Článek
Bylo mu sedm let. V noci, v tmavém společném pokoji dětského domova na severu Čech, se drobný chlapec s asijskými rysy tiskne tváří k polštáři. Snaží se plakat potichu. Nechce vzbudit ostatní. Slzy mu však stejně zmáčejí peřinu a tlumené vzlyky neuniknou pozornosti starších kluků. Našel se další důvod k šikaně.
Další ráno ho bolí tváře od pohlavků, jimiž musel „zaplatit“ za ukradený dopis od tatínka. Není úniku: i kdyby křičel, nikdo ho nevyslyší. V místnosti jich spí patnáct a nikdo se ho nezastane. Tak raději mlčí a v duchu se ptá: Proč zrovna já?
Jmenoval se Tomio. Tomio Okamura. Ani Čech, ani Japonec – a vlastně obojí. Narodil se roku 1972 v Tokiu japonskému otci a české matce. V Japonsku prožil necelých deset let, většinu dětství ale nakonec strávil v komunistickém Československu.
Ten osudový návrat nastal, když mu bylo šest. Maminka Helena se v dalekém Japonsku cítila zoufale sama – nerozuměla řeči, přátelé jí scházeli a manžel byl věčně v práci. Jednoho dne se psychicky zhroutila. Lékaři jí doporučili návrat domů; a tak se roku 1978 sebrala a odletěla i se svými třemi syny do Prahy.
Vzápětí nastoupila do léčebny a malý Tomio s bratrem museli do dětského domova. Tam poprvé zakusil peklo šikany. Z bezstarostného dítěte se stal uzlíček nervů. Koktavý samotář.
Poprvé si uvědomil, že je jiný, ještě o rok dříve v Tokiu. Bylo mu pět, když ho prodavačka v samoobsluze pochválila za neuvěřitelně dobrou japonštinu – na někoho, kdo přece není Japonec. Nechápal. Vždyť se tam narodil, japonsky mluvil odmalička. Jenže ostatním dětem na ulici to bylo jedno. Ukazovaly si na něj prstem a pokřikovaly: „Gaijin, gaijin!“ – cizinec.
Tenkrát malý Tomio poprvé pocítil stud. Cizinec ve vlastní zemi – tak si připadal. Ani v rodné zemi ho nebrali za svého a v Česku to nemělo být jiné. Měl světlé vlasy, světlejší pleť. Prostě nezapadal. „Cítil jsem jako nespravedlivé, že jsem se narodil jiný. Když jsem byl v Japonsku, chtěl jsem být stoprocentní Japonec, v Česku jsem chtěl být zase stoprocentní běloch,“ vzpomínal po letech.
Nechtěl být středem pozornosti – ale jako míšenec jí neunikl ani v jedné zemi. Dětská duše se s tím vypořádávala těžce: ze stresu se počurával až do čtrnácti let a koktal téměř do dvaceti. Před tabulí ve škole nedokázal promluvit jediné slovo. V očích spolužáků byl exotičtější než vzácné zvíře, terč posměchu i lítosti. Bez přátel, bez sebevědomí – outsider, kterého život začal učit, že spoléhat se může jen sám na sebe.
Rodiče mu přitom vštípili dobré hodnoty. Tomio byl dokonce pokřtěný katolík a ministrant, babička z matčiny strany v něj kladla velké naděje. On však dny odškrtával s jediným přáním: zmizet pryč. Toužil dospět, aby mohl ukázat světu i sobě, že něco dokáže. Po maturitě na střední chemické škole sbalil kufr a odletěl zpátky do Japonska.
Chtěl zkusit štěstí tam, kde to začalo. Jenže Tokio ho nevítalo s otevřenou náručí. Otec – nesmírně přísný a tradiční Japonec – ho sice u sebe nechal, ale z Tomia se stal vězeň v luxusním domě. V osmnácti měl pořád zákaz vycházet po setmění a musel otci dokládat každý telefonát.
„Každé tři měsíce mi táta dával knihu o nějakém úspěšném člověku a chtěl, abych z ní napsal referát. V té době jsem ho úplně nenáviděl,“ přiznal Tomio otevřeně. Práskl tedy dveřmi a utekl vstříc nejistotě.
Následují roky na dně. V Japonsku začíná úplně od nuly: nejprve zametá ulice a sváží odpadky jako popelář, pak prodává popcorn a kolu v kině. Žije v miniaturní 11metrové garsonce s matrací a převrácenou krabicí místo stolu. Bída, ale svoboda. V té době potkává svoji první lásku – dívku z Japonska – a krátce nato se žení.
