Článek
Dnešní doba má tendenci zločince rychle odsuzovat, nebo naopak romantizovat. Přitom stačí jen trochu nahlédnout pod povrch, abychom zjistili, že za zdánlivě jasnými kriminálními příběhy se skrývá mnoho vrstev – často i tragických. Jedním z příkladů může být únos slovenského náměstka ministra zdravotnictví Imricha Hatiara z 27. září 1985. Na první pohled šlo o cynický čin dvou zoufalců, kteří se násilně pokusili uniknout za železnou oponu. Pod povrchem se však otevírá mnohem hlubší příběh: příběh člověka, který ve svém zoufalství nakonec zašel příliš daleko.
Inteligentní hoch, kterého režim odsunul na okraj
Josef Roháč se narodil v roce 1956 v Levicích jako běžné dítě slovenské dělnické rodiny. Otec, válečný veterán maďarské armády, živil rodinu jako tesař. Matka pracovala v kulturním domě. Josef měl ve škole výborné výsledky, četl historické romány, miloval sport. Jenže v socialistickém Československu mu ani výborné známky nestačily na střední průmyslovou školu. Byl přijat pouze na učiliště, a to v něm zanechalo hluboký pocit křivdy. Společnost, v níž měl žít, ho už na začátku odmítla jako člověka, který „není dost dobrý“.
Tato první zkušenost se sociální nespravedlností v něm zažehla vzdor a frustraci, která postupně narůstala. A během povinné vojenské služby v Táboře se změnila v nenávist. Tvrdý režim armády, šikana, první krádež automobilu a půlroční trest ve vojenské věznici v Sabinově, nechvalně známé jako místo, kde se psychicky zhroutilo mnoho vojáků – to všechno jen upevnilo jeho touhu utéct na Západ.
Roháč postupně propadal zločinu. Kvůli pocitu, že se nikdy nevyrovná privilegovaným, začal vykrádat byty. „Musím dřít jako kůň a stejně se nikdy nevyrovnám privilegovaným,“ prohlašoval otevřeně. V jeho příběhu můžeme vidět i symbol celého tehdejšího systému – společnost, která deklarovala rovnost, ve skutečnosti vytvářela propastné rozdíly a frustraci.
Od loupeží k únosu – zoufalství jako motor
Po neúspěšné snaze získat povolení vycestovat do Rakouska se Roháč rozhodl jít cestou násilí. Spojil se s Ernestem Rečkou, řidičem s vlastními problémy s policií a s romskou komunitou, který měl také silnou motivaci uprchnout ze země. Společně naplánovali akci, která se původně mohla zdát šílená – únos vysoce postaveného funkcionáře, se kterým chtěli překročit státní hranici do Rakouska.
Vybírali nejdříve předsedu slovenské vlády Colotku nebo generálního prokurátora Kováče. Nakonec jejich volba padla na snadnější cíl – Imricha Hatiara, náměstka ministra zdravotnictví, který se, k jeho smůle, ráno pohyboval bez větší ochranky ve své vládní Tatře 613. Ironií je, že sám Hatiar únoscům nejprve předložil doklady, kde měl uvedenou profesi praktického lékaře, což Roháče s Rečkou znejistělo. Vysoký funkcionář, který skrývá svoji skutečnou funkci – to byla další absurdita režimu, ve kterém veřejné funkce neznamenaly vždy veřejnou odpovědnost.
Pokus o překročení hranice však rychle přerostl do absurdních rozměrů. Slovenská Státní bezpečnost, připravená chránit režim za každou cenu, připravila teatrální hru, v níž vystupovali falešní rakouští diplomaté a celníci, aby získali čas a únosce zmátli. Tato praktika, hraničící s mezinárodním skandálem, ukázala, kam až režim dokázal zajít, aby nedopustil jakoukoli trhlinu v dokonalém obrazu socialistického státu.
Únosci strávili na hranici dlouhé hodiny, obklopeni odstřelovači, s náměstkem Hatiarem, který předstíral zdravotní komplikace, aby situaci urychlil. Nakonec, když už bylo jasné, že se ze sevření železné opony nedostanou, se vzdali. Sen o svobodě skončil potupnou kapitulací.
Zločin, nebo symptom selhávajícího režimu?
Soud, který následoval, odsoudil Roháče k nejvyššímu možnému trestu – patnácti letům vězení. Obžaloba mu navíc vytýkala nejen zločin samotný, ale i to, že svým činem „zpochybnil socialistický demokratismus“. V této větě jako by se celý případ shrnul: Roháč, jehož život formoval právě pocit frustrace a bezvýchodnosti v tehdejším režimu, měl být potrestán za to, že poukázal na pokrytectví systému, který demokracii hlásal, ale ve skutečnosti ji popíral.
Celá událost vyvolala ohlas i za hranicemi Československa. Rakouský tisk informoval o incidentu a únos přitáhl pozornost mezinárodních médií. To ještě víc zvýšilo tlak na československé úřady, které musely řešit nejen samotný čin, ale také jeho symbolické dopady – fakt, že občané byli ochotni riskovat životy, aby mohli žít svobodně.
Glosa na závěr: Co o nás říká příběh Josefa Roháče?
Když se dnes díváme zpětně na události z roku 1985, mohli bychom v nich snadno vidět jen příběh dvou desperátů. Ale to by bylo příliš jednoduché. Josef Roháč nebyl obyčejným kriminálníkem. Byl inteligentní muž, jehož režim – stejně jako mnoho dalších – vehnal do situace, kdy mu nezbylo než spáchat extrémní čin.
Když společnost lidem opakovaně zavírá dveře k seberealizaci, vznikají frustrace, které mohou přerůst v zoufalství. Roháčův čin nelze omluvit, ale lze jej pochopit. A právě v tom spočívá hlavní hodnota příběhů, jako je tento. Připomínají nám, že režimy, které lidem nedávají možnost žít svobodně a realizovat svůj potenciál, vytvářejí půdu pro zoufalství, které dříve či později exploduje – někdy tragicky, někdy absurdně.
Zdroje:
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti-zajimavosti/102546/potkan-rohac-unesl-husakova-namestka.html
https://www.tatra-club.com/clanek/unos-namestka-ministra-zdravotnictvi-slovenske-socialisticke-republiky-60
https://www.cas.sk/clanok/291276/celebrita-medzi-zlocincami-jozef-rohac-unos-ministrovho-namestnika/
https://www.startitup.sk/mafian-mnohych-tvari-teatralny-zabijak-jozef-rohac-paktoval-so-sykorovcami-jeho-rajonom-bola-aj-cudzina/
