Tragický osud Jean Sebergové. Pronásledování od FBI ji stálo život dcery a nakonec i její vlastní

Zatímco kolem ní proplouval Jean-Paul Belmondo s cigaretou v koutku úst. Jean Sebergová – křehká blondýnka s chlapeckým účesem a jiskřivým úsměvem – se ve filmu U konce s dechem (1960) stala zosobněním tehdejšího stylu, elegance a svobodomyslnosti. Její cesta ke slávě však nebyla přímočará a za ikonickou image se skrýval i dramatický osobní příběh plný zvratů.

Jean Sebergová pocházela z maloměsta v Iowě a už v 17 letech ji zázračně objevil režisér Otto Preminger, když ji z 18 000 uchazeček vybral pro roli Jany z Arku ve filmu Svatá Jana (1957). První hollywoodské pokusy však skončily zklamáním – kritika Sebergovou nemilosrdně tepala a zdálo se, že naděje mladé herečky pohasnou stejně rychle jako vzplály.

Naštěstí další šanci dostala nikoli v rodné Americe, ale v kolébce filmového umění: ve Francii. Když si ji začínající režisér Jean-Luc Godard vybral do svého debutu U konce s dechem po boku tehdy téměř neznámého Jeana-Paula Belmonda, Sebergová váhala – byla otřesená předchozími nezdary a zvažovala konec kariéry. Nakonec nabídku přijala a výsledkem byl snímek, který navždy změnil dějiny kinematografie a z mladičké Jean udělal hvězdu první velikosti.

Právě postava Patricie v U konce s dechem katapultovala Sebergovou mezi legendy. Z večera na večer ležel svěží svět nové vlny u jejích nohou – Evropa jí tleskala a uznání zněla dokonce i z Hollywoodu. Minimalisticky oděná do obyčejného trička s nápisem novin, v úzkých kalhotách a balerínkách, působila neuvěřitelně přirozeně.

Její projev byl civilní, okouzlující a zároveň intelektuální – dokonale zapadl do Godardova experimentálního stylu. Sebergová se rázem stala „výraznou tváří francouzské nové vlny“ a mezinárodním symbolem volnomyšlenkářského ducha šedesátých let.

Po fenomenálním úspěchu U konce s dechem se hrnuly nabídky na další filmy ve Francii i v USA a mladá herečka se z Paříže brzy stěhovala mezi kontinenty dle potřeby natáčení. Zahrála si v psychologickém dramatu Lilith (1964) i ve velkofilmu Letiště (1970), její srdce však zůstávalo spojeno s evropským filmem a Paříží, kde nalezla druhý domov.

Sebergová nezaujala pouze herectvím – doslova ohromila svým stylem. Krátce střižené vlasy „na kluka“, jemné rysy a přitom drzý klukovský úsměv – tahle kombinace působila na plátně jako zjevení. V době, kdy spousta hereček sázela na ženské křivky a glamour, vyzařovala Jean moderní, androgynní eleganci.

Měla neomylný cit pro módu: ve filmu U konce s dechem nosí prosté tričko s logem Herald Tribune, úzké cigaretové kalhoty a baleríny – ležérní model, který se stal legendárním. Později ve snímku Bonjour Tristesse (1958) zase okouzlí v pánské košili uvázané v pase či v černých koktejlkách s holými zády. Její dívčí až chlapecký vzhled přinášel novou definici ženskosti: nezávislou, hravou a přirozenou.

Mladé ženy po celém světě, a Francouzky zvlášť, začaly Jean napodobovat. Francouzská mládež v ní spatřovala ztělesnění moderní emancipované dívky a kadeřnictví se plnila zákaznicemi, které žádaly „la coupé Seberg“ – krátký sestřih à la Jean. V šedesátých letech byl pixie účes s velkými tmavými brýlemi a cigaretou v ruce synonymem svobodného ducha mládí – a právě tak si mnoho lidí dodnes Jean Sebergovou vybaví.

Také v Československu našla Jean Sebergová nadšené publikum. Ačkoli naše země byla od Západu odříznuta železnou oponou, sláva francouzské nové vlny si k nám cestu našla – a s ní i filmy s Jean Sebergovou. Už v roce 1962 získal výtvarník Jiří Hilmar ocenění za kolekci filmových plakátů, mezi nimi i k U konce s dechem, určených pro tuzemskou distribuci.

Godardův přelomový snímek byl u nás uveden v kinech v polovině 60. let a vzbudil zasloužený rozruch. České a slovenské filmové kluby tehdy nadšeně vstřebávaly každou novou vlnu – ostatně právě v těch letech vznikala i naše československá nová vlna. Díky apolitičnosti a umělecké originalitě se francouzské filmy mohly relativně snadno dovážet i k nám, kde znamenaly pro diváky vítaný závan volnosti a inspirace.

Na stránkách populárních časopisů té doby (jako Kino či Film a doba) se objevovaly fotografie i zmínky o této „americké Francouzce“, jež si získala pařížské bulváry i mezinárodní uznání. Filmy Jean Sebergové byly u nás dostupné zejména v artových kinech a při filmových přehlídkách. Vedle U konce s dechem se promítaly například adaptace románu Dobrý den, smutku (Bonjour Tristesse) nebo později americký velkofilm Letiště, kde si zahrála po boku Burta Lancastera.

Zatímco na plátně zářila jako bezstarostná múza nové vlny, v soukromí sváděla Jean Sebergová těžké boje. Její křehká duše dostala v průběhu let mnoho ran. Poprvé se vdala už ve 20 letech za francouzského právníka, manželství však vydrželo jen chvilku.

