martin Fendrych, jenž Kubiceho krok hodnotil s odstupem deseti let, uznal, že zpráva byla možná sepsána „mizerně“ a narychlo, ale její smysl vidí jako varování: ukázala, že i v demokracii se politici mohou pokoušet ovlivňovat citlivé kauzy a že je potřeba na to upozornit veřejnost.

ODS samozřejmě dodnes popírá, že by Kubiceho úkolovala – „žádné napojení na Dalíka či ODS tam nebylo“, opakuje Mirek Topolánek. Přesto investigativci upozornili na zajímavé stopy: například novinář Štěpán Kotrba již v roce 2006 naznačil, že mezi Kubicem a lobbistou Markem Dalíkem(Topolánkovým poradcem) existoval kontakt, což by podporovalo hypotézu o jisté koordinaci načasování. Dodnes ovšem není jasné, zda Kubice jednal skutečně zcela sám na vlastní pěst, nebo zda byl někým motivován ze zákulisí.

Kubiceho další kariéra nicméně vodu na mlýn konspirací trochu přilila: v dubnu 2011, po pěti letech od aféry, usedl Jan Kubice do křesla ministra vnitra ve vládě ODS (Nečasově kabinetu). I když to bylo v technokratické roli nestraníka, sociální demokraté zuřili – Paroubek ho označil za naprosto nedůvěryhodného člověka a připomněl Kubiceho roli v roce 2006.

Pro mnohé v ČSSD to byl důkaz, že „Kubiceho služba“ ODS nezůstala zapomenuta. Na druhou stranu, stoupenci ODS namítali, že právě díky lidem jako Kubice se postupně podařilo otevřít policejní vyšetřování i proti politikům bez ohledu na stranické tričko. Odkaz Kubiceho zprávy totiž vidí v tom, že policie má být nestranná a nesmí se bát jít ani po „velkých rybách“.

V roce 2013 došlo k události, kterou někteří označili za pozdní dozvuk Kubiceho varování: policisté z ÚOOZ (nyní již pod novým vedením) vtrhli na Úřad vlády premiéra Nečase (ODS) a odhalili korupční aféru jeho blízkých spolupracovníků, což vedlo k pádu vlády. Symbolicky tak policie zasáhla i proti tehdejší „vlastní“ garnituře. „Od Kubiceho zprávy vedla cesta až k razii na Úřadu vlády v roce 2013,“ psali komentátoři, čímž naznačovali, že semínko nezávislosti policie zaseté Kubiceho vystoupením nakonec posílilo odvahu vyšetřovatelů stíhat korupci napříč spektrem.

Zdroje:

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/soud-kubice-ani-vnitro-se-za-kubiceho-zpravu-cssd-omlouvat-nemuseji-172611

https://radiozurnal.rozhlas.cz/kubiceho-zprava-odstartovala-nejvetsi-ceskou-politickou-krizi-stala-kreslo-6200976

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/paroubek-se-na-hrade-omluvil-za-sobotni-komentar-voleb_200606081505_mhromadka

https://vlkovobloguje.wordpress.com/2021/05/19/diplomaticka-roztrzka/

https://nazory.aktualne.cz/komentare/2006-kubiceho-zprava-o-prorustani-mafie-do-statni-zpravy/r~3cfc936623f311e69d46002590604f2e/

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Pamatujete-na-Kubiceho-zpravu-Je-to-presne-deset-let-co-vysla-437776

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Kubice