Tragický příběh Roanoke, první anglické osady v Americe, a jejího tajemného osudu

Před očima se mu však otevírá děsivý obraz: opevněná osada je prázdná, domy rozebrané a žádný z 115 mužů, žen a dětí, které tu zanechal, ho nevítá. Místo toho nachází jedinou stopu – do dřevěné palisády je hrubě vyryto slovo „CROATOAN“. Nikde žádný kříž naznačující nebezpečí, což byl signál na kterém se s kolonisty smluvil. Co se tu stalo? Kam zmizela celá komunita prvních anglických osadníků v Novém světě? Začíná jeden z nejnapínavějších a nejzáhadnějších příběhů rané koloniální historie…

Příběh ztracené kolonie Roanoke se odehrává na pozadí mocenského soupeření evropských velmocí o nově objevené kontinenty. V 16. století dominovalo zámořským objevům Španělsko – bohatlo z kolonií v Latinské Americe a vybudovalo si říši sahající od Karibiku po dnešní Floridu.

Anglie, vláčená ambicemi královny Alžběty I., nechtěla zůstat pozadu. Toužila po vlastních koloniích, obchodních cestách a základnách pro lodě, odkud by mohla ohrožovat španělské loďstvo. Roku 1584 udělila královna patent odvážnému dvořanovi, siru Walteru Raleighovi, aby pro Anglii zabral pobřeží Severní Ameriky zvané tehdy „Virginie“ (na počest panenské královny). Raleighovým záměrem bylo založit trvalou osadu, která by rozšířila anglický vliv, našla zlato či jiné bohatství a posloužila jako základna pro korzáry napadající španělské lodě.

Ještě téhož roku 1584 Raleigh vyslal průzkumnou výpravu k pobřeží dnešní Severní Karolíny. Námořní kapitáni Philip Amadas a Arthur Barlowe objevili členité pobřeží s řetězcem ostrovů (Outer Banks) a navázali kontakt s místními algonkinskými kmeny. Přivezli do Anglie zprávy o úrodné zemi a dva domorodé muže – Mantea a Wanchese – aby se seznámili s anglickou kulturou. Jejich líčení přátelské „Země Roanoke“ Raleigha nadchlo. Už v roce 1585 vypravil první osadnickou výpravu, která měla na ostrově Roanoke zřídit anglickou základnu.

První kolonie na Roanoke byla spíše vojenskou základnou než poklidnou vesnicí. V letech 1585–1586 vedl guvernér Ralph Lane skupinu asi stovky anglických mužů – vojáků, námořníků a řemeslníků – aby na ostrově zbudovali pevnost.

S výpravou připlul i kartograf a malíř John White a přírodovědec Thomas Harriot, kteří měli zdokumentovat nové území. Osadníci postavili malé opevnění z dřevěných kůlů a začali prozkoumávat okolí. Zpočátku vycházeli s domorodci z kmene Secotan relativně dobře a vyměňovali si s nimi potraviny či kožešiny.

Jenže Angličané se příliš spoléhali na podporu domorodců a sami nestihli vypěstovat dost potravy. Jak se zásoby tenčily, rostlo na obou stranách napětí. Domorodci brzy pocítili, že vetřelci jsou spíš přítěží – přinesli nemoci a požadovali jídlo, kterého sami neměli nazbyt.

Na jaře 1586 začal vztah mezi Laneovou posádkou a domorodými obyvateli rychle upadat. Místní náčelník Wingina (který přijal jméno Pemisapan) dospěl k závěru, že Angličané představují hrozbu, a údajně plánoval útok na pevnost.

Guvernér Lane se o tom doslechl a rozhodl se jednat preventivně – v červnu 1586 přepadl indiánskou vesnici a náčelníka Winginu nechal zabít. Tento násilný čin nadobro zničil křehké spojenectví s domorodci. V okolí Roanoke už Angličané nebyli vítáni a hrozilo jim neustálé nebezpečí.

Shodou okolností dorazila krátce poté k ostrovu silná anglická flotila admirála Sira Francise Drakea, vracející se z úspěšné výpravy proti Španělům v Karibiku. Drake nabídl hladovějícím a obleženým osadníkům na Roanoke pomoc a odvoz zpět do Anglie.