Mladí manželé se rozhodnou zkusit nový začátek v Evropě, a tak se Tomio ve svých dvaceti letech vrací do Prahy. Jenže osud jako by zkoušel, kolik toho mladík ještě unese. Jedno odpoledne vyrazí se ženou na procházku v lesích u Senohrab – a přisaje se na něj infikované klíště. Lymská borelióza.
Místo budování kariéry Tomio skončí na několik týdnů na infekčním oddělení na Bulovce. V horečkách a bolestech, daleko od domova, se znovu cítí jako ten bezmocný kluk sám proti celému světu. Těhotná manželka, která neumí česky, na něj čeká – a on jen leží, kouká do stropu a hlavou se mu honí černé myšlenky.
Tehdy, na nemocničním lůžku, přišel zlom. Uvědomění. Život může kdykoliv skončit, proč ho promarnit sebelítostí? Proč závidět těm, kdo to měli snadné? Vždyť závist ho jen brzdí. To odpoledne mu došlo, že musí bojovat jako Rocky. Miloval tu scénu z filmu, kde boxer Rocky Balboa vyběhne po schodech a zvedne vítězně ruce k nebi.
„Vždycky jsem při ní brečel. Líbila se mi jako oslava toho, když člověk vlastní pílí něco dokáže,“ řekl jednou Tomio. Teď nastal čas žít přesně tak: s nasazením, vůlí a hlavou vztyčenou. Jakmile se uzdravil, pustil se do práce. Chytil první příležitost za pačesy – dělal turistického průvodce po Praze. Konečně mohl zužitkovat své zvláštní postavení mezi dvěma kulturami. Znal dokonale obě země, obě řeči.
Stal se mostem mezi Japonskem a Českem, který cizincům otvíral krásy Prahy a Čechům zase přibližoval japonskou mentalitu. Dařilo se mu. Už v polovině 90. let založil vlastní cestovní kancelář. Do Česka začal vozit tisíce japonských turistů a vypracoval se v respektovaného podnikatele v cestovním ruchu.
V roce 2008 se stal viceprezidentem a mluvčím Asociace českých cestovních kanceláří a agentur. Psal knihy o podnikání i o Japonsku. Svůj životní optimismus rozdával v médiích – například jako investor v televizní show Den D, kde radil začínajícím podnikatelům. Z outsidera se stal úspěšný muž, kterého si všimli novináři i veřejnost.
Věděl, jak tvrdě se pracuje v Japonsku, a Čechům nastavoval zrcadlo: pokud prý chtějí prosperitu, musí přidat a zbavit se mindráků. Lidé mu naslouchali. Byl jiný – a právě to, zač ho kdysi šikanovali, mu teď dodávalo auru výjimečnosti. Měl charizma, podnikatelské úspěchy a exotický příběh. Rozhodl se zkusit něco nového. Tomio Okamura vstoupil do politiky.
Terčem rasismu – i obdivu
V roce 2012 kandidoval jako nezávislý do Senátu a uspěl. Měl v plánu obrodit zemi prostřednictvím přímé demokracie – aby občané mohli v referendech odvolávat politiky či přímo rozhodovat o zásadních otázkách. Dokonce se pokusil kandidovat v historicky první přímé volbě prezidenta (2013).
Zde však tvrdě narazil: Ministerstvo vnitra ho kvůli nedostatku platných podpisů vyřadilo z volby ještě před prvním kolem. Tomio se cítil podveden byrokracií a nevzdal to – neúspěšně se odvolával až k Ústavnímu soudu. Krátce poté založil vlastní politickou stranu s výmluvným názvem Úsvit přímé demokracie. Charismatický „muž z lidu“ se stal jejím lídrem a tváří protestu proti zavedeným stranám.
Už zanedlouho si připsal první velké vítězství – v parlamentních volbách na podzim 2013 získal Úsvit skoro 7 % hlasů a Tomio Okamura usedl do poslanecké lavice. Rychlý vzestup ale provázely i první trhliny. Okamurův důraz na absolutní loajalitu vedl k vnitřním sporům a strana se rozštěpila.
V roce 2015 ji opustil a založil nové hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) – dnes už pevně spojené s jeho jménem. Okamura působí jako magnet na příznivce i odpůrce. Pro jedny charismatický vlastenec, pro druhé populista přiživující strach. Jeho mítinky plní nadšené davy, které mu volají „Tomio na Hrad!“, zatímco jinde proti němu demonstrují stovky lidí s transparenty varujícími před nenávistí a extremismem.
