Článek
Dublin, dělnická čtvrť Crumlin, zima roku 1937. Na podlaze kuchyně plné dětí leží pětiletý chlapec, kterého okolí považuje za nevzdělavatelného. Nemluví, jen vyráží skřeky, hlava mu padá, ruce se svíjejí v křečích, které neovládá. Jeho sestra si vedle něj píše úkoly kouskem žluté křídy.
A pak se stane věc, o které se bude jednou učit v dějinách literatury: chlapec natáhne levou nohu, jedinou část těla, která ho poslouchá, prsty sestře křídu vytrhne a začne s ní škrábat po podlaze. Matka klekne vedle něj, nakreslí mu předlohu a hodinu ho povzbuzuje.
Když se na podlaze konečně objeví roztřesené písmeno A, rozbrečí se celá kuchyně. V tom písmenu, napsal později Christy Brown, byla jeho cesta k novému světu, klíč k duševní svobodě. Levá noha právě promluvila za celé tělo.
Dvaadvacet dětí a jedna žena
Christy Brown se narodil 5. června 1932 v Dublinu do rodiny, jejíž samotná existence byla heroický výkon. Otec Patrick, zedník, živil domácnost, kterou dnešní člověk sotva dokáže představit: matka Bridget porodila dvaadvacet dětí a vychovala třináct přeživších nich v malém řadovém domku na Stannaway Road v dublinském Crumlinu.
Christy přišel na svět po těžkém porodu a brzy bylo zřejmé, že něco není v pořádku: nedokázal udržet hlavu, ve svalech mu škubaly křeče, nemluvil. Diagnóza zněla těžká dětská mozková obrna. A verdikt lékařů byl na tehdejší dobu typický: dítě je mentálně zaostalé, nevzdělavatelné, patří do ústavu.
Bridget Brownová řekla ne. Proti lékařům, proti sousedům, proti dobře míněným radám příbuzných trvala na svém: její syn rozumí. Vidí mu to v očích. Nosila ho po domě, mluvila na něj, předčítala mu a odmítala ho oddělit od sourozenců, kteří s ním jednali jako s rovným, vozili ho po ulici na vozíku od zeleniny a brali ho k fotbalu jako brankáře ležícího mezi tyčemi. Právě tahle obyčejná, hlučná dělnická rodina, která neměla peníze na žádnou terapii, poskytla Christymu tu nejlepší možnost, jaká existovala: nikdy s ním nezacházela jako s odepsaným dítětem.
Scéna s křídou dala matčině víře za pravdu. Chlapec, který nemohl mluvit, začal levou nohou psát a kreslit. Naučil se abecedu, hltal knihy, které mu sourozenci obraceli, a maloval štětcem sevřeným mezi palcem a ukazováčkem levé nohy. Malování se stalo jeho první řečí a nakonec i prvním výdělkem: jako mladík prodával vlastnoručně malovaná vánoční přání, později vystavoval a jeho obrazy, krajiny a výjevy z dublinských ulic, si kupovali sběratelé v Irsku i v cizině.
Patřil také k umělcům spojeným s okruhem malířů tvořících ústy a nohama, který umělcům s postižením poprvé nabídl něco jiného než charitu: honorář. Ta noha, napsal, byla jeho jediným dorozumívacím prostředkem se světem.
Román psaný malíčkem
Druhý zlom přišel po válce, když se rodina dostala ke slavnému dublinskému pediatrovi Robertu Collisovi. Ten u Christyho rozpoznal to podstatné: pod neovladatelným tělem se skrývá netknutý, mimořádně bystrý intelekt. Zajistil mu rehabilitaci, logopedii, a hlavně ho vzal vážně jako člověka.
Collis byl shodou okolností i spisovatel, a když zjistil, že jeho pacient nohou v noci datluje na stroji vlastní texty, stal se jeho literárním mentorem. Učil ho škrtat, přepisovat, nemilosrdně vyhazovat kýč. Vznikala tak kniha, kterou Christy psal malíčkem levé nohy na psacím stroji položeném na podlaze: vlastní životopis.
Moje levá noha vyšla v roce 1954, když bylo autorovi dvaadvacet, a stala se senzací. Nebyl to sentimentální apel na soucit, ale syrové, vtipné a nemilosrdně upřímné vyprávění kluka z Crumlinu o dětství v těle, které neposlouchá. Svět poprvé četl o mozkové obrně zevnitř, od člověka, kterého si celá desetiletí zvykl litovat, případně zavírat, ale nikdy poslouchat.
Sláva knihy ale Christymu nestačila; nechtěl být slavný pacient, chtěl být spisovatel. Patnáct let pak dřel na díle, které mělo dokázat, že jeho první úspěch nebyl dojemná výjimka. Román Down All the Days, do češtiny uváděný jako Všechny moje dny, vyšel v roce 1970 a kritika zůstala stát v němém úžasu. Divoká, jazykově opulentní freska dublinského dělnického života, vyprávěná očima němého chlapce na vozíku, se srovnávala s Joycem, byla přeložena do čtrnácti jazyků a stala se mezinárodním bestsellerem.
Recenzenti, kteří čekali dojímavou kuriozitu, museli uznat, že čtou velkou irskou literaturu. Každou stránku přitom autor vyklepal jedním prstem, malíčkem levé nohy. Rukopis rostl tempem jedné stránky za den a dřina to byla i fyzicky, protože každý úhoz stál celé tělo nesmírné úsilí.