Lane neváhal – v červnu 1586 kolonii evakuoval. Po necelém roce tak první pokus o anglické osídlení Ameriky skončil nezdarem. Krátce poté k Roanoke dorazil i Sir Richard Grenville s opožděnými zásobami od Raleigha.

Nalezl opuštěnou pevnost a nechtěje připustit ztrátu nároku na území, zanechal na ostrově alespoň malou posádku 15 mužů s provizorními zásobami, než i on odplul zpět do Anglie. Těchto patnáct strážců však později čekal neznámý osud – když se na ostrov vrátili další Angličané, našli už z nich jen kosti.

Sir Walter Raleigh se přes počáteční nezdar nevzdal vize trvalé kolonie. Poučil se z chyb: pro další výpravu plánoval přivést rodiny farmářů místo samotných vojáků a přesunout lokaci severněji k Chesapeacké zátoce, která byla strategičtější a měla úrodnější půdu.

V roce 1587 vyplula z Anglie třetí expedice – tentokrát skuteční osadníci s ženami a dětmi, odhodlaní založit nový domov v Novém světě. Velitelem a guvernérem kolonie jmenoval Raleigh zkušeného kreslíře z předchozí výpravy, Johna Whitea.

Pro Whitea to nebyl jen profesní úkol – na cestu se s ním vydala i jeho těhotná dcera Eleanor s manželem Ananiášem Darem a další rodinní přátelé. Nová osada měla nést jméno „Cittie of Raleigh“ a stát se prvním stálým anglickým městem v Americe.

Výprava čítala přibližně 115 kolonistů (asi 90 mužů, 17 žen a 11 dětí). Po dlouhé plavbě Atlantikem dorazili v červenci 1587 k Outer Banks. Původní cíl – Chesapeacká zátoka – však zůstal nenaplněn.

Portugalský kapitán jejich lodi, Simon Fernandes, se rozhodl dále nepokračovat a vysadil osadníky zpět na ostrově Roanoke. Důvody jeho jednání nejsou dodnes jasné – možná spěchal za výnosným pirátstvím, možná šlo o sabotáž. Ať tak či onak, White a jeho lidé byli nuceni usídlit se opět na Roanoke, kde je nečekalo vlídné přijetí.

Kolonisté nalezli opuštěnou pevnost z minulé výpravy zpola zarostlou a zchátralou. Na pláži ležel kosterní pozůstatek jednoho z Grenvillových mužů – mrazivé varování, že tato země je nebezpečná. Přesto se dali do práce: opravili staré sruby a palisády a začali budovat vesnici, která se měla stát jejich domovem. Mezi osadníky panovalo odhodlání, ale i nervozita. Dobře věděli, že vztahy s místními kmeny jsou po loňských událostech napjaté a zásob mají omezeně.

Život v nové kolonii byl plný výzev. Osadníci přijeli v pozdější části roku, takže bylo málo času zasít plodiny a úroda před zimou nemohla dozrát. Museli se spoléhat na lov, rybolov a laskavost domorodců. Naštěstí s výpravou přicestoval i Manteo, který se vrátil z Anglie domů.

Tento muž z kmene Croatoan (žijícího na sousedním ostrově Hatteras) se stal klíčovým prostředníkem. Představil nové osadníky svému lidu a snažil se urovnat vztahy. Raleigh jej dokonce nechal slavnostně pokřtít a udělil mu titul „Lord z Roanoke“ – Manteo tak vstoupil do historie jako jeden z prvních pokřtěných domorodých Američanů. Jeho přátelství s Angličany bylo pro kolonii životně důležité.

Navzdory veškeré snaze došlo brzy k tragédii. Jednoho srpnového dne 1587, pouhé tři týdny po příjezdu, zmizel při sběru krabů na pobřeží mladý kolonista George Howe. Následně bylo objeveno jeho tělo probodané šípy – zřejmě oběť útoku indiánů kmene, který byl stále rozhořčen smrtí náčelníka Winginy.

Zpráva o zabití Evropana se po osadě rozšířila jako blesk a vyvolala paniku. John White se obával, že jde o předzvěst většího nepřátelství, a rozhodl se k ráznému odvetnému kroku, aby zastrašil potenciální útočníky. Vedení kolonistů se rozhodlo zaútočit na nedalekou domorodou vesnici, kde sídlili lidé podezřelí z Howeovy vraždy.