V roce 1963 se jejím druhým mužem stal slavný spisovatel Romain Gary, o 24 let starší francouzský diplomat ruského původu. Jejich vztah plnil stránky společenských rubrik – byl to bouřlivý románek talentované herečky a uznávaného intelektuála. Jean s Garym žila střídavě v Paříži a v Los Angeles a narodilo se jim jedno dítě, syn Diego. Okouzlující pár však musel čelit nevídanému tlaku: FBI v čele s J. Edgarem Hooverem si totiž Sebergovou vytipovala kvůli jejím politickým postojům jako cíl štěvavé kampaně.

Bouřlivá 60. léta probudila v USA občanské hnutí a Jean Sebergová, coby idealistka, nezůstala stranou. Otevřeně podporovala boj Afroameričanů za rovnoprávnost, aktivně vystupovala na podporu Black Panthers a dalších levicových iniciativ.

Pro konzervativní Ameriku studené války to bylo nepřijatelné spojení hollywoodské hvězdy s radikální politikou – Sebergová si vysloužila nálepku „politicky nespolehlivé celebrity“. FBI ji začala sledovat na každém kroku: odposlouchávala jí telefonáty a vedla tlustý spis mapující její aktivity. Cílem bylo herečku zdiskreditovat a zničit její pověst.

Hon na Sebergovou vyvrcholil v roce 1970, kdy byla Jean těhotná se svým druhým dítětem. Agenti FBI podstrčili médiím zlomyslnou lež: zveřejnili zprávu, že otcem nenarozeného dítěte není manžel Romain Gary, nýbrž jeden z vůdců Černých panterů. Tato pomluva se objevila v nejčtenějších amerických denících a pro Sebergovou měla zničující následky.

Herečka v sedmém měsíci těhotenství po přečtení novinového článku utrpěla šok – nervově se zhroutila. Krátce poté skutečně předčasně porodila; její malá dcera Nina přišla na svět mrtvá, nebo zemřela dva dny po porodu (údaje se různí). Jean se propadla do hlubokých depresí, z nichž už nenašla úniku. V posledním gestu vzdoru alespoň při pohřbu nechala otevřenou rakev s tělíčkem své dcerky, aby veřejnost na vlastní oči viděla, že dítě má bílou pleť – drby o milenci z řad černošských radikálů byly tedy naprosto lživé. Bylo to hořké vítězství pravdy: zlomené matce vrátilo jen pramálo.

Ztráta dítěte a neutuchající tlak FBI uvrhly Sebergovou do víru psychických problémů. Dříve sebevědomá a nezávislá žena se stáhla do sebe, pronásledována stihomamy. Trpěla utkvělou představou, že ji agenti neustále sledují (což vlastně nebylo daleko od pravdy). Její manželství s Romainem Garym se pod náporem tragédií rozpadlo.

Následovaly chaotické roky, během nichž se Jean ještě dvakrát provdala – potřetí za režiséra Dennise Berryho a počtvrté (krátce před smrtí) za mladého Alžířana Ahmeda Hasniho. Hledala oporu, lásku i únik, ale nacházela spíše další zklamání. Duševní stav se zhoršoval: přátelé později vzpomínali na znepokojivé chvíle, kdy „mluvila s ledničkou a krmila plyšové hračky, jako by to byly její děti“. Několikrát se pokusila demonstrativně skoncovat se životem ve výroční den úmrtí své dcery – pokaždé byla zachráněna.

Koncem léta 1979 však přišla tragédie, která otřásla celým filmovým světem. Jean Sebergová beze stopy zmizela ze svého pařížského bytu. Po devíti dnech pátrání ji 8. září 1979 našli mrtvou na zadním sedadle jejího malého Renaultu, zaparkovaného na odlehlém místě v Paříži. Bylo jí pouhých 40 let. V ruce svírala lístek se zoufalým vzkazem: „Odpusťte mi. Nemohu již se svými stavy déle žít.“.

Pitva odhalila předávkování barbituráty v kombinaci s alkoholem. Oficiálně byla Jeanina smrt označena za sebevraždu, přesto kolem ní dodnes panuje řada nejasností. Okolnosti nalezení těla (podivně naaranžovaného, přikrytého dekou) a množství alkoholu v krvi vyvolaly spekulace, zda se na její smrti nepodílel někdo další.

Romain Gary uspořádal po ex-manželčině smrti tiskovou konferenci, na níž otevřeně obvinil FBI, že Jean dohnala k smrti systematickou šikanou a pomluvami. FBI samozřejmě jakoukoli přímou účast popřela. Ať už byla pravda jakákoli, svět přišel o nadanou herečku tragicky brzy – a mnoho fanoušků i přátel cítilo, že Jean Sebergovou vlastně zničily stejné síly, proti nimž se nebála ozvat.

Zdroje:

https://www.csfd.cz/tvurce/6664-jean-seberg/biografie/

https://nasregion.cz/mluvila-s-lednickou-a-krmila-plysove-hracky-jednou-z-pricin-dusevniho-onemocneni-herecky-jean-seberg-se-stala-stvava-kampan-fbi-147130/

https://epochaplus.cz/konspirace-zabila-krasnou-herecku-fbi/

https://www.newwavefilm.com/about/jean-seberg-fashion-style.shtml

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/filmove-plakaty-jako-umelecka-dila-v-podani-jiriho-hilmara-268396

https://www.respekt.cz/special/2016/geniove-politici-vrazi/jean-paul-belmondo

https://www.vogue.com/article/jean-seberg-french-new-wave-movies