K zemi, která mu dala domov, si Tomio vypěstoval dvojsečný vztah. Na jedné straně se bije za „obyčejné slušné Čechy“, na straně druhé často útočí na každého, kdo do té představy podle něj nezapadá. Okamura otevřeně brojí proti imigraci, islámu, homosexuálním sňatkům i Evropské unii. Některé jeho výroky šokovaly natolik, že se o nich psalo i za hranicemi.
Například The Washington Post ho označil za „tvář xenofobní demagogie v České republice“ s poukazem na zvláštní paradox jeho vlastního smíšeného původu. Okamura přesto trvá na tom, že rasista není – prý právě naopak. „Rasismus je to nejodpornější, co znám. Nesnáším rasisty, opravdu, protože já jsem terčem rasismu celý život,“ prohlásil v jednom z rozhovorů pro Českou televizi.
Tato slova znějí upřímně; vždyť on sám byl od dětství „terčem rasismu“ pro svou krev. Jenže jak léta plynou, ozývají se hlasy, že ve jménu obrany slušných lidí šíří Okamura sám vůči jiným skupinám to, co dříve zakoušel na sobě.
Jeho kontroverzní výroky plní stránky novin dodnes. V lednu 2015 publikoval na Facebooku návod, jak venčením prasat před mešitami bojovat proti muslimům v zemi. V roce 2018 zase bagatelizoval utrpení Romů v koncentračním táboře Lety u Písku – šířil „dostupné informace“, že prý šlo jen o pracovní tábor pro osoby, které se vyhýbaly práci, „mýtus o romském koncentráku“.
Později dokonce tvrdil, že tábor nebyl oplocen a vězni se v něm mohli volně pohybovat. Za toto nehorázné zkreslování historie se na něj snesla vlna kritiky. Policie ho začala vyšetřovat pro podezření z popírání holokaustu, případ ale nakonec odložila. Okamura se bránil, že nechtěl zpochybnit utrpení obětí – prý jen nesouhlasí s řešením pietního místa. Nakonec se přeci jen omluvil a slíbil přispět na památník obětem holokaustu.
Nevybíravá slova volí Okamura i proti sexuálním menšinám. „Kdyby mě jako malého kluka adoptoval stejnopohlavní pár, tak radši skočím z okna,“ prohlásil například v roce 2021 přímo při sněmovní debatě o manželství pro všechny. O dva roky později pro změnu strašil veřejnost ukrajinskými uprchlíky – tvrdil, že Ukrajinci berou Čechům práci a sliboval prověrky jejich víz.
Vyvrcholením této dráhy byl předvolební billboard SPD v roce 2023, na němž byla fotografie černošského muže s krvavým nožem a nápis: „Nedostatky ve zdravotnictví nevyřeší chirurgové z dovozu.“
Mnozí to četli spíše jako nepokrytou rasistickou kampaň. Policie proto požádala Sněmovnu o vydání Tomia Okamury k trestnímu stíhání pro podezření z podněcování nenávisti. On sám to označuje za politický proces: prý se vláda jen snaží „kriminalizovat opozici“ a zbavit se nepohodlného kritika.
Ačkoliv provokuje a polarizuje, nelze Tomiu Okamurovi upřít jednu věc – vytrvalost. Všechno, co v životě dokázal, si vybojoval navzdory nepřízni osudu. Z odstrkovaného míšence, kterého jako dítě druzí bili a uráželi, se stal politik, jenž rozdává rány slovem.
Dnes stojí na absolutním vrcholu: po volbách 2025 byl zvolen předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, což z něj činí třetího nejvyššího ústavního činitele v zemi. Malý „cizinec“ to dotáhl až sem. Obdivuhodné – a pro mnohé alarmující. Dokonce i jeho vlastní bratr Hayato, vystudovaný teolog a poslanec za KDU-ČSL, se proti Tomiovi veřejně vymezil.
Varoval před ním s tím, že „je to v podstatě labilní člověk“ a že politiku bere jen jako výnosný obchod. Bratři spolu dnes už téměř nemluví.
Z dětí, které kdysi společně seděly v dětském domově, se stali političtí rivalové stojící každý na opačné straně barikády.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tomio_Okamura
https://podcasty.seznam.cz/podcast/zlate-90ky/tomio-okamura-zpoved-sikana-detsky-domov-koktani-pocit-ze-nikam-nepatrim-a-podnikani-532731
https://cashflow-cvut.webnode.cz/products/tomio-okamura/
https://medium.seznam.cz/clanek/drby-24-vztah-bratri-tomia-okamury-a-hayata-okamury-z-detstvi-s-japonsko-ceskym-otcem-k-politickemu-rozchodu-209793
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/tomio-okamura-predseda-poslanecke-snemovny-kontroverzni-vyroky_2511052353_tec