Za úsvitu Angličané ozbrojení mušketami a meči přepadli vesnici a rozpoutali krvavý střet. Brzy však zjistili strašlivý omyl – místo nepřátel z kmene Secotan přepadli své jediné spojence, Manteův národ Croatoan! Domorodci z Hatterasu tam totiž přijeli pomoci kolonistům se sklizní melounů a vůbec netušili, co je čeká.

Během zmatku Angličané smrtelně zranili jednoho z Croatoanců. Uvědomili si chybu, ale škoda už byla napáchána. Ačkoli se Manteo snažil udržet mír, důvěra musela utrpět trhliny. Osada nyní stála téměř osamocena, obklopena potenciálními nepřáteli a s ještě menší nadějí na domorodou pomoc.

Do konce srpna 1587 bylo zřejmé, že kolonie v Roanoke nemůže bez vnější pomoci přežít. Zásoby jídla klesaly a hrozilo, že zima přinese hladovění. Odplutí zpět do Anglie však nebylo snadné – hlavní loď už odplula a kolonistům zbyla jen malá bárka (pinasa) a několik člunů.

Přesto osadníci neviděli jinou možnost, než požádat svého guvernéra, Johna Whitea, aby se vydal přes oceán pro posily a zásoby. Bylo to těžké rozhodnutí: White měl opustit svou rodinu i všechny kolonisty s vědomím, že se možná vrací do nebezpečí.

Sám se zdráhal odjet – vždyť na Roanoke zůstávala jeho milovaná dcera Eleanor a právě narozená vnučka Virginia Dareová, první anglické dítě narozené na americké půdě (přišla na svět 18. srpna 1587 a pro osadu byla symbolem naděje). Osadníci však naléhali: jako guvernér a zkušený námořník byl White jejich nejlepší šancí na rychlou pomoc. Nakonec se John White nechal přemluvit.

Dne 27. srpna 1587 zanechal White kolonii svému osudu a na palubě malé lodi vyplul směrem k Anglii. Netušil, že se s blízkými vidí naposledy. Plavba zpět trvala několik týdnů a White dorazil do vlasti vyčerpaný, ale odhodlaný co nejdříve se vrátit s pomocí. Tam jej však čekalo nemilé překvapení – Anglie právě vstoupila do války se Španělskem.

Španělská „Neporazitelná“ flotila Armada se blížila k britským ostrovům a každá loď i námořník byli potřební k obraně země. Královna Alžběta I. zakázala na čas veškeré nepotřebné zaoceánské plavby. White horečně sháněl loď pro návrat, ale až do roku 1590 nebylo možné vyplout. Neustále myslel na kolonii: jsou ještě naživu? Mají co jíst? Vydrží čekat?

Teprve po třech dlouhých letech, v srpnu 1590, se John White dostal zpět k americkým břehům. Připojil se jako pasažér k expedici pirátských kapitánů, kteří zamýšleli na zpáteční cestě z Karibiku učinit zastávku u Roanoke. S ustaraným srdcem se White 18. srpna 1590 – na třetí narozeniny své vnučky Virginie – konečně znovu vylodil na ostrově, který opustil. To, co následovalo, se mu vrylo do paměti jako noční můra.

Už při připlutí k Roanoke posádka zaznamenala z dálky kouř stoupající z ostrova, což vypadalo nadějně – snad signál od kolonistů? Když však Angličané zavolali trubkou a výstřely z děla na pozdrav, žádná odpověď nepřišla. Následujícího rána White a několik mužů spustili člun a zamířili k pevnině. Člun však narazil na zrádný útes a převrhl se; utonul při tom jeden námořník. Tato nešťastná událost jakoby předznamenala, že výprava nenajde nic dobrého.

White kráčel s těžkým srdcem směrem k místu, kde stála palisáda jeho osady. Už z dálky viděl, že nad táborem nevlaje žádná anglická vlajka a neozývají se známé hlasy. Když dorazili, naskytla se jim znepokojivá scéna: opevnění bylo nedotčené, dokonce se zdálo, že kolonie byla obehnána ještě silnější palisádou než dříve – ale uvnitř nebyl ani živáček. Chaty a budovy byly rozebrány a odneseny, jako by je osadníci sami pečlivě uklidili. Nikde žádné stopy po boji, žádné lidské ostatky, žádné známky paniky. Vše působilo opuštěně, ale nikoli zničeně.