Následovaly básnické sbírky a další romány a s nimi peníze, jaké v domku na Stannaway Road nikdy nikdo neviděl. Christy nechal rodičům postavit nový dům. Matka Bridget, hrdinka jeho života, zemřela v roce 1968, dva roky před největším triumfem syna, kterému kdysi jediná věřila. Otec Patrick, tvrdý muž, který dal synovi drsnou lásku dělnického Dublinu, zemřel už v roce 1955, ale v Christyho knihách zůstal jako jedna z nejvýraznějších postav jeho světa.
Sláva z něj přitom neudělala nedostupného člověka. Kdo ho potkal v dublinské hospodě, kam ho bratři vozili, vzpomínal na muže s jedovatým humorem a jazykem ostrým jako břitva, který nesnášel dvě věci: lítost a řeči o statečném mrzáčkovi. Návštěvníky, kteří na něj mluvili zpomaleně a hlasitě jako na hluchého, uměl setřít poznámkou, po níž se červenali ještě týden.
Miloval pivo, zpěv, spor o literaturu a flirtování. Jeho řeči rozuměli nejlépe sourozenci, kteří léta fungovali jako jeho tlumočníci do světa. Byl to zkrátka chlap z Crumlinu, kterému osud přidělil tělo, jež ho věznilo, ale nedokázalo ho umlčet. Chtěl být souzen jako spisovatel, ne jako zázrak. A přesně to mu kritika po druhé knize konečně dopřála.
Láska, alkohol a hořký konec
Soukromý život muže, jehož mysl byla svobodná a tělo vězení, byl kapitolou plnou žízně po obyčejném životě. Jako mladík se beznadějně zamiloval do mladé sociální pracovnice, první ženy zvenčí, která v něm viděla muže, a nosil si tu ránu léta. Pak prožil dlouhý, komplikovaný vztah s vdanou Američankou Beth Mooreovou, která mu byla múzou, redaktorkou i láskou.
V jejím domě v Connecticutu dopisoval svůj velký román a ona ho nutila k disciplíně, škrtům a termínům. Jejich korespondence, stovky dopisů vyťukaných nohou, patří k nejpozoruhodnějším milostným dokumentům irské literatury. Plán společného života se ale rozpadl a do Christyho života vstoupila jiná žena. V roce 1972 se oženil s Angličankou Mary Carrovou a odstěhoval se z Dublinu, nejprve na irský venkov a nakonec do anglického Somersetu.
Navenek to vypadalo jako šťastný konec: slavný spisovatel našel ženu a domov. Skutečnost, kterou později popsala jeho biografka i členové rodiny, byla mnohem temnější. Manželství ho izolovalo od rodiny, která byla celý život jeho záchrannou sítí. Oba pili, Mary měla podle svědectví milence a o manžela se starala čím dál hůř; sourozenci vzpomínali, že Christy v posledních letech chátral, byl zanedbaný a nešťastný, a jeho tvorba vysychala. Muž, který porazil diagnózu, ústav i předsudky celé epochy, prohrával s osamělostí.
Zemřel 7. září 1981 v somersetském Parbrooku, bylo mu čtyřicet devět let. Udusil se při nedělním obědě soustem jehněčí kotlety; po smrti byly na těle popsány výrazné podlitiny, které vyvolaly nikdy plně zodpovězené otázky o tom, jak vypadala péče v posledních měsících jeho života.
Osm let po jeho smrti vstoupil Christy Brown do nesmrtelnosti podruhé. Režisér Jim Sheridan natočil podle jeho memoárů film Moje levá noha a obsadil do hlavní role Daniela Day-Lewise. Ten se na roli připravoval s pověstnou posedlostí: týdny se nehnul z vozíku, nechal se krmit členy štábu, mluvil Christyho stísněnou řečí i mimo kameru a psát se učil skutečně levou nohou.
Štáb mu prý ke konci natáčení musel ošetřovat žebra poničená z věčně zkroucené pozice. Výsledkem byl herecký výkon, který se dodnes uvádí v učebnicích, a Oscar pro Day-Lewise i pro Brendu Frickerovou v roli matky Bridget. Když přebírala sošku, věnovala ji všem matkám světa. Film vrátil Brownovy knihy do výloh a jeho příběh vyprávěl generaci, která ho už nezažila.
V Dublinu dnes Christyho Browna připomíná pamětní deska i hrdost čtvrti Crumlin, která dala světu důkaz, že inteligence a talent nesídlí ve svalech. Jeho život se dá vyprávět jako dojemný příběh o vítězství vůle, a nebyla by to lež. Ale sám Brown by se nad takovou verzí jeho příběhu nejspíš ušklíbl. Sentiment nesnášel a o sobě psal s ironií, která brala dech.
Zdroje:
https://www.dib.ie/biography/brown-christopher-christy-a1005
https://www.rte.ie/archives/2020/0311/1121685-the-real-christy-brown/
https://www.irishtimes.com/life-and-style/people/write-and-left-1.474862
https://www.irishtimes.com/news/ireland/irish-news/christy-brown-exhibition-opens-at-little-museum-of-dublin-1.2195631
https://www.theguardian.com/books/2007/nov/18/biography.features1
https://archive.org/details/christybrownlife0000hamb