Potom White objevil onu proslulou stopu: do jedné ze vzpěr palisády bylo vyřezáno velké slovo „CROATOAN“. A na nedalekém stromě našel do kůry vytesána písmena „CRO…“, jako by někdo nápis nedokončil. John White si okamžitě vzpomněl na dohodu, kterou s kolonisty uzavřel před svým odjezdem – pokud by osadu opouštěli, měli zanechat vzkaz o svém novém působišti; a pokud by odcházeli v tísni nebo nebezpečí, měli k němu přidat kříž jako znamení, že byli donuceni.

Nikde však nebyl vyřezán maltézský kříž ani jiný symbol nouze. Zdálo se tedy, že osadníci odešli z vlastní vůle a relativně spořádaně. Slovo „CROATOAN“ nepochybně odkazovalo na ostrov Croatoan (dnešní ostrov Hatteras) ležící asi 80 km jižněji, kde žil Manteův kmen – jediní původní obyvatelé, s nimiž měli Angličané dosud přátelské vztahy. White si vyložil nápis tak, že jeho lidé se přesunuli právě tam, možná aby unikli nebezpečí nebo nalezli pomoc.

Objev nápisu sice dával naději, že kolonisté mohli být naživu, ale situace výpravy byla kritická. Na moři se začínala zvedat bouře a kapitán lodí, se kterými White připlul, naléhal na rychlý odjezd do bezpečí. John White zoufale prosil, aby ještě podnikli cestu na ostrov Croatoan a pátrali po ztracených osadnících – vždyť mezi nimi byla jeho dcera a malá vnučka! Bouře však v nastalých dnech rozmetala kotvící lodě, jedna přišla o kotvy a téměř ztroskotala.

Poškozené lodě už nemohly riskovat další zdržení. Kapitán rozhodl odplout zpět do Anglie, aniž by se na Croatoan vůbec dostali. Zklamaný a zlomený John White tak odjížděl domů, aniž spatřil jediného člena své kolonie. Bylo to naposledy, co se o pokus jejího nalezení osobně pokusil – brzy nato zemřel v Anglii, aniž se kdy dozvěděl, co se s jeho blízkými a ostatními osadníky skutečně stalo.

Zmizení roanokské kolonie zůstalo zahaleno tajemstvím a brzy se kolem něj začaly množit dohady. Sir Walter Raleigh, měl oficiální povinnost po osadnících pátrat, ale sám byl zapleten do jiných politických zájmů a brzy upadl v nemilost u královny. Přesto organizoval alespoň několik dalších výprav, které měly po kolonistech pátrat nenápadně při jiných plavbách.

V letech 1602 a 1603 vyslal průzkumné lodě k pobřeží Severní Karolíny (například kapitána Samuela Macea). Tyto mise však nepřinesly žádné převratné zprávy – možná proto, že se více zaměřovaly na hledání cenného zboží než ztracených lidí, nebo se vůbec nedostaly na správná místa.

Až založení nové anglické kolonie Jamestown ve Virginii roku 1607 vzkřísilo zájem o osud Roanoke. Jamestownští osadníci, kteří dorazili do oblasti Chesapeake asi 20 let po zmizení kolonie, slyšeli od místních kmenů zprávy a legendy o běloších žijících dále na jihu mezi indiány.

Slavný kapitán John Smith z Jamestownu se dozvěděl od náčelníka Powhatana (vládce mocné říše kmenů v Chesapeaku), že prý nechal skupinu lidí podobných Angličanům pobít. Podle jedné verze Powhatan tvrdil, že ještě před příchodem Jamestownu zničil vesnici domorodého kmene Chesapeake, v níž údajně žilo několik přeživších z bílé kolonie – snad právě uprchlíci z Roanoke.

Měl to udělat ze strachu, že by se tito cizinci mohli spojit s nově příchozími Angličany proti němu. Smith bral tuto informaci vážně, ale důkazy žádné neviděl. Další kolonista, William Strachey, zaznamenal roku 1612 pověst, že kdesi na jihu našli domorodci útočiště skupiny bílých mužů, žen a dětí, ale i ti byli postupně vyhlazeni. Žádný přímý důkaz se však nenašel ani žádný zachráněný „ztracený kolonista“ se k Angličanům nepřipojil. Zprávy zůstávaly kusé a často z druhé ruky.

Postupem času se osud Roanoke stal spíše legendou. Na dlouhá staletí se na ztracenou kolonii téměř zapomnělo – až v 19. století, kdy americký historik George Bancroft zařadil příběh „zmizelých kolonistů“ do dějin USA, probudil se zájem veřejnosti. Ztracená kolonie se proměnila v mýtus nevinných pionýrů, kteří zmizeli beze stopy, a začala podněcovat představivost spisovatelů i badatelů.

Od té doby se odborníci i nadšenci snaží rozluštit, co se s osadou skutečně stalo. Objevily se různé teorie – od prozaických až po fantastické – a archeologické průzkumy pátrají po stopách v terénu. Žádná verze příběhu však dodnes nebyla potvrzena s naprostou jistotou, a tak Roanoke nadále zůstává největší záhadou rané kolonizace Ameriky.

Jednou z nejpravděpodobnějších teorií je, že osadníci z Roanoke nezahynuli, ale splynuli s místními domorodými kmeny. Tuto myšlenku naznačovali už někteří současníci na počátku 17. století a získala podporu i v pozdějších letech. Proč by kolonisté volili život mezi indiány? Představme si jejich situaci: ocitli se bez zásob, odříznutí od Anglie, obklopení neznámou divočinou. Přitom poblíž žili lidé, kteří dokonale znali místní zdroje obživy, klima i terén. Navázání přátelství s domorodci a postupné začlenění do jejich kmene mohlo být pro Evropany otázkou přežití.

Nejbližší a nejlogičtější volbou byl kmen Croatoan na ostrově Hatteras (tehdy nazývaný ostrov Croatoan). Právě tam ukazoval onen vyrytý nápis. Croatoané byli dosavadní spojenci Angličanů a lze si představit, že by ochotně přijali vyčerpané kolonisty mezi sebe.

Například roku 1701 navštívil badatel John Lawson kmen Hatterasů (potomky Croatoanů) a zaznamenal, že někteří měli modré oči a tvrdili, že jejich předkové „uměli číst z knihy“ – což lze chápat jako narážku na znalost Bible nebo schopnost číst, což domorodci dříve neznali.

V Nové Anglii i jinde také není ojedinělé, že evropští trosečníci či zajatci raději zůstali žít mezi indiány, než by se vrátili k osadníkům – indiánský způsob života mohl být v některých ohledech volnější či přívětivější. Pokud se tedy kolonisté začlenili do kmene, je možné, že se později záměrně vyhýbali kontaktu s novými anglickými osadami (například s Jamestownem), protože už považovali kmen za svou rodinu.

Dlouho však chyběly hmatatelné důkazy pro tuto romantickou představu. V 19. století se v Severní Karolíně objevilo etnikum dnes zvané Lumbee (v okraji kolem řeky Lumber), jehož členové překvapovali evropskými rysy a příjmeními shodnými se jmény roanokských kolonistů.

Ti lidé věřili, že jsou potomky ztracené kolonie smíšené s indiány. Dokonce se v 19. stol. sami nazývali kmen „Croatan“. Tato otázka původu Lumbeeů je však složitá a dodnes neuzavřená – mohlo jít i o potomky pozdějších míšenců či zběhlých otroků. Přesto legenda o „bělošských indiánech“ nadchla mnoho badatelů.

Velký průlom přinesly až archeologické výzkumy na ostrově Hatteras (Croatoan) v posledních desetiletích. Od 90. let 20. století zde probíhá projekt, při němž archeologové odkryli řadu artefaktů evropského původu datovaných do konce 16. století.

Mezi nálezy z podzemních vrstev patří například části anglických mušket, mečů, kovových přezek, hroty šípů s anglickým kováním, úlomky keramiky a skla či dokonce stříbrný pečetní prsten s erbovním symbolem. Tyto předměty ležely v hloubce společně s indiánskou keramikou a všedními nástroji Croatoanů, což naznačuje, že Evropané a domorodci sdíleli tutéž vesnici a domácnosti.

Další možnou, avšak ponurou variantou je, že kolonisté byli vyhlazeni nepřátelskými indiánskými válečníky. Tato teorie byla populární zejména dříve, když se předpokládalo, že indiáni museli slabou osadu zákonitě zničit. Je pravda, že vztahy Angličanů s některými kmeny (zejména Secotany a jejich spojenci) byly po událostech roku 1586 katastrofální.

Pokud by se osadníci z Roanoke vydali mimo ostrov hledat jídlo nebo nové útočiště, mohli narazit na kmeny, které je považovaly za vetřelce k likvidaci. Například kmeny na pevnině vedené náčelníkem Wanchese (bývalý Manteův druh, který se po návratu z Anglie stal zarytým odpůrcem bělochů) možná čekaly na příležitost se pomstít.

Každopádně, kdyby došlo k masakru všech 115 osadníků, očekávali bychom asi stopy násilí přímo na Roanoke, což nebyly. Žádné lidské ostatky ani známky boje White nenašel. Je možné, že případný útok zastihl kolonisty jinde, třeba během přesunu – pak by na ostrově opravdu nic nezůstalo. Avšak je to jen spekulace.

Nemalou hrozbu pro rané anglické kolonie představovala španělská říše. Španělé považovali východní pobřeží Severní Ameriky za součást svého nároku a anglické osady na svém „území“ za nezákonné. I v roce 1565 Španělé prokázali, jak naloží s nechtěnými vetřelci – generál Pedro Menéndez de Avilés tehdy přepadl a vyhladil francouzskou kolonii Fort Caroline na Floridě.

Angličané si tohoto nebezpečí byli vědomi. I Ralph Lane v Roanoke stavěl v roce 1585 palisádu nejen proti indiánům, ale i pro případ útoku Španělů od moře. Roku 1587, právě když Whiteova výprava mířila do Ameriky, už Španělská špionáž o anglických koloniálních snahách věděla a guvernér na Floridě obdržel rozkaz novou anglickou osadu vypátrat a zničit.

Historické záznamy skutečně naznačují, že Španělé se aktivně pokoušeli Roanoke najít. V letech 1588–1589 – v době, kdy anglická kolonie zřejmě zápasila o přežití – pořádali španělští průzkumníci několik plaveb podél pobřeží Virginie a Caroliny. Španělské dokumenty z té doby zmiňují Raleighovu kolonii a její možnou polohu. Nicméně zdá se, že Španělé měli mylné informace a hledali osadu spíše v oblasti Chesapeaku (kam původně mířila).

Existuje zpráva, že ještě v roce 1600 se španělský špeh po kolonii pídil, ale bez výsledku. Kdyby ji bývali našli, zřejmě by se tím pochlubili – a anglické prameny by zase zaznamenaly zničenou osadu. Jenže John White roku 1590 nenašel žádné známky španělské návštěvy (ti by pravděpodobně zanechali spálené trosky či třeba kříž nebo zprávu). Navíc španělské prameny nezmiňují, že by kolonii vypálili; naopak naznačují, že netušili, kam se poděla.

Proto většina historiků možnost, že by celou kolonii Roanoke vyhladil španělský útok, odmítá jako málo pravděpodobnou. Nicméně nelze úplně vyloučit menší střet – například pokud se část osadníků přesouvala podél pobřeží, mohli narazit na španělskou hlídku z Floridy. Avšak opět: žádné důkazy pro to nejsou. Španělská hrozba tedy možná kolonisty strašila (a mohla je i vyhnat z Roanoke do vnitrozemí ze strachu), ale přímým viníkem záhady zřejmě nebyla.

Pro Anglii byla ztráta Roanoke tvrdou lekcí. Když roku 1607 zakládala další kolonii – Jamestown ve Virginii – vzala v potaz předchozí chyby. Místo vybrali dále od nepřátelských kmenů, lépe chráněný a zásobování z Anglie bylo pravidelnější (i tak Jamestown málem zanikl v „hladové zimě“, ale nakonec přečkal).

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Roanoke_Colony

https://www.nps.gov/fora/learn/historyculture/the-lost-colony.htm

https://www.reddit.com/r/history/comments/13j7d46/the_lost_colony_of_roanoke_americas_greatest/

https://www.britannica.com/story/the-lost-colony-of-roanoke

https://www.npca.org/articles/3604-the-lost-colony-an-outer-banks-mystery

https://northcarolinahistory.org/encyclopedia/roanoke-island/

https://history.howstuffworks.com/history-vs-myth/roanoke-colony.htm

https://www.worldhistory.org/Roanoke_Colony/